V nedávném článku K diskusi o financování školství (Doc. PhDr. Vladimír Šaur, CSc., Haló noviny 1. srpna 2003), kterým autor reaguje na můj článek z 28. června 2003 se naznačuje, že pokud mluvím o financování vysokých škol, tak ani nevím, o čem mluvím.
K tomuto odsudku má autora opravňovat fakt, že je vysokoškolský pedagog a tedy do problému vidí. Autor se hlásí k potřebě diskuse, což je sympatické. Ve svém zápalu se však příliš nevěnuje věcnému rozebírání jednotlivých mých argumentů, které by mohl jako odborník získat i detailněji nad rámec zmiňovaného novinového článku.
V otázce reformy vysokého školství jde o vytvoření podmínek pro přechod k tzv. nové ekonomice, k novému typu růstu, kde bude mít dominantní roli sektor produkce lidských schopností. Jde o formování znalostní společnosti, což je pro ČR jedinečnou šancí. Limitem v současnosti ale je jak objem zdrojů směrovaných do vysokého školství, tak efektivnost jejich vynakládání. Jestliže program KSČM hovoří o vícezdrojovém financování, tak se nejedná o žádnou novinku, ale o odraz objektivní reality. Objem státního příspěvku sice průběžně nominálně roste, ale na financování se dávno podílí i nestátní zdroje. Úkolem není v tom nestátní zdroje financování marginalizovat, ale najít optimální systém jejich kombinace a také regulace s ohledem na veřejný zájem. Jestliže si úrovneň středních škol ČR stále drží v mezinárodním srovnání určitou kvalitu, na úrovni vysokých školství v rozporu se světovými trendy ztrácíme. Již v roce 1992 OECD při hodnocení našeho vysokého školství doporučovala zvyšování podílu státních prostředků věnovaných vysokému školství, ale také pružnější a diverzifikovanější financování vysokého školství. Dnes po více než deseti letech musíme konstatovat, že tato doporučení stále čekají na svou realizaci. ČR je z 30 zemí OECD ve výši poskytování finančních prostředků z HDP na vzdělávání na 27 místě. Pokud se v ČR pohybuje podíl těchto výdajů kolem 0,8 % HDP, tak pro srovnání rozpočty vysokých škol dosahují např. v USA 2,3 % HDP (z toho více než polovina je ze soukromých zdrojů). Smyslem samozřejmě není zvýšit podíl neveřejných zdrojů na úkor státního příspěvku. V našich podmínkách budou mít veřejné zdroje i nadále prioritu a ve srovnání s obdobnými zeměmi v EU je ještě rezerva ve zvyšování jejich objemu. Není však pravdou, že by v případě neveřejných zdrojů šlo o nějaké malé částky kolem 3-5 % podílu na rozpočtu vysokých škol, jak o tom píše Vladimír Šaur. České vysoké školy získávají již dnes ze soukromých zdrojů kolem 14 % (průměr zemí OECD je 23 %) a je žádoucí ho zvýšit, zejména v oblasti podpory podnikového sektoru nejen na stipendia, ale jako součást systému strategického řízení kurikula a samozřejmě financí na výzkum a vývoj.
Klíčový význam vysokých škol (obecněji terciárního školství) pro rozvoj společnosti vědění je zřejmý. Proto je nezbytné zpracovat příslušnou strategii za účasti všech rozhodujících aktérů (vzdělávacích institucí, firem i studentů). Tuto strategii nelze redukovat na lobbistický boj ministerstva školství a konference rektorů o peníze a jejich rozdělování osvícenými úředníky. To si uvědomují mnozí. Abychom jenom nemluvili o odborném Mládkově semináři Fontes rerum, kde tato otázka byla spíše okrajovou, na reprezentativní mezinárodní úrovni se k tomuto tématu v poslední době vyjadřovala např. konference University Reform and Accessibility of Higher Education (červen 2003, Praha) . Účastníci v závěrech potvrdili potřebu komplexní změny dosavadního financování terciárního vzdělávání včetně přidělování veřejných zdrojů vysokým školám a větší podpory výzkumu a vývoje na vysokých školách. Diskutován zde byl i tzv. australský model financování investic do vzdělání (Higher education contribution scheme, HECS), který zavedli australští labouristé již v roce 1988. Jádrem tohoto systému je odvod z budoucího příjmu absolventů ve výdělečných oborech, tedy něco jako absolventská daň. Osobně mi přijde tento systém jako inspirující (obdobně otevřený model financování vysokých škol byl zvažován i v rámci přípravy socialistické reformy koncem 80. let), ale samozřejmě nejde o jeho otrockou imitaci. Rozhodně tu ale nejde o žádné pravičácké školné v režii Ivana Pilipa, jak soudí Vladimír Šaur. Celá řada vysokoškolských pedagogů zde proti námitce sociální exkluze uváděla, že poplatky až po dokončení studia a pouze těmi absolventy, kteří dosáhnou nadprůměrného příjmu, by nebyly diskriminací současných ani budoucích chudých ale spíše nástrojem vyrovnání šancí. Ve světové literatuře je tento model označován jako solidaristický. Pokud jde o mne, s jistou nadsázkou lze na absolventskou daň uplatnit heslo Ať platí bohatí, a to mi přijde jako heslo značně levicové.
