Ve varšavském deníku TRYBUNA č. 159 z 10. 7. 2003 byl zveřejněn stručný obsah knihy Power and weakness od Roberta Kagana, který je americkým expertem v oblasti zahraniční politiky USA. Polský překlad měl být vydán pod názvem Potega i raj (Moc a ráj).
Autor uvádí, že Evropa vidí Spojené státy jako stát arogance a zbytečného militarismu. USA pohlížejí na Evropu jako na kontinent unavený, slabý a málo důležitý. Tyto rozličné pohledy na obou stranách Atlantiku vedou k vzájemné podrážděnosti i nedůvěře. Je již nutné skončit s představou, že Evropané a Američané mají stejný pohled na svět či dokonce žijí v tomtéž světě. Rozcházejí se v zásadní otázce, jakou je vztah k násilí, přesvědčení o jeho účinnosti, morálce a potřebě.
Evropa je proti násilí a obrací se k nezávislému světu pravidel a práva na základě mezinárodní spolupráce. Vstupuje do ráje konce historie budoucího Kantova věčného míru - do světa, ve kterém panuje klid a relativní blahobyt.
USA ale současně žijí v historii, v anarchistickém hobbesovském světě, v němž nelze spoléhat na mezinárodní právo a pravidla. Bezpečnost, obrana i rozšiřování liberálního uspořádání vyžadují používání vojenské síly.
Příčiny transatlantické neshody jsou hlubší, trvají již delší čas a budou trvat ještě dlouhou dobu. Autor uvádí, že cesty USA a Evropy se rozešly. Tento rozchod pozorují spíše Američané žijící v Evropě. Evropané jsou si vědomi narůstajících rozdílů snad proto, že se jich spíše obávají. Evropští intelektuálové jsou přesvědčeni, že Ameriku a Evropu nespojuje společná strategická kultura . Evropa preferuje život v klidu a poměrném blahobytu, opírá se o právní normy a usiluje o mezinárodní spolupráci na základě vzájemné domluvy a dohody. USA však žijí v anarchistickém světě, v němž nespoléhají na mezinárodní právo a žijí v představě, že opravdová bezpečnost a možnost rozšiřování demokracie musí být vyžadována vojenskou silou. V každodenním životě Američana se odráží militarismus a dominuje kultura smrti , každý má zbraň a trest smrti je na denním pořádku.
Způsob uskutečňování mezinárodní spolupráce v zahraniční politice je naprosto odlišný v Evropě a USA. Spojené státy častěji sahají po zbrani a nemají dostatek trpělivosti v diplomatických jednáních. Svět vidí dvoubarevně: hodní a zlí - přátelé a nepřátelé. USA řeší mezinárodní problémy urychleně, přičemž se snaží eliminovat další potenciální ohrožení. Vystupují jednostranně, přehlížejí úlohu mezinárodních institucí (OSN, RB) i spolupráci s jinými státy. Jejich vztah k mezinárodnímu právu je skeptický a porušují ho podle své úvahy.
Evropané se snaží v mezinárodních vztazích přizpůsobit taktně, dovedou trpělivě čekat na výsledky svého působení. Preferují mír, domluvu, diplomatické jednání, opírají se o mezinárodní právo i veřejné mínění. Snaží se sjednocovat národy na bázi ekonomické a obchodní. Přitom ne všichni Evropané mají stejný názor. Např. Angličané se hodně přibližují Američanům zejména v otázce síly moci, což je dáno zašlou slávou britského impéria, dále pak svazkem VB a USA během 2. světové války i studené války po roce 1945, ale též i jistým tradičním odstupem Angličanů, vždy konzervativním od ostatních evropských národů.
Rozdíly jsou i mezi Francouzi a Němci. Francouzi jsou hrdí a nezávislí, ale zároveň nejistí. U Němců po 2. svět. válce se mísí sebedůvěra s rezignací. Podle Kagana národy střední a východní Evropy mají stejnou historii než jejich západní sousedé a mají též obavy ze síly Ruska, což je vede více k americkému pohledu na skutečnost. Dále autor knihy podotýká, že uvnitř národů je možno pozorovat rozdíly v myšlení a názorech nejen v Evropě, ale též v USA. Např. ve Francii gaullisté-socialisté, v USA demokraté jsou často více evropští než republikáni, stejně Collin Powell než Donald Rumsfeld. Řada amerických intelektuálů odmítá tvrdou politiku USA a naopak jsou též Evropané, kteří uznávají politiku síly.
USA a Evropa se dnes zásadně od sebe liší. Státní tajemník generál Colin Powell má blíž k ministru obrany Rumsfeldovi než k ministrům zahraničních věcí Francie, Německa a dokonce i k Velké Británii. Když vyvstane otázka použití síly, tak američtí demokraté mají blíže k republikánům než k většině Evropanů. V devadesátých letech američtí liberálové byli spíše pro použití síly než většina jejich evropských partnerů.
Vláda Clintona rozhodla o bombardování Iráku, Afghánistánu a Súdánu. Většina evropských vláda by tak neučinila. Zajímavé je, zda Evropané by bombardovali Bělehrad v roce 1999, kdyby nebylo nátlaku USA. V říjnu 2002 většina demokratů v americkém Senátu schválila rezoluci k válce s Irákem. Odpovědní politici ve Francii, Německu, Itálii a Belgii to přijali s překvapením a zděšením. Z čeho pocházejí tyto strategické rozdíly?
