Jan Smíšek
V životě jsem poznal tři muže své generace, o kterých mohu odpovědně prohlásit, že byli (a jeden z nich ještě je) geniální. Osvědčili to svým dílem i svými životy. Dva z nich se nedočkali společenského uznání, dva z nich zemřeli. Radovan Richta zemřel v polovině osmdesátých let. On jediný z nich se dožil jistého společenského uznání a věhlasu, ale i on měl být - podle logiky restauračního času - zapomenut a vymazán z národního povědomí. Předpokládám, že tomu tak nebude, protože i epocha restaurace - jako každá jiná epocha - má své časové limity. Návrat předpokládám i u dvou dalších jeho druhů.
Legenda (bodový scénář)
Nemohu vám nabídnout přesný životopis, chybějí mi přesná fakta. Proto nabízím generační legendu, za jejíž pravdivost odpovídám a za jejíž morální poslání ručím:
Dva studenti smíchovského gymnázia a jejich bratrství na život a na smrt. - V nejhorším čase světové války a okupace, rozhodnutí vydávat ilegální časopis. - Jeden řídícím organizátorem, druhý teoretikem - ideologem. Vychází Předvoj a mění se v ilegální skupinu: nejdříve ze spolužáků, pak se šíří dál, přistupují o něco starší a zkušenější. - Výzvy k boji, udivující teoretická úroveň, jak stavět barikády, struktura ilegálních pětek. - Skupina se považuje za komunistickou. - Naivita? Široká distribuční síť, návratnost přečtených čísel Předvoje. - Mládežnické ilegální hnutí se šíří i do venkovských okresů, zachvacuje tisíce mladých lidí (poválečné odhady obtížné, maximální? Tři až pět tisíc.). - Předvoj se podřizuje vedení IV. ilegálního ÚV KSČ (KSČ dostává novou krev, z předválečných 75 - 80 tisíc třetina zahynula, třetina bojovala, ilegalita a zahraničí, žádná jiná strana nemá takovou prokázanou bojovou bilanci. Předvoj je předznamenáním poválečného návalu mládeže do řad KSČ. - Jádro Předvoje je zatčeno, včetně Hiršla a Richty. Věznění na Pankráci. Richtova akutní TBC. Statečnost zatčených. - Příjezd švýcarského (mezinárodního) Červeného kříže a snaha Němců těsně před svou porážkou dokázat svůj "humanismus". - Švýcarům se podaří zachránit aspoň skupinku nejtěžších tuberkulózních vězňů a odváží je do Švýcarska. Mezi nimi je Radovan Richta. - Zbývající předvojáci jsou transportováni na terezínskou Malou pevnost, kde jsou 2. května 1945 ve skupině sedmdesáti dvou mladých, převážně komunistických odbojářů povražděni.Mezi nimi Richtův soudruh-bratr, na život - na smrt. V tytéž dny jednal K.H.Frank s národními socialisty...
Paměť válečná a naše
Richtova paměť: Terezínská tragedie postihla Richtu až na dno jeho bytí. Namísto radosti z přežití se dostavilo utrpení přeživšího. Nepochopitelná osudovost životní náhody. Trauma na celý život, z kterého vedla jediná cesta: rozdat se, obětovat se v práci pro druhé. Jeho teoretický mozek vyzrál do geniality, která nikdy nebyla schopna zradit své srdce. teprve devatenáct let po válce přijal první jakž takž vedoucí pozici - jako vedoucí mezioborového vědeckého týmu, který založil, několik dalších let mu trvalo než pochopil, že musí projekt týmu zaštítit i formálně svou nezpochybnitelnou morálně politickou autoritou. Potřeba rozpustit se v práci druhých trvala. Byla v souladu s jeho pojetím kolektivní komunistické spolupráce.
Když jsem mu - nějaký čas po vyjití prvního vydání Civilizace na rozcestí - řekl, že by práce na rozpracování jeho prvních dvou brožur pokračovala rychleji a bez kompromisů kdyby na tom pracoval sám, zasmál se o podíval se do dálky. Podíval jsem se tam rovněž, ale tenkrát jsem tam neviděl nic.
Poválečná paměť: Předvoj vycházel do r. 1952 jako studentský časopis. Byl zastaven brzy po zastavení fučíkovské Tvorby a jiných časopisů (Tvorbu de facto vedl Richta). O skupině Předvoj se v dějinách ví, ale nějak rozpačitě: vedli ji komunisté, nebo ti kluci? (Byla uplatněna vedoucí úloha strany?)
