Dlouhou cestu po řadě zemí světa urazila publikace prestižních amerických autorů Alvina Tofflera a Heidi Tofflerové vydaná v r.1993 než se mohla transformovat do české podoby pod názvem Válka a antiválka. Jak porozumět dnešnímu globálnímu chaosu. (Vyd. nakladatelství Dokořán a Argo, Praha, 2002, 303 str.).
Kniha je logickým pokračováním známých „futurologických bestsellerů“ autorů, jako byly práce Šok z budoucnosti, (česky 1992) a Nová civilizace.Třetí vlna a její důsledky (česky 2001).Autoři tentokrát zaměřují svou futurologickou analýzu do oblasti, která je většinou společenským vědcům bytostně cizí, jejíž charakter a význam v současném světě globálního kapitalismu však prochází dramatickou přeměnou a těší se zvýšenému zájmu elit, totiž do oblasti války a vojenství. Jen v menší míře, přes deklarovanou (marxistickému recenzentovi se přímo vnucuje termín „ dialektická“) jednotu, kterou autoři zdůrazňují, se práce věnuje i protipólu války – míru a mírovému hnutí. I tak je však publikace obou autorů neobyčejně cenná a podnětná a záleží jen na čtenáři, dokáže-li plně její přínos využít a dále rozvíjet..
Dovoluji si v této souvislosti jednu úvodní poznámku k metodologii autorů , která nemá mít v žádném případě pejorativní charakter vůči těmto autorům. Je zcela jasné, že ideologicky a politicky stojí autoři pevně na pozicích vládnoucí třídy současného světa – globálního kapitálu v jeho zvláště koncentrovaném americkém ozvláštnění. Tato skutečnost pochopitelně nasazuje jejich metodologii určitou uzdu danou zájmy a sebeiluzemi těch sil, kterým slouží. Projevuje se to zejména v neschopnosti autorů pochopit podstatu války jako pokračování politiky určité třídy jinými, násilnými prostředky a v jejich takřka výhradním soustředění na vojensko-technickou stránku války a její determinovanost úrovní výrobních sil. Tito autoři však svou limitovanost úspěšně překračují a dopracovávají se až k poznatkům, které jsou plně kompatibilní s poznatky marxistické teorie formulované již dávno před krachem tzv. reálného socialismu, případně jsou na tyto marxistické přístupy snadno převoditelné. Naopak marxistickému teoretickému bádání, které od dob klasiků dávalo pro zkoumání války a míru významnou a stále plně funkční kostru, poskytují Tofflerovi svou informovaností o nových tendencích současného světa velmi cenné „ maso“. Bude velmi smutné, jestliže nám současny marasmus marxistické teoretické fronty (nikoli krize marxismu !!!) zabrání přínos těchto autorů náležitě využít, aniž bychom samozřejmě utonuli v záludných proudech jejich rozporné metodologie.
Ve své velmi čtivé a přehledné publikaci rozčleněné do 6 dílů a 25 kapitol vycházejí Tofflerovi ze svých rozhovorů, které měli s předními americkými generály nového typu (generály – intelektuály), kteří kdysi po vietnamském fiasku a tváří v tvář dilematu, jak čelit převaze SSSR v Evropě a nerozpoutat přitom nic neřešící jadernou katastrofu, začali pracovat na nové vojenské strategii. Pro tyto generály byla cennou inspirací kniha Tofflerových „Třetí vlna“ a základní myšlenky této knihy ožívají i v námi recenzované publikaci.
Na samém počátku argumentace autorů je poznatek, který se průměrně erudovanému marxistovi musí zdát banální – totiž poznatek, že způsoby války odpovídají způsobu, jakým ta která společnost produkuje bohatství (str.68). Autoři však s tímto poznatkem nezacházejí nikterak banálně. Vzhledem k tomu, že periodizují vývoj společnosti ( a tedy i způsobu produkce bohatství) do tří velkých etap – civilizačních vln , charakterizují tři typy válek, které znají dějiny:
Válka první vlny, je vedena zemědělskými preindustriálními civilizacemi(civilizacemi motyky) a je charakterizována bojem o půdu, fyzickou silou bojujících a jednoduchými nástroji.
