Badatelé cestují na severní točnu, do centrální Afriky, na vysočinu pamirskou, podle potřeb své vědy. Turisté navštěvují Alpy, Tatry, Kavkaz atd. Keťasové jezdí na Riviéru, do Ostende, Nizzy (podle záliby), chudí lidé odebírají se alespoň na onen lepší svět. Jindřich IV. podnikl výlet do Canossy, pan Brouček do 15. století. Já do budoucnosti. A to do oné bohdá blízké budoucnosti, kdy Čechy promění se v pravý zemský ráj, až totiž prezidentské křeslo mocně zaskřípe pod sladkou tíží vznešené Osoby samého Nejvyššího Předsedy vlády rad v Sovětské republice československé, vrchního nadtováryše judra Bohumíra Šmerala; do oné blahé doby, kdy dvanácte lidových komisařů bude moudře a slavně panovati osvobozenému proletariátu; do doby, kdy nebude u nás jediného nespokojence, neboť vyskytl-li by se takový, obstará jeho odstranění vhodnými prostředky Mlčochova rudá armáda a Olbrachtova črezvyčajka. Ale k věci:
Zavítav do bývalé Prahy, odebral jsem se nejprve za účelem registrace své osoby do úřadu, zvaného PRASE (Pracovní rada a statistická evidence), kdež jsem byl již po malých 34 hodinkách čekání předveden službu konajícímu továryši úředníkovi. "V čem se vyznáš?" otázal se mne tento úsečně. "To jest, v čem jsi specialista?" dodal na vysvětlenou vida, že nechápu. Zmocnily se mne rozpaky. Jsem totiž specialistou hlavně ve znalosti zapadlých pražských vináren, ale vzhledem k jejich zestátnění nebyl bych se mohl v tomto oboru náležitě uplatniti. A jiné mé znalosti? Hm; býval jsem nadějným centrhalvem, dokud jsem si při výkonu tohoto zaměstnání nezlomil pravou nohu na dva nestejné díly.
"Umím velmi vkusně točiti cigarety," prohodil jsem, ozářen náhle šťastným nápadem. Úředník se zamračil: "V tomto oboru se dělníci až na další vůbec nepřijímají. Jednak nám právě došly zásoby tabáku, jednak tov. dr. Albert, lidový komisař pro zdravotnictví, zakázal pro škodlivost... ostatně (úředník stal se pojednou nadmíru zdvořilým a vlídným), ostatně, velectěný továryši, vlastně slovutný pane, jestli račte míti náhodou při ruce nějaké menší množství vámi kroucených cigaret na ukázku... byl bych ochoten... za sto športek... obstarati jakýkoli... úřad"...!
Nikdy již nebudu moci žalovati pro urážku na cti toho, kdo mne nazve oslem, neboť jsem si cigaretové pouzdro zapomněl doma, tj. v minulosti, resp. v přítomnosti. Po sdělení tohoto trapného faktu úředník hryzl se do pysků, pokrčil lehce rameny, vzal na se tvářnost co nejoficielnější a děl chladně: "To je tedy vše, co umíš?" "Také jsem, prosím, svého času studoval práva, mám dvě rigoróza a..." Továryš opět zvlídněl: "Rigoróza? Kouřím sice raději britanica, ale zač byste je, velectěný příteli, mimochodem řečeno, prodal?... Mám jedno kilo uhlí..."
Rád bych ti, milý továryši, dal třeba zadarmo to horko, které jsem při nich prožil a které by vydalo více než tuna tvého uhlí... Ale ne nebudu se zdržovati popisem následovavší trapné scény. Stačí, připomenu-li, že úředník po vysvětlení nedorozumění děl hlasem Dia Mrakotřasa: "Napliváme na tvoje buržoazní práva! Právní řád je pouhá nadstavba, Überbau. Podle našeho práva budeš viset, protože jsi menševik, rozumíš?" Zděšen vyhodil jsem poslední trumf. "Také bych snad dovedl býti cidičem stok... a mimo to píši někdy také básně..."
