Rozpad mnohonárodních států ve východní Evropě se zřejmě nevyhne ani našemu společnému státu Čechů a Slováků. Po pádu totalitních režimů na podzim roku 1989 jsem zastával názor - proti většině západních politiků, kteří prosazovali udržení SSSR a Jugoslávie - že v podmínkách svobody a demokracie a při všeobecném uznávání práva národů na sebeurčení je proces rozpadu mnohonárodních států ve východní Evropě historicky nevyhnutelný. ČSFR jsem považoval za výjimku - domníval jsem se, že nemusíme automaticky podlehnout stejné logice, neboť jsme státem převážně dvou blízkých národů, nerozdíraných staletou nenávistí; státem, který nám nebyl vnucen zahraničním ani vnitřním diktátem.
Představitelé vítězných stran se dohodli - jakoby jménem národů obou republik - že do konce letošního roku společný stát rozdělí. Spustili mechanismus jeho likvidace včetně propagační kampaně, která měla vyvolat - a u části veřejnosti také skutečně vyvolala - dojem, že je to jediné možné řešení a logický důsledek voleb. Dokonce i v seriózním tisku se objevily úvahy profesorů a politiků, že Československo vzniklo v roce 1918 jako nepřirozený útvar a "bastard" (Telegraf), jehož nynější rozpad je zcela zákonitý a nutný. Patřím ke generaci, která si dobře pamatuje podobné úvahy po Mnichovu i všechno, k čemu posléze přivedly.
Naši noví jestřábi nedbají varování a sebevědomě vyhlašují, že "vzhledem k nepřekonatelné rozdílnosti dvou civilizací (!)‚ které si občané obou republik svobodně zvolili ve volbách, důvody mluvící pro společnou existenci zanikly" (Respekt).
Ať se nám to líbí, nebo ne, rozhodnutí o rozdělení společného státu zřejmě zatím nelze změnit. Proto je hlavní, aby tento proces probíhal civilizovaně, bez hysterie a nenávisti, aby nenarušoval křehké základy demokracie a plurality v obou republikách, nezabránil jejich přátelské spolupráci a neuzavřel cestu k pozdějším novým formám spolužití.
Právě proto znepokojují některé argumenty, prezentované jako nesporné pravdy, jimiž se dnes má cesta k rozchodu ospravedlnit.
Oblíbeným a stále opakovaným argumentem pro rozdělení je zdánlivá nemožnost pokračovat v ekonomické reformě a nutnost "zachránit demokracii a reformu aspoň v České republice", protože na Slovensku prý zvítězila separatistická levice, která je proti reformě, zatímco v České republice hledí vítězná pravice naopak ekonomickou a společenskou transformaci urychlit. Podobné tvrzení neodpovídá ani rozboru programů, ani praktické činnosti vedoucích stran. V České ani ve Slovenské republice nenajdeme vážné odpůrce tržní ekonomiky, i když existují odlišné názory na její podobu a tempo provádění, tak jako existují různé typy tržní ekonomiky i v západních zemích. Zastánci této teze nechtějí vidět a přiznat, že naopak rozpad společného státu se svými nevyhnutelně negativními důsledky, s nimiž zatím ani česká, ani slovenská vláda občany neseznámily, může ekonomickou reformu v obou republikách když ne ohrozit, tedy zcela jistě silně přibrzdit.
Náhlý obrat některých politiků a stran od urputného hájení jednotného státu k prosazování jeho rychlého rozdělení přivodila částečně únava veřejného mínění z dlouhých a neplodných jednání na hradech a zámcích, ale především radikální změna stanovisek pravicových stran. Po volbách si rychle spočítaly, že ve Federálním shromáždění nemají ani tak těsnou většinu jako v České národní radě, a že tudíž místo diktování své vůle budou muset hledat kompromisy.
Politikové a novináři, kteří měli výhrady k unitárnímu pojetí státu a v zájmu udržení společné republiky žádali větší pochopení pro aspirace slovenského národa, byli ještě nedávno napadáni jako "rozbíječi" či "nepřátelé společného státu". Naopak po volbách zase ti, kdo hájí nutnost hledat cesty k jeho zachování, kdo žádají spoluúčast občanů na závažných rozhodnutích, jsou tiskem často stigmatizováni jako "levičáci" nebo "odpůrci české státnosti".
Ve snaze přesvědčit veřejné mínění, že vina za rozpad je na druhé straně (pro českou část musí vina padnout na Slováky. pro slovenskou na Čechy), se ODS i HZDS přes všechny rozdíly takřka dojemně doplňují, a právě na tom spočívá jejich momentální, dosti křehká dohoda. Svědčí to o tom, že ti politikové, kteří usoudili, že pro ně bude výhodnější, když společný stát co nejrychleji rozdělí, si nejsou jisti, zda většina občanů s jejich říznou politikou souhlasí; je pravděpodobné, že se uvnitř svých kabinetů spíše obávají skutečnosti zcela odlišné. Rozdělení společného státu proto musí halasně prezentovat nikoli jako ztroskotání předchozího úsilí o spravedlivou reformu, jako smutnou událost - jak ji chápe světové veřejné mínění i velká část našich lidí - ale jako pokrok a vítězství rozumu či politického realismu.