Naše paměť: Kdo to byl Radovan Richta, ptám se. Mladší soudružka řekne - počkej, to byl, no řekni mi kdo to byl? Zasvěcené kruhy to vědí, dřívější kruhy kolem vysokých škol a vědeckých ústavů. Ty kruhy jsou rozbity a mají své starosti. Archiv mezioborového týmu VTR, Richtova týmu, práce stovek a stovek vědeckých pracovníků za dvacet pět let, byl (prý) skartován.
Dvě brožury (1963,vyd. ČSPŠPVZ, nakl. 5.000 výt.)
V prosinci 1963 vydala společnost s dlouhým jménem (Československá společnost pro šíření politických a vědeckých znalostí), pro potřebu svých lektorů, dvě brožury Radovana Richty. Společnost vydávala takových brožur mnoho, do prodeje nešly, lektorské a schvalovací řízení tu bylo jednodušší, tisk rychlejší, určení - lektorská pomůcka:
Modrá brožura:Člověk a technika v revoluci našich dnů
Červená brožura: Komunismus a proměny lidského života
(K povaze humanismu naší doby)
Tyto dvě brožury zapůsobily jako intelektuální bomba: generace šokovaná objevy XX. sjezdu KSSS a unavená peripetiemi akutní studené války a přechodnými klimatickými výkyvy politického počasí byla - náhle a do kořenů radikálně - konfrontována s novou revoluční nadějí a účinnou morální výzvou.
Jsem rád, že F. Kutta připomněl onu diskutující čtveřici Richta-Hodek-Hoch-Kutta, která promýšlela tak mnohé. Zdravotní stav R. Richty v poválečných létech upadal do katastrofických stavů, ale mezičasy akutních onemocnění byly vyplněny intenzivní prací: vysokoškolské hnutí, zástupce šéfredaktora Tvorby a Rudého práva, nakladatel kateder společenských věd... A soustavné studium. Kolem roku 1958 už začalo být úplně zle, a tuberkulózní sanatorium v Dobříši se mu stalo druhým domovem. Ještě na libčické konferenci o dějinách českého filosofického myšlení četl K. Kosík Richtovu studii o Masarykovi, kterou v noci přivezli z Dobříše a do rána přepisovali. Pak už jenom nemoc, přátelé a knihy. Generační solidarita tehdy ještě působila naplno, skupin kolem Richty bylo několik a Richta potřeboval léky, lékaře a knihy. Po absolutním zákazu práce následoval kompromis - měl povoleno dvě hodiny denně pracovat. I tuberárny mají své legendy: chceš se uzdravit? Studuj marxismus - Richtu to uzdravilo. Prodělal nejtěžší operaci té doby - oboustrannou resekci plic s vylámáním a odstraněním žeber. Život v korzetu. Napsal ty dvě brožury.
Brožura modrá
Jisté: mluví se o člověku a technice v revoluci našich dnů. "Naše dny" - to byl počátek šedesátých let. Později - neznalí - říkali, že Richta objevil vědecko technickou revoluci (VTR). To samozřejmě není pravda. Termín byl na světě, na světě byla i populární teze, že "věda je přímou výrobní silou". Světem intelektuálů se pohyboval proud literatury spojující hodnocení průmyslové revoluce, technické revoluce devadesátých let, taylorismu a fordismu, zrodu nové meziválečné vědy, svět dvou světových válek a jeho expanzí brutality, ale také s expanzí vědeckých poznání, která po druhé válce radikálně pokračovala. A sto let se prosazoval marxovsko-engelsovský koncept o prioritě rozvoje výrobních sil a následných revolučních změnách společenských vztahů, a byl ověřován v sériích světodějných revolucí - a i tam, kde se prosazoval evolučně.
Na dobříšském nemocničním lůžku Richta doslova žadonil o každou knížku, která k tomu měla co říci a syntetizoval to všechno do své modré brožury.