"Cidičem stok? Aá, to bys bral, protirevolucionáři, co? On by chtěl cídit stoky! Neráčíš poroučet, abych tě udělal rovnou lidovým komisařem, nebo dokonce snad horníkem? Ne, přítelíčku, to nejde jen tak; dobře, že jsi se přiznal: budeš básnit, velectěný, básnit jako řemen! Tady máš svůj pašport, důkladně si ho pročti: jmenuješ se občan čís. 28 594, série H, kategorie IV. To znamená, že jsi zařazen do čtvrté, nejhorší mzdové třídy. Tak. A teď se seber, půjdeš s tím do Centroblbu, to jest do Centrální budovy lyrických básníků v bývalých koňských stájích na Hradčanech marš!" "Já prosím nejsem lyrik... pokusil jsem se namítnouti." "Lyrik, epik, pepík, dramatik, gramatik všechno jeden dobytek. Alou!"
V Centroblbu jsem byl přidělen do stáje č. 3, oddělení D, na kavalec č. 7. Uprostřed maštale byl dlouhý stůl, na něm kalamáře a pera. V každém dříve pro jednoho koně určeném oddělení byly umístěny slamníky pro tři lyrické básníky. Cedulka Bukefalos, která zbyla nad ložem po mém koňském předchůdci, zaměněna nápisem Lyrik č. 28 594, série H, kateg. IV. Naším cimrkomandantem byl továryš č. 854, sér. D, kateg. I, živící se dříve pastýřstvím dobytka hovězího i vepřového, který získal nesmrtelné slávy a nynějšího významného úřadu básní, uveřejněnou kdysi v Sršatci: Buržoové jsou volové, pravičáci, to jsou zrádci a pak taky vopičáci. Stivíne Pepku, rozbiju ti lebku! Soukupe, ty klacku, dostaneš facku!
Nyní byl, jak jsem zvěděl, pověřen redakcí komunistického zpěvníku, velkolepého, bohatě ilustrovaného díla, které má obsahovati veškeré lidové písně 20. století, od "Ó Emane" a "Furt se de" přes "Roztomilou Barušku" a "Šup sem" až po "Nám je to volný" a "Pardály". Přijal mé hlášení blahovolně, a poněvadž právě odbila devátá hodina večerní, dal všem třiceti šesti obyvatelům naší místnosti ve sm. § 25, odst. c, IV. kap. domácího reglementu rozkaz ke spaní.
Jeden lyrik, o němž zjištěno, že v deset hodin ještě nespal, odevzdán následujícího dne črezvyčajce a pro podezření z protirevolučního smýšlení popraven. Já pak, unaven dlouhou cestou z naší přítomnosti, usnul jsem okamžitě jako pařez a nezabránily mi v tom ani spojené místní organizace škvorů, štěnic, vší a švábů, které během noci za účelem zlepšení svých vyživovacích poměrů jaksi zesocializovaly moji tělesnou schránku.
Přesně o páté hodině ranní byl jsem probuzen mocným zvoláním "Vzhůru auf!" službu konajícího poety. V tu dobu jsem se za svého bývalého života nezřídka teprve ukládal v lože své mládenecké, maje teplou přikrývku na sobě a osm až dvanáct čtvrtek v sobě. Jen s největším sebepřemáháním jsem se tudíž na další povel "Oblékat!" vnořil do svého nového úboru: režné, jistě ještě letos prané košile, kalhot, na jich veškerých knoflících bylo vkusně vyryto poprsí Leninovo, a kabátu, na jehož levé výložce upevněn byl obraz továryše Šmerala, třímajícího v jedné ruce srp a ve druhé kladivo, a na pravé moje číslo a signatura.
Sotva jsem jakžtakž skončil toaletu, seřadili nás všechny (podle velikosti) a na rozkaz "Mašírovat Direktion Abort lyrikové marš!" odvedli na místo, určené k úkonům kdysi co nejsoukromějším, nyní však zveřejněným nařízením lidového komisariátu pro nacionalizaci prvovýroby. Přesně po třech minutách oznámilo táhlé zatroubení, že se musíme bez ohledu na vykonanou práci opět seřaditi.
