Prohlášení Tonyho Blaira a Gerharda Schrödera se nabízí čtenáři jako obšírný výčet prvků, na něž se má rezignovat; levice už není - uvádí se zde stránku za stránkou - tím, čím byla. Byla etatická a velebí teď podnikání; věřila v deficit a konvertovala směrem k účinnosti nedeficitního rozpočtu; obávala se změny a vynáší ji dnes do nebes; směšovala sociální spravedlnost s podporou, a hle - opěvuje individuální zodpovědnost; zatracovala flexibilitu, teď ji však hájí; byla shovívavá vůči kriminalitě, a teď se vyznačuje přímo ukázkovou přísností.
Kde se vzala taková kajícnost? Proč samo slovo levice trápí autory prohlášení natolik, že pro ně vyhledávají neurčité náhražky, jako by odkaz Harolda Wilsona a Willyho Brandta byl stejně tíživý jako dědictví po Stalinovi a Maovi? Odkud ono zvrácené potěšení s přejímáním klasických pravicových témat, jako by chtěli obsadit celé politické pole a neponechat soupeři žádný prostor, odcizit mu dokonce samu jeho identitu? Je to dobře pochopitelné v britském kontextu a ukazuje to, v jaké míře si vydobyl hegemonii thatcherismus: deset let poté, co se vzdala moci, ovládá stále Železná lady mysl lidí, a Tony Blair - jenž si počíná často levicově - chce se především držet vpravo. Ale v Německu? Proč se ona sociální demokracie, jež může být hrdá na svou minulost, pouští do boje, který se jí tak málo podobá? Stěží bychom ostatně našli ve společném prohlášení oněch dvou předáků stopu po nějakých specificky německých úvahách, lišících se od dnes už dobře známé tématiky New Labor. Gerhard Schröder nepochybně chce jako spolusignatář prohlášení odstranit dojem improvizace, vzniknuvší v prvních měsících jeho vlády, vyřídit si určité interní účty v SPD a zdůraznit, že se otevřeně rozchází s tezemi Oskara Lafontaína. Ukazuje se však, že motivace obou partnerů se značně liší: u jednoho je potřeba stvrdit nárok na leadership v Evropě o to naléhavější, že jeho angažovanost v Evropě naráží na odpor; u druhého jde především o rázný zásah proti vnitřním odpůrcům.
A Francouzi? Jsou v jiné situaci. Levice této země nemá proč se omlouvat za to, co udělala či neudělala v sedmdesátých letech, protože byla v té době v opozici. Dostala se k moci právě tehdy, když jí byli zbaveni němečtí a britští sociální demokraté, aby se učila - sama a v nepřátelském kontextu - realismu. A v roce 1993 moc opustila poté, co dokázala, že dovede řídit, přizpůsobovat se, respektovat nezbytnosti dané otevřenou ekonomikou. Avšak s nejasným pocitem, že přitom ztratila své orientační body, přišla o část svých stoupenců a někdy i sám smysl svého boje. Dva číselné údaje shrnují, jak rozdílných zkušeností bylo dosaženo; když britští labouristé v roce 1979 opouštěli moc, byla u nich nezaměstnanost pětiprocentní a inflace činila 13,4%; u německých sociálních demokratů zněly obdobné údaje v roce 1982 5,9% a 5,2%. U francouzských socialistů je to pro rok 1993 18,7% a 2,9%. Trauma a cítění žádoucí nápravy nezdaru vypadají tedy v různých zemích různě. Nemusíme žádat o prominutí, že jsme se prohřešili strnulou ideologií - pružní jsme byli. Nemáme proč provolávat, že jsme věrni makroekonomické stabilitě - mluví za nás naše činy. Nemusíme navrhovat našim spoluobčanům, aby měli rádi šéfy podniků jako hvězdy popu - do tohoto problematického žánru jsme se již pustili. Měli jsme však přesvědčovat, a zůstává to naší povinností, že jsme schopni vyhmátnout a realizovat ta správná společenská rozhodnutí ve věci zaměstnanosti.
Vypichovat na základě několika pádných formulací doktrinální protiklady mezi francouzskými socialisty a jejich britskými či německými soudruhy nemá tedy valný smysl. V nejlepším případě to potvrzuje to, co Tip O‘Neil, demokratický mluvčí Sněmovny reprezentantů, s oblibou shrnoval lapidární formu „all politics is local“. A v nejhorším případě to znamená pohrávat si se slovy a zapomínat, že ta mají své mnohotvárné dějiny.
