Vážené přítelkyně, vážení přátelé, Přiznám se, že nejsem nijak nadšený z toho, že se jako pravdivá ukázala má předpověď, že se naše kandidátka do Evropského Parlamentu ukáže jako poměrně nevěrohodná a nedá se s ní vyhrát. I na včerejším pražském KVV bylo správně konstatováno, že tato kandidátka byla sestavená, aby uspokojila vnitrostranické zájmy a ne aby byla přitažlivá pro naše voliče. Dobře jsem rozuměl Liboru Roučkovi když v rozhovoru pro Právo před volbami řekl, že za velký neúspěch by považoval dva mandáty a kdyby taková situace přece jen nastala, že by bylo nutné z ní vyvodit pádné závěry. Žádné závěry dosud vyvozeny nebyly.
Přiznám se, že mne mrzí, že minulý ÚVV neschválil můj návrh a návrh Oldy Průši přerušit své jednání a pokračovat po evropských volbách abychom jejich dopad mohli analyzovat. Mohli jsme si odpustit svolání mimořádného ÚVV.
Myslím si, že to byl Libor Rouček, kdo před volbami prohlásil, že za neúspěch by považoval kdyby komunisté dostali více hlasů než my. Nakonec i v tradičně antikomunistické Praze získali komunisté dvakrát více hlasů, jinde až 3x více. A jistě víte, že nás komunisté předstihli jak mezi mladými, tak i mezi vysokoškolsky vzdělanými voliči. Přiznám se, že jsem s tím počítal od chvíle, kdy se mi jeden funkcionář ČSSD přiznal, že on a jeho kamarádi nebudou volit naši kandidátku, s níž se neuměli ztotožnit a že dají hlas spíše Ransdorfovi a to ne proto, že je z KSČM, kterou jinak nijak nepodporují, ale proto, že je důsledně protiválečný, včetně války v Iráku, ochoten bránit sociální stát a na rozdíl od Grebeníčka jasně proevropský, o jazykové vybavenosti nemluvě.
Myslím si, že nám to voliči spočítali stejně jako to spočítali britské labouristické straně a Tony Blairovi například za pomalou demontáž sociálního státu a za proamerický postoj k válce v Iráku. Ano, jsem si vědom vládního argumentu, že jde o nesprávné vnímání vládní politiky, že vláda nechce demontovat sociální stát, ale jen jej jaksi modernizovat, že finanční reformy jsou poznaná nutnost, že vláda sice chápe, že přímé daně z příjmu jsou solidaristické, ale že nepřímé daně vláda prosadila jen proto, že musela. Mám však obavu, že se vládě nepodařilo o tom přesvědčit voliče.
Stejně tak třeba chápu, že jsme do Iráku neposlali bojové jednotky, ale jen vojenské policisty, že jsme v americké tzv.koalici ochotných byli jen v některých projevech a v jiných jsme v ní zase nebyli, že premiér občas o tom říkal něco jiného než ministr zahraničí a že jsme tedy vlastně byli velmi úspěšnou chytrou horákyní. Jen si dovolím podotknout, že mne napadla paralela s Českou republikou když jsem četl povzdech mého bývalého kolegy Robina Cooka: „Historici se budou zaskočeně ptát proč britská vláda nenašla odvahu být stejně nezávislá jako Kamerún nebo Mexiko“.
Přiznám se, že mám problém vnímat naše koaliční uspořádání jako úspěšně, natož jako jedině možné. Můžete namítnout, že jsem ovlivněný skutečností, že můj bývalý resort vede koaliční partner. Můžete mít pravdu, což však nemění nic na faktu, že prosazuje zahraniční politiku, která je v rozporu se sociálně demokratickým programem. Zatím jsme nereagovali na fakt, že důvody pro invazi Iráku, přednesené ministrem Svobodou v PSP, se ukázaly jako nepravdivé ať už se týkaly zbraní hromadného ničení nebo napojení iráckého režimu na teroristy Al-Kajdy. Nereagovali jsme ani na americké mučení iráckých vězňů. Vadí mi, že v EU i v OSN jsme přestali zastávat vyvážené postoje k palestinsko-izraelskému konfliktu, že se vracíme k zielencovskému podceňování neamerického a neevropského světa,(včetně vymáhání pohledávek), že se hlásíme ke konceptu preventivní války i když tomu říkáme předvídavá sebeobrana apod.
Nechci vás unavovat resortními nářky i když je považuji za ilustrativní pro vztah k našim koaličním partnerům, kterým tolerujeme téměř cokoliv. Vrátím se do vlastních řad. Jsem příznivec různých názorových proudů ve straně, vnitrostranické demokracie a otevřené diskuse třeba mezi stranickou levicí a těmi, když budu citovat jednoho našeho poslance, kteří by rádi žili v jakési Pax Americana. Ale nejsem příznivec ostrých sporů vedených prostřednictvím nepřátelských médií. Nechci naivně vyzývat hlavní protagonisty, aby se smířili. Pokud by to najednou začali činit, stejně by to bylo pokrytecké.
Vítám však, že dnes poprvé jsme dostali možnost posoudit různé představy a koncepce třech představitelů dnešní i minulé ČSSD. Chtěl bych vyjádřit naději, že to nebylo poprvé a naposled a že se nám podaří obnovit skutečnou vnitrostranickou demokracii a dialog. Dovedu si představit, že takovýto dialog může vést třeba k vytvoření levicové platformy ve straně a doufám, že pokud se tak stane tak to bude uvítáno jako normální demokratický proces a příspěvek do diskuse, což by odpovídalo evropské sociálnědemokratické kultuře.
Známý americký ekonom profesor Galbraith kdysi napsal prezidentu Kennedymu, že „politika není uměním možného, ale že jde o volbu mezi něčím katastrofálním a něčím nestravitelným“. Byl bych rád kdybychom se naučili rozpoznat i třetí alternativu.
Takže mi dovolte shrnout: Nepředstírejme, že naše porážka v evropských volbách nebyla obrovská a varující. Neomlouvejme jí malým počtem voličů. Z takovéhoto vzdušného zámku bychom mohli ošklivě spadnout při krajských a senátních volbách. Mimořádný debakl vyžaduje mimořádné řešení. Pokud by se nám podařilo to promítnout do volební kampaně pak je tu naděje, že se budeme moci semknout kolem sociálně demokratického programu. Přestaňme lavírovat a buďme doma i v zahraničí hrdými sociálními demokraty! Vyvoďme závěry i z toho jak dopadla naše evropská kandidátka i díky tomu, že jsme dovolili, aby regionální zájmy převážili nad národními. Nezapomeňme na arabské přísloví, které připomíná, že „zubožený sup nás dovede jen k mršině“.