Chtěl bych reagovat na některé momenty z vystoupení předřečníků, zejména s.Václava Exnera. Hned na počátku - oceňuji pluralitní přístup Jiřího Dolejše k marxismu, je nutný a je nezbytnou pojistkou, která brání doktrinálnímu chápání myšlenek klasiků. Domnívám se však, že i původní názory a přístupy klasiků, bez celého toho bohatství názorů a podnětů různých marxismem třeba jen volně inspirovaných myšlenkových proudů a škol, nám v této době ještě mohou hodně dát. Kdybychom uměli pracovat s přímo elementárními základy marxismu, neměli bychom takové problémy, jaké se nám tu objevily tehdy, když s.Exner rozjímal nad otázkou tzv.antikapitalistické koalice a řešil otázku, zda do ní patří SDS nebo Zifčák.To základní je přece třídní přístup k politickým jevům a subjektům, otázka, která třída či skupina ovlivňuje příslušnou stranu, jaké má objektivní zájmy. Z tohoto hlediska je jasné, že účastníkem politického bloku označovaného jako antikapitalistická koalice nemohou být pánové Zifčák či Štěpán, jejichž sekty vyjadřují zájmy reakčních pozůstatků bývalé vládnoucí třídy řídícího aparátu první historické formy socialismu. Z tohoto hlediska je poučné Marxovo a Engelsovo varování v Manifestu komunistické strany, kde klasikové vysvětlují podstatu „feudálního socialismu“ a upozorňují, že je to pouze pokus reakčních feudálů získat v dělnících spojence proti tehdy pokrokové buržoasii a že základem koncepcí těchto „socialistů“ je vlastně návrat zpět proti proudu dějin.
Nemohu si odpustit ani reakci na silnou relativizaci a zpochybňování progresivity a trvalosti evropských integračních procesů. S.Exner položil otázku, zda je každá integrace pokroková, když současně probíhají i dezintegrační procesy? Odpověď je jednoznačná - ano, každá integrace je pokroková, protože má svůj základ v progresivních procesech výrobních sil a s nimi souvisejících civilizačních tendencích. Samozřejmě v dějinách byly a stále ještě jsou takovéto procesy ve výrobních silách obaleny určitou slupkou výrobních vztahů - tu si většinou nelze moc vybírat. Svého času byla takto pokroková průmyslová revoluce, i když přinesla nesmírné utrpení konkrétním lidem procházejícím přeměnou z feudálního nevolníka či manufakturního pracovníka na moderního továrního dělníka, a neměli pravdu luddité, kteří rozbíjeli stroje. Když ztroskotal pokus o socialistickou integraci díky nedokonalosti první formy socialismu a omezenosti zájmů jeho vládnoucí třídy, nezbývá než začít procesy globalizace a integrace realizovat v kapitalistické slupce, jak to ostatně doporučují i klasikové v Manifestu, a vést co nejrozhodnější boj o to, aby tento vývoj šel cestou nejmenšího zla a jeho slupka se co nejdříve přeměnila v socialistickou. Pokud jde o procesy údajně dezintegrační (např. vývoj regionů) - ve skutečnosti probíhají pouze procesy určitého přerozdělování dosavadní mapy národních států, které postupně odejdou na smetiště dějin, jak integrací, tak vnitřní diferenciací na jiných základech než byly ty dosavadní - podle měnící se logiky ekonomiky působící napříč bývalými hranicemi kdysi uzavřených a monolitních národních ekonomik. Jako takové jsou procesy formování určitých regionů progresivní, nejsou ale progresivní tam, kde by snad šlo o návrat k národní uzavřenosti a izolovanosti, o brždění globalizace a integrace z důvodů omezených zájmů určitých skupin buržoasie, mezi které by mohly klidně patřit i nadnárodní společnosti pokoušející se pomocí nacionalistických hesel a obnoveného protekcionismu udržet si v určitých částech světa nedotčená vykořisťovací hájemství.
Ještě jednu invektivu směrem k vystoupení s.Exnera - s.Exner zpochybnil trvanlivost integrace v rámci EU s tím, že se EU klidně může rozpadnout. Ano, to může, ale stejně tak se mohou rozpadnout i USA, Rusko, dokonce i Čína. Integrace se samozřejmě může dít i jinými možnými variantami a směry, Evropa se nemusí jevit z dlouhodobé perspektivy jako optimální či hlavní světový proud integrace.
