Dnes, 14. září, uplynulo padesát let od smrti T. G. Masaryka, prvního prezidenta Československé republiky. Toto výročí je příležitostí k zamyšlení nad jeho dílem a úlohou, kterou sehrál v naší novodobé historii.
Tomáš Garrigue Masaryk, který se narodil 7. března 1850 v Hodoníně, vstoupil do českého politického, vědeckého a kulturního života ve svých dvaatřiceti letech v roce 1882, kdy se stal mimořádným profesorem na české univerzitě v Praze. Aktivní politickou a veřejnou činnost ukončil 12. prosince 1935, kdy odstoupil z funkce prezidenta Československé republiky.
Jak významné události se odehrály za tu dobu, k jak obrovským změnám došlo! První světová válka, ruská revoluce vrcholící vznikem státu dělníků a rolníků, Sovětského svazu, zahájením nové epochy lidstva - přechodem od kapitalismu ke komunismu; rozpad habsburské mnohonárodnostní říše, na jejíchž troskách vzniklo Československo i další nové státy; revoluční vlna. jež se přehnala poválečnou Evropou, ale také strašlivý otřes světové hospodářské krize; nástup fašismu, nejreakčnějších sil imperialismu, které ze sousedního Německa bezprostředně ohrozily samu existenci našich národů, zahájily přípravy nové, ještě krvavější a hrůznější světové války.
To vše prožíval Masaryk ne jako pasívní svědek, ale jako angažovaný veřejný činitel a politik, který sehrál významnou úlohu v národně osvobozeneckém boji našeho lidu, v zápase o vymanění z odvěké poroby a vytvoření samostatného československého státu.
Masarykova životní cesta nebyla jednoduchá. Po příchodu do Prahy zasáhl do českého národního života řadou svých vystoupení, ve kterých se střetl s provincionalismem, samolibostí a konzervativností české buržoazní a maloburžoazní veřejnosti. Julius Fučík o těchto Masarykových vystoupeních napsal: „Jako veliký drvoštěp klestil cestu českému životu pralesem předsudků, krátkozraké malosti a neplodného historismu a špalír, který mu tehdy tvořila obrovská většina měšťáctva, byl špalír nenávisti a nadávek.“
Jako příklad jeho statečných postojů je třeba uvést zejména spor o pravost Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského. Masaryk rozhodně odmítal podřídit vědecké poznání tzv. zájmu národa. Vycházel z přesvědčení, že výklad české národní minulosti se nesmí opírat o falza, vlastenectví nelze zakládat na lži o národních dějinách.
Jiné významné, vysoce konfliktní Masarykovo vystoupení se pojí s aférou známou jako „hilsneriáda“. Soudní proces s Leopoldem Hilsnerem se stal pro maloměšťáky podnětem k rozpoutání štvavé antisemitské kampaně obviňující židy z rituálních vražd. Masaryk proti této pověře rozhodně vystoupil a stal se proto terčem nevybíravých útoků, jeho přednášky byly dokonce násilně přerušeny. Připomeňme přitom, že v době „hilsneriády“ rozvíjel svou činnost v Čechách německý šovinista Georg von Schönerer, jehož antisemitismus inspiroval Adolfa Hitlera.
I Masarykova vystoupení proti klerikalismu, různým formám duchovního tmářství, za vzdělanost lidu vyvolávala nenávist reakčního duchovenstva a zpátečnické buržoazie.
T. G. Masaryk se neztotožňoval s žádným oficiálním politickým proudem působícím v Čechách. V roce 1887 založil liberální politickou skupinu „realistů“, od roku 1900 stál v čele České strany lidové a od roku 1905 České strany pokrokové. V letech 1891-1893 a 1908 - 1914 byl poslancem říšské rady.
Svou politickou činnost opíral o vlastní výklad smyslu českých dějin. Největší vzepětí národního úsilí spatřoval v husitství a zejména v českém bratrství, kde hledal vlivy určující národní vývoj. Preferoval reformátorské tradice vycházející z Husa, Chelčického a Komenského. Své stanovisko vyjádřil v mnoha studiích, především v knize Česká otázka (1895).
Vzhledem k celkovým politickým poměrům v Rakousko-Uhersku byl Masarykův program pokrokový, usiloval o demokratizaci politického a hospodářského života, odstranění národnostního útisku a zrovnoprávnění všech národů, žádal řadu sociálních reforem. Vystupoval za některé dělnické požadavky, kupříkladu osmihodinovou pracovní dobu. Ač byl zvolen za poslance s podporou sociální demokracie, socialistou nebyl. Socialismus jako společenský systém odmítal.
Svůj kritický vztah k marxismu vyjádřil v knize Otázka sociální (1898). Marxismus je v ní hrubě zkomolen. Jako důsledný stoupenec idealistické filozofie nechápe a odmítá dialektický a historický materialismus, Marxovo ekonomické učení, vědecký socialismus. Z pozic buržoazního reformismu popírá existenci tříd a třídní boj.
