V různých vystoupeních objevujících se na stránkách Haló novin, např. v rubrice Dělnické slovo, byly vysloveny podněty k zamyšlení nad tím, jak změnit stav, kdy značná část dělnické třídy, v rozporu s objektivními zájmy třídy, podporuje své vykořisťovatele nebo alespoň podléhá vlivu jejich ideologie. Mezi těmito podněty se však objevily i některé předsudky a ideologické stereotypy vzniklé již v předlistopadové době. Patří k nim především tvrzení, že "vždy to byla inteligence, která zradila dělnické zájmy" nebo představa, že pouze funkcionáři, kteří "nepoznali nutnost živit se prací svých rukou", se odklonili od potřeb a zájmů dělníků (Srv.HaNo 24.1.96, str.9).
Nechci uvádět příklady funkcionářů, kteří před listopadem svou politikou vydatně přispěli k oslabení socialismu, ačkoli vyšli z řad dělnické třídy, ani těch, kdo v současné KSČM hájí zájmy dělnické třídy, i když vyšli z tzv. inteligence. Sepětí se zájmy třídy není v žádném případě pouze otázka třídního původu a dokonce ani ne mechanicky chápané třídní příslušnosti, což nejlépe dokazuje život a dílo K. Marxe, B. Engelse a V. I. Lenina.
Různé nejasností a zkreslení, která v minulosti poškozovala vztah dělnické třídy a dalších skupin pracujících, mají hluboké kořeny.
V minulé oficiální teorii a kádrové praxi byla značně zatemněna otázka kritérií příslušnosti k dělnické třídě. Skutečně marxistické pojetí této otázky bylo nahrazeno představou o dělnické třídě jako skupině fyzicky pracujících. Projevila se závažná choroba předlistopadové teorie - ztotožňování příslušnosti k třídě s příslušností k určité profesní skupině.
Pokusme se jen stručně a v hrubých obrysech si připomenout podstatné prvky pojetí dělnické třídy obsažené v díle klasiků.
Není důvodu přitom nepoužívat terminologii, která může leckomu znít archaicky, která však v teoretických diskusích získala svůj přesně vymezený obsah. Omlouvám se přitom, že pro nedostatek místa neuvádím citace i odkazy na klasiky i další literaturu. Případné zájemce mohu pouze odkázat na materiály, které jsou v několika exemplářích k dispozici na Teoreticko-analytickém pracovišti ÚV KSČM.Tato problematika byla zahrnuta i do materiálu "Koncepce dělnické politiky", který schválil výkonný výbor ÚV KSČM 25.4.1997. Z autorů, kteří k této problematice hojně publikovali, bych chtěl připomenout prof. dr. I.Hrůzu, DrSc
Klasikové marxismu spatřovali podstatu výjimečné úlohy dělnické třídy v dějinách v tom, že poprvé v historii jde o třídu, která může sama sobě pomoci jen tím, že osvobodí celou společnost, a to především překonáním takových tisíciletých mechanismů, jako je soukromé vlastnictví výrobních prostředků a stará společenská dělba práce. Zdůrazňovali skutečnost, že dělnická třída je jedinou třídou v historii, která si nemůže pomoci pouhými dílčími úpravami soukromého vlastnictví výrobních prostředků a s ním spojených společenských vztahů, jako např. buržoasie, ale jen jejich úplným překonáním.
Dnes již víme, že toto překonání si nelze představovat jako administrativní zestátňování holičů. Jde o proces pluralitního a dynamického soutěžení vlastnických forem, ve kterých si svou ekonomickou silou a perspektivností postupně razí cestu v celospolečenském rozsahu rozvinutý, samosprávný vlastnický sektor.
Představa klasiků o historické úloze dělnické třídy je naprosto logická. Za kapitalismu dosáhuje soukromé vlastnictví a třídně vykořisťovatelská společnost svého vrcholu. Další rozvoj výrobních sil si již vynucuje přechod k společenskému vlastnictví,kterým z hlediska našich vlastních zkušeností nemůže být státně byrokratické vlastnictví známé z první historické formy socialismu. Dlouhodobě pak je nutný i přechod k zcela odlišné dělbě práce a beztřídní společnosti. Kdo jiný než třída za těchto podmínek vykořisťovaná by mohl (samozřejmě s dalšími spojenci, kteří nemají tak vyhraněný zájem na zásadní změně) tento historický úkol uskutečnit ?
