Stopadesáté výročí vzniku Manifestu komunistické strany přirozeně vyvolalo řadu reakcí různých autorů. Šlo o autory více či méně kvalifikované, více či méně obeznámené s autentickým marxismem a také více či méně se nacházející v zajetí ideologického "falešného vědomí." Esej Václava Bělohradského "Vše trvalé se mění v páru, vše posvátné se znesvěcuje." (Právo 12.3.98) patří naštěstí k tomu lepšímu, co bylo při dané příležitosti vyprodukováno. Pokusme se volně, bez nároků na to, že se nám podaří postihnout celý komplex logiky zmíněného autora, reagovat na některé podněty obsažené v této eseji.
Autor se především pokouší ve zkratce shrnout celý obsah Marxova a Engelsova díla. Jako každá zkratka, je i ta jeho zkreslující a zavádějící, nicméně soustřeďuje pozornost na podstatné problémy.
Prvním problémem, který V.Bělohradský nazývá nesmiřitelnost, je Marxův a Engelsův výklad společenského vývoje jako dějin třídních bojů, kdy buržoazie zjednodušila třídní protiklady a celou společnost rozštěpila ve dva nepřátelské tábory - buržoazii a proletariát. V podání Bělohradského se ovšem Marxovo a Engelsovo pojetí společnosti, která přestává být konglomerátem přesně vymezených feudálních stavů a začíná se zcela jednoznačně dělit podle základního kriteria vlastnictví, posouvá do poněkud jiné polohy. Posouvá se do polohy, ve které jakoby klasikové nebrali v úvahu další jemnější strukturaci společnosti (např. různé dvojaké a odvozené skupiny přimykající se k jednotlivým třídám) a dovedli si představit jen jediný způsob řešení základního třídního rozporu, kterým má zřejmě být fyzické vyhlazení jedné třídy druhou. Odtud odvolávka na teror, neefektivnost a postupný úpadek režimu, který byl zatím jediným reálně existujícím typem socialismu.
Druhým problémem je pojetí komunistů jako avantgardy proletářů, jako nejrozhodnější, stále kupředu pobízející složky dělnických stran všech zemí, teoreticky vynikající nad ostatní masu proletariátu pochopením podmínek, průběhu a všeobecných výsledků proletářského hnutí. Jak velmi správně dodává V.Bělohradský, teorie, jíž se řídí komunisté, není pouhý mravní ideál, inspirující různé nápravce světa, ale poznání nutného vývoje dějin.
V tomto podání, bez dalšího doplňku, se ovšem avantgardnost obsažená v pojetí klasiků pod zorným úhlem reality vývoje komunistického hnutí v podmínkách existence první historické formy socialismu značně deformuje. Jako avantgarda tehdy totiž vystupovala především nová vládnoucí třída řídícího aparátu, která proti původním představám klasiků vyrostla po porážce buržoazie a stala se aktivním nositelem různých historických mezí a limitů nedokonale společenského systému - socialismu. To, že se avantgardnost skutečně kupředu pobízejících skupin mezi proletariátem a jeho spojenci nekryla s oficiální politikou vládnoucích i nevládnoucích komunistických stran, je problém nacházející se mimo autorův úhel pohledu, stejně jako skutečnost, že právě marxistické poznání dějinných zákonů nejlépe vysvětluje příčiny, omezenost a zánik první historické formy socialismu.
Třetí problém, všechny idealistické, reakční formy socialismu, různé křesťanské a humanistické ideály nápravy je třeba překonat, jejich nositelé jsou objektivně nepřáteli revoluce. Zde už autor dochází k vlastním formulacím, zkreslujícím obsah textů klasiků, přesto používá zajímavého pojmu - pojmu "překonat". Jde skutečně o to, v dlouhodobějším historickém vývoji překonat, ne zničit, takové formy odrazu společenské reality, které vyjadřují různé omezené zájmy tříd a sociálních skupin, které se nekryjí se zájmem na osvobození celé společnosti, který má pouze dělnická třída díky svému určitému postavení ve výrobních vztazích."Překonán" musel být i socialismus v první historické formě realizovaný politikou a reflektovaný ideologií svých vládnoucích a privilegovaných tříd, neboť i on se objektivně v dlouhodobé perspektivě rozešel se zájmem dělnické třídy a projevil se jako brzda společenského vývoje.