Válka druhé vlny – industriální civilizace (civilizace běžícího pásu) je charakterizována masovou válečnou výrobou, masovými armádami využívajícími masové nasazení strojů i masovým ničením živé síly a materiálních hodnot protivníka.
Autoři pochopitelně největší pozornost věnují civilizaci a válce třetí vlny (počítač), která změnila strategickou rovnováhu vytvořivší se po druhé světové válce a vedla k pádu socialismu, jeho uzbrojení.
Pro nás neobyčejně významnou je charakteristika nejen války, ale celé společnosti prvního historického pokusu o socialismus jako společnosti, která nedokázala překročit (a to ani ve vojenství) rámec civilizace druhé vlny. Ať jsme si jakkoli vědomi faktu, že rozlišování základních kvalit války a civilizace v zásadě abstrahuje od charakteru vlastnictví a třídních poměrů a soustřeďuje se převážně na různé kvality výrobních sil a technické stránky jak války, tak protiválečného odporu, při četbě příslušné pasáže knihy vzniká logicky marxistický závěr .Ano, vzhledem k nedokonalým výrobním vztahům v první formě socialismu nepřekročila tato forma kontext industriální civilizace a proto zanikla. To, co nezbytně potřebujeme, musí být socialismus elektronické éry – socialismus počítačů a komunikačních sítí, který by měl ovšem adekvátní rámec ve formách vlastnických vztahů, třídní i profesní struktury, kultury, stylu života apod. Jak by měl takovýto socialismus vypadat? Co nám pro jeho poznání dává studium knihy vyhraněně buržoasních autorů ?
Autoři při charakteristice války a armády třetí vlny ustavičně srovnávají jednotlivé typy civilizací a jednotlivé typy válek. Jedním z dominantních tezí celé práce je konstatování, že současný svět je trojčlenný – že na něm existují vedle sebe všechny tři civilizační typy společnosti a také všechny tři základní typy válek, které ovšem nebývají vždy časově a prostorově odděleny, jsou vzájemně promíchány a vytvářejí obrovské množství kombinací. Prvky války třetí, elektronické vlny se podle Tofflerových poprvé výrazně projevily v operaci Pouštní bouře, kde výrazně přispěly k americkému vítězství, jakkoli zde koexistovaly s prvky války druhé vlny, na kterou jedině byl Saddám Husajn připraven.
Co podle Tofflerových charakterizuje produkci bohatství ve třetí vlně a jak se to odráží v charakteru války a ozbrojených sil ?“Vojenská revoluce v plném smyslu slova nastupuje tehdy, když přichází nová civilizace, která vyzve na souboj civilizaci starou, kdy se celá společnost transformuje a přitom nutí své ozbrojené složky, aby se měnily na každé své úrovni zároveň – od technologie a kultury až k organizaci, strategii, taktice, výcviku, doktríně a logistice.Pokud něco takového nastane, pak vztah armády k ekonomice a ke společnosti se transformuje a poměr vojenských sil otřásá.“ (str.44)
Zatímco v ekonomice druhé vlny byly hlavními výrobními faktory půda, práce, suroviny a kapitál, dnes je ústředním zdrojem ekonomiky třetí vlny poznání – data, informace, obrazy, symboly, kultura, filozofie a hodnoty. Tam, kde nastupuje poznání, je možné snížit materiálové a energetické vstupy, je možné a nutné decentralizovat velké společnosti, místo masových armád vznikají armády menší, decentralizované, se specializovanými týmy, vyzbrojené „inteligentními zbraněmi“ přesně zasahujícími vybrané cíle, se zázemím v kosmickém prostoru.. Místo řadově odvedeného vojáka druhé vlny připomínajícího průměrně
kvalifikovaného dělníka nastupují vysoce vzdělaní profesionálové s náročným a drahým výcvikem vyzbrojení především počítači a informačními a komunikačními sítěmi. Místo byrokratických struktur vznikají flexibilní útvary přizpůsobující se pohotově požadavkům zákazníka a vyrábějící nikoli masovou produkci, ale kusovou výrobu šitou na míru. I ve vojenské sféře vznikají útvary s rozsáhlou autonomií, rozhodování je předáváno na nejnižší patra organizačního žebříčku a počítá se s aktivitou, iniciativou a vynalézavostí velitelů i vojáků. Složité celosvětové propojování nejrůznějších podniků a firem s financemi, informačními centry, instituty vzdělání a profesní kvalifikace apod., má ve vojenské sféře podobu integrace složitých systémů, náročné logistiky , systémů zpětných vazeb, učících se zbraňových systémů apod.. Války nabývají charakteru koalic různě specializovaných subjektů uplatňujících k společnému zdaru vlastní komparativní výhody. Poznání, vzdělání, výcvik, iniciativa, diverzifikace,flexibilita a multimédia – to je odraz globálně kapitalistické civilizace, založené na vědecko-technické a informační revoluci, ve sféře války.
