O tom, že ČSSD má vážné problémy, snad už nikdo nepochybuje, byť to ještě před rokem pro většinu komentátorů tak nevypadalo. Jejím hlavním problémem ovšem není s kým se v politice spojit. Žádná ze tří možností totiž její situaci ani v nejmenším nevyřeší.
Pokud se bude více orientovat na KSČM, bude muset tvrdě obhajovat těch pár bodů svého programu, v nichž se od komunistů výrazněji liší. Pokud se orientuje na ODS, bude to mít mnohem jednodušší, neboť zcela popře smysl svého politického programu. Pokud se spokojí jako dosud s neexistující Unií svobody a s vysoce flexibilními lidovci, budou mít její vedoucí činitelé brzy více žaludečních vředů než jejich strana hlasů.
Skutečný problém sociální demokracie tedy je, že při čtrnácti procentech přízně jedné třetiny oprávněných voličů prostě už brzy jiní vyřeší její problémy za ni. Musí se tedy snažit dostat zpět co nejblíže k úrovni preferencí, kterou jí odkázal Miloš Zeman.
Ze dvou důvodů toho zatím není schopna. První je obecný a spočívá v tom, že politika sociální demokracie může mít úspěch jen při historicky přechodné rovnováze mezi zájmy kapitálu a zájmy práce, tedy při rovnováze, která byla procesem globalizace výrazně narušena a vychýlena ve prospěch prvního z obou faktorů. V této situaci nelze spoléhat na kdysi funkční symbiózu mezi sociální demokracií a vrstvami drobných podnikatelů, intelektuálů či dělnické elity. Takové recepty mohou dávat jen ti, kdo přehlédli, že mezi první republikou a dneškem je takový rozdíl jako mezi obchůdkem z knihy Bylo nás pět a supermarketem. Západněji od nás se o tom socialistické strany přesvědčují už dlouho a opakovaně.
Druhý důvod špatných vyhlídek ČSSD je typicky český a je jím prázdná pokladna, která nám zbyla po velice úspěšně provedené transformaci ekonomiky. Už není možno podplácet voliče tak velkoryse a tak furiantsky, jako to bylo standardní v devadesátých letech minulého století. Ironií osudu je, že na to doplácí právě strana, která v dobách tunelování a lehkých topných olejů v politice prakticky žádný vliv neměla.
V této situaci, zdá se, zbývá už jenom Miloš Zeman. Tento politik možná najde recept na řešení patové situace, který marně hledají němečtí, francouzští, španělští a britští socialisté. Není to sice pravděpodobné, ale v politice se nikdy nemá říkat nikdy. U Miloše Zeman jeden nikdy neví. Kdo by ještě před týdnem předpokládal, že člověk, který se od politiky totálně a snad až trochu teatrálně odvrátil, bude zároveň ve dne v noci pilně vymýšlet nové stranické stanovy.
Jiná možnost je, že Miloš Zeman rozvrátí při svém triumfálním návratu zbytek strany, kterou kdysi pozvedl na výsluní české politiky. Obojí je lepší než dosavadní směs bezradné upřímnosti a upřímné bezradnosti, kterou se Lidový dům stále zjevněji prezentuje.
(Autor je sociolog)
Právo, 12. 11. 2004