(reakce na článek J.Čulíka v BL 21.8.2003 k 21.8.1968) ZDE
"Už nikdy nedopustit, aby ze zoufalých občanů, bránících vlastními těly poslední zbytky ideálů, tekla na pražskou dlažbu krev pod ranami obušků jejich spoluobčanů - kolaborantů, cynických pragmatiků a oportunistických architektů svých kariér," píše autor (citace M. Jurzy) ve svém článku proloženě, protože to je důležité.
Zoufalých občanů, tanků, ideálů, dlažby a obušků je od té doby POŘÁD STEJNĚ - NE-LI POŘÁD VÍCE.
A denně dopouštíme, aby tekla krev - protože jsme podle potřeby (nebo naše vlády na celém světě) tu kolaboranti, tu cyničtí pragmatici, tu oportunisti a chceme své kariéry.
Neboť je to dobré pro obchod a tím pádem pro naši životní úroveň.
Jsem s autorem asi stejně stár.
21.srpna 1968 jsem se po měsíci (mimo republiku) vracel s matkou z Itálie. Celníci v Břeclavi nám řekli, ať zůstaneme v Rakousku, anebo ať rovnou emigrujeme.
Matka bez mého otce nemohla rozhodnout a tak jsme s nemnohými dojeli v noci do Přerova.
Tam nám můj otec sdělil, že již druhá okupace jej zastihla v Přerově na nádraží.
Přerovské nádraží budiž prokleto.
Taxikář volal „všichni bojeschopní muži do zbraně“, ale neopomněl se zeptat, jestli nám nezbyly šilinky.
Jako čtrnáctiletý kluk jsem měl radost z „riflí“, které se jmenovaly LEIBA a pistole na kapsle, jinak jsem moc nevnímal CO se vlastně děje.
Měli jsme celý den puštěné rádio a rétorika zpráv se podstatně lišila od té, kterou jsem znal před měsícem.
Byly prázdniny, kamarády ze ZDŠ jsem ztratil, protože už byli jinde a ty, se kterými jsem měl chodit na SVVŠ, jsem ještě neznal, tak jsem šel do města - ČEKAT NA RUSY.
Sedl jsem si na kašnu a čekal.
23. (nebo 24.)8. jsem se dočkal.
Na náměstí vjely tři tanky.
Jeden projel, jeden se postavil k radnici a třetí před poštu.
Obklopili je lidé - a to tak těsně, že jsem stál půl metru od výfuků.
Tanky se nemohly v podstatě pohnout. Z poklopu jednoho vylezl voják a něco chtěl říct. Lidi i já jsme skandovali „Dubček, Svoboda“ a bušili čím co bylo po ruce do tanku a voják zalezl. Aniž by nám cokoli sdělil.
Za pár minut se poklop otevřel a vylezl důstojník s pistolí v ruce, vzápětí dostal něčím buď do těla, nebo poklopu a stáhl se taky.
Dav cítil převahu i já cítil převahu nad tankem.
Pak se poklop otevřel, vysunuly se z něj jen ruce - a z namontovaného protiletadlového kulometu vyletěly plameny a za strašného rachotu začaly mezi lidi odletovat horké nábojnice.
Byl to šok - sebevědomí davu šlo ze 100 bodů k nule - ta dávka šla kolmo k obloze, ale vibracemi v ústí úzké ulice začaly padat ze střechy tašky - nebo mě to alespoň tak připadalo.
Lidi začali utíkat pryč, já jsem měl hrozný strach, neboť v tu chvíli se začal tank uvolňovat z „obklíčení“ davu. Začal se POMALOUČKU točit dokola, a z výfuků se mu valil hustý kouř, který mě dusil a naprosto dezorientoval.
Nakonec jsem našel cestu a utekl - utekl jsem - DÁL NEŽ JSEM MUSEL, protože jsem neměl zkušenost jak daleko se držet od tanku - a už se tam nevrátil.
Zpětně si myslím, že ti v tanku i ti na náměstí měli STEJNÝ STRACH.
Zpětně, když si to promítnu, si myslím, že ti v tanku NECHTĚLI nikomu ublížit (jejich velice citlivý manévr budu mít před očima do smrti), a ti lidé na náměstí NEMOHLI nikomu ublížit - neboť měli v kapse jen kapesníky.
Ruská střelba do vzduchu nebyla aktem převahy, ale úzkosti.
