Těsně před Vánoci loňského roku jsem se vracel ze severofrancouzského Lille. Měl jsem za sebou týdenní kongres, na kterém občanští aktivisté z celého světa, zástupci rybářů a drobných rolníků, ekologové, ochránci lidských práv, feministky a odboráři podávali vcelku skličující svědectví o neuspokojivých poměrech ve svých zemích.
Setkání lidí z více než 120 států se vyznačovalo podivnou směsí slavnostní atmosféry, neklidného očekávání, nejasného odhodlání a obyčejné bezmocnosti. To všechno se dalo koneckonců očekávat. V onom pestrém mumraji velkolepých oficiálních ceremonií ne nepodobných olympijským hrám a neformální, upřímné beznaděje těch, kdo tuší, že zápasy jsou stejně předem prohrány, jsem někde ztratil cestovní pas. To se dalo také předpokládat.
Cestou domů jsem měl za sebou pár nocí v pařížském hotelu, jehož ústřední topení zkolabovalo hned první večer vinou neobvyklých mrazů a pak už se nerozehřálo. To se sice předpokládat nedalo, ale bohužel se stalo. Červené víno pro zahřátí před spaním mělo pokojovou teplotu, to znamená nějakých pět stupňů nad nulou. Pařížské ulice měly přes den teplotu ještě o dvacet stupňů nižší a spásný vlak domů odjížděl až v samotný podvečer. Všech franků jsem se před blížící se konverzí na euro zavčas zbavil, takže jich zůstalo na poslední den přesně třicet. Tolik, kolik stojí talíř gyrosu s hranolky a kečupem v nejlacinější řecké restauraci v Latinské čtvrti. Ani v okolí Mabillon, ani u menzy kousek za Pantheonem nebylo možno od nikoho koupit stravenku.
Zima a mráz zahnaly studenty do knihoven a poslucháren. V dlouhém a na kuchyňské vůně neobyčejně vydatném stoupání ulicí Mouffetard jsem míjel malé knihkupectví. Vstoupil jsem původně s úmyslem nezávazně si u regálu v něčem zalistovat a trochu se přitom ohřát. Za pět minut jsem vycházel s útlou knížečkou Contre-feux, Protiohně, obsahující nejnovější úvahy Pierra Bourdieu, jedné z nejvýznačnějších osobností francouzské sociologie 20. století. Stála přesně 30 franků.
Zbylých šest hodin do odjezdu vlaku jsem s ní strávil na lavici ve starobylém kostele Saint-Germain-des-Prés, kde sice není zdaleka tak teplo jako třeba v Sacré Coeur, ale zase tam člověka neruší zástupy Japonců s vrčícími kamerami. Když jsem četl jeho úvahy o globalizaci, o Evropě a o nutnosti nové solidarity, nemohl jsem tušit, že nejnovější kniha Pierra Bourdieu je zároveň jeho knihou poslední. Zemřel ve čtvrtek 24. ledna 2002 ve věku 71 let.
To, co označujeme neutrálním termínem "globalizace", soudí Pierre Bourdieu, vůbec není výsledkem jakési ekonomické fatality, jak se nám obvykle tvrdívá. Je to výsledek zcela vědomé a záměrně vedené politiky. Tato politika sice neustále opakuje libozvučná slova jako "svoboda", "liberalizace", "volnost", "deregulace", prosazuje však neúprosný ekonomický determinismus, jenž by chtěl ovládat veškerý život společnosti ijednotlivců.
Jediné, co globalizace skutečně osvobozuje, jsou tržní síly. To ony mají být zbaveny veškeré kontroly, mají se stát naprosto imunní vůči zásahům vlád a zcela nezávislé na souhlasu občanů. Pány ekonomiky už dávno nejsou manažeři. Ti jsou podřízeni tyranii míry zisku tak jako všichni ostatní a jsou najímáni i propouštěni v rytmu změn hodnoty firemních akcií. Pány ekonomiky nejsou ani vlastníci, i když se jim to snaží vsugerovat mýty o "demokracii akcionářů". Skutečnými pány světové ekonomiky jsou správci mamutích penzijních fondů, silných pojišťoven a dalších kolosů, ovládajících velký finanční kapitál. Ti mají moc nad životem a smrtí ostatních firem i nad celými státy. Pochopitelně nevyužívají své moci k tomu, aby prosazovali uzákonění minimálních garantovaných platů.
