Jeden člověk sonduje bedlivě náladu ve své zemi: Michail Gorbačov, který napomohl demontáži Komunistické strany, zkoumá možnosti pro nový sociálně demokratický start.
Tohoto aktivního člověka stěží naleznete na jednom místě i dnes: dětem tohoto nespořádaného světa vypráví z kompaktního disku spolu s Billem Clintonem a Sofií Lorenovou pohádku o Petrušce a vlkovi. Pro dospělé a televizní seriál "Tajemství moci" dělá po celé planetě rozhovory s bývalými i činnými kolegy, počínaje Kohlem a konče Boshem seniorem, snad jen papež se toho neúčastní.
Spolu se Schimonem Peresem letí ve vrtulníku nad Golanskými výšinami ke Gerhardu Schröderovi, aby mu blahopřál u příležitosti 140 let německé sociální demokracie. V San Remu je ozdobou festivalu šlágrů. Dostává klíč od města El Paso, je čestným občanem Dublinu, rytířem řádu "Velkého kříže Německa". A ještě si doma najde čas být družbou na svatbě své vnučky Ksénie.
Na prezentaci jeho poslední knihy o problémech globálního charakteru byla pozvána snad celá Moskva. Ale na jeho pozvání odpovídají jen někteří. Někdy asi musí tímto nemálo zkoušeným mužem proběhnout záchvěv, když se mu zdá, že se opakují mrazení vyvolávající devadesátá léta, na která vzpomíná málokdy jinak než jako na dobu "ošklivé, hrozné, malicherné msty" Borise Nikolajeviče Jelcina.
Zlost ale rychle přejde. 72-letý Michail Gorbačov nebývá doma, je všudybylem stejně jako v 54, když se stal mladým sovětským imperátorem. Dnes už pro současnou vládu v Rusku není Gorbačov dávno zrádcem a člověkem, který promarnil impérium, za něhož ho považovali v době pro něj tak ponižující.
Jelcin žije jako penzista a doyen stále ještě vlivné "rodiny" v ústraní komfortní státní dači. Jeho nástupce Putin, který dosáhl rovnováhy při řešení problému předání moci v Rusku, už dávno projevil stejnou milost i Gorbačovovi přidělením lenní nemovitosti, dostatečně vzdálené od prokletého nepřítele.
Život penzisty bez možnosti být někde předsedou však pro Gorbačova není. Je prezidentem ekologického klubu "Mezinárodní zelený kříž". A samozřejmě i prezidentem vlastního "Gorbačov-fondu".
Přes velké množství funkcí si Rusové snad jen někdy vzpomenou na to, že je laureát Nobelovy ceny také váženou osobností, dokonce "vůdcem" zcela maličké Sociálně demokratické strany. Ale teď, kdy se postupně rozbíhá propagandistická kampaň spojená s prosincovými volbami do Státní Dumy, si dávají mnozí otázku: k čemu to vlastně potřebuje?
"Je teď sociálním demokratem? A začíná s trpasličí politickou organizací, od úplného začátku, a to je on, který dříve řídil největší zemi na světě?" - Alexej Alexejevič, penzista z Vologdy a Gorbačovův vrstevník, nedokáže zakrýt svůj údiv nad bývalou hlavou svého státu a strany. Ale když si na druhé straně ulice sedá do přepychového auta v plném zdraví člověk, odsouzený k politické smrti, zavrčí starý veterán práce mimoděk pochvalně: "Že ale má sílu, měl by dostat za statečnost, co mu patří."
Ve Vologdě Gorbačov jako prezident SSSR nebyl. Ale i dnes, jakoby byl dosud hlavou státu, se může pohybovat po ulicích s eskortou milice od textilní fabriky k pracujícím autobusového závodu, od začínajících inženýrů mléčného průmyslu ke studentům pedagogického institutu.