Lépe bude použít empirické metody. Britové jsou známi právě svým pragmatismem a nedůvěrou vůči abstraktním konstrukcím: byl to opět Tony Blair, jenž to nedávno ilustroval tím, že podřídil rozhodnutí o převzetí eura souboru konkrétních podmínek. A právě takovému testu musíme podrobit Blairovo a Schröderovo prohlášení, abychom se dověděli, v čem je přínosem k několika velkým aktuálním otázkám a v čem se od něj francouzská levice vzdaluje.
První téma: úloha trhu a reglementace při regulaci hospodářské činnosti, konkrétněji dělba mezi veřejnou a soukromou sférou. To je u mnoha komentátorů prubířský kámen modernosti. Co nám říká prohlášení? Nejprve to, že konkurence je základem účinnosti a tedy i prosperity. Pak to, že „stát má držet kormidlo, a ne se opírat do vesel“, a že je potřeba podporovat drobné inovující podniky. A konečně to, že „sociální cítění se neměří výší veřejných výdajů“ /skutečnou otázkou je jejich účinnost/, že podíl veřejných výdajů na HDP „více méně dosáhl přijatelných mezí“ a že „kultura účinnosti a výkonnosti musí proniknout do veřejné sféry“.
Bylo by snadné ironizovat naivnosti či banality, kterými se hemží výklad této teze. Říci, že vlády mají „podporovat podniky“, ne však „je nahrazovat“, je buď banální /říká-li se tím, že podniky se neřídí z ministerstev/, nebo neobyčejně colbertovské /když se tím míní, že stát má podnikům sloužit. Ten výrok je ale především mimořádně neurčitý. Nepřináší nic, pokud jde o odpověď na konkrétní otázky dneška: kam zavádět konkurenci a kde zachovávat veřejný monopol? jakou odpovědnost mají mocenské veřejné orgány vůči rozsáhlým kapitalistickým operacim? co se rozumí správnou úrovní veřejných výdajů?
Uznejme však toto; jsou pravdy, které je vždycky správné říkat a s jejichž plným přijetím má francouzská levice - třebaže je v praxi připouští - stále ještě potíže. Především proto, že má už dlouho nejednoznačný poměr ke konkurenci: právem se jí odmítá denně klanět, jako by rovnováha tržních sil automaticky vedla k sociálnímu optimu. Zároveň však necítí žádné zvláštní sympatie k prospěchářům a záleží jí na modernizaci ekonomiky příliš, než aby bránila v uplatnění možnostem, jež se tají v konkurenci. Důsledkem této nejednoznačnosti je to, že její mluva je často nejasná, jako by přijetí konkurence zůstávalo ústupkem realismu. To ale není správná odpověď. Není proč konkurenci vynášet, nelze ji však ani očerňovat; je třeba ji považovat za celkově účinný nástroj ve službách vyšších cílů jako je inovace, hospodářský růst a zvyšování životní úrovně; je třeba vymezit jasně její místo v ekonomické regulaci různých sektorů a dbát - stanovením pravidel hry - na to, aby působila ve prospěch růstu, inovace a zaměstnanosti.
Tyto pravdy je správné opakovat mj. proto, že rozdíl ve výkonnosti soukromé a veřejné sféry dosahuje někdy takové výše, že to problematizuje samou oprávněnost veřejné sféry. Síla blairistické mluvy spočívá v tom, že opětovně přejímá tradiční levicovou hodnotu - veřejné služby, ale hodlá zároveň tyto služby podřídit požadavku efektivity stejně intenzívní, jako je tomu v konkurenčním sektoru. Tato slova jsou očividně určena spíše daňovým poplatníkům než zaměstnancům veřejného sektoru. V tomto ohledu obsahují určitou dávku demagogie. Přesto: tím, že se rozchází s logikou kvantitativního rozšiřování státní sféry, tím, že jednoznačně potvrzuje nutnost zřetelně odlišit veřejný zájem a zájem veřejných zaměstnanců, skýtá prohlášení určitou možnost přizpůsobit dnešku hodnoty, se kterými zůstává evropská levice hluboce spjata.