Čtvrtý problém označuje V.Bělohradský jako oportunismus. U klasiků prý platí, že s ostatními opozičními stranami lze spolupracovat jen z taktických důvodů a lze s nimi utvořit společnou frontu jen v té míře, v níž v daném okamžiku slouží neúmyslně komunistickému cíli - nastolení diktatury proletariátu. Jde tedy o to takovéto síly využít a pak je zničit jako brzdu vývoje. Zde se autor ještě více než při výkladu předchozích principů posouvá mimo skutečný text a myšlenkový obsah díla klasiků marxismu. Poukazem na historickou praxi hnutí ovládaného do značné míry třídou řídícího aparátu se snaží odsunout do starého železa poznatek, který se ovšem v dějinách plně potvrdil, až se to komu líbí nebo ne. Politická hnutí vyjadřují zájmy tříd a podle blízkosti či vzdálenosti těchto zájmů se seskupují či diferencují.
Marx s Engelsem ve IV. části Manifestu nevolají po zničení všech ostatních opozičních stran ani po jejich oportunistickém využívání. Ukazují pouze, kam až může komunistické hnutí jako politické hnutí zajít při spolupráci se silami, které vyjadřují diferencované a omezené zájmy jiných sociálních útvarů. Připomínají i základní otázku, o kterou jde a která působí jako významný diferenciační činitel - otázku vlastnictví. Komunisté podle klasiků všude usilují o spojení a dorozumění demokratických stran všech zemí. Jakou formu toto spojení i rozcházení bude mít, neurčují. Jejích zdůraznění přirozené diferenciace vůbec nevylučuje pluralitní hledání nejlepší cesty k realizaci zájmů dělnické třídy a tím i celého lidstva. Historický vývoj navíc výrazně zasáhl i do těchto úvah a vytváří situaci, kterou klasikové nemohli do detailu předvídat. Vytváří situaci, kdy globalizovaný kapitalismus nadnárodních monopolů natolik ohrožuje zájmy nejrůznějších tříd a sociálních skupin, že se vytváří půda pro zájmovou shodu, která by mohla přirozeně integrovat širokou frontu těchto sil. Po zkušenostech s první historickou formou socialismu lze pokročit dále. Lze volit takové formy komunistické revoluce, které by byly spjaty spíše s rozvojem samosprávného společenského vlastnictví a široké demokracie a před kterými by se musely třást panující třídy, ne však jednotliví příslušníci těchto tříd.
Z uvedeného shrnutí čtyř pojmů, vesměs posunutých proti textu klasiků v souladu s metodologií samotného autora, pak V. Bělohradský vyvozuje jednoznačný soud. Civilizační neúspěch vědeckého komunismu je spjat s neschopností jeho realizátorů emancipovat se od těchto čtyř dogmat. Buržoazie přece nepolarizovala společnost tak nesmiřitelně, jak marxisté tvrdili, předvoj dělnické třídy se nakonec stal diktátorem nejen nad proletariátem, ale i nad celou společností. Ukázalo se, že nekomunistická cesta k nápravě třídního útlaku není komunismem překonána, ale uchovává si svůj vlastní obecně inspirující smysl a že ničení ostatních stran jako historicky překonaných je cestou k totalitarismu.