Nezodpovězená "proč"
Z hlediska vnitropolitických potřeb obou hlavních stran se takové jednání dá pochopit; zůstává však otázkou, proč podobný výklad a postup přijal také Václav Havel. Ještě po volbách, v projevu před nově zvoleným Federálním shromážděním, potvrdil svou kandidaturu na funkci prezidenta společného státu, zakrátko však podal demisi s odůvodněním, že nechce překážet procesu rozdělení, a vzdal se tak možnosti ovlivňovat vývoj z funkce právoplatně zvoleného prezidenta, jehož povinností je hájit stávající ústavu tohoto státu.
Dá se tak náhlá změna jeho postoje vysvětlit pouze tím, že nechtěl nadále podstupovat ponižující a nedůstojnou proceduru prezidentských voleb? Nebo spíše tím, že ztratil jakýkoli vliv na další vývoj, jak se vyjádřil ve své abdikační řeči? To se nezdá být dost přesvědčivé, neboť jak z titulu prezidenta, tak i z pozice své nesporné morální autority Václav Havel mohl a i nadále může na náš veřejný život významně působit. Zvlášť vrátí-li se ke své původní myšlence - politice jako dialogu, tolerance a obhajoby občanských práv (obávám se, že právě toho bude i v budoucnu zapotřebí) a k pojetí polistopadové revoluce jako politiky národního porozumění. Nebo snad změnil své dřívější odhodlání kandidovat jen na funkci prezidenta společného státu, a místo toho přijal nabídku stát se prvním prezidentem České republiky?
Chápu lidské amorální důvody jeho postupu, politik však nemůže reagovat emotivně, nýbrž s odpovědností mandátu, který mu byl svěřen demokratickým rozhodnutím a platnou ústavou. Bylo výsostným právem Václava Havla již znovu nekandidovat, jeho prezidentský mandát však trval do 5. října, a v období plném zmatků a protikladných kroků jednajících partnerů mohl mít významný podíl na budoucím uspořádání společného či rozdělujícího se státu.
Teď jde hlavně o to, aby v obou republikách byly zachovány základy demokracie. Nebojím se říci, že o to jde víc než o rozsah tržní ekonomiky. S demokracií samozřejmě úzce souvisí, jako taková však může existovat i v autoritativních režimech (viz Frankovo Španělsko nebo plukovnické Řecko v Evropě, či většina tzv. třetího světa). Taková starost se může zdát zbytečná, protože zatím nikdo nevystupuje proti politické a ekonomické pluralitě, proti svobodě slova, víry a shromažďování, i když na obou březích řeky Moravy zaznamenáváme první pokusy o umlčování opozice nebo těch, kdo mají odlišné názory. Stačí sledovat, jak jsou v části našeho tisku hystericky okřikováni a známkování stoupenci různých podob společného státu, kritikové dané formy tržní ekonomiky (nikoli její podstaty), odhalována nová "spiknutí". "levicové puče" atd.
Ani za předpokladu, že většina politiků a občanů bude chránit demokratický vývoj, si nelze zastírat, že rozdělení státu se všemi ekonomickými a politickými dopady představuje skutečné nebezpečí pro demokracii. Vidím je především v sociálních a ekonomických důsledcích rozdělení. Přes ujišťování některých politiků a ekonomů budou velmi negativní pro obě republiky. Je možné se přít, pro kterou více a pro kterou méně; vidinou, že když se zbavíme "chudší části", se staneme bohatší, lze dokonce získat podporu části občanů (tak ostatně argumentují všechny separatistické, populistické a extrémní síly ve východní i západní Evropě).
Demokracie je totiž výsledek a projev rozvoje společnosti, jejího bohatství při spravedlivém rozdělování výsledků společného úsilí a respektování práv všech, zejména menšin a jednotlivců, zatímco chudoba, nezaměstnanost, úpadek výroby i spotřeby, inflace a křiklavé sociální rozdíly jsou jejím nepřítelem. Neboť z tohoto podhoubí - spolu s hašteřením politických stran a s odcizením politické elity lidu - se v nedávné minulosti zrodil nacismus a fašismus. Nebyly jen výsledkem teroru, právě z vyjmenovaných jevů získaly potřebnou (také volební) podporu části veřejnosti k porážce demokratického systému.
Lze namítnout, že i klasické západní demokracie dnes procházejí vážnou politickou a ekonomickou krizí, aniž to ohrožuje jejich demokratické základy. Naše situace je jiná: na takové jevy, jako je nezaměstnanost, pokles životní úrovně, výroby, spotřeby atd., nejsou naši lidé připraveni, proto na ně reagují přecitlivěle až agresivně, a část těchto negativních jevů někteří ztotožňují s demokracií jako takovou.