Očišťovací akce, dříve v podobných případech obvyklé, jsme se jako uvědomělí komunisté vzdali, aby ušetřený takto papír mohl býti věnován na agitační brožury. K slzám mne dojal tento idealismus, který ve prospěch svaté věci dovede se vzdáti i těch nejelementárnějších potřeb. Posnídavše vydatný koflík čerstvé vody, dali jsme se o šesté hodině do práce.
Velící továryš udělil mi příslušné informace: Práce trvá přesně osm hodin (od šesti do dvou) a pozůstává dnes v tom, že každý musí v uvedené době napsati oslavnou báseň na tov. Šmerala o padesáti jednoduše, resp. stu obkročně rýmovaných, průměrně osmislabičných verších. Po druhé hodině přijde sám lidový komisař Proletkultu, tov. Sonnenschein, aby prohlédl naše výtvory.
Zároveň jsem obdržel jako pracovní pomůcku kousek dřeva s připomenutím, že smí býti okousáno jen do jedné třetiny, neboť musí vystačiti na tři dny. Zasedl jsem ke stolu, vnořil péro do kalamáře a přemýšlel, kterak hymnus započíti. Zavládlo úporné ticho, přerušované jen občasným zaskřípěním dřeva, okusovaného soudruhy básníky, a jednotvárným vrzáním jejich per... Vzpomínal jsem na svůj minulý hříšný, pravičácký život...
Oh, jak pěkně se v tuto dobu spávalo... Myšlenky mé stávaly se čím dál tím méně geniálními, hlava blížila se čím dál tím více stolní desce, dech byl stále pomalejší a pravidelnější... představy prostoru a času stále nejasnější... ááh... ááh... chrr... chrr... Vzbudilo mne mocné rýpnutí sousedovo: "Člověče, kolik toho už máš?" - !!!?! Co?? Hrůzo!! Za pět minut dvě a já neměl ještě ani řádky!!! Šíleným chvatem promnul jsem si oči a nejvyšším napětím nadlidské energie počal ze sebe rychlostí osmdesáti písmen za vteřinu chrliti tyto ostýchám se říci "verše":
Tvůrče komunistického státu,
vůdče proletariátu,
byli jsme dřív země chudá,
dnes je naše barva rudá,
kapitalistického Jsi potřel draka...
(Draka... draka... království za rým!... Baka, caka, daka, faka, haka, jaká,
ka fuj!... Aha, už to mám:)
kapitalistického Jsi potřel draka,
pán se teď stal ze žebráka,
uvedl Jsi k nám řád nový,
prvý Jsi po Leninovi:
Co Ti může býti rovno?
Vše je proti Tobě skrovno,
mimo Tebe vše je stejno,
v hlavě myšlenek máš hejno,
po Leninovi Jsi prvý,
to přec každý, to se vr, ví...
Z tohoto verše se mi udělalo silně nevolně. Ustal jsem na chvíli. Ale minuty běžely nemilosrdně: byly již za tři minuty dvě a já jsem měl teprve... dvě, čtyři, pět... běda, teprve čtrnáct řádek!! Opět jsem se tedy vzchopil:
Poslední už bitva vzplála,
život dejme za Šmerala,
ať si kdo chce co chce čvachtá,
my umřeme za Olbrachta,
každý z nás rád hladoví,
ztratíme jen okovy...
Za dvě minuty dvě...!!! -
Každý továryš je na Šmerala hrd:
Co má z toho?
Někdy smrt ve statečné bitvě,
v boji
(Honem rým!! Bojí, dojí, v loji, hnoji...)
ve statečné bitvě, v boji s protirevolučními voji.
Z toho si nic nedělá,
jen když má svého Šmerala.