Ve shodě se svým ideologickým zaměřením autor těžko může zaznamenat, že problémy, o nichž hovoří, mohou mít i zcela jiný výklad. Buržoazie sice zpolarizovala společnost do značné míry tak, jak to tvrdili klasikové, po pádu buržoazní společnosti však byla síla historických limitů vzniklých v lůně této společnosti taková, že místo vlády dělnické třídy nastala vláda řídícího aparátu, který se odcizil zájmům širokých společenských vrstev včetně samotných dělníků. Předvoj dělnické třídy degeneroval do podoby předvoje tohoto řídícího aparátu a uskutečňoval jeho omezené zájmy i vůči dělnické třídě. Z různých možností antikapitalistické společnosti se prosadila jako dočasně životaschopná jen cesta tzv. reálného socialismu, která nebyla dostatečně nosnou variantou. Jiné tzv. nekomunistické cesty se prokázaly jako pouze dílčí reformy, které nedokázaly změnit podstatu kapitalismu a které současný globální kapitalismus odhazuje jako zbytečnou přítěž. Ničení ostatních stran usnadnilo sice cestu k totalitní diktatuře, bylo však záležitostí ne skutečných komunistů vyjadřujících ducha marxismu i zájmy dělnické třídy, ale řídícího aparátu a jeho specifických zájmů implantovaných do dělnického hnutí. Totalitní diktatura nevyrostla v důsledku realizace díla klasiků, ale v důsledku jeho realizace nedokonalé, omezené, předvídané samotnými klasiky již v ranném Marxově díle "Ekonomicko-filozofické rukopisy" v pasážích o tzv. hrubém komunismu.
Nosnost myšlenek klasiků ovšem potvrzuje i sám autor, který nemůže nerozpoznat, že klasikové ve svém textu vlastně dokonale odhalují "strašidlo" planetární globalizace, které zůstává na zemi i tehdy, kdy první historická forma socialismu, jak se zdá, končí v propadlišti dějin. Nejde ovšem o jakousi globalizaci neutrální, ale o globalizaci kapitalistickou, vyplývající logicky a zákonitě z kapitalistických výrobních vztahů.
Autor samozřejmě pokračuje ve svém kritickém rozboru Manifestu. Vytýká klasikům, že nedůsledně realizují vlastní zásadu, kterou předtím důsledně aplikovali na minulost, totiž zásadu vidět svět bez iluzí. Obviňuje klasiky z toho, že i oni potřebují iluzi, iluzi o existenci nějakého happyendu dějin, definitivního řešení rozporů průmyslové civilizace a lidské existence vůbec. Na podporu svého tvrzení uvádí řadu argumentů. Kriticky hodnotí konkrétní návrhy klasiků na přetvoření světa, aniž by ovšem byl schopen pochopit, že tyto základní návrhy se v dějinách realizovaly a fungovaly desítky let. To, že se nakonec systém založený na těchto návrzích neprosadil, nebylo negací těchto návrhů samotných, ale spíše jejich neúplnosti, nedokonalosti, kterou ostatně od nich v době vzniku Manifestu nebylo možno žádat.
Neobstojí ani obvinění K.Marxe z nezkrotného technologického optimismu. U K.Marxe je rozvoj procesů v oblasti výrobních sil vždy přísně závislý na charakteru výrobních, především vlastnických vztahů. Marx mnohokrát ukazuje deformující působení technologie i celých výrobních sil v kontextu kapitalistických výrobních vztahů, včetně samoúčelnosti rozvoje a odcizení. Jestliže dnes pociťujeme toto odcizení tak, jak o něm hovoří sám V.Bělohradský, jestliže všechny naše cíle jsou tu jen proto, aby technická moc mohla dále růst, nejde o dopady technického a ekonomického růstu obecně, ale velmi konkrétní projevy vývoje kapitalistických výrobních vztahů založených na nesmyslné honbě za zhodnocováním kapitálu. Svou formu odcizení přirozeně rodily i vztahy první historické formy socialismu, jakkoli tato skutečnost byla v oficiální ideologii vládnoucí třídy všelijak obcházena či přímo zakazována. Klasikům lze snad vyčítat jen to, že v souladu s dobovými zkušenostmi a poznatky viděli státní formu vlastnictví jako něco, co bezprostředně umožňuje procesy přetvoření vlastnictví a zbavuje je různých negativních rysů, později ostatně i v této otázce svoji argumentaci propracovávali a zpřesňovali (Kritika gothajského programu).
