Náš lid neočekával kapitalismus; to, po čem toužil a prahl, se jmenuje demokracie!
Maďarský prezident Árpád Gönz v Brně 29. února 1996
První parlamentní volby v České republice posunuly mocenské těžiště české politiky směrem ke středu, ba v jistém smyslu doleva, neboť menšinová pravicová vládní koalice nemůže fungovat, aniž by byla v tom či onom stupni a za těch či oněch podmínek tolerována sociální demokracií. Tato zvláštní konstelace umožnila sice obnovit staronovou pravicovou koalici, ale její původní rámec byl prolomen.
Jde o stav nutně přechodný; že by se v něm česká politika zabydlela do roku 2000, je stejně málo pravděpodobné, jako zvrat obnovující výsadní postavení ODS, pokud by ČSSD přechod „ze Zemáku do Parlamentu“ totálně nezvládla. Naštěstí Zeman opravdu není „jednoduchá figura“; a volební úspěch nejen povzbuzuje, skýtá i zcela nové možnosti.
V mlhách však zůstává to hlavní: jak se může utvářet věrohodná alternativa současné pravicové vlády? Je vůbec na cestě? Jedno je jisté: Levý blok se kooperativním prvkem v nekooperativním prostředí nalevo od středu nestane. Královská myšlenka tradiční levice - nějak přece jen spojit sociální demokraty a komunisty „proti pravici“ - tak zřejmě definitivně vyčerpala svou sílu. A to přesto (anebo právě proto), že ODS má svá nejlepší léta za sebou.
Síly ODS neochabují jen pro sváry různých center v okresních strukturách (s vyhlídkou, že s ustavením vyšších územně správních celků to bude ještě horší, jak usoudil Jan Ruml ve své poznámce o krizi ODS). Ideologie kapitalismu či demokracie „bez přívlastku“ jí pověsily na nohy železnou kouli zájmů, které ji táhnou dolů. V detailu: část nové buržoazie se leckdy podobá lumpenburžoazii, poznamenal svého času Jaroslav Bašta; a Václav Bělohradský si posteskl, že to je hluboký postřeh, ale osobně si myslí, že skalní stoupenci trhu a liberalismu (k nimž se počítá) si vážnost tohoto nebezpečí nechtějí a neumějí (!) připustit.
Rádobypanská strana vyšší střední třídy, nesnášející „burany“ a zapletená s výkvětem zbohatlíků, může zručně hrnout před sebou neřešené problémy, může kličkovat jak se dá, ale program, který by zkrotil korupční sílu kapitálu i s jejími zhoubnými vedlejšími účinky, musí vyvinout a zaručit někdo jiný.
ODS, zaskočená svým relativním volebním neúspěchem, jistě nesloží ruce do klína; plán dlouhodobé integrace občanské pravice (Václav Klaus koncem června) není slovem do větru; a ODS jistě nebude chybět vynalézavost ve snaze zpolarizovat českou politiku tak, aby uhrála své. Koaliční partneři se sice k integrační výzvě ODS obrátili zády, ale z toho neplyne, že idea „pravicové koncentrace“ je Klausův vzdušný zámek. Slabší odnož křesťanské demokracie ostatně už do „občanské pravice“ vklouzla. Lidovci to sotva zopakují (Pavel Tollner a jeho druhové z KDS k nim jistě nešli proto, aby dodatečně překousli, co překousnout nemohli), ale s tím integrátoři občanské pravice jistě nepočítali. Mají onačejší kartu: restituci církevního majetku; zantagonizovala „klerikální“ KDU-ČSL a antiklerikální ČSSD, a povzbuzuje tak leckoho k lovu v kalných vodách.
Klausův integrační plán tak staví KDU- ČSL před osudovou otázku: s kým a proti komu dlouhodobě?
S příslušnou obměnou to ovšem platí i pro ODA: může sebrat odvahu Tollnerova křídla KDS a se sedmiletým zpožděním vy vinout program dlouhodobé integrace „autentických“ konzervativců (zakladatelé ODA a KDS nestáli koncem Husákovy éry daleko od sebe, a někteří nebyli zcela vzdáleni lidoveckému obrodnému proudu), nebo se prostě vrhnout do objetí strany „bankovního socialismu“.
KDU-ČSL - pokud jí záleží na tom, aby opravdu našla svou tvář - to má horší. Ale také ČSSD, ba právě ona!, si musí zjednat jasno, odkud přichází a kam jde. Volebním úspěchem byla vržena do politického terénu, v němž musí volky nevolky tolerovat pravicovou vládu. Ono „volky nevolky“ vystrkuje čertí růžky. Už proto musí promyslet, co všechno obnáší jediná reálná parlamentní alternativa současné vládní koalice: spojenectví vítězné sociální demokracie s úspěšnou demokracií křesťanskou.