Druhým tématem je hospodářská politika. Po rozmarech Oskara Lafontaina vpravdě choulostivé téma, k němuž se oba předáci měli vyjádřit.Snaží se zakopat válečnou sekeru, kterou mávají na jedné straně advokáti oživování hospodářství a na druhé straně stoupenci nabídky: zdůrazňují, že samotná makroekonomická politika není s to podněcovat růst, a že k dosažení cílů v růstu a zaměstnanosti je třeba kombinovat politiku nabídky s politikou poptávky. To nás uspokojuje v dvojím ohledu: jednak proto, že zkušenost ukazuje, že trvalý růst opravdu vyžaduje zároveň dobrou makroekonomiku a dobrou mikroekonomiku, jednak proto, že se evropská levice nepotřebuje vracet ke dvacet let staré polemice, naprosto neplodné na všeobecné úrovni, na níž se vede v politické debatě. Zda je na místě podněcovat nabídku či poptávku, má smysl jenom hic et nunc: podle souvislosti může být naprosto správné klást důraz na oživování hospodářství prostřednictvím rozpočtu, nebo na politiku nabídky; všechno záleží na tlacích, omezujících v určité době v určité zemi hospodářský růst. Právě to do značné míry vysvětluje, proč Britové /u nichž míra nezaměstnanosti podstatně klesla/ zdůrazňují návrat k vyšší zaměstnanosti či reformy trhu zboží více než Francouzi, u nichž představovala od počátku devadesátých let hlavní tlak nedostatečná poptávka. Zítra se situace mohou zvrátit, a bylo by absurdní chtít vysvětlovat rozpory v doktrínách to, co vyplývá z rozdílných okolností.
Stejně evidentní je však, že uzavřít debatu o hospodářské politice tímto souhrnným návrhem nestačí. Vyvstávají jiné otázky, týkající se volby trvalých orientací. Němci a Britové mají stejně silné, avšak odlišné kultury. Poválečný německý model spočívá na strohé dělbě úkolů mezi různými aktéry, kteří mají každý svůj okruh působnosti a vzájemně se nijak zvlášť nekoordinují; státu připadá politika nabídky, centrální bance makroekonomické řízení a sociálním partnerům určování mezd. Oskar Lafontaine, jenž zaujal právě opačné stanovisko, hodil brzy ručník do ringu, a už několik měsíců je znát, že se v Německu rázně vracejí k prvotnímu přístupu. Pokud jde o Brity, jejich kultura je zcela odlišná: je to kultura centralizovaného státu, koordinátora veřejné činnosti, jenž má v rukou všechny nástroje a uplatňuje je dle své vůle. V uplynulých letech se labouristé snažili zmírnit tento přístup přijetím určité dávky decentralizace, avšak - jako s protiváhou - s velmi silným důrazem na transparentnost rozhodování v hospodářské politice a accountability /povinnosti skládat účty - pozn. překl./ institucí.
Proto také poskytli své centrální bance nezávislost, avšak tak, že ponechali vládě volbu cílů inflace, že omezili autonomii zmíněné peněžní instituce na volbu nástrojů, umožňujících dosáhnout cíle tam, kde není pánem, a tím, že na ní chtějí, aby zdůvodňovala všechna svá rozhodnutí.
Jde očividně o otázky, jež mají pro moderní hospodářskou politiku velký význam, a to zvláště v evropském kontextu: mají si vlády stanovit pravidla pro řízení své rozpočtové politiky, jako to udělala Blairova vláda, jakmile se ujala svého úřadu? Má ústřední evropská banka přesněji formulovat své cíle, zpřístupňovat veřejností své vnitřní diskuse a zdůvodňovat svá rozhodnutí? a má se konečně volba hospodářské politiky projevit komplexem kvantitativních či procedurálních tlaků? Tyto otázky jsou jádrem ekonomického programu New Labour, vyvstávají ostře v Evropě a kladou očividně levici otázky stran jejího pojetí hospodářské politiky. V analyzovaném německo-britském textu se však vůbec nevyskytují.
Třetí téma: úloha zákona a sociálního vyjednávání při stanovení kolektivních norem. To je pro Evropany téma zásadního významu, protože je jádrem rozpravy o budoucnosti našeho modelu společností. Zvlášť ostře vyvstává tato otázka například ve Francii v souvislosti s 35 hodinovým pracovním týdnem či reformou nemocenského pojištění; rozhodujícím tématem je však u Němců, kteří dodali dělbě úloh mezi státem a sociálními partnery instituční ráz a jejichž model je narušován internacionalizací podniků a rostoucí mobilitou. A to je téma, o němž prohlášení kupodivu mlčí. Nanejvýš v něm najdeme zběžnou zmínku o podpoře „moderních odborů“ a o sociálním dialogu. Jinak zde sociálno neexistuje, či spíše se omezuje na politiku sociální podpory a politiku stran trhu práce. Podle tohoto modelu - modelu bez vyjednávání a kolektivních aktérů – by k sociální regulaci docházelo jen konfrontací jedinců s pravidly a institucemi. Pak by jenom připadalo veřejných orgánům zajistit, aby ona pravidla byla spravedlivá a účinná, a aby činnost institucí byla transparentní; o žádné vyjednávání by nemusely dbát.