Připočteme-li k ekonomickým a sociálním komplikacím a z nich pramenícímu napětí stále nové pokusy dělit naši společnou podle národností a ras či podle pochybných kritérií minulosti na "neobolševiky", "antibolševiky", "staré struktury" atd., pak mám vážné obavy, že demokracii, zvláště tu naši křehkou a zranitelnou, čeká v obou republikách zkouška obdobná situaci v jiných postkomunistických zemích.
Nejvíc mne překvapuje, že čeští i slovenští stoupenci rychlého rozdělení státu si vůbec nepřipouštějí vážné důsledky svých činů na mezinárodní postavení ČSFR a obou republik. Náš stát, ve střední Evropě jediný s demokratickými tradicemi a poměrně vyspělou ekonomikou, považovali vedoucí západní politikové za hlavní stabilizační faktor daného prostoru; všichni státníci, "praví" i "leví", od nás jednoznačně očekávali udržení společného státu, byť v jakékoli reformované podobě. Právě takový útvar s demokratickými základy mohl poskytnout optimální podmínky pro ekonomický rozvoj včetně účasti zahraničního kapitálu a investic. Mohl také nejlépe zajistit ochranu národních zájmů Čechů a Slováků a jejich státní suverenity, zejména ve vztahu k tak mocným sousedům, jako je sjednocené Německo a Rusko (byť dočasně oslabená, stále ještě nejpočetnější a největší vojenská moc v Evropě).
Pravda, v dané chvíli nám nehrozí nebezpečí ani z Kohlova demokratického Německa, ani z Jelcinova demokratizujícího se Ruska. Státník však musí hledět hodně dopředu a brát v úvahu různé možnosti vývoje. Ostatně už dnes stačí sledovat poslední události v Německu, signalizující růst extremistických tendencí, živených ekonomickou krizí ve východních regionech, nenávistí k cizincům atd., abychom si uvědomili, že za pět deset let může být tato země k nepoznání. Buď mnohem silnější, mírovými prostředky uplatňující svou ekonomickou převahu, nebo oslabená vnitřními rozpory a krizemi s tendencí tlumit napětí a nespokojenost na úkor svých sousedů, zvláště těch slabších a menších.
Dnes také nemůže nikdo zaručit, že v Rusku převládne v příštích deseti letech demokratický vývoj, že ekonomická krize a národnostní konflikty neotevřou cestu nějakému druhu autoritářského režimu, opřenému o armádu a vojenskoprůmyslový komplex. Slovenská republika pak nebude čelit jen této hrozbě, ale i potenciálnímu obratu maďarské politiky od demokracie k nacionální "všemaďarské" agresivitě, požadující připojení početné maďarské menšiny v Rumunsku, Vojvodině a na Slovensku k "původní vlasti". Mnohé z toho naznačuje srpnový pamflet místopředsedy vládnoucí strany FDM Istvána Csurky, představitele pravicového radikálního křídla. Otevřeně v něm žádá vytvoření "maďarského prostoru" a očištění "genetických kořenů maďarského národa od Romů, Židů a jiných cizích elementů. I když tyto tendence jistě nepřeváží, pokud je neposílí domácí ekonomická krize a nerozumná politika slovenské vlády vůči maďarské menšině, je přesto nutné s nimi počítat jako s vážnými geopolitickými faktory.
Rozpad mnohonárodních států ve východní Evropě je nevyhnutelný, tím však tento historický osvobozovací proces nekončí. Také Západ prošel obdobím ustavení národních států a jejich konsolidace, často i za cenu krvavých konfliktů a válek. Ale právě po nejzběsilejší válce hledal a našel cestu k nadnárodní evropské integraci, i když ne vždy bez potíží a odporu, jak to dnes vidíme v řadě západoevropských zemí při realizaci projektu evropské unie. Proto i ve východní Evropě je možný a pravděpodobný vývoj opačným směrem ve srovnání s dneškem. Nové, svobodné národní státy budou na základě svých zájmů, potřeb, tradic i pout minulosti, jež nejsou jen negativní, znovu hledat cesty ke spolupráci a snad i k novému soužití, založenému tentokrát na jejich dobrovolném rozhodnutí.
To platí také a tím víc pro Českou a Slovenskou republiku a oba naše národy. Proč bychom nemohli být vzorem "vynalézavosti" a zvláště snášenlivosti a uvážlivé moudrosti právě v této klíčové části Evropy, a stát se tak pro ni přitažlivým příkladem?
Naši přátelé na Západě (máme jich tam stále ještě hodně, i když méně než v listopadu 1989) a stejně tak naši sousedé právě toto od nás očekávají a budou nás v tom podporovat. Je to možné za předpokladu, že do všech jednání o naší budoucnosti bude moci zasáhnout hlas občana a občanské společnosti, neboť právě ona a jen ona je zárukou demokracie a zábranou proti nebezpečí autoritativních a populistických dobrodružství.
Za pokus to snad stojí!
(Kráceno RP 9. 10. 1992)
Politik a publicista Jiří Pelikán, žijící v Římě, zveřejnil tento článek v pátém čísle časopisu Listy, které právě vyšlo.