V pozoruhodné polemice s Pavlem Dostálem argumentoval Petr Uhl pro kooperativnější vztah ČSSD ke komunistům a republikánům. Sociální demokraty, kteří klidně jednají se stranou, která by chtěla darovat katolické církvi státní lesy i s myslivci (viz I mistr tesař se utne, Právo 15. 7. 1996), prý to víc kompromitovat nebude.
Ale Pavel Dostál, který se příkře ohradil proti obvinění poslance KSČM Exnera, že ČSSD zradila demokracii i sebe, si nelámal hlavu tím, jestli sociální demokrat může nebo nemůže hlasovat společně s komunistou nebo republikánem; ví, že v parlamentní praxi to jinak nejde, ale ví i to, že příležitostná kooperace ČSSD s „dalšími stranami opozice“ nemůže vést k jejich společné vládě. Vypěnil, protože se srazil s tradičně levičáckým postojem; a to v okamžiku, kdy se v jeho straně nutně městná pnutí z objektivní dvojznačnosti, ba dvojsečnosti jejího postavení. Jak je mocné, demonstrovali oba naši muži vzápětí, v souvislosti se Sládkovou rasistickou eskapádou: Uhl podnětem k rozpuštění SPR-RSČ a Dostál dramatickým prohlášením o povinnosti spojoval demokratické síly, jímž zdůvodnil změnu svého záměru hlasovat proti vládě.
Politika se k jasnému myšlení prodírá především zdánlivými samozřejmostmi. Věci zdánlivě nejsamozřejmější musí být proto zkoumány tak, aby jejich samozřejmost promluvila nahlas. To, že příležitostná shoda ČSSD s komunisty a republikány nemůže vést k jejich společné vládě, je samozřejmost, která začíná tím, na co se zapomíná nejčastěji: komunisti a republikáni nejsou strany z jednoho těsta (tuto samozřejmost bezděčně zastíraly i dobře míněné polemiky s tezí o extremismu KSČM a SPR-RSČ). Na úplně stejný způsob to o sociálních demokratech a komunistech vzhledem k jejich genezi tak jednoznačně říci nelze, i když to dnes zdánlivě vychází nastejno.
Ale co dělá KSCM, aby rozdíl mezi sebou a republikány ozřejmila? Její předseda se vehementně diví tomu, že ČSSD, která se svými pravicovými komplici uzurpovala funkce v parlamentě na úkor KSČM a republikánů, se k diskriminaci jeho strany připojila jako celek, a vyvozuje z toho, že ČSSD přestává být opozicí, že uzavřela tichou velkou koalici, a zároveň se kojí nadějí, že zdánlivý (?) odstup od ostatních (?) koaličních stran jí dá šanci posílit pozice a prosadil své silné postavení ve vládě příští (viz Právo 12.7.1996).
Ale proč by ČSSD neměla usilovat o „silné postavení v příští vládě“? A to způsobem, který zvolila, protože Klausova vláda v tomto okamžiku nemá alternativu? Co je na tom nepřípustného či dokonce zrádného?
Miloslav Ransdorf napsal už před časem, že tradiční levicové přístupy tradiční komunistické strany i tradiční sociální demokracie nefungují. Jestli nějaký takový přístup nefunguje, pak je to zrádcování sociální demokracie. Je to veteš všech veteší, stejně jako výtka, že ČSSD se prý vyhlašuje za jedině správnou a pomazanou levici. Právě pocit výlučnosti „jedině správné a pomazané levice“ zformoval komunisty. Skutečně mu odrostli? Z Ransdorfovy úvahy o novém terénu pro levici (Právo 23.4.1996) vyčteme, že sociální demokracie se nezmůže ,,v podstatě“ na nic jiného, než na novoliberální přístupy, že italská PDS v koalici levého středu privatizuje a dereguluje energičtěji než pravicové strany, že předseda Labour Party Tony Blair vyhovuje vládě kapitálu a že strany „sociálnědemokratického typu“ se dívají na kapitalismus jako na slepice snášející zlatá vejce, a ty se, jak známo, nezabíjejí. Nejen to: sociální demokracie prý ignoruje ničivý charakter dnešních forem politické a ekonomické moci Západu (teze, kterou cituje Ransdorf podle Roberta Reicha) a rozpory pozdního kapitalismu naplno odhalené pádem režimů na Východě (o nichž píší dokonce i konzervativní The Times), takže se ocitá v prekérní situaci, neklade-li se dokonce otázka jejího přežití (i to je převzatý postřeh).