Toto pojetí historické role dělnické třídy opírají klasikové o rozbor kapitalistických výrobních, vlastnických vztahů a složitě strukturovaných procesů tvorby a přerozdělování nadhodnoty, produktivní práce, míry podřízení kapitálu apod. Postavení v dělbě práce zde hraje roli potud, pokud se promítá i do výrobních, vlastnických vztahů, pokud je spojeno s různými odstíny ve výkonu rolí vlastníků i nevlastníků. U dělnické třídy, ve srovnání s jinými skupinami pracujících, role v dělbě práce ještě zesiluje podřízení dělníka kapitálu a tím i jeho zainteresovanost na změně.
Rozhodně není u klasiků historická role dělnické třídy a tedy ani příslušnost k ní odvozována z druhu práce, z její takříkajíc technické, profesní náplně.
K.Marx sice nepodává žádný výslovný přehled znaků dělnické třídy. Rozvíjí však metodologický přístup, ze kterého je jeho pojetí této třídy jasně patrné. Ve stejné rovině se pohybují i B.Engels a V.I.Lenin.
K dělnické třídě podle klasiků patří různé skupiny pracujících podle toho, jak důsledně jsou odděleny od vlastnictví a podřízeny kapitálu a přitom zároveň tvoří základ procesu vykořisťování.
První, nikoli však postačující podmínkou příslušnosti k dělnické třídě podle K.Marxe je, aby příslušná skupina námezdních zaměstnanců směňovala svou pracovní sílu za peníze jakožto kapitál. Tuto podmínku nesplňují zaměstnanci, kteří jsou placeni z osobního důchodu kapitalisty (sluha, domácí učitel) nebo z prostředků získaných přerozdělením důchodu kapitalisty a mzdy dělníků (policisté, vojáci, státní byrokracie apod.).
Dělnická třída podle Marxových slov "produkuje kapitál" a její práce se "realizuje ve zboží, v materiálním bohatství". (Marx, K., Process proizvodstva kapitala. Sočinenija t.48, Moskva, Izd.polit.liter 1980, s.59). K.Marx přitom výslovně zdůrazňuje, že tato charakteristika je nezávislá na konkrétním obsahu práce.
Nepovažuje za dělníka pouze toho, kdo vlastníma rukama vyrábí prodejnou věc jako zboží. Jde mu o to, že při výrobě a prodeji zboží (kterým při moderní specializaci může být i počítačový program či aplikovaný vědecký poznatek) se realizuje určitý vlastnický vztah a různé skupiny vykořisťovaných zaměstnanců (lhostejno zda duševních či fyzických profesí) v něm plní různé funkce. V tomto smyslu Marx rozlišuje zejména mezi těmi, kdo nadhodnotu produkují (obsluha stroje, ale i řídící či duševní pracovník ve výrobě) a mezi těmi (obchodní zaměstnanec, dnes např. zaměstnanec marketingové firmy, reklamní firmy apod.), jejichž vykořisťování umožňuje kapitalistům mimo výrobu přivlastnit si část nadhodnoty dělníků i dalších zaměstnanců z výroby.
Marxovo rozlišování různých skupin vykořisťovaných zaměstnanců umožňuje poznat, kdo je vykořistován primárně a kdo až odvozeně, odhalit společné i rozdílné zájmy různých skupin pracujících a tedy i základ spojeneckého svazku dělnické třídy s dalšími skupinami námezdních zaměstnanců.
Od dělnické třídy se v pojetí klasiků odlišují ty skupiny vykořisťovaných zaměstnanců, které sice splňují obě uvedená kritéria, ale vykonávají za kapitalistu některé vlastnické funkce (námezdně zaměstnaný řídící pracovník jakéhokoli druhu).
Pomocí Marxovy charakteristiky formálního a reálného podřízení kapitálu můžeme navíc odlišit jádro dělnické třídy od okrajových částí i od dalších skupin pracujících, kteří mají díky určitým zvláštním stránkám své práce poněkud odlišný vztah ke kapitálu a specifické podmínky pro prodej své pracovní síly (řemeslník v domácké výrobě, manufakturní dělník, dělník v malovýrobě, dnes bychom mohli uvažovat o určitých oblastech vědy, informatiky, služeb apod.).V soudobém globalizovaném kapitalismu se tendence k rozšiřování manévrovacího prostoru pracovníka špičkové kvalifikace střetá s protisměrnou tendencí, ve které globální konkurence sráží cenu kvalifikované práce a znejisťuje i postavení těch skupin zamněstnanců, které byly dosud považovány za elitu.