Všichni - v oceli i mimo - co byli na náměstí, byli ZMATENI, DEZORIENTOVÁNI a v podstatě zoufalí.
Doposud všem dávala orientaci jen ideologie a noviny.
Teď ideologie selhala a noviny nevyšly - zbyla jen hesla proti frázím.
Cestou domů jsem u parku viděl před bankou protiletadlové dělo - hlídal ho voják. Měl mongolské rysy - tak jsem si ho zapamatoval. Denně jsem okolo něho chodil nakupovat a byl to pořád ten samý, strážný u lafety.
Asi třetí den mě ten voják oslovil a chtěl něco k jídlu a k pití - MOC PROSIL.
Měl jsem v tašce nákup, on ho viděl a mohl na něm oči nechat.
Mohl jsem mu dát co chtěl - ALE JÁ MU NIC NEDAL.
Heslem doby bylo „Ani špejli okupantům“ - a ač mě ho bylo opravdu líto, tak nic nedostal.
Čtvrtý den jsem ho viděl jak pije z kaluže - klečel tam s hlavou u země a samopal mu padal přes hlavu - nabíral vodu z louže a ruce měl strašně špinavé, červené a opuchlé.
Při pohledu na něj jsem si vzpomněl na píseň K. Kryla, která měla v závěru slova : „ne nejsme na kolenou - ryjeme držkou v zemi“.
Na koho z nás dvou se 30.8.1968 ty verše hodily víc?
Vzpomněl jsem si taky na Krista, když mu na kříži vojáci na yzopu podávali houbu nasáklou octem - pak už jen „Dokonáno jest“, a metali los o jeho šat, protože ho nemohli rozpárat a podělit se, neboť byl z jednoho kusu a roztrhat ho nikdo nechtěl - stejně tak, jak tehdy SSSR a USA hráli kostky o nás.
Další dny jsem chodil raději jinou cestou - částečně ze strachu z něho - zoufalého a hladového Asiata, zapomenutého vlastními u laufu v té obrovské operaci, který se strašně bál opustit mu svěřenou zbraň a částečně jsem se mu už nemohl podívat do šikmých očí.
Svlačec, aby mohl existovat a růst (se domnívám), potřebuje oporu a tu lidé jaksi tenkrát ztratili. Proto potom byli, jací byli.
V údajích Research Institute of Ornamental Gardening Pruhonice se o
svlačci píše :
SKLENÍKOVÉ VEGETACE NEMOŽNÉ.
Pražské jaro v kontextu světového politického klimatu r. 1968 bylo
sice jarem rašení a nadějí, ale - a to jsme si neuvědomovali - stejně
jako ten nádherný svlačec jak dnes vidím, i tenkrát o něm, objektivně
platilo:
SKLENÍKOVÉ VEGETACE NEMOŽNÉ.
Přišel čas bolševníku o němž se píše:
Kdysi velkolepá okrasa zámeckých zahrad zavlečená do našich zeměpisných šířek v minulém století z Asie knížetem Metternichem na zámek Kynžvart. Dnes je situace dosti odlišná a zařazení bolševníku mezi invazní rostliny je toho obrazem. Pro majitele pozemků ze zákona vyplývá povinnost zabezpečit nešíření této rostliny, ale praxe je absolutně nepřehledná.
Dále se píše:
Příčin nekontrolovatelného zaplevelení je mnoho a nejrozšířenějšími jsou
nezodpovědnost, neznalost, lhostejnost nebo dokonce obdiv mohutnému
vzrůstu ….
Dnes už zase máme nové pravdy, zase nové naděje, nové vzory a navíc nový obdiv k mohutnému vzrůstu.
Mějme však na paměti,že „kdysi velkolepá okrasa“ s může změnit v „invazivní rostlinu“.
Předchází tomu nezodpovědnost, neznalost a lhostejnost.
Dnes asi politicky (možná někteří sociálně) „neryjeme držkou v zemi“,
ale klidně můžeme recitovat s Percy (Bysshe) Shelleym:
„JAK DALEKO DO JARA, KDYŽ ZIMA PŘICHÁZÍ ?“
Prostě lidé tohoto národa jen čekali (dívajíce se tázavě jeden na druhého), až se někde nějaký Prométheus odpoutá - toť vše.
Britské listy, 22. 8. 2003