Gubernátor regionu, vysoký činitel kremelské dvorní strany "Jednotné Rusko", tam samozřejmě není, řeší závažnější úkoly: nechtěl se setkat s "prezidentem Sovětského svazu", kterého místní sociální demokraté v programu návštěvy jmenují bez označení "ex" nebo "bývalý". A patriarchovi sociálních demokratů to vůbec není jedno, protože právě tady by jeho strana chtěla "vyjít ze stínu".
Je to možná chybná úvaha: regionální organizace sociálních demokratů provedla před návštěvou průzkum mínění obyvatel Vologdy týkající se vlivu jednotlivých otců národa na osud země. Podle získaných výsledků se dostal před všechny pán Kremlu Vladimír Putin, který dostal 24,2% hlasů, následují ho Gorbačov (12,5%) a Stalin (11,9%).
Aby dosáhl náklonnosti hrdiny naší doby, Gorbačov chválí "našeho mladého prezidenta" Putina, jak to jen jde. Putin je podle jeho slov "energický", dokonce "smělý", ale "opatrný". Je to prý "člověk, který dal ještě jednu možnost si povzdechnout". Když už ho občas hodně tlačí otázkami, může se jako v minulosti vrátit ke kategorickému imperativu: "Putin je dobrý prezident, já jsem zde jediný, kdo už byl někdy prezidentem, a dokážu to ocenit".
K autoritativnosti však sklouzává jen zřídka. Jeho firemní značkou je pozornost, tolerance, jemnost a moudrost staršího člověka. Když je v kruhu vážených lidí provinčního města, vzniká dojem, jakoby se v jejich tvářích vzkřísila lepší část sovětské monopolní strany.
Gorbačov svým bývalým soudruhům tyká bez ohledu na to, jaké novoruské hodnoty v posledních letech přijali. Jeden ze zástupců gubernátora monotónně vypráví o úspěších v zemědělské oblasti. "A jak to jde ve výrobě prasat", chce vědět host, přesně jako před 24 lety, kdy dával podobnou otázku jako tajemník ÚV pro zemědělství.
Jedna žena z mnoha funkcionářů se přiznává, že přijetí do KSSS pro ni bylo "nejvzrušujícím" momentem života. Jeden mladý žurnalista zvedá pohár na "děti přestavby", které se za Gorbačova naučily "glasnosti a chápání jinak myslících".
Velký starší člověk se za mnohé roky naučil poslouchat, odezírat z úst a možná i z duše lidu. Vidí se v dlouhé řadě těch, kdo otevřeně prohráli, kteří před ním vystupovali za spravedlivé, spolehlivé rozdělení pravomocí v zemi. Bok po boku s nešťastným carem Alexandrem II., kterého roztrhala bomba. Ale Gorbačova čekal daleko tvrdší rozsudek: musel dále žít částečně zneuctěný, částečně nenáviděný ve světě, který změnil, a dělat to, co je v Rusku nejtěžší - napravovat pokřivení v sociální oblasti, která jeho perestrojka vyvolala.
V tom spočívá podstata jeho sociálně demokratických názorů, které tajně za komunismu uzrály: najít prostředek, který by zorganizoval většinu národa. Michail Gorbačov je člověk kompromisu. Před dvanácti lety ho stály vedení v revoluci, kterou vyprovokoval, dnes mu v Evropě přidávají na přesvědčivosti jako straníkovi sociální demokracie.
Michail Gorbačov přiznává politicky dovedně svou část viny na ztrátách, které zůstávají dodnes bolestnými: na rozpadu Svazu, na tom, že životní úroveň dvou třetin obyvatelstva je roven životnímu minimu nebo je pod ním, na rozpadu systému sociálního zabezpečení, například bezplatného vzdělání a lékařské péče. A tehdy on a jeho 33 000 sociálních demokratů se nabízejí, že dají vše do pořádku.
