Milé kolegyně, kolegové, vážená vládo,
dovolte mi, abych k dnešnímu tématu, tzn. k sporu o reformu, přičinil v toto horké letní dopoledne poznámky zhruba ve čtyřech okruzích. Prvním okruhem je zamyšlení nad příčinami současného stavu, proč je – jak se asi všichni shodneme napříč politickým spektrem shodneme- tak potřebná reforma veřejných financí. Na začátku každé analýzy je vyjasnění si hlavních příčin. V základech je systémové chápání logiky fungování ekonomiky, logiky fungování veřejné vlády a veřejných financí a samozřejmě i chápání faktoru času. Faktor času tady zmiňoval už pan předseda vlády a myslím si, že se to vztahuje i k tomu, jak do příčin současného neutěšeného stavu vstupují jednotlivé etapy posledního vývoje.
Bylo tady řečeno, že takovou první etapou, která se podepsala na současných problémech, byla etapa do roku 1989. Připomínám slova o firmě KSČ, která tady prý demoličním způsobem hospodařila. Myslím, že právě z hlediska faktoru času je vliv tohoto období již slabý. Já přiznávám – a bylo by z mé strany jako od ekonoma neseriozní - abych nepřiznal, že v této etapě jsme měli problémy s produktivitou práce, že byla zmrazena a velice neefektivní struktura výroby, že jsme trpěli tzv. technologickým gapem, tj. že jsme zaostávali za vyspělým světem v úrovni výrobní základny. Také je ale pro objektivnost třeba dodat, že v tomto období Československá republika patřila mezi země, které měly poměrně vysokou míru makroekonomické stability a že tím pádem ono dědictví, které se pak muselo řešit v rámci transformace ekonomiky, nebylo tak bolestné, jako v jiných zemích. Myslím že na margo tohoto období je třeba i přičíst určité sociální jistoty a další záležitosti, které bohužel tím že některé reformy a systémová řešení jednotlivých oblastí fungování veřejné vlády nebyly dotaženy, vzaly za své.
Druhé období, které tady bylo vzpomínáno v rovině transformačních nákladů a jehož hodnocení tady bylo obranářským způsobem ze strany ODS zpochybňováno, je období vlastní transformace. Tato etapa je již v čase blíže a váha tohoto období není tak nepatrná, jak by se zdálo. Vezměme v potaz skutečnost, že nešlo jenom o náklady, které by se daly vyčíst z nějaké formální národohospodářské bilance, ale že tady šlo i o následky divoké privatizace, které se tehdy vládnoucí ODS zmocnila dalo by se říci s určitou bolševickou rozhodností a o to, že právě v tomto období nebyly nastartovány, natož dovršeny zásadní systémové změny, což vedlo k určitým nákladům ztracené příležitosti. Toto vše v naší analýze svědčí spíše v neprospěch tohoto období.
Dostávám se k třetímu období, a to je období od roku 1998, jehož hodnocení bylo zase zpochybňováno ve vystoupení vládních představitelů a koaličních poslanců. Koalice se tomu brání do jisté míry logicky, ale myslím si, že by přispělo k serióznosti diskuse, kdyby i oni přiznali, že za těch 6 let už mohli mnohé napravit a že se nemohou vymlouvat pouze na transformační náklady, neřku-li na mnou již zmiňované tzv. devastační či demoliční období před 13 lety. Toto období zůstává skutečně ,mnohé dlužno, jako co do kvality růstu, tak do fungování státu. Tady připomínám i směrem do pravé části našeho politického spektra, že fungování státu není jenom o tom, že stát by měl být minimalizován, do jakéhosi soudce na hřišti, ale že by měl také tvořit pravidla, podle kterých se hraje a tvořit je s vědomím toho , že je nositelem určité odpovědnosti, že by měl garantovat určitý způsob fungování společnosti, garantovat i provádění určité strukturální vize a k tomu by měl přizpůsobit i své chování.
Jistě nejsou výsledkem dobrého fungování státu a státní odpovědnosti takové kauzy, jako např. nedávné zjištění Nejvyššího kontrolního úřadu, které zpochybňuje zhruba v rozsahu tuším tři čtvrtě miliardy hospodaření s prostředky daňových poplatníků směrem k dneska již legendárnímu „indoši“ neboli internetu do škol. A myslím, že těch příkladů by se dala najít celá řada. Jestliže tedy v rámci hodnocení váhy jednotlivých období a klíčových faktorů, které přispěly k současnému stavu, vidím jako rozhodující období od roku 1998, kdy jsme zůstali dlužni potřebě završení určitých systémových změn, zavedení určité kvality stabilního růstu, kdy růst byl tažen spíše koupěschopnou poptávkou, kdy jsme nedostatečně investovali do moderní výrobní struktury, tak si myslím, že tady je třeba hledat řešení. Z toho by měl vycházet koncept reformy a samozřejmě tím pádem se tady implicitně nabízí závěr, do jaké míry je reforma reformou, či reformou vůbec není. Pokud neřeší kořeny současných problémů, pokud nesahá do systémotvorných prvků fungování ekonomiky, tak si troufnu říci, že skutečně nejde o reformu, ale že se jedná o mix administrativních opatření, a to ještě chtělo by se říci ve svěrací kazajce určitých koaličních kompromisů.