Zcela jim stačí pohlídat si výši minimálního garantovaného příjmu z kapitálu. Snaží se vyždímat z investovaného kapitálu 12, 15, ba i 18 procent. Aby těchto zisků dosáhli, musejí se více snažit manažeři. Aby manažeři svůj úkol splnili, musejí se více snažit zaměstnanci. Profit akcionářů bývá pravidelně zvyšován zeštíhlováním firem. To se děje buď snižováním počtu zaměstnanců, stlačováním jejich platů, anebo současně obojím.
Akcionáře příliš nezajímají sociální důsledky použité strategie. Zajímá je pouze burzovní kurz, na němž závisí jejich nominální příjem, a stabilita cen, která určuje výši jejich příjmu reálného. Výsledkem ozdravných zeštíhlujících procedur je trvalá nejistota, která ustavičně visí nad každým zaměstnancem firmy. Tatáž nejistota, která se stává nezvanou součástí života jedněch, garantuje pohádkové zisky druhých. Manažerské příručky ji vydávají za pozitivní princip, schopný vytvářet ekonomicky účinnější a produktivnější ekonomické aktéry. Přitom je to obyčejná nejistota sezónního dělníka, pouze rozšířená na všechny, bez ohledu na výši jejich kvalifikace.
Pokud by se staronové drama ekonomického života odvíjelo tak jako dříve v rámci hranic jednotlivých států, nebyl by důvod hovořit o globalizaci. Záležitost globální činí z celého představení teprve deregulace. Proces deregulace znamená, že celé státy se mají po boku manažerů a zaměstnanců iniciativně zapojit do zvyšování zisků vlastníků kapitálu. Deregulace státy zavazuje, aby učinily maximum pro další posílení pozic velkých podnikatelů vůči jejich zaměstnancům. Zeslábnout mají naopak šance zaměstnanců na trvalé a plnohodnotné pracovní kontrakty, které by akcionářům zbytečně a neekonomicky ukrajovaly ze zisků.
Je jakousi ironií dějin, že právě politika deregulace, jejímž výsledkem je rostoucí bezmocnost států vůči finančním trhům a vůči požadavkům nadnárodních společností, je od počátku prosazována s rezignovaným souhlasem států. Ti, kdo vládnou v globalizované ekonomice, zůstávají běžnému pohledu neviditelní. Prostý občan nedohlédne do vyšších pater velkých nadnárodních firem a jejich správních rad, ani do klimatizovaných kanceláří vlivných organizací Světové banky a Mezinárodního měnového fondu s jejich nepřehledným množstvím poboček, různých komisí a komitétů, jejichž členové nebyli zaručeně nikdy nikým voleni.
Právě v těchto patrech však přebývá skutečná moc, která chce stále více rozhodovat o tom, co lidé budou a co nebudou jíst, co budou a co nebudou moci číst, co uvidí a co neuvidí na obrazovkách televizí. "Skrze téměř absolutní vliv, který mají nad skupinami v médiích," konstatuje Pierre Bourdieu, "směřují noví páni světa ke koncentraci veškeré moci ekonomické, kulturní i symbolické, která byla ve většině společností až dosud rozptýlena na různých místech a spočívala v různých rukách.
Díky tomu jsou schopni implantovat všem takový obraz světa, který vyhovuje jejich zájmům." Noví mocní mají již také pohotově svoji novořeč poskládanou z myšlenkových klišé ("ekonomika se globalizuje, proto je třeba globalizovat naši ekonomiku"), z falešných dedukcí ("jestliže kapitalismus všude vítězí, pak proto, že odpovídá lidské povaze"), popřípadě z tezí, které nelze nijak ověřit ani vyvrátit ("tím, že tvoříme bohatství, vytváříme zaměstnání"), z naprostých banalit ("klasický sociální stát je minulostí"), z pochybných ideologických hesel ("čím více trhu, tím více rovnosti"), z technokratických eufemismů ("restrukturovat podniky" namísto "propouštět") a z obvyklých zaklínacích magických formulí ("je třeba snižovat náklady práce", "je nezbytné redukovat sociální výdaje").
Zmatení významů je přitom naprosto dokonalé. Konzervativci se dnes tváří jako pokrokáři, ba jako lidé, kteří zásadním způsobem revolucionizují světové poměry. Sociální zpátečnictví je přitom vydáváno za bůhví jaké inovativní reformy. Kritikové tohoto zpátečnictví jsou naopak vydáváni za odpůrce modernizace.
Pod novou rétorikou epochální globalizace se však skrývá docela obyčejný, surový sociální darwinismus, jen nepatrně oprášený z dob 19. století. Odvolávají se na něj a na abstraktní mechanismy globalizace zcela konkrétní zájmové síly, které velmi hmatatelně profitují z politiky neoliberalismu.