V posledních letech byla tato otázka zřídka položena, poněvadž političtí komentátoři po obou stranách Atlantiku buď popírali, že rozdíly existují, anebo ti, kteří na ně zejména v Evropě ukazovali, chtěli spíše USA provokovat. Měli by se snažit příčinám porozumět. Je nejvyšší čas zanechat takové odmítání a znevažování a s problematikou se vypořádat.
Proti veřejnému mínění mnoha Evropanů i některých Američanů rozdíly ve strategické kultuře Evropy a Ameriky nevyplývají přímo z jejich národního charakteru. To, co považují Evropané za svůj mírový postoj, je historicky řečeno celkem něco nové. Znamená odklon od strategické politiky, která převládala v Evropě po staletí, alespoň do první světové války. Evropské vlády a národy, které s nadšením šly do této války, věřily v politiku moci . Evropa byla plná nacionalistů připravených k šíření národní ideje za pomoci zbraní, jak to dělali Němci pod vedením Bismarcka; vnucováním rovnosti a bratrství násilím, jak to dělal Napoleon, nebo přinášením liberální civilizace pomocí děl, jak to prováděli Angličané v 17., 18. a 19. století. Pořádek, který nastal v Evropě po sjednocení Německa v r. 1871, byl výsledkem války. I když kořeny nynějšího evropského světového názoru podobně jak samé Evropské unie vycházejí z osvícenství, tak velmocenská politika Evropy přes většinu minulých 300 let neodrážela ideje osvícenských filozofů a fyziokratů.
Postoj USA, pokud jde o používání síly v mezinárodní politice, příklon k jednostranným akcím nebo rezervovaný postoj k mezinárodnímu právu, je zcela běžnou záležitostí. V raném období republiky byli Američané nejvěrnějšími apoštoly vzdělanosti. Amerika se stala velkou nadějí Evropanů a viděli v ní - podle Roberta Palmera - místo, kde rozum a lidskost se mohou rychleji rozvíjet než kdekoli jinde. Američtí státníci koncem 18. století podobně jako dnešní evropští politici odvolávali se na mezinárodní právo a veřejné mínění, nikoli na brutální sílu. Mladé americké státy používaly sílu proti slabším národům na svém kontinentu, ale s evropskými státy deklarovaly, že se násilí zříkají a odsuzovaly mocenskou politiku evropských mocností. Někteří historici došli na tomto základě k chybnému přesvědčení, že pokolení amerických otců - zakladatelů se skládalo z utopistů, kteří uznávali politiku síly jako nesprávnou. Ale George Washington, Alexander Hamilton, John Adams a též Thomas Jefferson nebyli utopisty. Velmi dobře znali realitu mezinárodní politiky síly. Dovedli shodně postupovat s evropskými pravidly, pokud to okolnosti dovolovaly, a často litovali, že nemají příslušné prostředky k vedení účinné politiky síly.
Ale byli realisty a současně vědomě i nevědomě využívali strategie slabých, aby dosáhli svých cílů. Kritizovali politiku síly a vyhlašovali odpor k válce i použití vojenských prostředků, jichž měli méně než evropské mocnosti. Odvolávali se na mezinárodní právo jako na nejlepší způsob regulující chování se národů, uvědomující si, že nemají jiné možnosti, aby pozdržovali Velkou Británii a Francii. Byli si vědomi, že síla nebo slabost ve smyslu mezinárodního práva nemá žádnou váhu. Trpaslík je rovný obru; malá republika je stejně suverénním státem jako nejmocnější království. Pozdější pokolení Američanů, které disponovalo značně větší mocí i vlivy na světové scéně, nemělo již takový vztah k mezinárodnímu právu. V 18. i na počátku 19. století velké evropské mocnosti ale vždy chtěly zachovávat zásadu rovnosti práva v mezinárodních vztazích.
Po dvou staletích si Američané a Evropané vyměnili místa a názory. Částečně proto, že během těch 200 let, a zejména během několika posledních desetiletí, se zcela změnil poměr sil. Když byly USA slabé, bránily slabé. Nyní, když se staly USA mocností, vystupují jako mocnost. Když byly evropské státy silné, věřily v sílu i slávu zbraní. Nyní se dívají na svět očima slabších. Tak se různé pohledy mocných a slabých staly přirozenou příčinou rozchodu ve strategických úvahách, jiného vyhodnocení nebezpečí i způsobu jak jim čelit, jiné kalkulace vlastních zájmů nebo různých pohledů na hodnotu i význam mezinárodních institucí a mezinárodního práva.
Rozdílnost síly jen částečně ukazuje na velký rozchod, jaký se projevil mezi USA a Evropou. Spolu s přirozenými následky transatlantické disproporce sil vyvstala rovněž hluboká ideologická propast. Evropané vzhledem ke svým výjimečným historickým zkušenostem v minulém století - jejich vyvrcholením bylo vytvoření Evropské unie - rozšířili soubor ideálů a zásad dotýkajících se hodnot a morální síly, značně odlišných od názorů Američanů, kteří neměli takové zkušenosti. Pokud je možné nabýt dojmu, že strategická propast mezi USA a Evropou je dnes větší než kdykoli dříve a rozšiřuje se v neklidném tempu, pak je to proto, že materiální i ideologické rozdíly se navzájem zvětšují. Odlišný trend, který je jejich společným výsledkem, nebude možno zastavit.
Haló noviny, 24. listopadu 2003