Druhým okruhem mých poznámek se dostávám k samotné podstatě vládních návrhů. Těch 11 tisků, které máme dneska před sebou, a dodal bych, že k tomu patří (i když ne z hlediska procedury projednávání) i tisky ke spotřební dani a v dohledné době se nám vrátí tisk k dani s přidané hodnoty, tak se bohužel mému chápání toho, co je to reforma a systémové řešení.vymykají. pokud bych měl vzít za určitý základ, to co je explicitně obsaženo v konceptu výhledu do roku 2006, což je vlastně aktualizovaný rozpočtový výhled vlády do konce tohoto volebního období, tak tam bych možná hledal určitou systémovou logiku. Ale mnoho jsme jí tam nenašel. Když jsme naznačili , že řešení by mělo být komplexnější a dlouhodobě rozloženo, tak se dovídáme, že se nemáme obávat, že vlastně v dalším období po roce 2006 jsou připraveny další změny. Bohužel jsou to ale právě ty změny podstatné, které se týkají např.změny systému penzijního pojištění, zdravotního pojištění … A pokud vláda hovoří o základních prioritách, jako je udržitelný růst a vzdělanostní ekonomika, tak právě řešení těchto problémů se ztrácí kdesi na horizontu za volebním obdobím do roku 2006.
Pokud bych se měl vyjádřit k vlastnímu konceptu vlády, tak se nabízejí především následující otázky. Sporná je především samotná razance provedení reformy. Víme, že „modré snění“ nám nabízí dokonce podíl deficitu HDP až nulový v časovém horizontu do roku 2010. No, já to beru trošku jako produkt určitého bilančního fanatismu, kterým je ODS známá. Vzpomeňme jenom příklad, kdy se snažila dokonce uzákonit vyrovnanost státního rozpočtu. Ale součástí koalice je i subjekt, který zcela vážně hovořil o tom, že v poměrně krátké době se máme dostat na 3% deficitu na hrubém domácím produktu. Možná, že tady je přání otcem myšlenky, protože takový razantní zásah neodpovídá ekonomické realitě a neodpovídá dokonce ani tomu, že jako politici musíme i vnímat sociální realitu, dopady na občany a tudíž i řekněme určitou míru sociální stability. Proto v našem pohledu spíše hovoříme o nižší razanci reformy. Hovoříme o tom, že do konce tohoto volebního období by byl reálný původní údaj, který byl ve vládním prohlášení a to je 5% hrubého domácího produktu, při všem vědomí toho, že relativní čísla jsou čísla relativní a vztahováno k hrubému domácímu produktu můžeme uvažovat o určitých variantách tohoto čísla v absolutních údajích.
S tím, co jsme řekl, souvisí samozřejmě i další otázka, a to dávkování reformy a rozdělení opatření na straně příjmové a na straně výdajové. Považuji za nepřiměřenost při dávkování opatření ten fakt, že vlastně dvě části objemu opatření se vztahují k výdajovým restrikcím a pouze jedna část je řešena v oblasti příjmů. Přinejmenším minimálně vyrovnaný poměr, tzv. 1:1 by asi více odpovídal realitě, ve které se pohybujeme. A myslím si, že právě do této oblasti právem směřují připomínky poměrně opomíjeného a přitom významného partnera v tripartitním vyjednávání, a to jsou odborové svazy. Moje poslední připomínka v tomto okruhu poznámek se týká teze, kterou jsme tuším slyšel z úst přímo pana premiéra a to, že konsolidace financí znamená v podstatě stabilizaci rodinných rozpočtů. Obávám se, že už i tak umírněný rozbor, jaký si nechalo zpracovat Ministerstvo práce a sociálních věcí naznačuje, že přijatá opatření budou mít ne rovnoměrný, ale nerovnoměrný dopad na jednotlivé sociální skupiny a že bohužel právě ten mlhavý horizont za rok 2006 nedává záruku, že se to nebude spíše zhoršovat a že celá řada úsporných opatření se v podstatě může proměnit na pouhé odložené výdaje.
Třetí okruh mých poznámek směřuje k tomu, že tady byl zprava i zleva skloňován Jánošík, jako určitý příměr toho, co by stát měl nebo neměl dělat. Vypomůžu si tady jedním heslem, které použil bývalý americký prezident Bill Clinton, když řekl : „Je to v ekonomice, blbče.“ Neberte to prosím nikdo s těch, kteří tady vystupovali osobně. Nemohu se ztotožnit s poněkud fatalistickým výkladem ve vystoupení pana premiéra, který se dotýkal prostoru, který vlastně máme pro určitý manévr a to z pozic makroekonomického pohledu na věc. Mě to trošku připomíná období z počátku 90.let, kdy se připravoval a prosazoval transformační scénář. Tedy se užívala teze „proskočit úzkým hrdlem reformy“. Uděláme hop a bude dobře. Ono se ukázalo, že jsme udělali hop a pak nám tak nějak začalo ujíždět ono transformační dno, že za tím úzkým hrdlem vznikají nové a nové problémy. Zkrátka že se to nedá řešit : skočíme a pak uvidíme.