Masaryk patřil k těm, kdo se živě zajímali o Rusko. V knize Rusko a Evropa (1913) podal podrobný
přehled ruských dějin, v němž uplatnil svou idealistickou filozofii. Ačkoli znal ruskou literaturu a
navázal styky i s významnými spisovateli (L. N. Tolstým, M. Gorkým aj.), znal dějiny jeho revolučního
hnutí, nebyl s to pochopit smysl revolučního vývoje v Rusku a události, které v této zemi nazrávaly.
Vypuknutím první světové války započalo nové a nejvýznamnější období Masarykova života. Čtyřiašedesátiletý univerzitní profesor na podzim 1914 odchází do ciziny. Překvapující nebyla jen odvaha, se kterou muž v penzijním věku kráčel vstříc nejistotě a strázním politického exilu. Překvapující bylo, že právě Masaryk zvedl prapor protihabsburského odboje. Do té doby totiž počítal s další existencí habsburské monarchie, prohlašoval, že nevěří v evropskou válku, odmítal české „státoprávní fantazie“ a zastával názor, že Rakousko nebrání českému národu, aby „drobnou prací“ dosahoval svých cílů. Vypuknutí světové války zasadilo smrtelnou ránu představám o demokratizaci a federalizaci Rakouska.
Masaryk ve své knize Světová revoluce (1925) vzpomíná, že to byl protiválečný postoj lidu, který jej přiměl k protirakouskému vystoupení. Již v prvních měsících války, kdy se výrazně zostřila perzekuce našich národů, Masaryk pochopil, že jejich další existence není možná v rámci Rakousko-Uherska. Proto vytyčil program vytvoření samostatného státu a usiloval o jeho uskutečnění: organizoval české a slovenské krajany, snažil se vytvořit z českých a slovenských zajatců v dohodových státech československé vojsko, jako vrcholný orgán zahraničního protirakouského odboje vytvořil Československou národní radu.
V prvním období války Masaryk předpokládal, že československý stát bude monarchií. Zásadní změnu v jeho programu způsobila únorová buržoazně demokratická revoluce v Rusku. Od jara 1917 Masaryk požaduje, aby československý stát vznikl jako republika. Ale revoluce se rozvíjela dál. Masaryk prožil v Rusku vítězství Velké říjnové socialistické revoluce, ozbrojené boje v Petrohradě, Moskvě a Kyjevě. Buržoazně demokratickou revoluci uvítal, ale revoluci proletářskou odmítl. Viděl v ní vojenské a diplomatické oslabení Dohody, na jejíž vítězství ve světové imperialistické válce sázel. Právě v této souvislosti nabylo tak tragického významu kontrarevoluční vystoupení československých legií proti sovětské moci, které tvoří neblahou kapitolu v naší minulosti. I když Masaryk nebyl přímým iniciátorem tohoto vystoupení, neboť chtěl legie převést do Francie, aby bojovaly proti Německu a Rakousko- Uhersku, jejich postup, který byl v souladu se záměry imperialismu na zardoušení revolučního Ruska, dodatečně schválil a diplomaticky využil. Přesto mu krajní pravice až do konce života (a vlastně i po jeho smrti) vytýkala, že prý prováděl v Rusku politiku neutrality, podobně jako později vytýkala Edvardu Benešovi, že podepsal spojenecké smlouvy (1935, 1943) se Sovětským svazem.
Masaryk již dříve chtěl získat dohodové státníky, aby zařadili vytvoření československého státu do svých válečných cílů. Dlouho neúspěšně - Anglie, Francie i USA se orientovaly na uzavření separátního míru s Rakousko-Uherskem. Teprve když se projevil vliv idejí Velké říjnové socialistické revoluce a Rakousko-Uhersko se začalo pod tlakem lidových mas rozpadat, došlo k obratu. Masarykova Československá národní rada byla v posledních měsících války vládami Dohody postupně uznávána jako reprezentant československého státu s nadějí, že tento stát bude využit proti sovětské moci.
Vznik Československé republiky 28. října 1918 patří k nejvýznamnějším historickým mezníkům našich národů. Republika vznikla pod živelným tlakem lidových mas. Nepřipravenost dělnické třídy převzít moc a kapitulantská politika sociální demokracie však způsobily, že iniciativu od prvopočátku měla buržoazie. Proto postupně nabyla vrchu buržoazně demokratická alternativa řešení společenskopolitických problémů, na čemž měl svůj podíl i T. G. Masaryk, který byl ještě za své nepřítomnosti v zemi zvolen prezidentem republiky.
Významný pokrok, který znamenalo vytvoření samostatného státu pro rozvoj českého a slovenského národa, byl historicky determinován třídním charakterem republiky, postavením buržoazie jako vládnoucí třídy a neuznáním národní svébytnosti Slováků, i zahraničněpolitickou orientací republiky na západní imperialistické velmoci. Buržoazně demokratický stát však vytvářel v porovnáni s minulostí i ve srovnání s okolními státy poměrně široký prostor pro rozvíjení třídního boje dělnické třídy a pracujících, pro legální působení KSČ, pro organizování a dovršení zápasů za sociální a národní práva našeho lidu.