Že Britové dávají přednost tomuto pojetí sociálna, je plně logické. Byla to koneckonců paní Thatcherová, jež řekla „there is no such things as a society“ /nic takového jako společnost neexistuje - pozn. překl./, a to zanechává stopy. A pak - a především - zlomila sílu odborů. Ale to, že Gerhard Schröder předkládá tento projekt kontinentální Evropě, vyvolává přinejmenším rozpaky. Děje se to nedopatřením nebo záměrně? Člověka přitom napadne historka o Skotovi; co odpověděl člověku, který se ho ptal na cestu, že na jeho místě by vyrazil - aby se dostal tam, kam chtěl - odjinud; aby „třetí cesta“ nabídla Evropě přesvědčivou alternativu, musela by především brát v úvahu její realitu. Ledaže by šlo o to přisvojit si starý liberální projekt, teoreticky podložený člověkem jako byl Mancur Olson: opřít se o evropskou integraci, oslabit tím sociální aktéry různých národů a dostat je tak posléze ze hry. V takovém případě by se však dalo těžko pochopit, proč schůze Evropské rady, jež se nedávno konala pod německým předsednictví v Kolíně nad Rýnem, potvrdila projekt evropského dialogu mezi centrální bankou, vládami a sociálními partnery. Zdá se, že tento „kolínský proces“, jak byl nazván, je v přímém rozporu s modelem fakticky obsaženým v Blairově a Schröderově prohlášení.
Čtvrté téma, Evropa. Dalo by se očekávat, že prohlášení zveřejněné v předvečer evropských voleb odpovídá na několik aktuálních otázek, například o Evropě politické a Evropě sociální; o dělbě úkolů mezi společenstvím a národními státy; o tom, nakolik je - či není - nezbytné vybudovat ekonomický protipól evropské ústřední banky; nebo otázku o mezinárodní úloze Evropy. To jsou pro evropské občany rozhodující témata, která je rozdělují a zčásti také rozhodla o jejich hlasování. Oba dva zmínění šéfové evropských států, zapojených do války a poté do míru v Kosovu, neříkají však prakticky jediné slovo k Evropě. Uvádějí jenom, že sociální demokraté „jednají o problémech na úrovních, na nichž se mohou vyřešit“ - což připomíná, nemýlíme-li se, princip subsidiarity uvedený v Maastrichtské smlouvě, a dále to, že je potřeba potírat nekalou fiskální konkurenci, aniž to však vedlo ke zvyšování daní. Což je kompromisní formule, která toho moc neříká. Po sociálnu je Evropa druhým významným prvkem, neobsaženým v prohlášení, a znova je na místě říci, že se to dá z britského hlediska pochopit snáze než z německého.
Pomineme-li okázalý modernismus, samozřejmá kategorická tvrzení a volání po odvaze, jsou v textu Tonyho Blaira a Gerharda Schrödera nápadné nakonec jak jeho meze, tak jeho velkohubost. Že tito dva předáci společně bourají několik zastaralých tabu, je nesporně kladem; že se u příležitosti společné iniciativy dopouštějí k vnitřnímu či vnějšímu použití několika provokací, koneckonců příliš neudivuje; že se zde - v podobě jakéhosi promyšleného „průzkumu trhu“ - vypichují kontrasty mezi jejich přístupem a přístupem Lionela Jospina, bylo pravděpodobně nevyhnutelné. Nemělo by se však z toho všeho vyvozovat, že v Evropě má třetí cesta napříště dvě podoby a jednu doktrínu. Postranních taktických myšlenek, intelektuálních zkratek, dočasných kompromisů a zamlčovaných témat je v tomto textu příliš, než aby především neukazoval, jak naléhavě je zapotřebí otevřené reflexe mezi různými proudy evropské sociální demokracie.
*
Autor je ekonom. Působil v Evropské komisi, řídil výzkumné středisko, zaměřené na mezinárodní ekonomiku a byl ekonomickým poradcem Dominiqua Strausse-Kahna. Nyní je členem Rady pro ekonomickou analýzu, zřízené Lionelem Jospinem. Vyučuje na Université Paris-Dauphine a na École Polytechnique.
Ze sborníku „Blair-Schröder. Le texte du manifeste. Les analyses critiques“, vydaného v Les Notes de la Fondation Jean-Jaures, č. 13, srpen 1999, přeložil Jiří Pechar.