Ani zveřejnění 10 důvodů, proč ČT vysílá odvolací řízení v kauze Karla Srby, nerozptýlilo pochyby, nakolik jde o rozhodnutí vhodné - a to z několika důvodů.
Média - a televize zvlášť - z podstaty vstupují do událostí, o nichž zpravují, a to již svou fyzickou přítomností. Jen si vezměme, jak rozdílně se chovají poslanci na schůzích, které zaznamenává (neřku-li přenáší) televize, a na ostatních jednáních. Vědomí vzdáleného adresáta prostě působí. Marná je snaha autorů 10 důvodů bránit se slovy: Nesouhlasíme s názorem, že přímý přenos ovlivní výsledek rozhodnutí soudu. Takový argument předpokládá, že by soudci porušili povinnosti, které jim ukládá Ústava ČR a další zákony.
Výhrůžně znějící formulace o porušování povinnosti přenáší odpovědnost za případný důsledek přítomnosti televizní techniky na někoho jiného než na ČT samotnou. Média ale nevstupují do událostí, o nichž zpravují, jen svou fyzickou existencí, leč i jazykem, který používají. Televizi je vlastní obrazová řeč střihu, detailu, postavení a pohybu kamery. Těmito prostředky překládá (konstruuje) událost do svébytného vyprávění, které není součástí události samé a jemuž říkáme třeba přímý přenos nebo zpráva.
Jak bude ČT odvolací řízení konstruovat? Řekne-li obžalovaný, že nebude vypovídat, bude přitom detailní záběr na jeho obličej (v ose očí, z podhledu, z nadhledu.) nebo do publika, na soudce či celek soudní síně? I při malé představivosti si člověk uvědomí, jak různá sdělení nabídnou divákům rozdílné záběry při zachování týchž slov.
V 10 důvodech autoři uvádějí, že ČT "bude vždy bránit právo občanů zaujmout vlastní stanovisko k otázce veřejného zájmu na základě přímé zkušenosti. Vzhledem ke složitosti případu považujeme za správné dát divákům možnost učinit si názor právě na podkladě přímého sledování této události". To je (snad nevědomé) zastírání faktu, že televize nemůže přímou zkušenost či přímé sledování nabídnout - může jen v žánru zvaném přímý přenos vytvářet iluzi přímé zkušenosti.
Jako první důvod ČT uvádí, že případ se stal předmětem veřejného zájmu. Ponechme stranou otázku, jak ČT měří míru veřejného zájmu u jednotlivých procesů, a soustřeďme se na pojetí "veřejnosti", jak se do 10 důvodů promítá.
I v dalších "důvodech" totiž autoři operují veřejným rozměrem, neboť připomínají, že soud rozhoduje o odvoláních ve veřejných zasedáních. Každý občan by tedy až do naplnění kapacity soudní síně mohl jednání bezprostředně sledovat. Vzhledem k omezené kapacitě a (...) vzdálenosti, která většinu obyvatel dělí od hlavního města, považujeme za správné zprostředkovat průběh jednání v televizním přenosu.
Zde se sugeruje představa, že sedět v soudní síni a u televizní obrazovky je totéž. Nelze ale přehlédnout, že přenosem vstupuje dění před soudem do jiného, velmi neveřejného kontextu. Soudní přelíčení má svoje pravidla a veřejnost v něm má daný způsob jednání. V soudní síni musí veřejnost mlčet (slova "nebo dám vyklidit soudní síň" zná každý čtenář Perry Masona), doma je možné pokřikovat, mít nohy na stole, bavit se - prostě chovat se jako soukromá osoba, nikoli jako veřejnost.
Věřím v nepředpojatost a profesionalitu těch, kteří budou přenos zajišťovat, věřím, že ČT skutečně chce přispívat k právnímu vědomí, jak se v 10 důvodech také uvádí. Rozhodnutí o přenosu ze soudní síně mohlo ale lépe obstát, kdyby kolem něj byl prostor na opravdu veřejnou diskusi - nejen o vlivu médií a iluzivní podstatě zpravodajství, ale také o poslání ČT.
To se nestalo, a tak rozhodnutí v 10 důvodech obhajované zůstává nevysvětleným a fakticky svévolným rozhodnutím otevírajícím prostor spekulacím o možné politické (ale i senzacechtivé) motivaci - spekulacím, jež médiu veřejné služby neprospívají.
(Autor je analytikem médií a členem Centra pro mediální studia FSV UK)
Právo, 29. 10. 2003