Záměr přímého televizního přenosu soudu s Karlem Srbou způsobil, že na stránkách Práva se utkaly dvě nepřehlédnutelné osobnosti, novinář Petr Uhl (27. 10.) a politik Pavel Dostál (30. 10.). Ministr kultury se ohradil vůči Uhlově nadsázce, když ten ve svém článku kritiku přenosu ze strany politiků přirovnal názorům Nikity Chruščova na umění (a nejen na něj). Volba volných příměrů je věcí každého, ale myslím, že přímo ztotožňovat dobu Chruščova se současnými poměry by těžko mohlo někoho napadnout.
Za podstatné na zmiňované polemice mám, zda soud měl televizní poptávce po informování občanů touto cestou vyhovět a zda kritika jeho rozhodnutí politiky jde za rámec ovlivňování soudu. Dostáváme se tak na pole obecné diskuse o svobodě slova a odpovědnosti politiků i novinářů. V této souvislosti lze jistě s Petrem Uhlem souhlasit, že nežijeme v dokonalém světě, a proto je obdobná diskuse cenná. Informovat veřejnost v přímém a nekomentovaném televizním přenosu může jen ve velmi omezených případech ohrozit právo na spravedlivý proces.
Žijeme v informačním věku, a tak občan se může pídit po informacích, které ho zajímají, aniž by se zvedl z otomanu. Také toto je jen reakce na určitý druh poptávky, která dosud nebyla příliš uspokojována. Její kvalifikované naplnění by mělo být spíše žádáno než zatracováno, podle zásady, která je pro informační demokracii klíčová - "pravda musí být vždy k dispozici". Hrozí jediné, že obdobné přenosy budou zdrojem divácké nudy, jaké možná někdy chrlí některé noční přenosy z parlamentu. Ale ani nuda není argumentem proti. U našich sousedů (SRN) například existuje televizní kanál, kteří přenáší v přímém televizním přenosu klíčová stranická jednání všech významných politických subjektů, včetně PDS, obdoby české KSČM.
Nesměšujme nároky na kvalitu a etiku novinářské profese s nervozitou politiků, které někdy novináři zkouší z pravdomluvnosti a z "domácí přípravy". Politik jako osoba veřejná se vědomě otevírá podrobnému zkoumání svých slov a měl by projevovat větší míru snášenlivosti. Jako notorický sudič a osoba hašteřivá se stává směšným.
Spornou otázkou byl záměr komentovat přímý přenos. To může být skutečnou zkouškou z veřejnoprávnosti ČT. Politická šikana by ale ani zde nebyla na místě. Ministr kultury však myslím není člověk, který by chtěl jít touto cestou. Zralá demokracie jistě snese i vyhraněně formulované názory a platí také zásada o nedělitelnosti svobody projevu. Veřejnost by měla mít právo znát nejen pravdu, ale také znát názory, včetně těch nepravdivých a hloupých. Je otázka, zda v ČR již dosahujeme těchto parametrů. Nevím ale o jiném řešení, než se k nim dostat cestou ohněm společenské praxe. Snad k tomu přispěje jak práce ČT a její Rady, tak i uvážlivost politiků.
(Autor je místopředsedou ÚV KSČM)
Právo, 1. 11. 2003