Ale chápe Ransdorf, co se vlastně pádem režimů na Východě se světem pozdního kapitalismu stalo? Pochybuji. Parafrázuje teorém amerického publicisty Daniela Singera o třech vlnách amerikanizace světa (po ekonomice a životním stylu dochází na politiku: kartely politických stran se chápou jako protivníci a partneři zároveň - vyznávají v podstatě stejné hodnoty a sdílejí společný zájem na přežití současného pojetí politiky - neustále reprodukují sebe samy jako politickou třídu, která na amorálním politickém trhu bezostyšně manipuluje s občany). Ransdorf z toho dovozuje, že levice musí produkovat novou politickou kulturu - politickou kulturu nezávislou na dnešní „politické třídě“.
Levicový teoretik, který ví, že historicky nový terén vyžaduje nové pojetí společenské racionality, opravdu věří tomu, že novou politickou kulturu lze rozvinout nezávisle na politické třídě? Není to spíše tak, že demokratická politická kultura se může formovat jen a jen tam, kde se dělá politika?
Není to tak, že tah ČSSD na vládní bránu je legitimní právě proto, že zápas o vyšší politickou kulturu se odehrává uvnitř terénu, který okupují politické elity - takříkajíc v jámě lvové? Takže: Co je lepší? Pasovat se do role jediného mluvčího levicové opozice („ČSSD přestává být opozicí“) a vpadat ČSSD do zad, nebo být solidárně kritický?
Levice, která chce pracovat pro otevřený dějinný horizont (M. Ransdorf), musí přemáhat sklon k vykořeněnému rozpoložení, že „život je jinde“ (mám-li vybavit titul slavného románu Milana Kundery), tj. tam, kde fakticky - není.
To je vůbec nejkomplikovanější problém „nové racionality“. Petr Uhl má kromě mnoha jiných zásluh i tu, že jej v debatě, zda patří Zeman do čela parlamentní sněmovny, otevřel jako problém teoretický. Usoudil, že Zeman by jí předsedat neměl, protože ČSSD by se měla co nejméně umazal mocí, vládnutím a vlastně jakýmkoli establishmentem.
Tato rada vyjadřuje nejen důvěrně známý podezíravý vztah muže z ulice k „politické třídě“ (v tomto případě obavu, že si pravice Zemana koupí). Míří výš: voliči ČSSD prý jednou, až ČSSD převezme moc, budou chtít, aby prosazovala nejen sociální politiku, nejen princip solidarity, ale zcela novou orientaci; neboť patřičně proměněná vládnoucí ČSSD bude zcela jiná moc, než ta dnešní; bude to moc, která povede od vlády nad lidmi k vládě nad věcmi (Všechnu moc dosavadní koalici! Právo 8.6.1996).
Vize moci, která nahrazuje vládu nad lidmi vládou nad věcmi, je odvozena z raně socialistického omylu Saint-Simona. Zásluhou otců-zakladatelů „vědeckého socialismu“ pronikl až do Leninova konceptu státu a revoluce; a v něm pak - v podobě „rad pracujících“ postavených proti parlamentní demokracii - tragicky ztroskotal. Je zakotven v tradici hlubinně plebejské a poněkud anarchistické nedůvěry k parlamentní demokracii jako instituci původně panské. A přísně vzato je jen variací na Ransdorfovo téma politické kultury rozvíjející se nezávisle na dnešní politické třídě. Ale má sociální demokracie směřovat k jiné moci, než je ta, jejíž základy položila listopadová revoluce? Má vyzývat k jakémusi anti-Listopadu?
Nic naplat: jednou věcí je vize radikálně odlišné společnosti či zcela jiné moci (v tom smyslu, že povede od vlády nad lidmi k vládě nad věcmi) a jinou věcí nová parlamentní konstelace, o niž by se mohla opřít vláda, která překoná ostře pravicový výkyv české politiky a vrátí ji k listopadovým „počátkům“.
Jako jinde v historii, napsal Jan Patočka v roce 1968 v eseji o Jungmannovi a Bolzanovi, i zde se možná ukazuje, že pravá cesta vpřed je cesta zpátky k počátkům, a pokračoval, že česká otázka byla od počátku nikoli „českou“, t.j. specificky naší, v domnělé národní povaze, osudu nebo jiném faktu založenou otázkou, nýbrž kusem sociálního (podtrhl J. Patočka) boje, jímž prochází naše země od 18. věku. Potvrdí-li se to, pak bude naše dilema na cestě k rozřešení. A Patočka dodává, že odtud pochopíme zároveň smysl naší minulosti a přítomnosti: neboť od dekretů Josefa II. k naší radikální demokracii, k vývoji po první i druhé světové válce i k lednu 1968, vede linie, v níž lze spatřovat stálé prohlubování téhož tématu (podtrhuji sám - JŠ).
