V říjnovém čísle Mateřídoušky v roce 1969
mohly děti mimo jiné najít na šesté straně několik veršů Jiřího Pištory s obrázky Luďka Vimra. Třeba
tuhle:
V hospodě v Davli
dráb zapomněl šavli.
Potkala ho žába
spolkla toho drába,
na silnici u Davle.
Ještě že byl bez šavle.
Hezká povídačka pro děti, nad kterou se dospělí ani moc nepozastaví. Daleko větší pozornost však upoutala básnička následující, která se dokonce dostala na stůl ideologického tajemníka KSČ. Posuďte sami, proč se mu tak zalíbila:
Žije, žije ve stepi
jeden v suché otepi.
Druhý v láptích pod pařezem,
třetí v díře mezi bezem.
Ať si jsou, tam kde jsou.
Ať sem na nás
nelezou.
Pokud snad Pištorovy verše připouštěly různý výklad, detaily Vimrových obrázků zasadily děj geograficky jednoznačně. Už jenom ta anténka na zemljance, chci říci na pařezu, nemohla nechat žádného dospělého na pochybách, kde že se to děj vlastně odehrává a kdo k nám nemá lézt.
Rozpoutalo se malé peklo. Rudé právo přišlo 26. října 1968 s "poznámkou" Ideje z Mateřídoušky, kde odhalilo Jiřího Pištoru jako nepřítele Sovětského svazu. Tím byl jeho osud zpečetěn. Pištora jako básník v Čechách skončil. Nesl to velmi těžce. V roce 1970 pak spáchal sebevraždu.