To, co Tofflerovi nedovedou, je rozebrat, do jaké míry se v jimi nastíněném profilu války uplatňují obecně civilizační přednosti, které by proti kapitalismu mohl využít např. společenský systém založený na samosprávě jako dominujícím vlastnickém a organizačním principu a v čem by tento systém naopak mohl mít před kapitalistickým přednost.
Povšimněme si však ještě jednoho zajímavého momentu ve futurologických vizích Tofflerových, který sice částečně vyplývá z ideologické funkce jejich teorie, přesto však není neracionální a je plně slučitelný s marxistickým konceptem války jako třídního násilí. Je to závěr, že masové ničení živé síly i materiální základny protivníka je charakteristické pro války druhé civilizační vlny a v podmínkách války třetí vlny je spíše disfunkční. Nelze kriticky nekorigovat vize války s minimálními ztrátami životů vojáků i civilního obyvatelstva, úvahy o neletálních zbraních, které nezabíjejí, ale např. mění rozvášněný dav náboženských fanatiků v zmatenou množinu kálejících a kašlajících individuí, zbraních, které přesně ničí počítačové sítě, databáze a velitelská centra a tím dosahují vítězství apod. Na druhé straně však nelze ani staromilsky popírat možnosti vědy a techniky a především nelze si nepřipomenout, že cílem vládnoucí třídy v globálním kapitalismu je prosazení vlastní moci a zabezpečení vlastního způsobu přivlastňování nadhodnoty, což je ve vypálené a zdevastované zemi pokryté mrtvolami těžko proveditelné
U Tofflerových můžeme hledat mnohá varování před moderními zbraněmi hromadného ničení i před novými zbraněmi třetí vlny. Připomínají řadu problémů vyplývajících z prostupování civilního a vojenského sektoru, z vlády médií, z užívání kosmického prostoru, z robotizace zbraňových systémů apod. Co u Tofflerových nemůžeme hledat, je předvídání nebezpečí, kdy by kapitalismus pro překonání svých krizových rozporů potřeboval dokonalejší mechanismy zotročení jak neprivilegovaných vrstev, tak zemí druhé či první vlny. Nemůžeme u nich hledat poznání, že USA nemusí být jen dobrotivým strýčkem, který neletálními zbraněmi ve shodě se světovým společenstvím eliminuje různá vybočení, šílené vládce, sebedestrukční elity apod. v zájmu míru a pokoje na zemi. V tomto směru dává současná válkychtivost Bushovy administrativy jistě i Tofflerovým mnoho podnětů k zamyšlení.
Na druhé straně ovšem nelze popřít, že Tofflerovi si neidealizují společnost třetí vlny a sami aktivně upozorňují na různé nebezpečí a těžko předvídatelná rizika vyplývající ze současné existence tří civilizací na planetě, z přebírání zbraní třetí vlny společnosti na nižší úrovni, z nekonečné diferenciace různých politických hnutí, překonávání národních států apod. Jako příklad paradoxů, které může nastolit civilizace třetí vlny (dodáváme – v podmínkách kapitalismu) je třeba otázka, zda nemůže být jednou humánnějším přístupem než je boj proti obchodu se zbraněmi, rozšíření „neletálních zbraní“, které nevedou k takovému ničení a zabíjení, jako zbraně druhé vlny. Vysokou míru vědecké objektivity Tofflerových představují ty pasáže knihy, kde autoři rozbíjejí iluzi o tom, že v zóně obhospodařované tzv.velkými demokraciemi, je válka nemyslitelná. Prostor této recenze nám nedovoluje se s těmito otázkami zabývat podrobněji.