Dilema, které tanulo Patočkovi na mysli a bylo živým tématem doby, znělo: co s Pražským jarem ohroženým cizí intervencí? A zrod jednoho a téhož neustále se prohlubujícího tématu vysledoval už v konfliktu národního (partikulárního, dílčího) a univerzalistického (všeobecného) principu exponovaného srážkou dvou myšlenkových světů v první polovině minulého století: srážkou univerzalisticky myslícího a německy mluvícího „Čecha“ Bernarda Bolzana, zasazujícího se o práva Čechů v duchu upadajícího „zemského patriotismu“, s představitelem národně a liberálně smýšlející generace rodící se české buržoazie, reprezentované Josefem Jungmannem.
Patočkův důraz na radikální rozchod s nacionálním romantismem a na „sociální“ obsah novodobých evropských dějin má zásadní význam. Neukazuje přímo na značku zavedené dělnické strany, ale ukazuje k hlubšímu základu liberální demokracie; k onomu základu, který se rozvíjel hlubinným společenským konfliktem, v němž se paralelně utvářely a proměňovaly dvě výrazně protichůdné kritiky liberálního kapitalismu - socialistická a katolická.
Jejich protichůdnost neruší fakt, že raně socialistická kritika kapitalismu se rovněž inspirovala křesťanstvím. Německý křesťanský komunista Wilhelm Christian Weitling, který imponoval i Marxovi a Engelsovi, měl protějšky všude, kde se ujímal vlády kapitál. A Bernard Bolzano, autor knihy O nejlepším státě, ale také katolický kněz a teolog, který svými exhortami oslňoval mladé české a německé intelektuály už v prvních dvou dekádách minulého století, byl první velký z této řady u nás. Odtud také charakteristika socialismu/komunismu jako křesťanské hereze svého druhu, jako zvrácené nápodoby křesťanství (perversa imitatio). Z jedné strany je bezpochyby oprávněná, ale snadno se zvrací v líbivou, alibistickou a falešnou frázi, zvláště když zakrývá to, co je pro program sociální demokracie jako moderní politické strany určující: poznatek, že moderní, tj. občanskou společnost (na rozdíl od poddanské) vytváří teprve kapitál; a že v tom tkví jeho převratný civilizační význam (zvulgarizovaný metaforou o slepici snášející zlatá vejce).
Karel Marx rozvedl tento předpoklad tezí, že přeměna občanské společnosti v univerzální fenomén, univerzalita vyvěrající z určení kapitálu, naráží na meze, které jsou založeny v povaze kapitálu samého; ale i překonávání těchto mezí se děje prostřednictvím kapitálu samého, tj. nikoli tak, že politika „práce“, kterou kapitál plodí, se z logiky kapitálu jako společenského vztahu uměle nebo násilím vytrhuje. Síly „práce“ dovršují v politickém zápasu o „svou“, „sociální“ demokracii, univerzalistické určení kapitálu, a nikoli vysněnou vidinu...
Marx, který kritizoval liberály i socialisty, pokud nechápali, že společnost se z individuí „neskládá“, ale je souhrnem vzájemných vztahů mezi nimi, spojil vyústění konfliktu kapitálu s prací s perspektivou světové proletářské revoluce. Evropské politické konflikty minulého století, konflikty tradičních stavů, a zvláště buržoazie se stavem „čtvrtým“, tj. se „vším lidem“, nikoli jen s proletariátem, a nakonec ani ruská revoluce se po takto narýsované cestě neubíraly.
Novodobé české dějiny jsou klasickým příkladem. Není proto náhodné, že jakákoli úvaha o původnosti české sociální demokracie narazí na postavu Tomáše G. Masaryka. Svým originálním myslitelským a politickým výkonem ortodoxní sociální demokracii „překryl“.
Nebyl představitelem proletariátu, ale to neznamená, že byl představitelem kapitálu. Stále jadrněji vyjadřoval zájem vrstev, které se emancipovaly za obzorem české liberální buržoazie. Před válkou především v zápase s jejím kompromisnictvím ve vztahu k „theokracii“ (= postfeudální oligarchii) zapletené s německým kapitálem - po válce ve srážce s ultraradikálním křídlem sociální demokracie, které našlo svůj vzor v ruských bolševicích.
Epocha zrodu naší novodobé občanské společnosti, spojená se zrodem naší novodobé státnosti, není proto definována jen zájmem české buržoazie. V jistém smyslu jej předběhla. Tímto zvláštním předstihem se vysvětluje nejspletitější kapitola našich nejnovějších dějin - Gottwaldova a Benešova politika Národní fronty z let druhé „národní a demokratické“ revoluce (1944 - 1946). Připravila nastolení komunistické diktatury, takže se s odstupem let zdá, že ideje, z nichž se rodila první republika, zcela popřela. Ve skutečnosti ji paralelními koncepty socializující demokracie (E. Beneš) a specifické parlamentní československé cesty k socialismu bez diktatury proletariátu a sovětů (K.Gottwald) takříkajíc přes míru zradikalizovala (Gottwaldova teze se vysvětluje polovičatou revizí postupu sociálnědemokratické levice z let 1917 - 1920, nikoli vědomým podvodem).