Autorova argumentace v řadě konkrétních bodů přitom není nikterak neprůstřelná a není s to se vymanit z určitého povrchního chápání marxistické metodologie. Nicméně i tak nastoluje zajímavé otázky. Terčem kritiky autora je např. zásada soustředění úvěru v rukou státu. V.Bělohradský napadá dvě klasické charakteristiky státu "moderní státní moc je jen výborem spravujícím společné zájmy buržoazie" a "proletariát soustředí všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnoží masu výrobních sil"
Pokud jde o první charakteristiku, těžko se ubránit dojmu o genialitě klasiků potom, co jsme mohli sledovat, jak tato moderní buržoazní státní moc obnovená v naší zemi prováděla privatizaci a transformaci a jak se ve shodě se zájmy vládnoucích vrstev snaží řešit každý praktický úkol. Obdobnou správu společných záležitostí buržoazie v zájmu této buržoazie můžeme sledovat za hranicemi této republiky, npř. při snahách vytvořit jakýsi nadnárodní stát v evropském rozměru.
V.Bělohradský obviňuje komunismus z toho, že nepřiznával státu žádnou autonomii a neuznával pojem "právní stát" či vláda zákona. Uvádí příklady z reálného socialismu, kde si vládnoucí třída řídícího aparátu přizpůsobila mechanismy fungování státní moci tak, aby jí co nejlépe vyhovovaly, což v daném případě znamenalo prorůstání stranických a státních struktur. Plní však tzv. právní a podle V.Bělohradského svrchovaný a autonomní stát buržoazní závažnější úkol, než že prosazuje zájmy vládnoucích tříd proti zájmům širokých neprivilegovaných vrstev? Funguje snad obnovený kapitalistický stát v podmínkách ČR jinak? Bylo pokulhávání práva za potřebami vlastnické reality privilegovaných vrstev v průběhu transformace jen náhodným selháním jedné vládní garnitury nebo skupinky politiků? V.Bělohradský by měl pochopit, že problém není v abstraktní svrchovanosti státu, která je vždy omezená a vždy relativní, ale v charakteru zájmu tříd, které tento stát integruje a prosazuje. V této skutečnosti byla ostatně i příčina selhání státu první historické formy socialismu.
Racionální jádro argumentace autora však nastupuje tam, kde se kriticky vyjadřuje k charakteristice státu jako proletariátu zorganizovaného v panující třídu. Nelze přehlédnout racionalitu námitky, že Marx nepochopil roli, kterou ve vývoji průmyslového státu sehraje centralizované racionální přerozdělování vytvářeného bohatství, státní byrokracie. Autor připouští, že později klasikové pochopili, že nelze pouze převzít hotovou státní byrokracii a uvést ji do chodu pro své vlastní účely, ale o hlubší změny teoretických východisek se nepokusili.
Lze těžko vytýkat klasikům, že ve své rané práci, jakou je Manifest, nedokázali předvídat, jakou strukturu nabude vlastnictví v první historické formě socialismu a varovat před určitou dílčí vlastnickou subjektivitou řídících štábů, která se stala základem role třídy řídícího aparátu. Nejde totiž o byrokracii jako jakousi úřednickou vrstvu, ale právě o třídu řídícího aparátu, která na základě soustředění vlastnictví v rukou státu vznikla. Jestliže jsme si však vědomi toho, jaké důsledky její existence měla, musíme nově přistoupit i k Marxovu a Engelsovu textu a zamyslet se nad jeho některými základními tezemi, mezi něž patří i teze o proletariátu zorganizovaném v panující třídu, případně o pozvednutí proletariátu na panující třídu.
Není sporu o tom, že základem procesu, který zlomí moc kapitálu a vytvoří podmínky pro osvobození lidstva, musí být úloha dělnické třídy jako třídy pozvednuté na úroveň vlastníka výrobních prostředků a jeji politické reálné zrovnoprávnění s třídami ostatními. Zkušenost první historické formy socialismu nás však naučila, že tato cesta nemusí být totožná se způsobem jakým vznikala právě tato forma.