Jinak dobrý žaludek se mi důsledkem této strofy zdvihl do značné výše. Síly ochabovaly. Počínal jsem blouznit... Ale rány boží, za jednu minutu dvě... a zbývá ještě dvě, čtyři, šest... dvaadvacet řádek!! Následující verše jsem již nechrlil, nýbrž soptil:
Šmeralův meč jistý,
rozbil lebku kapitalisty,
(Při tomto rýmu praskl mi bubínek)
...kapitalisty,
povstal z toho strašný rachot,
že sám Šmeral pospíchal...
(Rachot rachot lidový komisariát za asonanci!... Rachot... ala:)
povstal z toho strašný rachot,
že Sám Šmeral pospíchal,
by zla chod
podle sil
zastavil.
Za třicet vteřin dvě!! Ale již jen šestnáct veršů; sebral jsem poslední síly:
Proto řveme z plných hrdel:
Šmerale, buď velmistr dél
(praskl mi druhý bubínek)
továryšům, kteří tebe ubezpečují svou oddaností,
třeba dělníci jsou prostí
(deset vteřin deset veršů a jsem zachráněn!)
Šmeral veleben buď cele
v pokoře tklivé od mužů i dívek!
K dnešnímu dni voláme Ti:
Sypte na Šmerala věnce,
největšího oslavence,
chtěl jsem dopsat poslední, padesátý verš. Ale běda!!
Tragédie nevýslovná: právě v tomto okamžiku, kdy jsem již nepochyboval o své spáse, odbila druhá hodina, a než jsem mohl dokončiti poslední, osudné slovo, vytrhl mi dílovedoucí pero z ruky, neboť jest pod trestem smrti zakázáno pracovati přes čas. Vrchní továryš č. 854, sér. D, kat. I sebral výrobky všech nás šestatřiceti lyriků, seřadil je a chtěl odvésti do kontrolní kanceláře ještě před příchodem nadtováryše Sonnenscheina, když tu padl jeho zrak na poslední dva řádky mého hymnu.
Velikost zornic dobrého továryše se nejméně trojnásobila, ústa se otevřela, a... a... Nebudu popisovati scénu, jež následovala. Zkrátka, za necelých deset minut byl jsem odveden črezvyčajkou před šestnáctičlenný revoluční tribunál a během dalších pěti odsouzen pro urážku Veličenstva a blasfemii k smrti oběšením, kterýžto trest mi cestou milosti změněn v zastřelení.
Předseda soudu se mne ještě otázal, nemám-li nějakého posledního přání. Vzpomněl jsem na Sofokla, který přednesem své básně zapůsobil na soudce tak, že ho jednomyslně osvobodili... Což abych...?? Myšlenka šílená, ale tonoucí chytá se stébla... "Prosím," odpověděl jsem po krátkém váhání, "prosím, abych směl před tímto tribunálem přednésti poslední svůj básnický výtvor..."
Předseda, připravený zřejmě na žádost o pět kilogramů uzenic a dvanáct lahví Malaga, byl skromností této prosby příjemně překvapen a vlídně svolil. V důstojném postoji a zvučným hlasem jal jsem se tedy pateticky recitovati:
Tvůrče komunistického státu...
Při prvých pěti verších soudcové zívali. Po dalších pěti vyvalovali oči. Z rýmu "prvý to se vr ví" udělalo se dvanácti nevolno, čtyři omdleli. Verš "nedělá Šmerala" způsobil, že všichni padli na kolena prosíce, abych ustal. U rýmu "rachot" zla chod" mi připomínali, že mají doma nemocné ženy a po osmi až dvanácti nezaopatřených dítkách.
Zůstal jsem však neoblomný a pokračoval. Při strofě "tebe ubezpečují" vypustilo šest soudců ducha, při následujícím verši všichni ostatní mimo předsedu, který do poslední kapky krve chtěl plniti svou povinnost. Ale rým "kk" sklál i jeho v chladný hrob. Z přítomných zbyl jsem samojediný na živu. Vítězně jsem se rozhlédl po mrtvolách, lehce zakýval hlavou a majestátným krokem vrátil se opět do Přítomnosti.
1921