Koalici komunistů, sociálních demokratů, národních socialistů a lidovců (zůstaneme-li u českých zemí), tj. lidových stran, které se zformovaly v převratné dynamice průmyslové revoluce a v důsledku zavedení všeobecného volebního práva, spojil po dvou třech generacích protifašistický transformační konsenzus, svázaný s programem odsunu Němců a s principem vylučujícím celou občanskou liberálněkonzervativní pravici z parlamentní půdy.
Vzhledem k tornu, co se dělo s Československem před Mnichovem i po něm, nebyla shoda obtížná. Příliš lehká shoda se však stala zdrojem těžkého traumatu, jakmile se na půdě Národní fronty prosadil hrubý monopol komunistické moci, který s liberální demokracií pohřbil i demokracii sociální.
Toto trauma vyhojilo teprve vítězství Občanského fóra. Demokracii pro všechny!, zněl název známého manifestu z října 1988, který předjímal jeho program. Byl explicitní polemikou s farizejstvím hesla demokracii pro většinu, jímž se represivní moc legitimovala jako její dědička. Od února 1948 až po listopad 1989 se tak klene, zdánlivě klene, jen jeden oblouk. Jako by cézura roku 1968 neexistovala. Ale reformně komunistický pokus o obnovu demokracie je v dobrém i zlém klíčem k pochopení našich nejnovějších dějin. Postulát, že žádná stra na, ba ani koalice stran nesmí monopolizovat moc, umožnil protitotalitnímu tlaku lidového hnutí, aby vystoupilo z břehů regulovaných stranickou byrokracií. Bylo potlačeno, ale jako ponorná řeka se začalo vynořovat v konjunktuře tématu lidských a občanských práv (,‚třetího helsinského koše“).
Do pozadí tak ustupoval motiv roku 1968 - „socialismus s lidskou tváří“ – představa, že režim, jenž se prezentoval jako reálný socialismus, stojí přece jen výš než řád kapitalistický; a do popředí vystupoval požadavek radikální obnovy, politické svobody a tržních vztahů. Jeho liberální ráz se zdánlivě kryl s obsahem klasických buržoaznědemokratických revolucí, protože směřoval ke geopolitické revoluci-restauraci svého druhu. Ve starosocialistické optice se jevil a podnes jeví jako obmyslná maloburžoazní kontrarevoluce, nahrávající imperialististickému Západu a především Němcům. O tom už leccos víme...
Ve skutečnosti se už od kronštadtského protibolševického povstání v roce 1920 až po polský Gdaňsk v roce 1980 rodil nový typ revoluce, revoluce v novém smyslu demokratické - novodemokratické. Stále radikálněji směřovala k rozchodu s takzvanou vedoucí úlohou komunistické strany ve jménu univerzálně pojatého principu plurality: ve jménu plurality ekonomicko-politické (zaručující všestrannou svobodu občana a rovnoprávnosti všech forem vlastnictví) a plurality duchovní, zakotvené v jednotícím principu nově pojaté společenské racionality.
Obsah novodemokratické revoluce zrál tedy ve srovnání s klasickými demokratickými revolucemi, které odstraňovaly feudální pouta, za zcela jiných podmínek, tak říkajíc „postmoderně“. Buržoazie jako třída byla zdecimována. Její nomenklaturní zárodek (o restituentském nemluvě) byl ještě „na houbách“. Koncem osmdesátých let sice začal tušit, co se může dít, ale o tom, že by věděl, nemůže být řeči. Rozpoložení všeobčansky orientovaného hnutí bylo proto prostoupeno mimořádnou konfúzí. Stírala se v něm hranice mezi „pravicovým životním pocitem“ emocionálního antikomunismu a stanoviskem, které kritizovalo panující státněbyrokratický systém zleva, jako fenomén, který se pohybuje pod úrovní demokratického kapitalismu a není tedy východiskem, ale překážkou jeho reálného překonávání.
Tento zárodek polistopadového rozkolu v Občanském fóru byl předznamenán už v diskusích o manifestu Demokracii pro všechny a na půdě Hnutí za občanskou svobodu. To vzniklo jako dějinně podmíněná aliance občanů osvobozujících se z pout novodobého poddanství - jako spojenectví nespokojených i revoltujících občanů všech vrstev. Nakonec - když přišla v listopadu 1989 po pádu berlínské zdi ke slovu jako vyvrcholení středoevropské revoluce - i vlivného křídla technokraticky rozpoložené nomenklatury. V obrovských majetkových přesunech spojených s privatizací se rychle konstituovalo jako jeden z významných katalyzátorů polarizace OF.