Omezenější místo zaujímá v knize Tofflerových otázka, jak vytvořit mírové uspořádání třetí vlny? Tofflerovi sice uvádějí řadu námětů. Volají po přeměně OSN z klubu slábnoucích národních států v jakýsi celosvětový parlament různých hnutí a struktur, regionů apod. Navrhují vytváření jakéhosi soukromého podnikání v oblasti vojenství, kdy by různé nevládní nebo přímo soukromé organizace pronajímaly OSN své jednotky vycvičené a vyzbrojené podle potřeb třetí vlny, upozorňují na nepostižitelnou hranici mezi civilní a vojenskou výrobou za situace, kdy multifunkční vědecký poznatek či technologie, počítač a vzdělání jsou nejúčinnějšími zbraněmi. Navrhují všeobecnou dostupnost vojenských dat jako záruku míru, všeobecný volný přístup ke kosmickým prostředkům spojení a sledování, všeobecnou informovanost o nových vědeckých poznatcích a technologiích vůbec, ale i o jejich tvůrcích, nové využití smluvních zavazujících systémů apod. Všeobecně zde akcentují využití možností poznání, ke kterému mají bezhraniční důvěru. Svůj výklad završují projekcí globálního systému 21. století, ve kterém se pevné národní státy nahrazují „měkce vymezené“státy, jejichž hranice jsou překrývány regionálními spojeními a nadnárodními korporacemi, kde z moře chudoby ční souostroví „high-tech“ a technopole třetí vlny, kde sociálními subjekty jsou výkonní ředitelé, mniši a mulláhové zmrtvýchvstalého náboženství, kde světem prostupují nejrůznější nadnárodní zájmové organizace, společnosti a náboženství, V těchto podmínkách dochází k hyperpropojení všech prvků tohoto systému a kde vedle sebe dochází k dosud nebývalé rychlosti změn poháněné rychlosti komunikace a kdy to vše komplikuje souběžná existence pospolitostí na různé civilizační úrovni s různými potřebami, za něž jsou tyto společenství ochotny vést válku.
Vrcholem poctivosti, ale také omezenosti perspektivami kapitalismu je konstatování autorů, že vznikající systém nemá tendenci k rovnováze, je těžko předvídatelný, iracionální. Tofflerovi jsou ovšem optimisté, věří na civilizační vymoženosti, na poznání, které zadrží ruku na spoušti. Jejich krédem je následující formulace:
„Příslib 21. století se rychle vypaří, pokud budeme používat nadále intelektuálních zbraní včerejška. Zmizí o to rychleji, když byť i na okamžik zapomeneme na střízlivá slova Lva Trockého:Možná, že vy nemáte zájem o válku, ale válka má zájem o vás.“.
* * *
Přečte-li čtenář vybavený marxistickou metodologií tuto knížku, rozhodně nelituje. Kniha v něm evokuje řadu spojení, nápadů a otázek. Otázky nejnaléhavější asi autoři knihy sotva předpokládali, i když k jejich zodpovězení vytvořili určité předmostí. Jsou to otázky týkající se forem třídního boje v globálním kapitalismu založeném na soužití společností různých civilizačních vln – agrárně prekapitalistických, industriálně kapitalistických a kapitalisticko-technotronních (globálně kapitalistických, superimperialistických). Autoři nám vysvětlili, jak vypadají války třetí vlny, jak se kombinují s válkami ostatních vln a naznačili nám i určité matné obrysy forem zabezpečení míru a protiválečného hnutí třetí vlny.