Problém efektivnosti současného daňově dotačního systému financování vysokých škol (zjednodušeně a nepřesně nazývané bezplatné školství), stejně tak jako systém motivace podnikové sféry na větší podpoře vysokých škol by si jistě zasloužil větší pozornost. Článek Vladimíra Šaura je však zaměřen především na údajnou asociálnost jakékoliv formy poplatků (tedy i absolventské daně), a proto se chci soustředit ještě na tuto otázku. Svoji argumentaci směřuje proti školnému, čímž se míjí s podstatou problému. Není sám. Ministryně školství Petra Buzková také původně ztotožnila tento směr úvah se školným z dílny Unie svobody a označila jej za neslučitelný s levicovým volebním programem. Nyní se sice již snaží rozlišovat a hovoří o zajímavém modelu kvazipůjček , ale tento směr diskuse i nadále na svém ministerstvu nerozvíjí. Zřejmě jí v širším rozhledu brání, že stojí na vrcholu pyramidy úředníků, kteří jsou zvyklí dokazovat svoji potřebnost v tradičních rozpočtových tahanicích. Odborná diskuse by však tyto mantinely mít nemusela. V čem je absolventská daň sociálním sítem, jsem se nikde v článku Vladimíra Šaura nedočetl. Studují-li ale často na tzv. bezplatných vysokých školách v lukrativních oborech jako jsou např. práva, bankovnictví, management a marketing právě studenti z bohatých rodin, znamená to jen, že jim studia platí ve svých daních i chudé učitelky. V tom žádnou spravedlnost nevidím.
Připomínám, že jsem si plně vědom, že vzdělání jako smíšený statek nelze redukovat pouze na osobní prospěch měřený příjmem na profesních trzích. Tuto vlastnost vzdělání (tzv. pozitivní externalita) a zvláštní roli různých vzdělávacích zařízení při jeho poskytování musí zohlednit systém veřejných dotací. Navrhovaný systém v tomto pojetí je proto systémem duálním, ve kterém nejde o náhradu veřejného financování, ale o jeho doplnění. Absolventská daň není žádným školným, ani odloženým školným (půjčkou), ale představuje využití tzv. principu přenesené ceny. Je svého druhu kriteriálním odvodem, který nemá primárně nominální hodnotu a nesouvisí s kalkulací provozních nákladů na výuku studenta. Odvozuje se až sekundárně od ocenění produkce školy na profesních trzích. Plní funkci investiční (zdroje jsou vkládány do budoucích výnosů ze znalostí), funkci solidární (úspěšnější absolventi zaplatí více než méně úspěšní, neúspěšní neplatí nic) a funkci ceny (ve smyslu generování informací a motivací ke kvalitě a dosažení alokační efektivnosti). Pro představu o kolik může jít peněz, tak v případě, že by šlo o povinnost odvodu 5 % z příjmu, který překročí 2násobek průměrné mzdy, tak v případě 250 tisíc plátců by to byl každoroční výnos do rozpočtu vysokých škol 5 mld. Kč, tedy zhruba částku, o kterou dnes vede ministerstvo školství spor s ministerstvem financí. Při použití tohoto systému je třeba se vypořádat s celou řadou problémů. Toho jsem si vědom, a i když se snažím systematicky věnovat tomuto tématu se svou odborností ekonoma (působícího dříve také i na vysoké škole), rozhodně si nehraji na neomylného. Diskutujme např. aspekt absence stabilních profesních trhů, riziko směrování těchto peněz pouze k atraktivním školám, které mají často právě nižší náklady na studenta, což by vedlo k znevýhodnění ostatních, které zajišťují méně atraktivní veřejné služby. Nutné bude státem garantovaná centrální evidence pohledávek i kontrola nad tvorbou a čerpáním těchto zdrojů. Pokud bude jednou portfolio pohledávek za dobře placenými absolventy zajímavé, bude se snažit do této oblasti dostat kapitál (jako se již se jinde ve světě děje) tím, že nabídne okamžité vykoupení těchto pohledávek. Ujasnit si regulaci v této oblasti je tedy také nezbytné. Současná politická krize asi neumožní převést tento systém rychleji do legislativního záměru. Využijme tedy času k hlubšímu kritickému projednání a jeho zakomponování do širší strategie. Taková debata však musí být vedena seriózně. Jistě na to najdeme i v odborném zázemí KSČM dost sil.
Haló noviny, 11. srpna 2003