Jeho faktickou proměnou v pravicovou Občanskou demokratickou stranu ochabovala vazba k idejím listopadové revoluce, vyvinutým v disentu. V postmoderní renesanci ideologie občanské pravice, mocensky po válce potlačené, ale nevyžité, se tak začal rodit nový počátek české státnosti - nacionálně (a tedy partikulárně) zabarvená idea pokojného rozchodu se Slováky...
Vrcholným výrazem listopadové aliance se v souladu s novou ideovou orientací, kterou - jak napsal Jan Patočka - vnesla do našeho veřejného života Charta 77, stala politika dialogu a národního porozumění. Heslo Dialog ANO - konfrontaceNE! bylo strategickou devízou občanské demokratické aliance s malým „o“, která nevylučovala ani „komunisty“ (= členy KSČ) odhodlané rozejít se s monopolem komunistické moci. Pro ultrapravici to byl a zůstal hrubý prohřešek proti duchu „antikomunistické“ revoluce, ale dialogovou orientací se nová demokracie nejen ustavila, ale je duší politické kultury, kterou se udržuje.
Novodemokratická aliance, která by vtiskla polarizaci české politiky progresivní ráz, s ní stojí a padá. Ideová orientace spojená se vznikem Charty 77 nebyla nová jen vzhledem k totalitní duchovní poušti, ale vzhledem k mělce liberální a antiklerikální volnomyšlenkářské tradici, která se v jistém smyslu stala podstatnou, byť i často nepřímou oporou represivního „systematického ateismu“ reálně socialistické éry.
Tohoto „kořene“ se musí chopit inovace demokratického myšlení. V dějinách sociální demokracie (a ty u nás počínají nejméně rokem 1878) je to nebývalý zářez. Ale nikoli absolutní novum. Oč v „moderně“ vlastně jde, tušil už Masaryk. Podle vlastních slov byl svým liberálním odpůrcům příliš socialistický; ale hlavně se jim příčil svým programem náboženským (Světová revoluce).
Tato originální poloha jeho myšlení přišla ke slovu znovu na půdě „Helsinek zdola“ (připomínají ji známé Patočkovy „idealistické“ výroky o péči o duši či solidaritě otřesených). Totalitní režim, který ratifikoval - byť se zřejmými postranními úmysly - konvence o lidských právech (a stal se tím pádem už tak trochu režimem posttotalitním), se samozřejmě nechtěl pustit na tenký led revize svých ideologických předpokladů. S ideovou výzvou, které se sám vystavil, si však už nikdy neporadil.
V mezinárodním zápase o dodržování konvencí o lidských právech erodoval cynický názor, že v politické praxi lze s lidskými a občanskými právy nakládat veskrze účelově. Definitivně se hroutilo neostalinské dogma, že lidská a občanská práva jsou buržoazní předsudky. V nejhlubších vrstvách myšlenkového pohybu dvacátého století se objevil katalyzátor, který do šířky i hloubky rozvinul „novou subjektivitu“ - nebývale silný smysl pro univerzalitu zakotvenou ve smysluplném neznámu.
Tradiční volnomyšlenkářská mentalita, přezírající náboženství jako pověru dochovanou ze středověku, ustupovala volnověreckému vztahu ke křesťanství v jeho původnosti - v jeho respektu k důstojnosti každého člověka. Korespondovala s intencí katolických teologů inspirovaných Druhým vatikánským koncilem (o protestantských nemluvě), hledajících cestu k nové racionalitě - k racionalitě svobodného rozhodnutí pro Boha (Karel Skalický) ze své strany.
Oficiálním odhalením zločinů stalinismu ztratila komunistická ortodoxie stejně mnoho ze své setrvačné síly, jako pohybem na druhé straně - dílem koncilové obnovy. Rodil se dialog křesťanů s novomarxistickými „volnověrci“.
Marx, pro něhož nebylo náboženství jen „opiem lidu“, nýbrž ve své původní podobě (mimo jiné) duchovní mírou lidské důstojnosti, se proto v hrobě neobrátil. Nebyla to totiž cesta evropské moderny do Canossy, prostý „návrat k náboženství“, do „feudální“ minulosti, jak si to představují poněkud ultramontánní katolíci, kteří propadli soukromovlastnickému fundamentalismu. To odmítl už Masaryk. I pro něj platilo, že (starý) bůh je mrtev (Nietzsche) a že živá víra je odvaha zkoumat hlubinu smysluplného neznáma možnostmi, které naplavuje budoucnost.
