Před dvěma měsíci byla publikována v německém nakladatelství Kunstmann pozoruhodná kniha Horsta Afheldta s názvem Wirtschaft die arm macht (Hospodářství, které pauperizuje).
Autor v ní ukazuje, jak došlo v průběhu poslední čtvrtiny 20. století k prudkému vychýlení dřívější rovnováhy mezi prací a kapitálem ve prospěch kapitálu. Oslabení faktoru práce dokumentuje jednak na vývoji mezd zaměstnanců, jednak na přesouvání nákladů na vydržování sociálního státu právě na tuto skupinu obyvatel.
Zatímco suma měsíčně vyplácených mezd za posledních dvacet let v Německu stagnuje a v posledních pěti letech dokonce klesá, daňová zátěž se přesunuje stále výrazněji právě na zaměstnance. Zatímco v roce 1960 tvořily daně z mezd pouze 12% celkově vybraných daní, dnes je to již 33%. Ze zisku firem přitom plyne již jen 17% vybraných daní a přitom neexistuje větší firma, která by hlasitě neupozorňovala na to, že ze země odejde na východ, pokud její daňové zatížení dále neklesne.
Zatímco zaměstnanci mají klesající podíl na příjmech z hrubého domácího produktu, roste strmě jejich podíl na odevzdávaných daních. U podnikatelů a firem je tomu přesně naopak. Stále více se tedy přerozděluje směrem zdola nahoru.
Mzda Němců, upozorňuje autor, je zároveň příliš vysoká i příliš nízká. Příliš vysoká je údajně z hlediska konkurenceschopnosti německé ekonomiky, neboť Rumun pracuje ročně za zhruba dvouměsíční plat německého zaměstnance. Mzda je ovšem zároveň příliš nízká na to, aby mohla stoupat poptávka po zboží a službách. A je velmi nízká na to, aby z ní mohlo být našetřeno na důstojné zabezpečení ve stáří.
Český čtenář si nepochybně uvědomí, že také mzda v ČR je zároveň příliš vysoká i příliš nízká, a to z podobných důvodů, jako je tomu v Německu, byť osm Čechů pracuje v průměru za jeden německý plat.
Chudým brát a bohatým dávat
Autor dokumentuje, jak se výnos ekonomiky stále více přesunuje od práce ke kapitálu. Zisky firem a velkého majetku neustále stoupají, zatímco náklady na veřejný sektor a na fungování sociálního státu se firmy I nejvyšší příjmové kategorie zdráhají svým dílem hradit. Ještě na počátku 70. let 20. století přispívali zaměstnanci a zaměstnavatelé zhruba stejnou měrou na hrazení sociálních výdajů. V průběhu 90. let firmy z této povinnosti vycouvaly, zatímco zatížení zaměstnanců daněmi a odvody ve stejné míře vzrostlo.
Cesta k rozštěpení společnost je jednoduchá, konstatuje Afheldt. Stačí dále otevírat trhy, dále finančně vyčerpávat stát, udělovat daňové úlevy pro vysokopříjmové kategorie a pro velké firmy a rušit práva zaměstnanců. Výsledkem bude nejen stále narůstající osobní chudoba nezanedbatelné části populace, ale především chudoba veřejná, tedy stále chudší veřejný sektor.
Český čtenář opět nemůže než zbystřit, zvláště přečte-li si autorův povzdech ohledně velkorysých investičních pobídek cizím firmám. Afheldt konstatuje, že Německo, které nemá peníze na potřebné, podporuje všemožně nadnárodní firmy, které jsou mnohem bohatší než jejich hostitel. V případě České republiky je nepoměr opět jen několikanásobně výraznější. Afheldt popisuje politiku investičních pobídek pomocí záměrně vyhroceného příměru: „Je to jako kdyby v zemi, jejíž obyvatelstvo trpí hladem, byl úrodou krmen výhradně dobytek s příslibem, že až on se dosyta nažere, budou mít všichni hojnost masa.“
Blaho se odkládá na neurčito
Afheldt věnuje velkou pozornost nesplněným slibům neoliberálů. Již minimálně čtvrt století slibují, že svobodný obchod povede k nárůst HDP všech účastníků. Objem světového obchodu během té doby stoupl na dvacetinásobek, růst hrubého domácího produktu však zůstal celosvětově lineární, jako kdyby k žádné expanzi obchodování nedošlo. Vzrostla pouze nerovnost při rozdělování vytvořeného bohatství.
Neoliberálové slibovali, že ekonomický růst vytvoří nová pracovní místa. Růstu je však naopak dosahováno při úspoře pracovních míst a konkrétně v Německu roste míra nezaměstnanosti souběžně s růstem exportu, což je jen logické, neboť jedním z předpokladů uplatnění na světovém trhu je co největší zeštíhlení exportujících firem. Je to jeden z mála způsobů, jímž mohou firmy čelit nízkým mzdám vypláceným v chudších zemích.