Naopak se ukazuje, že skutečné pozvednutí proletariátu na třídu vlastníků a zároveň hegemona v politické aktivitě předpokládá procesy, ve kterých si tato třída osvojuje zmíněné úlohy nikoli až jako následný, ale jako výchozí proces. Skutečné pozvednutí proletariátu na panující třídu předpokládá rozvoj samosprávného vlastnictví a široké demokracie a samosprávy ve veřejném životě již před tím, než bude dosaženo zásadního mocenského zvratu, který bude mít charakter přirozeného demokratického procesu. Ve formulacích klasiků je tedy třeba více vidět jejich objektivní ekonomické jádro, než jeho určité politické vyjádření ovlivněné dobovými poznatky a skutečnostmi.
Při tomto pohledu se pak objevuje jako naprosté zkreslená celá další logika V.Bělohradského. Autor formuluje 4 teze, na které může údajně zredukovat Marxovu a Engelsovu teorii.
Z těchto zásad vyplývá jedno možné řešení - zrušit revolucí soukromé vlastnictví a tím třídní ráz moci, nevěřit v účinnost reformismu.
Ponechme stranou různá klasická nepochopení textu klasiků, který byl v pozdějších zralých dílech doplňován a rozvíjen, jako je např. otázka hodnoty pracovní síly, která rozhodně nemusí znamenat pouhé přežití dělníka. Ponechme stranou příklady ze současného západního světa, které dokazují bezohlednou honbu za maximálním snížením hodnoty pracovní síly, které do nové podoby přivedla globalizace. Ponechme stranou i alarmující údaje o mizení tzv. střední třídy, jejíž značnou část můžeme navíc podle marxistické metodologie přiřadit k proletariátu.
Autorův hlavní problém spočívá jinde. Ve svém dalším výkladu se snaží vyvrátit především první z uvedených tezí a dokázat, že neplatí určující role třídy ekonomicky vládnoucí v politice. Vládnoucí menšina, jejíž existenci uznává, je podle něj konstantou kolektivního života řady živočišných druhů, v demokracii je pak moc vládnoucí menšiny výsledkem soutěže o konsensus voličů na politickém trhu mezi mnoha různými konkurujícími si menšinovými elitami.
Základní mezí autora je při veškeré jeho postmoderní liberálnosti to, co vždy bylo slabinou každého ideologa vládnoucí třídy při přístupu k marxismu, nevyjímaje ideology třídy řídícího aparátu reálného socialismu. Je to neschopnost akceptovat materialistické pojetí dějin a vidět dějinný proces reálně jako proces střetávání se vlastnických forem a jejich produktů - vlastníků i nevlastníků. Proto také není s to pochopit všechny souvislosti zániku první historické formy socialismu a úlohu její vládnoucí třídy. Proto si pak také nutně musí zkresleně zobrazovat současný svět, i když uznává jeho některá rizika. Proto nemůže uznávat dějinné zákony a jejich poznatelnost, proto také formuluje své teze o údajné zlotvorné moci happyendu, který prý paralyzuje naše kritické schopnosti a je pak základem vzniku totality.
Proto nakonec nemůže nic jiného, než odmítnout revoluci, kterou si není s to představit jinak než jako násilný převrat s kulomety v pozadí, proto dává přednost permanentní dílčí vzpouře, která je ve skutečnosti nedílnou součástí revoluční přeměny.
Proto také nemůže pochopit to, co je základním přínosem nejen Manifestu komunistické strany, ale celého skutečného marxismu.Podle V.Bělohradského chyběla komunismu trpělivost k nepoddajným lidským zkušenostem, které říkají "ne" velkým teoriím a tím ztratil šanci změnit vývoj průmyslové civilizace. Ve skutečnosti tímto nedostatkem trpělivosti trpí právě V.Bělohradský a další ideologové třídy, která se snaží celému světu vnuknout představu o nekonečnosti a věčnosti svého panování. Chybí mu trpělivost pochopit právě tu mnohotvárnost lidských zkušeností, které, dovedeme-li je správně vyhodnotit, říkají "ano" té teorii, která vyrostla z myšlenek K.Marxe a B.Engelse
1998