Otázkou, kterou nemohu řešit v tomto článku, je náročný problém tvůrčí aplikace Marxových, Engelsových i Leninových přístupů na podmínky soudobého kapitalismu či tzv. protosocialismu. V případě první historické formy socialismu jde o různé stupně spojení pracujících se společenským způsobem přivlastňování a s pohybem společenské práce.
Je samozřejmé, že v Marxově i Leninově době odpovídaly charakteristikám dělnické třídy nejvíce klasičtí průmysloví dělníci obsluhující stroje, kteří byli tehdy nejvyspělejší a nejorganizovanější složkou námezdně pracujících. Duševní pracovníci odpovídající těmto charakteristikám tvořili tehdy malou menšinu, kterou si kapitalista dovedl připoutat podobnými prostředky, jako určitou špičku fyzických pracovníků (tzv. dělnickou aristokracii).
Po nástupu vědecko-technické revoluce a informační společnosti vypadá situace ovšem zcela jinak. Projevuje se výrazný trend k poklesu podílu fyzických profesí ve výrobě, vznikají automatizované výroby, speciální "továrny" na výrobu "vědeckého zboží", informační sítě propojují a organizují zdánlivě samostatné pracovníky více než tomu bylo kdysi v tovární dílně, a přitom od nich navíc vyžadují tvořivou činnost. Projevuje se tendence nahradit stálý pracovní poměr tříští dočasných a dílčích pracovních poměrů utvářejících se flexibilně, podle potřeb kapitalistických společností podnikajících v měřítku globalizovaného světa. Kapitalistické vykořisťování ovšem pokračuje dále a Marxovy charakteristiky se vztahují na námezdně zaměstnaného pracovníka aplikované vědy anebo obsluhu počítače stejně jako na klasického horníka či soustružníka.
Výkon profese spočívající v obsluze jednoduchého, ale i složitějšího stroje není dnes předností dělníka, ale spíše jeho handicapem. O to destruktivnější je hospodářská politika současné vládnoucí třídy, která směřuje spíše k zabrzdění přechodu k novým kvalifikačně náročným technologiím v ČR a tedy i k blokování vzniku a rozvoje nových složek dělnické třídy patřících zároveň k noým profesním skupinám. Profese však sama o sobě nezakládá zájem třídy a nevede ani k pochopení tohoto zájmu.
Vraťme se však ještě do předlistopadové minulosti. Tehdejší kádrová politika a zcela nemarxistické rozdělování na DT a tzv. inteligenci jen zamlžovalo skutečné zájmové charakteristiky tříd. Odtržení od zájmu dělnické třídy charakteristické pro řadu příslušníků tehdejšího řídícího aparátu, původně dělníků, nebylo dáno tím, že přestali vykonávat fyzickou práci, ale zvláštní sociální, možno říci vlastnickou rolí tohoto aparátu, které se jeho příslušníci přizpůsobili bez ohledu na svůj třídní původ. Skutečnost, že řada duševních pracovníků začala preferovat své specifické skupinové zájmy a postupně se rozešla se socialismem, nebyla důsledkem jejich profese, ale opět specifického skupinového zájmu, který se netýkal všech duševních pracovníků, a kterému ostatně podléhali i mnozí vykonavatelé fyzických profesí, kteří nepatřili k dělnické třídě (řemeslníci ve službách, taxikáři, apod.).
Mnoho neprivilegovaných duševních pracovníků bylo znechuceno nedostatky systému řízení a politické moci tehdy vládnoucích privilegovaných skupin tak, že někteří přešli od původně socialistické angažovanosti k zcela opačným přístupům. Naopak mnoho příslušníků byrokratického řídícího aparátu pracovníků obchodu a služeb se zcela v souladu se svými zájmy přidalo k prokapitalistickým silám a vytvořilo základ současné buržoasie. Nešlo o žádnou specifickou "zradu inteligence", ale spíše o odklon privilegovaných vrstev od socialismu v důsledku jeho vnitřních rozporů a nedostatků. Sama dělnická třída byla ostatně hluboce dezorientována a stále ještě je s úspěchem manipulována buržoasií.
Staré sterotypy, s jejichž pomocí v minulosti určité složky řídícího aparátu stavěly proti sobě duševní a fyzické pracovníky a úspěšně maskovaly vlastní odtrženost od zájmů pracujících lidí, nemají místo v současné KSČM. Nemají rovněž nic společného s marxismem. Jestliže se zamýšlíme nad otázkou spojení strany s dělnickou třídou a formování antikapitalistického spojeneckého svazku, měli bychom se naopak více vracet k teorii klasiků, naučit se ji chápat a racionálně aplikovat.
Praha, 1997