Slovo o ultramontánně zabarveném soukromovlastnickém fundamentalismu se netýká jen sporu o církevní majetek. Ukazuje k ideové vrstvě soudobé křesťanské demokracie oživené tradičním antikomunismem. Pro českou sociální demokracii je výzvou vypracovat disciplinovanou míru jeho kritiky. Musí jej pochopit jako problém politický, nikoli právní či jiný, nechce-li na klerikální fundamentalismus reagovat kontraproduktivním fundamentalismem opačné ražby. Jeden takový fundamentalismus, spoře oděný do právního hávu, už pomáhal pohřbívat proměnu Československa v Česko-Slovensko.
Strategické rozhodování ČSSD usnadní poznání, že záměně politické otázky za otázku právní čelí duch univerzalizmu, který tkví v samé podstatě novodemokratické orientace. A to jako její nejvlastnější základ (nikoli naopak). Masarykova charakteristika světové války jako prvního velkolepého pokusu o jednotnou organizaci světa pod vedením Západu (Světová revoluce) je sice zvlášť pro onu část levice, která žila světem idejí Velkého října, kamenem úrazu, ale zbytečně: Masaryk měl na mysli vedení Západu ve srážce s nacionalistickým imperialismem Rakouska-Německa a wilsonovský princip národního sebeurčení a respektu velmocí k „malým“ národům. Masaryk o něm věděl téměř všechno, čímž se mimochodem výrazně odlišoval od Karla Marxe a Bedřicha Engelse, kteří nikdy zcela nepřekonali přezíravý vztah k „malým“, „nehistorickým“, „nerevolučním“, zvláště slovanským národům a „nárůdkům“.
Prapůvodní kontext Masarykovy teze prodělal skok už před Listopadem. Nyní pro dělává změnu ještě rychlejší a hlubší. Zhroucením bipolární struktury světa a rozpadem technokraticky zabarvené vize vedení světa Spojenými státy a (gorbačovským) Sovětským svazem se sice strong world leadership (pevné vedení světa Spojenými státy) nerozpadlo; „atlantický svět“, který se ustavil v důsledku převratných událostí 20. století, trvá. Ve složitém, nepřehledném a nerovnoměrném vývoji, v němž se přirozeně jen tak, z jedné generace na druhou, „jednotná organizace světa“ prosadit nemůže, probíhá evoluce, která odpovídá intenci „světové demokratické revoluce“.
Odehrává se ve staronovém sváru mezi velmocenským pohybem od bipolárního světa k multipolárnímu světu (v němž se nově definují a ožívají tradiční velmocenské komplexy, počínaje německým) a stále důrazněji formulovaným demokratickým imperativem: nastolovat a prohlubovat rovnoprávné partnerství velkých a malých zemí.
Je-li pokrok hlemýžď, a jestliže se blíží k cíli většími oklikami, než se zdálo Masarykovi, pak jím je zvláště ve sféře mezistátních integračních procesů. NATO jistě není posledním slovem dějin, tak jako jím není národní stát. Anti-atlantická levice, která reaguje podrážděně na věty typu idea NATO nepatří na smetiště dějin (Václav Havel v květnu ve Varšavě), nebere v úvahu, že ani v mezinárodním ohledu není život „jinde“.
Na pořadu je očividně transformace Atlantického paktu, a nikoli jeho zrušení. OSN má k opravdové organizaci světového společenství velmi daleko; obtíže Evropské unie na její cestě k celoevropské organizaci, stejně jako obtíže produktivní proměny Organizace evropské bezpečnosti a spolupráce (OEBS) leží na dlani. Rozpadem křehké „helsinské“ struktury, zakotvené v supervelmocenské rovnováze a rozvíjené převážně shora, se navíc vyjevil „deficit demokracie“, k němuž se váže moto o lidu, který neočekával kapitalismus, nýbrž svobodu a demokracii.
Za opačný konec to vzal Václav Klaus, když se na okraji kongresu Nové atlantické iniciativy začátkem května v Praze přimlouval za malou sametovou revoluci, která by provětrala polosocialistický Západ a integraci by držela zkrátka. Toje sice v souladu s úsilím radikalizovat u nás i jinde myšlení občanské pravice, potlačené lidovými demokraciemi, jenže takto založená atlantická iniciativa má zjevně retardační funkci.
To je pravý terén pro atlantickou levici, neboť všechny velké otázky naší doby mohou být řešeny jen v mezinárodním transformačním partnerství. To je také úkol, v němž nikdo nemůže zastoupit mezinárodní (zvláště středoevropskou) sociální a křesťanskou demokracii, německou nevyjímaje. Nemalým dílem i pro obavy z německého juggernauta (netvora), skutečné to noční můry nejen Margaret Thatcherové.