Ve Vologdě předal rudé karafiáty a bílé stranické legitimace třem desítkám nových členů strany. Neskrývá před místními aktivisty, že už se ve straně, před rokem zaregistrované, rozvinula živá diskuse o tom, jaké stanovisko by měli sociální demokraté zaujmout vůči Putinovi. Dosud se Gorbačovovi dařilo dosáhnout svého hraním do autu. Když ale zahrnul názory menšiny, začal klást opatrné otázky: Putin začíná "přešlapovat na místě", "obklopuje se nesprávnými lidmi", musí být "citlivější".
Opatrná taktika vůči Kremlu má své příčiny. Zejména že podle nedávno provedeného šetření nevidí 84% ruských občanů žádná zlepšení od příchodu Putina k moci. Současně ale zůstává 60%-tům dotázaných trvalá proputinovská nálada. Výzkum se konal na žádost lidí, kteří nevyvolávají pochybnosti: německých sociálních demokratů z Fondu Friedricha Eberta.
Druhý důvod: Vladimír Putin je mistrem politických fines a úspěšně udržuje bývalého prezidenta díky protichůdným vyjádřením ve sféře svého vlivu. Když jednou Gorbačov četl poučení z historické katastrofy ruské sociální demokracie, Putin se vyslovil o realitě dnešního dne dostatečně otevřeně: s radostí by měl ve svém parlamentním portfóliu své "vládnoucí demokracie" (kremelský žargon) sociálně demokratickou stranu, ale bohužel by gorbačovci neprošli pětiprocentní bariérou.
Malé sociálně demokratické skupiny se skutečně až do svého sjednocení pod záštitou Gorbačova a gubernátora Samarské oblasti Konstantina Titova ani jednou nezvedli nad nulovou hladinu. V dnešní Dumě je představuje jeden zverbovaný poslanec a k vytvoření vlastní frakce je třeba minimálně dvanácti mandátů.
Hlavní otázka volební kampaně je podle blízkého spolupracovníka Gorbačova v tom, aby "strana vůbec neumřela." Šance na důstojný výsledek ve volbách je "určen především tím, považuje-li administrace Kremlu sociální demokracii pro sebe za užitečnou nebo ne."
V současnosti spíše ne. Důvod je v tom, že hlavní zájem putinských polittechnologů se soutřeďuje na to, aby připojili k nové straně nomenklatury "Jednotné Rusko" všechno, co je ústupné v pravém spektru středu, a aby vytvořili jako kvazi protiváhu antikomunistický konglomerát ze stran a volitelných bloků levého spektra středu.
Hlava Sovětu Federace Sergej Mironov, Putinův známý z Peterburgu, právě vytvořil svou vlastní kapesní stranu. Jmenuje se "Strana života" a chystá se v prosincových volbách vystoupit v exhibičním rozběhu proti starší setře strany "Jednotné Rusko". Spojenci jsou vysoce žádoucí.
Gorbačov by byl více než připraven paktovat se s Mironovovými lidmi. A vytvořit volební blok se stranou "Vzkříšení Ruska" v čele s po moci toužícím předsedou Dumy Genadijem Selezněvem, který se dříve pokoušel pro Kreml ochočit KSRF. Od sociálních demokratů by v takovém kartelu bylo máloco. Ale ve spolupráci s organizacemi blízkými Putinovi by možná nebyly problémy s penězi. Sociálně demokratická strana Ruska potřebuje na přežití 150 000 euro měsíčně.
Lidé ve Vologdě jsou přátelští. Souhlasně kývají, byť bez zvláštního nadšení, na prosbu Gorbačova, aby na konci roku nezapomněli, až půjdou k volebním urnám, ani na SDSR. Trochu to připomíná podnapilého hrdinu Kurta Tucholského: ten po návštěvě předvolebního sjezdu sociálních demokratů v roce 1930 přišel na to, že ty lidi je možné zvolit. Prý si přejí udělat něco pro revoluci, ale přesně víš, že s touhle stranou k ní určitě nedojde.
Ale to není kritérium pro Rusko, protože tam už revoluce byla.
Spiegel, 16. 7. 2003
Z originálu
Umtriebig im Schatten přeložil Milan Neubert.