Chlubil se tím nějaký mudřec už tenkrát, že prý my Češi jsme katalyzátorem dějin. Byl jsem mladý a nemoudrý, moc se mi to líbilo. Teprve později, když se národ vrátil ke své skepsi, budoval chalupy a o svátcích okna zdobil, došlo mi to celé. Katalyzátor je látka, která je pro reakci potřebná, ale sama z ní vychází nezměněna.
Pražské jaro léta páně 1968 sice své plody přineslo, ale jinde, zejména ve Francii a v Itálii. Brežněvovy tanky v Praze se zasloužily o to, že západoevropské komunistické strany postupně přestaly fungovat na dálkové ovládání z Kremlu. A to byl prapočátek pozvolného rozkladu velké říše.
Tohle se ovšem do dějepisu nedostane, protože český dějepis je krátkozraký a dál než na Šumavu nedohlédne. Cokoli se v českých dějinách událo, událo se nám, pro nás a kvůli nám, cizáci ať do toho nemluví. Viz koncil v Kostnici, který se sešel jen a jen proto, aby mohl být upálen Jan Hus.
Kromě toho se to s dějinami má tak trochu jako se systémem VHS. Nejprve je velký chaos, spousta zcela nekompatibilních myšlenek, nakonec se ujme nikoli to nejkvalitnější, ale to, co má nejsilnější reklamu. Obávám se tedy, že v případě Pražského jara nakonec zvítězí ta úplně nejjednodušší pravda, kterou jsem již vícekrát slyšel a která se vehementně prosazuje: dvě komunistické kliky se mezi sebou střetly o moc.
Na tom sice taky něco je, ale kdyby to byla celá pravda, vyřešil by to Leonid Iljič hravě po telefonu. Jenže má snad dějepis něco společného s logikou?
Budiž, už jsem se smířil s tím, že dějiny nedávné minulosti jsou dvojí. Pro nás, pamětníky, je to spousta událostí, jejichž souvislosti do smrti nepochopíme na plných sto procent, byť se k nim v myšlenkách stále vracíme. Pro nepamětníky je to školní látka, která se asi časem zjednoduší do nejsnadněji pochopitelné verze: dvě komunistické kliky se mezi sebou střetly o moc - sednout, píšu ti jedničku. Ale mám snad potom vletět do nejbližší školy a řvát na paní učitelku, aby mi laskavě vysvětlila, čím jedna z těch klik tak nadchla celý národ včetně mého tehdejšího švagra, který jinak - byť to tehdá zdaleka nebylo v módě - komunisty nenáviděl?
Vzpomínky pamětníků samozřejmě vezme čert i s pamětníky, to není důležité. Mrzí mě jen, že historie zaznamenává, co se stalo, ale mnohem méně se z ní lze dozvědět, proč se to stalo. Až se pak jednou celé půlstoletí mezi smlouvou Stalin - Beneš a naším hrdinným cinkáním klíči smrskne do jediné nudné kapitoly nazvané třeba Období komunismu, nikdo se ve škole nenaučí, co s námi odnesl čert. Totiž pochopení, proč zdánlivě krásné, ale neuskutečnitelné ideje musí - jakmile se chopí moci - vládnout násilím, aby popřely svou neuskutečnitelnost. Pražské jaro je k tomuto poznání nejlepší klíč.
Chtěl bych však doufat, že to je pro budoucí časy vědomost zhola zbytečná.
Právo, 21. 8. 2004