Když se mne Václav Benda a Radim Palouš zeptali, o čem chci na politickém fóru Charty 77 mluvit, řekl jsme, že to ještě nevím; že ovšem vím, v jakém duchu budu mluvit (ostatně jsme předtím spolu hovořili), ale že jsem zcela soustředěn na otázku, zda se fórum vůbec bude konat - to že je pro mne ta pravá politická otázka v dané chvíli.
Tanulo mně přitom na mysli několik věcí: dveře vyražené při listopadové schůzce mluvčích Charty 77. Způsob, jímž se dal slyšet ministr vnitra: že by bylo hrubou chybou přehlížet nebo podceňovat existenci "živlů", hlavně jejich snahu "proniknout do oficiálních struktur", "získat si postavení legálně fungující politické opoziční sil" (RP 30. 11. 1987). Způsob, jímž Jan Fojtík traktuje staré téma "pravice": podcenit její aktuální nebezpečí by bylo "vážnou politickou lehkomyslností". A ovšem i způsob, jímž tuto pozici stvrdil nový generální tajemník hned při svém zvolení: "Nemají opodstatnění jakékoli naděje na legalizaci politické opozice, která by nemohla být jiná než antisocialistická."
V neděli 17. ledna se ukázalo, co tyto výroky obnášejí. Velká většina účastníků fóra proseděla v úřadovnách Bezpečnosti několik hodin, ne-li celý den. Někteří se možná domnívají, že to byl náš neúspěch. Myslím, že se mýlí. Svým korkem jsme manifestovali nejen politickou vůli chartistů, ale rovněž mnohých, přemnohých občanů dospět od jakési náhražkové demokratizace společnosti ke skutečné politické demokracii, k demokracii pro všechny, k demokracii, bez níž nelze překonat to, čemu se eufemisticky říká "brzdící mechanismus". Je dobře známo, jaký obrovský ohlas mělo vystoupení Miloše Kopeckého na jaře loňského roku, jak širokou veřejnost elektrizoval jeden jediný televizní pořad (SONDY 13. 1. 1988) tím, že jí představil její (téměř) autentické smýšlení a mínění, jaký nečekaný úspěch měla manifestace ke Dni lidských práv na Staroměstském náměstí a nyní petice katolíků. Společnost naplněná hlubinnou nespokojeností se stavem věcí obecných se probouzí. Tendence k nezávislému občanskému projevu mocně zesílila. Dozrál čas pro nejširší demokratickou diskusi o všech všeobecných otázkách rozvoje společnosti.
Proto jsou nutná a potřebná fóra, která by rozvíjela a kultivovala politické myšlení, volné tribuny, které by pěstovaly kulturu ideově politických sporů, neformální shromáždění občanů nejrůznějšího smýšlení, která by pomohla společnosti zbavit se strachu z policejně byrokratické kurately.
17. ledna jsme tedy vykročili tímto směrem. Zahájili jsme kampaň za uznání práva svobodně se shromažďovat - učit se veřejně a tudíž odpovědně vyjadřovat ke všemu, co občany této země tíží. Vznikne z toho politická opozice? Možná. To se ukáže. Ale už dnes je jasné, že to nebude podnik "protispolečenský" (slovo pánů důstojníků, kteří nás 17. ledna vyslýchali), nýbrž podnik, bez něhož se naše společnost nemůže obejít, který je životně potřebný, chceme-li se zbavit poddanského ducha vypěstovaného tuhou byrokratickou organizací společenského života.
Celá naše společnost je prostoupena nejrůznějšími obavami a nedůvěrou, skepsí a malověrností. "V osmašedesátém roce to začalo podobně", řekl jeden z účastníků televizního rozhovoru ve Žďárských strojírnách (v programu SONDY). Byl to muž mladý. Sotva tedy skutečný pamětník. Ale dodal příznačně: "Jenže tenkrát se to straně jaksi vymklo z rukou." Je zřejmé, že mladý muž má sice sympatie ke společenskému pohybu, k němuž se schyluje, ale že se bojí nevyhnutelné polarizace názorů - že se bojí, aby to, co může dobře (jako v osmašedesátém roce) začít, neskončilo opět špatně.
Jsou jeho obavy (a podobné obavy vůbec) oprávněné? Bylo by zpozdilé tvrdit, že nikoliv. Útok Rudého práva proti katolickým aktivistům na Slovensku je nejnovějším příkladem neschopnosti reagovat na podněty, které přicházejí ze společnosti způsobem jen trochu přiměřeným. bezduchá snaha dokázat, že hora aktuálních problémů, které se dotýkají celého našeho duchovního života, je výplodem pohrobků slovenského klerofašismu, je školským příkladem úniku před realitou - úniku k politické demagogii. Tento únik vlastně ani nemůže být - únikovější...
Není to zdaleka jen problém československý. Zbigniew Brzezinski prohlásil už před rokem, že sovětské dominium se rozpadne během dvou let, půjdou-li věci tak jak jdou (bylo to po návratu Andreje Sacharova do Moskvy). A začátkem tohoto měsíce prohlásil ve své londýnské přednášce, že krize komunistického systému vstupuje do kritické fáze, že snad v pěti zemích sovětského bloku dozrály podmínky pro revoluční výbuch...