Kritickým mezníkem, který definitivně určil buržoazní charakter republiky, byl konec roku 1920. Masaryk, který se aktivně podílel na budování státu a jeho politického systému, se rozhodně a ostře postavil proti revolučnímu dělnickému hnutí a proti tomu, aby Československá republika, jak se toho dožadovaly lidové masy, byla republikou socialistickou. V prosinci 1920 podporoval potlačení dělnické generální stávky, kterou označil za „neoprávněný útok na náš mladý stát“. V té době T. G. Masaryk pronáší prudké projevy proti bolševismu. Jak 15. září 1937 psalo Rudé právo, „je to období, kdy mezi revolučním dělnickým hnutím a T. G. Masarykem byla propast nejhlubší. Avšak když se dalším vývojem znovu stává akutní nebezpečí reakce a když pak zvláště vyvstává nebezpečí reakce v nejhorší podobě fašismu, dochází postupně ke změně pozic.“ ... „T. G. Masaryk zůstává oddán demokratismu a humanismu a v duchu těchto idejí se jako prezident a jako vůdce svého politického a ideového tábora exponuje proti fašistickému nebezpečí.“
Vývoj buržoazně demokratického Československa v letech 1918-1938 ukázal hluboký rozpor mezi ideály humanitní demokracie, které hlásal Masaryk, a reálnou skutečností, zejména politickou praxí, jak ji uplatňovala vládnoucí buržoazie v předmnichovské republice. Buržoazie, která si přisvojila plody národně osvobozeneckého zápasu, nevyřešila žádnou ze základních otázek, které doba postavila.
Na politické a sociální požadavky širokých lidových mas odpovídala buržoazní vláda represemi, proti hladovým demonstracím pracujících používala zbraně.
Vládnoucí buržoazie nebyla schopna vyřešit národnostní otázku. Svou politikou čechoslovakismu a neřešením základních demokratických a sociálních práv národnostních menšin nahrávala růstu nacionalismu a posilování fašistických tendencí.
Zahraniční politika jednostranně orientovaná na západní buržoazní demokracie zcela selhala. Vedla k postupnému oslabování mezinárodního postavení Československa a vyústila v mnichovskou tragédii. Tím byly zmařeny ideály vyhlášené při vzniku republiky.
V hodnocení politické pozice T. G. Masaryka jakožto prezidenta republiky nelze opomíjet skutečnost, že jak on, tak jeho stoupenci, mezi nimi na prvém místě dr. Edvard Beneš, usilovali o to, aby náš stát nebyl vydán všanc reakčním silám, které se zhlížely ve formách moci uplatňovaných v těch sousedních státech, kde se stále více prosazoval fašismus. V tom měla demokratická buržoazie podporu v KSČ, což, jak známo, sehrálo pozitivní úlohu ve volbě prezidenta v roce 1935, kdy dr. Beneš zvítězil i pomocí hlasů komunistických poslanců. Žel, nejen tzv. hradní křídlo české buržoazie, ale ani ti, kdo s ním byli politicky přímo spjati, představitelé reformistických stran, nebyli ochotni v důsledku své třídní zaslepenosti vyjít vstříc nabídce komunistické strany a vytvořit v naší zemi širokou lidovou frontu čelící růstu reakční pravice a hrozbě fašismu.
Je známo, jakou neblahou úlohu to v dalších osudech naší republiky sehrálo. Pouze Komunistická strana Československa vyvodila důsledné závěry z tragédie Mnichova a vývoje, který po něm následoval. Postavila se do čela širokého protifašistického odboje, v národní a demokratické revoluci, kterou dovršil Vítězný únor 1948. Ten otevřel cestu k socialismu, umožnil, aby si náš lid vytvořil stát nový, skutečně lidový, sociálně spravedlivý, stát rovnoprávných národů Čechů a Slováků, stát opírající se o pevné přátelství a spojenectví se Sovětským svazem a dalšími přáteli.
o o o
Jen o rok a několik dnů přežila Československá republika muže, jenž stál u jejího zrodu. Masarykův život a dílo patří přesto k dějinám tohoto státu, obnoveného po roce 1945 na nových třídních základech. Jak prohlásil ústřední výbor KSČ k Masarykovu úmrtí, revoluční dělnictvo se právem hlásí ke všemu z jeho díla, co představuje boj za pokrok, proti reakčním předsudkům, boj za svobodu politickou, za sociální spravedlnost, za mír a demokracii, za pokrokové poslání našich národů. Komunistická strana Československa vždy byla a zůstává kritická ke všemu, co v díle tohoto významného politika bylo v rozporu s objektivními potřebami vývoje, co bylo plodem jeho třídní omezenosti a nesprávných filozofických koncepcí a co historický vývoj překonal. Proti legendám, mýtům stavíme historickou pravdu.
Rudé právo, 14. září 1987