Vpustíme-li do futurologie Tofflerových prvky marxistické analýzy války v podmínkách globálního kapitalismu vyplývá z ní názorně, že boj progresivních společenských sil této „technotronní“ éry nemůže ve svém hlavním proudu kopírovat formy z éry industriální nebo dokonce preindustriální, i když, vzhledem k rozmanitosti civilizačních forem na planetě nemůže ani tyto formy zcela vyloučit (viz např. klasický partyzánský boj proti oligarchickým pozemkovým elitám Latinské Ameriky nebo náboženskému fundamentalismu muslimských zemí či drogovým mafiím). Musí však mít nad globálním kapitalismem a prekapitalistickými elitami či novodobými mafiemi mít výraznou převahu především v tom, že nezahrnuje masové či individualizované ničení a zabíjení konec konců dopadající na příslušníky neprivilegovaných vrstev. Ve svých politických formách nesmí perzekuovat individua z reakčních a privilegovaných vrstev. V ideologické oblasti nesmí znásilňovat myšlení fundamentalismem jakéhokoli druhu.. S využitím „neletálních prostředků“ a v konfliktech „nízké intenzity“ musí proti globálnímu kapitálu kombinovat prvky druhé i třetí vlny, tam, kde primitivně vykořisťuje zaostalé země třetího světa a neorganicky, násilně předbíhá proces překonávání národně suverénních států nebo tam, kde v nově industrializovaných zemích manipuluje vědomím, porušuje demokratické principy a potlačuje lidská práva, včetně práv sociálních. Partyzánské hnutí v zemích třetího světa, masové demonstrace a stávky (prostředky první a druhé vlny) budou tedy jistě patřit k zastarávající výzbroji antiglobalistických hnutí světa, tak jako armáda USA používá proti svým odpůrcům nejen vyspělé technologie, ale také kobercové ničivé bombardování.
Těžiště třídního boje 21. Století však musí být někde jinde - jeho klíčovou zbraní musí být stav, kdy poznatky a kvalifikace lidí slouží jak k rozvoji samosprávného vlastnického sektoru a demokracie, tak k obraně tohoto vlastnictví a demokracie před různými formami „letálního“ či „neletálního násilí ze strany globálně kapitalistické reakce, včetně jejích záloh v podobě hnutí skinheadů či fundamentalistických nacionalistických či náboženských bojůvek a hnutí. Zbraněmi v rukou bojovníků proti globálnímu kapitalismu musí být informace, počítače sloužící v případě potřeby k inteligentní destrukci elektronických sítí zneužívaných privilegovanými vrstvami proti širokým vrstvám občanů, počítačové viry zasahující finanční kapitál v jeho nejcitlivějších doménách. Patří sem ochrana proti neletálním zbraním přeměňujícím masový odpor občanů v nedůstojnou frašku.Patří sem však zároveň i schopnost budovat na základě tohoto poznání samosprávné podniky třetí vlny jako skutečné „pevnosti“ či „tankové armády“ pro levicové hnutí, informační a komunikační sítě, které by vytvořily pro levicové antiglobalizační hnutí potřebné zázemí. Patří sem mezinárodní provázanost proudů a hnutí přes hranice národních celků, hyperpropojení nejrůznějších dlouhodobých i ad hoc vznikajících aliancí politických i zájmových hnutí, iniciativ a skupin. Patří sem důraz na znalosti a kvalifikaci účastníků levicových hnutí, výcvikové technologie pro občany v oblasti jejich účasti na řízení společnosti i podniků.Patří sem média spojená se samosprávným sektorem, flexibilní týmy odborníků vymýšlejících nástroje proti zbraňovým systémům a technologiím v rukou špiček elity, čelícím možnosti zneužití výsledků biologie, genetiky apod. Tak jako uvažují Tofflerovi o kognitariátních bojovnících a kognitivní strategii, musí levicové hnutí uvažovat o získávání kognitariátu a počítačového proletariátu do svého čela,aniž by odmítalo“bojovníky druhé vlny“ - dožívající klasický industriální proletariát a rolnické masy v zemích první vlny.
To všechno jsou problémy, které se musí stát objektem zkoumání teoretiků i praktiků, kteří jsou spojeni s pokrokovými levicovými a antiglobalizačními hnutími současné epochy – epochy dočasného vítězství globálního kapitalismu. Měly by být i předmětem zkoumání odborného zázemí KSČM. Prvním krokem k tomuto zkoumání může být právě důkladné prostudování recenzované publikace, která velice přesně vyjadřuje rozpornou náladu globální elity, elity, která na jedné straně ještě plně nevyhodnotila nové možnosti své vlády, na druhé straně však zároveň už pociťuje bezvýchodnost svého společenského systému a vnímá četná rizika, která ho ohrožují.
prosinec 2002