Z těchto zdrojů R. Richta stvořil teorii vědecko-technické revoluce jako vědomou teoretickou reflexi civilizačního vývoje soudobého světa: položil si osm praktických otázek a odpověděl na ně jako teoretický mozek, pro který jednota techniky, vědy, lidské společnosti a člověka tvoří nedělitelnou jednotu. Někteří chtěli oslabit význam jeho práce tím, že odkazovali na Bernalovo dílo a Richtovu poplatnost k němu. V takových případech se Richta nehájil nijak, odporovalo to jeho povaze: ale skutečností je, že Bernal byl jedním z pramenů, s kterými pracoval, ale pokud někoho plně využil a rozvinul, byl to Marx. Pro naši generaci uhájil souvislost mezi Marxem mladým (oficiálně ani k Marxovi nepřiřazovaným) a Marxem starým. Marxem Kapitálu a Marxem Grundrissů, a rozvinul jej.
Vezmeme-li v úvahu některá terminologická omezení (např.pro oblast informatiky), daná ještě nerozvinutými trendy technického rozvoje, zachycuje Richtova teorie všechny společensky a civilizačně růstové a rozvojové faktory, v závislosti na potřebách a vývojových proměnách člověka a lidské společnosti tak, jak se je pokouší řešit lidé současné epochy. Socialismus chápal Richta jako jedinečnou dějinnou příležitost lidstva cílevědomě realizovat objektivní tendence obsažené v rozvoji celé sféry výrobních sil, technických i lidských, v nichž obrovským způsobem narůstá význam lidského subjektu, jeho kvality a jeho uvědomění. Socialismus je mu osudově neoddělitelný od své humanistické podstaty a tvořivých sil člověka: člověk vystupuje ze svého původního naturálního světa a přírody člověkem stvořené, a ne jen socialistické výrobní síly, ale celek civilizačních výrobních sil k tomu pracuje: na socialismu záleží, jak vědomě, cíleně, demokraticky a humanisticky bude tento proces směřující ke komunistické společnosti probíhat. Jestliže tehdy staví před levicové síly (skutečně levicové síly!) země i světa nové programové postuláty, pak jejich platnost do dneška a to bez ohledu na to, zda se politický systém socialismu zhroutil nebo ne. Vždyť k jeho zhroucení došlo právě proto, že byrokratický socialismus nebyl schopen přijmout tuto výzvu - ne Richtovu, ale výzvu a šanci doby, Richtovu "pouze" přesně identifikovanou a formulovanou.
Dvaadvacet let před gorbačovskou perestrojkou, která přišla s "lidským faktorem" jako jedním ze svých základních teoretických šlágrů, argumentuje Richta proti takové degradaci člověka jako odcizené výrobní síly (spojené s epochou průmyslové revoluce a industrialismu) a staví proti tomu požadavek autentického, živého, konkrétně dějinotvorného člověka, jehož základním revolučním nástrojem se stává jeho vědění, kvalifikace, osvobozující se tvůrčí síla. A to nejen jako požadavek vůči vzdělancům, ale jako požadavek vůči všem pracujícím lidem, protože všechny tyto lidi je třeba včlenit do nových společenských poměrů a plně naplnit jejich životy.
F. Kutta správně připomíná, že pozdější rozpracování modré brožury v práci "Civilizace na rozcestí" bylo označeno za nový marxistický "Kapitál" dvacátého století. Autorem výroku byl jeden ze zakladatelů západní futurologie, a byl se svým názorem sám. Jeho hodnocení není nadnesené: kdyby na západě byla dostupná modrá brožura, vypadalo by toto hodnocení ještě jinak a důrazněji - pro dvacáté století (a s dějinným dosahem zhruba do poloviny století příštího) máme v Richtově vlastním díle programový dokument o syntetické váze Komunistického manifestu i Kapitálu dvacátého století. Kutta má naprosto pravdu když říká, že takový intelekt jako byl (a ve svém díle zůstal) Radovan Richta, se rodí jen za století - a to ještě za mimořádných společenských a dramaticky lidských podmínek.