Neodarwinističtí neoliberálové prosazují tvrdě a nelítostně politiku přirozeného výběru nejschopnějších, tedy těch, kteří dokáží v neúprosném boji vyřadit slabší a méně úspěšné. Je to kupodivu velice podobný model světa, jaký hlásají fašistoidní skupiny. Také ony přece vyznávají kult tvrdého boje a opovrhují slabšími. Protože však nemohou obstát na poli bankovních kont a finančních spekulací, volí takové pole, kde, jak se domnívají, mají komparativní výhodu - jde o bitevní pole pravého národa a schopné rasy.
Pierre Bourdieu zásadně nesouhlasí s dilematem, jež je dnes lidem vnucováno. Buď jsou pro Evropu, a pak prý jsou pokrokoví, otevření, liberální a slušivě moderní, anebo jsou proti Evropě, a potom prý jsou archaičtí, zpátečničtí a beznadějně zaostalí.
Co dnes vlastně znamená Evropa? "Máme Evropu bank a bankéřů, Evropu firem a podnikatelů, Evropu policie a policistů. Brzy budeme mít Evropu armády a vojáků. Ale i když existuje Evropská odborová federace, nelze říci, že bychom měli skutečnou Evropu odborů a odborářů.
Byť nestačíme ani spočítat všechny ty konference, na nichž se diskutuje o Evropě a na nichž se v rovině akademické hovoří o evropských problémech, skutečná Evropa umělců, spisovatelů a učenců, na rozdíl od minulosti, neexistuje. Evropa, která takto vzniká, je ve skutečnosti velmi málo evropská."
Bourdieu nechce myšlenku Evropy odmítnout, chce ji radikalizovat. Chce ji přiblížit skutečnému životu občanů a jejich reálným problémům. Především s ní však chce seznámit mladou generaci, která rozhodně není nepolitická, jak se o ní často tvrdí. Je prostě jen zhnusena politikou, kterou předvádějí profesionální politici.
Evropská konstrukce je v rukou evropských úředníků a politiků sociální destrukcí. Vypracovává se sociální charta a přitom se osekávají sociální dávky a jsou omezována sociální práva. I když má aktuálně většina evropských států sociálně demokratickou vládu, sociální Evropa není v dohledu. Spíše se vzdaluje.
Ve jménu monetární kázně a vyrovnaných financí sociální demokraté postupně likvidují výdobytky sociálních bojů posledních dvou století. Jako kdyby snad zapomněli, v čem spočíval původní ideál socialismu - v posilování solidarity těch, kdo jsou ohroženi hrou ekonomických sil. Výsledkem je, že monetární unifikace Evropy není doprovázena žádným podobným sladěním kroků v oblasti vzdělávání, zdravotnictví či sociální péče, tedy v oblastech, které by měly být sociálním demokratům nejbližší.
Naopak, je podporována perverzní konkurence, v jejímž jménu jsou státy vyzývány, aby právě v těchto oblastech šetřily co nejvíce. Místo toho, aby se vlády snažily snížit míru této asociální konkurence alespoň mezi evropskými zeměmi, zapojují se iniciativně do všeobecné soutěže o zvyšování zisků velkého nadnárodního kapitálu.
Redukují veřejné výdaje, přihlížejí zhoršování pracovních smluv zaměstnanců, oslabují odbory, usnadňují propouštění. Ve své sociální politice se stále více spokojují s pouhými atrapami: mladým nezaměstnaným nabízejí fikci práce, vytvářejí námezdní pracovní místa bez řádné mzdy a z každého pracujícího chtějí mít podnikatele, byť by byl bez podniku.
To, co je proroky modernizace oslavováno jako nová ekonomika, je ve skutečnosti jen pokračující dualizace ekonomiky, soudí Pierre Bourdieu. Malá menšina zaměstnanců si podržela stabilní práci a vysoký plat, ovšem platí za to vysokou cenu. Pracují v permanentním stresu s úkolem vymačkat ze sebe dnes o něco více než včera a zítra o něco více než dnes. Ti nejvýkonnější mají potom sice spoustu peněz, nezbývá jim však čas, kdy by si jich mohli ve zdraví užít. Naprostá většina zaměstnanců směřuje v duální ekonomice naopak k práci jen málo kvalifikované, rutinní, nízce odměňované, dočasné, prostě k práci na jedno použití, po níž budou opět flexibilně rekvalifikováni na něco podobně neperspektivního.