Neoliberálové konečně slibovali, že alespoň ti, kdo pracují, budou mít dostatek peněz. Ve skutečnosti přibývají stále rychlejším tempem neplnohodnotná a špatně placená pracovní místa. Jelikož příjmy zaměstnanců stagnují, nemá kdo platit služby. Bohatí, jejichž příjmy naopak explodují, veřejné služby nepotřebují.
Výsledkem je stále bohatší a přitom relativně stále méně početná horní vrstva, která by nejraději ve své krátkozrakosti sociální stát zlikvidovala. Střední vrstvy stále méně profitují z růstu a přitom se právě na ně přenášejí prakticky všechny náklady na vydržování toho, co ze sociálního státu zbývá. Rychle narůstají vrstvy sociálně potřebných, kteří ovšem náklady sociálního státu hradit nemohou.
Kudy ze začarovaného kruhu
Afheldtova kniha je jedna z mála, jejíž autor nabízí cestu k řešení. Pokud bude volnému trhu ponechán dosavadní prostor, všechny země se budou dále předhánět v tom, která z nich udělí koncentrovanému bohatství velkorysejší výhody, a tedy přenese i zbytek zátěže na své méně mobilní obyvatelstvo, především na zaměstnance a drobné podnikatele. Financování sociálního státu se stane neúnosným a společnost se bude stále více štěpit na ty, kteří veřejný sektor nepotřebují, a na ty, kteří nejsou schopni financování veřejného sektoru utáhnout.
Řešením je co nejužší integrace Evropy na sociálním základu. To je možné jenom tehdy, bude-li Evropa schopna ochránit se proti dovozům dovozními cly. Teprve poté by bylo možno zdvojnásobit daně pro firmy a pro nejvyšší příjmy a snížit zhruba na polovinu zdanění a pojištění zaměstnanců. Tím by se zvrátil trend přenosu zátěže ze silných na slabé a stav by se vrátil na někam počátek 70. let. Zároveň by firmám bylo umožněno odpisovat v maximální možné míře daně ve prospěch neziskového sektoru. Tím by se vytvořily podmínky pro výrazné snížení nezaměstnanosti.
Vedlejší účinky navržené terapie
Afheldt vnímá důsledky těchto opatření. Dvaceti či třicetiprocentní dovozní daň by se promítla do cen dováženého zboží. To by umožnilo firmám, jež by v Evropě zůstaly, zvednout své ceny na zhruba stejnou úroveň. To by znamenalo vyšší zisky pro výrobce, a tedy možnost platit vyšší daně a vyplácet vyšší mzdy. To by zase znamenalo vyšší příjmy státu z daní, tedy možnost snížit zadlužení státu a zároveň snížit daňovou zátěž občanů. Vyšší mzdy spolu s nižším daňovým zatížením zaměstnanců by zvýšily kupní sílu v poměru ke zdraženému zboží.
Zavedení cel na dovoz by pochopitelně vyvolalo podobnou reakci zbytku světa vůči Evropě. To by, podle Afheldta, příliš nevadilo, protože evropský export je třeba tak jako tak snížit. Koupěschopná poptávka je totiž ve světě nedostatkové zboží a je třeba ponechat místo na světových trzích i pro méně vyspělé ekonomiky. Byla by to vlastně účinná forma rozvojové pomoci, neobsazovat trhy chudším zemím a ponechat jejich výrobcům něco z tamější koupěschopné poptávky. Snížení intenzity světového obchodu by mělo v neposlední řadě i kladné ekologické dopady.
Bezvýchodnost standardních ekonomických řešení a východisko heretika
Afheldtova kniha působí vyloženě kacířským dojmem. Mohou pochopitelně vzniknout četné námitky proti strategii, kterou navrhuje. Poukaz na nebezpečí inflace, která by po zavedení dovozních cel pouze posunula cenovou hladinu všeho o dvacet či třicet procent výše, je jen jednou z nich. Poukaz na dopady prudkého zdražení cen ropy již tak přesvědčivý není. K prudkému zdražení cen ropy dojde ve středně- či dokonce již krátkodobém horizontu tak jako tak. Dovozní cla by jen zdravě urychlila hledání alternativních zdrojů a technologií.
Při všech možných námitkách je ovšem nutno uznat oprávněnost dvou základních bodů, kvůli nimž Afhledt celou svoji koncepci předestřel. Máme-li zabránit dalšímu šíření osobní chudoby v Evropě, pak je nutno zajistit příjmy ze zaměstnání oproti poklesu ceny práce na světových trzích. A máme-li zabránit šíření veřejné chudoby, tedy vyhladovění států, pak je zapotřebí přimět velké firmy a vysokopříjmové kategorie, aby přejali svůj díl zodpovědnosti za chod veřejného sektoru. Pokud se tyto priority nepodaří naplnit, čeká nás, jak Afheldt zdůrazňuje v podtitulu své knihy, postupná likvidace sociálního státu a rozštěpení společnosti.
4D, č. 2/2004, 19. 2. 2004