Žijeme však v konkrétním historickém čase a podmínkách. Dnes je před námi jen jediná volba - buď se integrovat v rámci EU a využít evropských sociálních institucí a tradicí k pilné práci na tom, aby zde vznikla přijatelnější alternativa integrace nebo se beznadějně ztratit v přímém imperiu USA o jehož agresivnosti, neokoloniálním charakteru a asociálnosti máme informací více než dost. Tertium non datur, jestliže se ovšem nebudeme opájet utopickými sny a iluzemi o ruském kapitalismu nebo o rekapitalizaci, která dnes probíhá v Číně. Kdo dnes slepě a zuřivě bojuje proti EU, bojuje ve skutečnosti za zájmy USA a části místních kompradorských skupin reprezentovaných ODS.
Ale - vlastně se s.Exnerovi musím omluvit. Ne všichni, kteří bojují slepě a zuřivě proti EU činí tak z proamerických sympatií - je tu ještě jeden mohutný kořen toho zaníceného "anti- eu- ánství", a to je neschopnost akceptovat proces, který charakterizovali klasikové, zvláště Lenin - proces nevyhnutelného odumírání národních států. Tato neschopnost zase souvisí s neznalostí toho, co je podle marxistického pojetí (mimochodem vyjádřeného ve Stalinově definici) národ, že je to především určité ekonomicky uzavřené společenství, jehož uzavřenost je dána logikou trhů, které se vytvořily v ranném kapitalismu a zůstaly bez větší změny i v zemích, které prošly první historickou formou socialismu. Jestliže se tato logika trhů změnila, je logické, že i pospolitost, nazývaná kdysi národ, bude vypadat jinak a že budou jinak vypadat i politické formy (tzv. nadnárodní stát apod.). To však celé generace občanů vyrostlých v podmínkách poměrně výrazně uplatňované nacionalistické ideologie, u nás např. plynule a úspěšně navazující na tradice ranné české buržoasie, urputně odmítají akceptovat a jsou proto velmi snadno manipulovatelné rafinovanými praktikami buržoasie nejvyššího stadia imperialismu - globálního kapitalismu. Komunistovi by se však tato kapitulace před pozdně buržoasním nacionalismem stávat neměla.
Dovolte mi na závěr ještě jednu poznámku k polemice, která se tu rozvinula mezi přístupy kolegů Prášila a Hudečka. Šlo o otázku, zda určitý přístup ke kapitalismu akcentující dlouhodobý proces přeměn uvnitř systému musí či nemusí nutně vést ke kapitulaci před systémem a korumpování revolucionářů. Dějiny nám v tomto smyslu zanechaly dost příkladů, zejména pokud jde o jednání sociálních demokratů. Přesto se však domnívám, že tady žádný železný zákon neplatí. Proces pozvolných přeměn v lůně kapitalismu, např. proces rozvoje samosprávného vlastnického sektoru a jemu odpovídajících demokratizačních přeměn, které za určitou hranicí mění kvalitu, nemusí skončit korumpující integrací do systému a to tehdy, jestliže to samotné rozpory narůstající v lůně kapitalismu nedovolují, jestliže (jak to zase předvídali klasikové v Manifestu) jsou naléhavostí rozporů a jejich řešení i skupiny samotné buržoasie nuceny hledat řešení, které překračují samotný rámec systému (např. tím, že samy z potřeby většího zisku budou zavádět samosprávné prvky k povzbuzení nové výrobní a vykořisťovatelné „výrobní síly lidské součinnosti“) I pro takovýto vývoj můžeme v dějinách hledat klasiky zdůrazňované analogie, zejména v období přechodu od feudalismu ke kapitalismu (vzpomeňme jen anglické ohrazování a vznik tzv. nové šlechty, která se stala páteří buržoasní revoluce v Anglii).
Takže znovu se vracím k výchozí myšlence - při řešení současných problémů, i těch, které vyvolávají nejbouřlivější emoce, rozhodně neuděláme chybu, budeme-li se vracet k samotnému původnímu odkazu klasiků, jejichž dílo rozhodně není něčím, co odešlo do nenávratna s 19. či 20. stoletím.