Dualismus nové ekonomiky se, podle Pierra Bourdieu, zdaleka nejvíce vyhrocuje v tolik opěvované oblasti informatiky. Neexistuje zde prakticky nic, co by spojovalo virtuózy informatiky, schopné vymýšlet vlastní programy, s davy nízce kvalifikovaných zaměstnanců, kteří krmí ve třísměnném provozu daty a svými službami informační běžící pás.
Samotnou otázku Pro Evropu, anebo proti? je třeba ve světle těchto skutečností zásadně reformulovat. Nemělo by žádný smysl být pro Evropu neoliberální. Není přece třeba se spojovat, měla-li by být cílem stále tvrdší konkurence mezi stále slabšími státy. Nepotřebujeme být ve společném útvaru, máme-li být jeden druhému už navždy vlkem. Společná Evropa nemůže být budována jako miniatura Ameriky, tedy země mimořádně ekonomicky a technologicky vyspělé, přitom však zoufale sociálně zaostalé.
Společná Evropa má smysl jen jako nová a vyšší forma solidarity.
V globalizovaném světě vytváří moc zcela nové formy. Mocní z nejrůznějších zemí jsou vysoce mobilní, mají peníze, jednotnou kulturu, společný životní styl. Ti ostatní jsou naopak roztroušení, jsou odděleni jazykovými a sociálními bariérami, zůstávají vázáni na svou lokalitu a na svůj stát.
Jestliže moc vytváří nové formy, musejí být schopni je vytvářet i její kritici, nemají-li jejich hlasy zcela zapadnout. Je zbytečné a marné čekat na příchod velkého myslitele. Solidaritu má smysl budovat jedině zdola. Je třeba posbírat a propojit sociální zkušenost nahromaděnou na různých místech různými aktéry.
Nová solidarita, soudí francouzský sociolog, by snad mohla vzejít ze všeobecně sdíleného pocitu nejistoty a obav, který stoupá do stále vyšších pater světa práce v době, kdy se zhoršování podmínek práce netýká zdaleka jen dělníků, ale stále více také kupříkladu učitelů, zdravotníků a sociálních pracovníků, novinářů a řady dalších, až dosud relativně zabezpečených a prestižních profesí. Poslední roky, měsíce a týdny svého života věnoval Pierre Bourdieu úsilí o vytvoření celoevropského sociálního hnutí.
Mělo by se stát protiváhou nadnárodním společnostem s armádou jejich konzultantů, expertů, právníků a lobbistů. Neoliberalismus má ve svém programu odstraňovat jakékoliv bariéry, které stojí v cestě soukromému zisku. Novému sociálnímu hnutí by stačilo odstranit bariéru jedinou - bariéru mezi aktivisty působícími v množství alternativních organizací a mezi vědci a badateli, které znepokojuje způsob, jakým byla nasměrována globalizace a jakým je směrována Evropa. Budoucnost by mohla mít kritická síť myšlení a politických akcí, ve které by se nápady a energie všech zúčastněných propojily. Taková solidární síť nemůže být ovšem budována podle vzoru politických stran ovládaných svým úzkým aparátem.
Musí dokázat propojit nejrůznější sociální prostředí a musí se naučit ignorovat hranice států právě tak, jako je ignoruje světová ekonomika. Právě celoevropská síť solidarity by mohla vymanit jednotlivá hnutí z jejich izolovanosti, lokální uzavřenosti, mohla by jim pomáhat překonat období stagnace, která obvykle následují po intenzivních kampaních. Úzce propojená, přitom však dostatečně decentralizovaná síť evropského sociálního hnutí by byla primárně orientována proti volnému trhu a proti deformaci Evropy, sjednocované právě na jeho základech.
Z historie víme, že sociální hnutí již v minulosti civilizovalo barbarskou tržní ekonomiku a do budoucna tušíme, že bez jeho blahodárného působení by trh, ponechaný sám sobě, opět snadno zdivočel. V tom nejlepším případě by aktivní síť sociálních hnutí mohla přimět vlády, aby neustupovaly od cílů evropského sociálního státu, ale naopak ho vybavily nezbytnými politickými, právním a finančními prostředky, bez nichž zůstane ta nejslavnostněji sepsaná sociální charta jen cárem papíru. Ale i pokud by se těchto cílů proti mocnému protivníkovi a jeho spojencům dosáhnout nepodařilo, nebyla by síť kritického myšlení tak úplně zbytečná.
Každý, kdo se jí účastní, říká Pierre Bourdieu, představuje cenné zrnko písku vhozené v pravý čas do dobře naolejovaného soukolí infernálního stroje, který se na své pustošivé pouti sociálním světem pyšně a arogantně vydává za vrchol lidského důmyslu.
Salon, Právo 7.2.2002