K makroekonomickým podmínkám, k zmiňovanému prostoru pro manévr si troufnu říci, že mám za velmi nedoložený optimismus vlády hovořící o opření svého výhledu do roku 2006 o 3-4% HDP. Především tam nenacházím hlubší analýzu toho, jakou kvalitu tento růst bude mít, o jaké růstové faktory se bude opírat. Pokud pan ministr financí hovořil o tom, že vlastně toto o období nemá za úkol vytvořit masivní růst, ale spíše nepoškodit růst, tak tady záruky do budoucna skutečně nevidím. Samozřejmě musím pro objektivitu dodat, že nevidím ani příliš realistický příslib ze strany ODS, která slibuje v podstatě „čínská“ tempa růstu do roku 2006 jenom tím, že bude razantně minimalizovat daně. Já si myslím, že kvalita prorůstových opatření je daleko složitější, strukturovanější problém a že bychom měli vnímat, že tady se nemusíme nechat okřikovat jakousi tezí o keynesiánském pumpování peněz do ekonomiky. Samozřejmě deficit by neměl růst, měl by být udržován v nějakém rozumném rozsahu. Ale řešení vidím spíše v tom, že si vláda musí ujasnit, jak by měla vypadat ona strukturální vize a jak ji ošetřit institucionálně i svými nástroji. To znamená, že dosud existující rozplizlá mlhovina vládních programů by měla být zjednodušena a daleko razantněji orientována prostřednictvím státních cílových programů. Tady mohou posloužit nikoliv pouze vládní výdaje, ale i nepřímé ekonomické nástroje kdy samozřejmě se nabízí především celá oblast daňových odpisů.
Do problému manévrovacího prostoru samozřejmě nutně vpadají exogenní faktory, vnější faktory, kdy celá reforma je realizována v časovém souběhu se vstupem do EU a za podmínek určité hospodářské recese, která k nám přichází ze zahraničí. Na toto téma chci jenom poznamenat, že bychom neměli démonizovat problematiku daňové konkurence, a to v tom smyslu, že nejde o pouhé daňové sazby, ale o celkové daňové náklady, a to ještě v kontextu konkurence jako takové, kdy rozhodují i jiné, nejenom daňové náklady a kde jsou i jiné formy konkurence, než jenom nákladové. Další poznámka směřuje k tomu, že bychom si měli v dlouhodobé strategii ujasnit, že naším cílem není samoúčelný hon za eurem, že můžeme v podstatě časový interval přípravy na euro poněkud natáhnout a že bychom neměli přijímat jako Damoklův meč maastrichtská kriteria a závazky související s Paktem stability. Francie v poslední době toto kritizovala, protože ona spolu s Německem vlastně sama tyto věci neplní a hrozí, že při narušení určité stability to bude přenášeno na malé země. Myslím si, že flexibilnější přístup v této oblasti je rozhodně možný.
Abych už dlouho nezdržoval, poslední okruh poznámek, kterého se chci dopustit, souvisí vlastně se shrnutím diskutovaného tématu. Základní teze je, že návrh není reformou, ale je určitým mixem administrativních opatření, že je i nízká kvalita zpracování jednotlivých tisků a že tudíž KSČM nemá důvod, proč tento balík jako celek podpořit. Jde nám samozřejmě jak o sociální dopady, tak i o to, že vlastně v konečném důsledku se může jednat o podvázání růstu i o určité negativní dopady do podnikatelského prostředí. Jestliže budeme dnes a ODS bojovně řekla, že je proti všem 11 tiskům, tak je třeba také zdůvodnit, proč KSČM anoncovala subtilnější, diferencovaný přístup. Naznačili jsme, že 2 tisky bychom podpořili, aby prošly do druhého čtení, 5 tisků bychom viděli jako rozumné spíše vrátit na dopracování (bez ohledu na to či ono chápání faktoru času) a jenom 4 tisky vidíme prostě jako neřešitelné a připojíme se rovnou k jejich zamítnutí. Je to tím, že nejsme ODS, která už cítí vůni moci a která v podstatě, když jsem mluvil o její „bolševické rozhodnosti“ v období privatizace, tak tady by se dalo říci, s určitou „bolševickou zpupností“ vlastně nehodlá řešit, co bude v této zemi do voleb, že ona svůj „modrý sen“ či spíše „modrou kalamitu“ chce nadělit až po volbách. A my samozřejmě vnímáme, že i když reforma není dobrá, tak lze v dalších čteních minimalizovat důsledky a že je třeba vytvořit určitý most vytvořit podmínky pro to, aby se skutečný nástup ke stabilnímu růstu mohl realizovat, aby mohla probíhat modernizace a ne demontáž sociálního státu. Toto je myslím moje optika shrnutí našeho přístupu a toto jsem ctihodnému auditorium chtěl sdělit. Děkuji za pozornost.
Poslanecká sněmovna PČR, 23. července 2003