Už večer po skončení VI. sjezdu KSČM se vůdcové dalších parlamentních stran nechali slyšet, že se na něm nic nezměnilo a že tedy komunisté dál budou na okraji dění a nikdo s nimi vlastně ani jednat nebude. Proč tolik rozčílení? Že by šlo jen o osobu předsedy? Že by jejich typem byl Miloslav Ransdorf? Možná. Ale ono to asi tak jednoduché nebude. Ransdorf stejně jako Grebeníček, Filip jako Exner nikdy neproklamovali, že by odvrhli jako cíl sociálně spravedlivou společnost, skutečnou pravdu a lásku pro všechny, ne tu havlovskou jen pro někoho. Možná jen představa toho či onoho jak postupovat v dnešním světě a k vytčenému cíli je jiná. Ani jeden z nich však není sám voják v poli. Ti, kteří o jejich zvolení rozhodovali a také rozhodli na sjezdu i v době mezi sjezdy (členové ústředního výboru), budou rozhodovat o práci strany v určené oblasti. O tom nebude rozhodovat jen předseda nebo třeba některý z jeho místopředsedů.
Hlavní byl a bude program. Ten lidovci, sociální demokraté, unionisté i vůdci ODS znali předem. Jeho návrh byl dokonce zveřejněn v Haló novinách a věřím, že si ho všichni z nich, když tak zasvěceně reagovali po skončení sjezdu, přečetli. V něm se hovořilo o řešení současných - nikoli vzdálených - problémů naší vlasti. Ve svém zaměření nabízí většině občanů naší vlasti alternativu. A tak si myslím, že zmínění představitelé mohli svůj názor říci už před sjezdem, jenže to by zároveň museli připustit, že právě Naděje pro Českou republiku, je oním hlavním důvodem odsudku. A že to s osobou předsedy nemá zas tak moc společného. A říci, že právě tento program, který je přitažlivý pro statisíce, je hlavním důvodem nenávisti, by jaksi nebylo taktické. V zemi je totiž půlmilionová nezaměstnanost, tunelovalo se a ještě tuneluje všechno možné, netrestají se velké ryby, téměř denně se dozvídáme o smlouvách nevýhodných pro stát, o machinacích všeho druhu, finanční problémy se přenášejí na obyčejného obyvatele, špinavé peníze se dále mohou prát, protože neexistuje povinnost vykazovat i velké příjmy a stát jen prosebně může požádat toho, na něhož má podezření, že majetek nenastřádal poctivým způsobem, aby mu vysvětlil, kde k němu přišel, naši vojáci se posílají do válečných akcí, na nichž nemáme žádný zájem, vnitřní bezpečnostní situace je kritická, atd.
Program Naděje pro ČR se pokouší navrhnout řešení, jak se dostat z krize, protože o krizi jde. Jak hospodářskou, tak morální překrývanou neustále opakovaným klišé o dani demokracii a svobodě. Lidé si však uvědomují rozpory mezi slovy představitelů vládních a pravicových stran a skutečností. Je nebezpečí, že v jeden okamžik jim dojde trpělivost, i když jsou denně přesvědčováni o nebezpečí plynoucí z KSČM, a dokonce skupina havlovských umělců si vymyslela akci směřující prý k zakázání této strany. Vskutku velmi demokratický postup! Na místo diskuse o programu, o cílech, o snahách či touhách lidí - zákaz. Jde jistě jen o gesto, ale proč toto gesto, ač jde o akci omezenou na malou skupinu lidí, dostává takovou mediální popularitu? Proč v některých divadlech a kulturních spolcích téměř povinně musejí jejich členové výzvu podepisovat, protože agresivita organizátorů nezná mezí?
Zdálo by se, že řešení výše uvedených problémů by mělo být hlavním tématem vedoucích činitelů nekomunistických parlamentních politických stran. Je tomu však jinak. Zvláště pak od nejradikálnějších lidovců, soudě podle velmi bojovné reakce na sjezd KSČM pana Kalouska, tedy lidovců, kteří byli téměř ve všech vládách od roku 1918, včetně národněfrontovských a Tošovského, jež se pokusila zlikvidovat Václava Klause, je to na pováženou.
Haló noviny, 18. května 2004