V červnu roku 1989 mě pozvali na besedu učitelé z kateder marxismu-leninismu na besedu. Za řízení dr. Pujmana se v Brně sešli na dva dny ti, kteří kromě svého úvazku v tehdejších ústavech (katedrách), přednášeli i sociologii. Tématem byly problémy současnosti a zároveň padla řeč na to, že s tím socialismem to u nás není právě v pořádku. Vyslovil jsem tezi, že jsme na rozdíl od ostatních zemí východního bloku příliš pospíchali s názvem socialismus a zapojili ho dokonce do názvu státu, že sice máme zespolečenštěny výrobní prostředky, ale že nejvyšší rozvoj demokracie, jak ho chápal Marx s Engelsem, má přece jenom u nás značné trhliny a hlavně ona teze každému podle jeho práce zdaleka, zdaleka není naplněna. Snad jen v průmyslu, kde pracují na linkách (uvedl jsem jako příklad Svit) je tomu jinak. Čekal jsem negativní odezvu. Namísto toho se ozval potlesk. Dokonce někteří z následně diskutujících mou tezi podpořili, a dokonce i citacemi z myšlenkového odkazu tvůrců teorie. Nakonec jsme se téměř shodli na tom, že pokus o skutečné odměňování podle práce se uskutečňuje prakticky pouze v některých agrokomplexech, například ve Slušovicích, o pásech, kde člověk se musí přizpůsobit jejich rychlosti, a tudíž i o s tím spojeném odměňování jsme zcela oprávněně nemluvili.
Proč jsem o tom již jednou psal? Protože skutečně v současné době leckteří odpůrci sociálně spravedlivého státu zneužívají v pejorativním gardu slova socialismus a komunismus a připisují vše, co oni pokládají za negativní, právě těmto dvěma systémům. Pochopitelně chápu socialismus jako předstupeň komunismu, ale se svými specifickými zákonitostmi a vývojovými stadii, abych opět nebyl chytán případnými oponenty za slovo. Je mi jasné, že diskuse o tom, byl-li, či nebyl socialismus, nejsou dnes prioritní.
Zespolečenštění výrobních prostředků po roce 1949 bylo sice nutným opatřením (lze ovšem diskutovat o tom, jestli bylo nutné zespolečenšťovat každého ševce), ale jenom jedním z potřebných atributů. I plánovaný vývoj hospodářství se nám zdál jako podmínka socialistického systému. Možná však že v tom, kam až jsme zašli v onom plánovacím procesu, jsme se také mýlili. Proto koncem osmdesátých let došlo i v tomto případě k uvolnění. Ani vedoucí úloha strany nebyla vždy chápána správně. Namísto politického řízení se mnohdy přebíralo i konkrétní rozhodování. A i to se ukázalo ne vždy účelné, a jak známe z čínských zkušeností, stanovení základních politických směrů a působení přes členy strany k jejich naplňování, by zřejmě vedlo k lepším výsledkům. Stejné je to i se zajištěním nejširší demokracie. I tady se koncem osmdesátých let udělal velký pokrok, ale bohužel byli jsme na samém začátku, když převrat, ten krok zpátky ve společenském vývoji, nás vrátil před rok 1938.
Haló noviny, 20. září 2003