Diskuse o otázkách vstupu či nevstupu do EU přinesla to, co naše strana a Haló noviny potřebují - myšlenkový kvas, formulaci jasných autorských stanovisek, byť i odlišných, trochu svěžího větru do někdy poněkud zavánějící a formálně udržované názorové monolitnosti překrývající akutní rozpory vyplývající z vnější reality . Tato diskuse je však někdy vedena dost svérázně. Zatím co jedni prostě formulují své názory bez jakékoli konfrontace, věcně, někteří další, dlužno říci že jde vesměs o tzv. stoupence "NE za žádných okolností", s oblibou a opakovaně své oponenty kádrují, poučují a dávají jim všemožně najevo, že se dopouštějí čehosi odborně i mravně pokleslého a odsouzeníhodného. Někdy přitom zneužívají i svého postavení v řídících strukturách Haló novin. Abych použil zbraně tohoto proudu, vrchol kádrování lidí jiné názorové orientace předvedl ve svých článcích Josef Poláček.
Přičtěme však nedostatky diskuse v Haló novinách na vrub našemu diskusnímu neumění. V tomto momentu mi nejde ani o otázku vstupu do EU - tu vyřešilo plenární zasedání ÚV KSČM k mé plné spokojenosti svým "Ne za daných podmínek", které nezpochybňuje evropskou integraci jako objektivně nutný a konec konců progresivní proces.
Jako vedlejší proud k "integrační" diskusi se však otevřela diskusní fronta kolem názorů klasiků na procesy, které byly mnohem později pojmenovány jako "globalizace". S překvapením pozoruji, že stoupenci "Ne za žádných okolností" jsou velmi popuzeni připomínkou vyplývající logicky z důkladného studia klasiků, že klasikové všemožně podporovali procesy vytváření jednotného celosvětového společenství založeného na vysoké intenzitě ekonomických styků, které by vyhrotilo rozpory kapitalismu a přineslo sjednocení dělnické třídě a dalším neprivilegovaným vrstvám, včetně utlačených národů. Tuto všesvětově sjednocovací (byť i v kapitalisticky antihumánní podobě) úlohu buržoazie Marx a Engels vysoce oceňují již v Manifestu komunistické strany. Abych nebyl, jako se tomu stalo v článku s. Věrteláře v pátek 9. května (samozřejmě bez jakéhokoliv věcného argumentu), obviněn z toho, že vytrhávám citáty ze souvislosti, říkám pouze - přečtěte si Manifest a vnímejte jeho logiku. Je tu i logika celého dlouholetého vývoje názorů klasiků, která ovšem vyžaduje soustavné studium.
Ale nedosti tomu, že stoupencům "Ne za žádných okolností" vadí názory klasiků na globalizaci, ony jim vadí i zcela zásadní a v marxistické literatuře svého času jednoznačně přijímané názory klasiků, které chápou, že součástí této globalizační tendence je prolamování izolované existence národů a překonávání uzavřených národních územních celků. S odvoláním na klasickou a stále platnou definici národa od J. V. Stalina připomínám, že národ není podle marxismu jen společenství území, jazyka, kultury apod., ale také určitý historicky konkrétní typ ekonomického společenství založeného více méně na kapitalistickém národním trhu (který s určitými modifikacemi existoval i v první historické formě socialismu). Stejná ekonomika, která stvořila moderní národy z mnohem volnějších feudálních národností, dnes bere půdu pod nohama další existenci národů v té podobě, v jaké jsme je dosud znali, tedy včetně suverénních národních států. Tuto teorii postupného sbližování a splývání národů rozpracoval zejména V. I. Lenin. Těm, kdo nezvládají nostalgii po době silných národních států, musíme však přiznat, že v představách klasiků mělo toto sbližování až splývání národů probíhat v rámci socialistické státnosti, v podmínkách socialismu. Bohužel, bylo to nakonec jinak, první historická forma socialismu nezvládla integrační procesy a padla, vývoj výrobních sil a rozšiřování ekonomických i dalších styků se ovšem nezastavil, takže globalizace bude patrně probíhat ještě v kapitalismu nebo současně s přechodem k novému socialistickému vývoji. Praktický závěr pro současnost zní: Nelze čekat na socialistickou globalizaci a integraci, je třeba působit v rámci té současné a snažit se tam volit menši zlo -jít tam, kde jsou podmínky nového nástupu k socialismu příznivější a pro neprivilegované vrstvy schůdnější a méně bolestivé (zvlášť pokud jde o zbytky tzv. sociálního státu). Dnes to znamená volit mezi evropským a americkým modelem globalizace a integrace (pokud je tato volba ještě vůbec možná - viz hrozba naší "portorikizace" či "filipínizace" pod vedením ODS a pod záštitou základen US Army).
Z tohoto hlediska jsou skutečně naprosto iluzorní sny, které se domnívají, že ještě můžeme stihnout vybudovat nějaký náš "národní" kapitalismus, možná nějaké "národní" supermonopoly, které by provedly ČR složitým obdobím odumírání národů. Stejně tak je úsměvné opěvování "silného národního státu" - v podmínkách, kdy jde o stát kompradorské, polokoloniální lumpenburžoasie, která má ve světě už jen jedinou šanci - přisluhovat některé skupině nadnárodního kapitálu. Samozřejmě, i tohoto objektivně slabého národního státu zmítajícího se mezi obry, je třeba maximálně využít k zajištění co nejlepších podmínek pro lidi a zabrzdění asociální ofenzívy buržoasie. Nelze však ztratit se zřetele, že nový a konečně již úspěšný pokus o socialismus může proběhnout jen v nadnárodním měřítku, v co nejširších ekonomicko-společenských rozměrech a v co nejtěsnější spolupráci s neprivilegovanými vrstvami jiných národů. Stejně tak je jasné, že v progresivním hnutí, ať se bude nazývat jakkoli, nesmí mít místo nacionalismus, který není totéž co vlastenectví, který nemá nic společného s národními zájmy, jak tvrdí V.Věrtelář, ale se zájmy národní (dnes už ne národní, ale pseudonárodní, koloniální kompradorské) buržoasie.
20. května 2003