Brzezinského příliš chladnokrevná analýza je založena na poněkud schematickém využití starého poznatku: politická liberalizace ve spojitosti s růstem hospodářských obtíží představuje spolehlivý recept na revoluci. A revoluce, revoluční výbuchy, spontánní výbuchy lidového hněvu budou - jak Brzezinski soudí - koncem perestrojky.
Brzezinského prognóza zrcadlí zjevnou nevíru v možnost demokratické obnovy zemí reálného socialismu. Její perspektiva je proto zatížena vážným neduhem: je to perspektiva "bez perspektivy" - perspektiva velké společenské katastrofy bez jasné představy o tom, co se zrodí z očistného procesu společenských změn.
Tím nechci říci, že není dobré nahlédnout na "katastrofické dno" krize, kterou prožíváme. Uvidíme tak v mnohonásobně komplikovanějším a rozměrnějším vydání to, co se odehrálo v Maďarsku roku 1956, v Československu roku 1968, v Polsku roku 1981. Uvidíme obraz rozporných procesů, v nichž se nesetkaly a nesplynuly, nýbrž míjely a navzájem paralyzovaly snahy o změnu vycházející z nitra komunistických stran ("shora") a z lůna společnosti, která je prostoupena hlubokou nedůvěrou ve schopnost "obnovy (reformy) komunismu". A můžeme si ovšem spočítat, co by obnášelo ztroskotaní přestavby v Sovětském svazu i jinde. Možností je povícero: od zběsile v byrokratické kontrarevoluce až po docela slušný odvar "gorbačovštiny", která se však nebude chtít znát ani k tomu, co Gorbačov napsal ještě v létě minulého roku ve své knize o NOVÉM MYŠLENÍ.
"Katastrofická" perspektiva nám tak připomíná mravní a občanskou povinnost uvažovat v perspektivě naděje - v perspektivě solidární součinnosti všech, kdož se chtějí zasazovat o to,a by radikální společenská změna neztroskotala, ale byla dovedena do konce až k vítězství "protibyrokratické" demokracie neboli, jak už bylo řečeno, demokracie pro všechny.
Stojíme tedy před výzvou zformovat společenství pro tuto demokracii - pro rozvinutou, úplnou a zralou politickou demokracii: pro demokracii, která předpokládá, že občané se mohou svobodně shromažďovat, svobodně vyjadřovat své názory, svobodně se přít, svobodně se sjednocovat.
17. ledna 1988 naznačil cestu, metodu, praktické řešení úkolů, které jsou s odpovědí na tuto výzvu spjaty. Jak pravil jeden můj dobrý kamarád: chartisté, kteří se nebojí politiky, by měli vyvolat v život "hnutí 17. ledna" - hnutí jež by vynalézavě a v celonárodním měřítku prosazovala nazadatelné právo občanů svobodně se shromažďovat a z práva deklarovaného zákonem by tak učinilo právo reálné. Možná, že se časem ukáže, že 17. ledna 1988 se takovéto hnutí skutečně zrodilo. Není podstatné s jako šifrou či symbolem bude spojováno. Důležité je, aby byl tento významný krok k proměně reálného socialismu v reálnou demokracii učiněn.
Neboť víme (a měli by to vědět i prozíravější představitelé "strany - a - vlády"), že pouhopouhé uvolňování tuhé byrokraticko-centralistické organizace společnosti nejenže nemůže vést k demokracii a samosprávě, ale je spolehlivým receptem na porážku všestranné přestavby společnosti. Jinými slovy: cesta k vítězství nevede přes liberalizaci byrokratického systému, nýbrž přes jeho demokratické překonání.
Někteří chartisté si mohou klást otázku, je-li tento cíl legitimním cílem Charty 77. Za svou osobu o tom nepochybuji. Jsem navíc přesvědčen, že váhání a nerozhodnost v této věci je zradou původnosti Charty 77.
Ale nechci být příkrý. A už vůbec nechci vyvolávat planý spor. Důležité je, abychom se shodli na tom, že hnutí či společností "pro demokracii", které bude krystalizovat v zápase o právo svobodně se shromažďovat, musí být hnutí mírové - že musí usilovat o demokratickou proměnu společenských vztahů humánními metodami; že tradičnímu národnímu pojmu humanitní demokracie tak vtiskneme živý obsah a nový lesk.
V Brně dne 17. února 1988
Příspěvek byl písemný, protože 3. Fórum Charty 77 bylo Státní bezpečností dne 17. 1. 1988 násilně přerušeno. F. Stárek a P. Uhl požádali tři signatáře Charty 77, Ladislava Hejdánka, Jaromíra Šabatu a Václava Bendu, aby se vyjádřili písemně k tématu Fóra: "Možnosti zlepšení politické situace resp. možnosti překonání politického systému jakou roli v tom může či nemůže sehrát Charta 77 a další nezávislá hnutí".