Předpokladem novodemokratické koncepce je proto kritická názorová srážka mezi křesťanskými a sociálními demokraty. Všeobecné odkazy ke křesťanskému sociálnímu učení nebo k humanistickým principům socialismu, jakož i shoda, která se vyčerpává kritickým postojem k trhu bez přívlastku a souborem křesťanských a humanitních „hodnot“, dobře znějících „krásným duším“, za provinciální humna nevede.
Vyjádřeno optimisticky: dilema našeho národního programu, o němž psal Patočka v roce 1968, se možná blíží svému dějinně-politickému rozřešení, jestliže se věci atlantické součinnosti chopí nová středoevropská iniciativa, schopná vyvinout politickou vůli jít do středoevropské „jámy lvové“ s intelektuální výzbrojí přemáhající provinciální úzkoprsost.
V žádné jiné české straně nedoznívá únorového rozštěpení společnosti „na dvě legitimní části“ (Erazim Kohák) tak intenzivně jako v ČSSD. Leckterý „šev“ uhladilo nápravné hnutí inspirované „pravicí“ v komunismu a rozpoložení nových generací někdejší hrany dále obrušuje. Zkoumání povahy a smyslu všech zvratů a zákrutů vývoje sociální demokracie přesto neztrácí význam. Naopak. Bez velkorysé ideové koncepce, vyjasňující odkud přichází a kam jde, nebude moci odhodlaně čelit tlakům zprava i zleva.
Svým zázemím je v negativním smyslu privilegována: je situována přímo na tektonickém zlomu české společnosti - na jedné jeho straně se polistopadový vývoj vnímá se silnou nevolí a na straně druhé se shromažďují skupiny a vrstvy, které k transformaci tíhnou, ale tonou v nejistotách.
Volební úspěch ČSSD je bezpochyby velkým povzbuzením pro celé její zázemí. Jeho pozitivním důsledkem jej prudký vzestup zájmu o sociální demokracii na obou jejích vnějších křídlech. To staví především prvního muže ČSSD před choulostivé diplomatické poslání: co s malými (namnoze více nebo méně právem uraženými) stranami a skupinami, které mají tak či onak k sociální demokracii blízko nebo velmi blízko, pokud je ovšem nelze přímo považovat za součást jejího „širšího pole“?
V chování ČSSD vůči nim se před volbami prosadil silně konkurenční duch. Nastal čas se s ním utkat, tváří v tvář „pravicové koncentraci“? Dlouhodobá strategie novodemokratické aliance vyžaduje relativně krátkodobý program koncentrace sil opozičního prostředí. ČSSD, která by různorodost opozičního prostředí svou pasivitou konzervovala, bude ohroženější i uvnitř. Fakt relativně samostatných názorových proudů na její půdě, sám o sobě pozitivní, se bude v tom případě obracet ve faktor rozkladný. Platí úměra: oč důkladněji a iniciativněji povede ČSSD dialog „na všechny strany“, o to snáze bude zvládat své vnitřní problémy; a o to dynamičtější bude i pohyb k nové alianci na parlamentní půdě.
Pro českou politiku by bylo zlým znamením, kdyby ČSSD svůj úděl a poslání nezvládla, kdyby ponechala souputníky jejich osudu nebo je prostě jen „dorážela“ (kdo chce kam, pomozme mu tam!). Jako dějinotvorná formace, která je povolána dotvořit českou státnost jako státnost vpravdě demokratickou, by zakrněla.
Chce-li se ČSSD propracovat k věrohodné alternativě pravicové vlády, nemůže svou budoucnost odvozovat z prosté vize „klasické západní sociální demokracie“. Představa, že ČSSD může a má směřovat k víceméně hotovému vzoru, jak se domnívají sociálnědemokratičtí tradicionalisté, pro něž je nekonvenční Miloš Zeman pohromou, obchází životně důležitou otázku: odkud sociální demokracie přichází a kam jde; že se zrodila z opozice vůči vládě kapitálu, který plodí společnost rovnoprávných občanů jen v omezené míře, a že směřuje k vládě práce, která univerzální určení kapitálu dovádí do konce v novodemokratickém smyslu.
Převzít se vší vážností odpovědnost za iniciativu, která odpovídá tomuto určení sociální demokracie (ale přísně vzato i určení demokracie křesťanské), předpokládá uznat a pochopit nutnou neukončenost a nehotovost její totožnosti. Je nehotová a neucelená, protože nehotová a neucelená je novodobá společnost, která s rozpadem bipolárního světa dospěla k mezníku, jehož význam se dá srovnat jen s jejím prapočátkem - se vznikem kapitalismu.
Ani zralá a ucelená sociální demokracie není zkrátka „jinde“, nýbrž před námi. Je ideou 21. století, ideou, která překračuje rámec jakékoli tradicionalistické kritiky kapitalismu, aniž půdu jeho kritiky opouští.
Listy 5/1996, říjen 1996