Osm Richtových otázek
Literárně vzato, je modrá brožura a její osnova rozvržena vlastně agitačně, a kdo se do ní pořádně začte, nebude předpokládat dílo dalekosáhlého teoretického významu. Richta klade otázky a vede rozhovor. Připomíná to původní koncept Komunistického manifestu, který napsal Engels (forma otázek a odpovědí), a který se stal podkladem pro Marxe při definitivním psaní Komunistického manifestu. Richta práci rozvrhl do šesti kapitol a každou uvedl zásadní otázkou - otázku obsahuje začátek autorova úvodu, a také celá práce končí a vrcholí otázkou - dílo je tak neuzavřené a je na čtenáři, aby je uzavřel svou vlastní odpovědí. Tedy celkem osm hlavních otázek (v textu jsou ještě další, spíš dílčí) a rozhovor vedený věcným, ale naléhavým jazykem vědy, z něhož (promiňte, že to právě neumím říci jinak) vyzařuje na každé stránce mravní a humanistický étos. Ne nadarmo na jednom místě říká, že jazyk pochopené vědy v sobě skrývá hlubokou poetičnost ... "Na prvním prahu největších technických převratů" mluví k "některým omezeným socialistům, kteří nepochopili nikdy lidské rozměry přetvořené přírody" a " kterým naskakuje husí kůže z chladu kalkulujících a kalkulovatelných kybernetických zařízení". Mluví k lidem, "kteří považují za nutné zachraňovat reputaci člověka hypotézou, že právě člověk nikdy nebude s to vytvořit techniku (na příklad mozek), která by byla v tom či onom směru dokonalejší než on sám (jeho vlastní myšlenková aparatura)". Ale hlavně - a nejnaléhavěji - mluví k těm, kdož se považují za revolucionáře, a ukazuje jim jejich omezenost a jejich setrvávání na stupních vývoje, které už byly překonány, i ty stupně, které je třeba nově překonat.
Řazení otázek modré brožury:
úvod: "...tíží lidi ... impozantní moc moderní techniky, nebo jim dává křídla?"
1.kap. - Rozumíme revoluci, kterou vyvoláváme? (K povaze vědeckotechnické revoluce)
2.kap. - Máme se polekat vlastního stínu? (O technické výzvě komunistické revoluce)
3.kap. - Má komunista právo zaspávat technický pokrok? (O výrobních silách nové společnosti)
4.kap. - Stačí člověku dosavadní práce? (O technických podmínkách tvůrčího sebeuplatnění člověka)
5.kap. - Je technika ve sporu s lidskostí? (Moderní otazníky nad "faktorem člověk")
6.kap. - Čím je člověk člověku? (Technika a zápas o moc lidského života)
závěrečná otázka: CHOVÁME SE JAKO REVOLUCIONÁŘI?
Nebyla náhoda, že Richta v tomto svém dějinném vstupu všude předřazuje techniku. Věděl samozřejmě, že technika je aplikovanou vědou a dílem všestranných lidských činností (a dokazuje to), že v době, která si sama říká moderní, veškeré účelné a účelové konání vychází z vědy, ze všech věd, ne tedy z vědy jediné, i kdyby to byla "Věda všech věd", za kterou se tehdy prohlásil už tehdy zdogmatičtělý marxismus-leninismus stalinského typu. To mu nebrání v tom, aby používal všech zdrojů a pramenů dobového poznání včetně jednotlivých pouček třeba i Stalina, stranických dokumentů, a respektem Lenina, ale zejména díla Marxova a Engelsova. Je si vědom, že může být napaden jako obdivovatel amerického způsobu života a americké techniky, ale statečně a otevřeně tomu čelí: civilizace tvoří jednotu, i když protikladnou a rozpornou, ale úkolem komunistického, levicového revolucionáře je právě to - pochopit její rozpornost a obrovitost, kterou nám nabízí socialismus. Ale po politických revolucích, poté, co socialismus vyvolal vědecko-technickou revoluci, je nezbytné překročit onu uzlovou čáru celé dosavadní civilizace - protože to se bude dít s námi i bez nás, ale s protikladně působícími důsledky a v jiných časových rovinách.
Červená brožura
Asi bych měl odkázat a zdůraznit jednotlivé pasáže a myšlenky z této i z červené brožury a podat shrnující teze. Ale zkušenost mě učí, že - není-li přístupný originál díla - jsou tyto reprodukce nekontrolovatelným umrtvováním teoretického celku anebo vytrháváním jednotlivých tezí a myšlenek ze souvislostí celku. Možná, že to ani neumím. Ale trvám a apeluji na všechny, kdož mají sebemenší možnost, postarejte se o znovuvydání tohoto díla. Nemáte-li takovou možnost, rozmnožujte si to sami. Chcete-li řešit současně otázky a zachvacuje-li vás horečnatá potřeba po nových myšlenkových a soudobých dílech z celého světa, uvědomte si, že tady je zdroj nevyčerpaných intelektuálních, teoretických podnětů, nepřekonaná koncepce, bez jejíhož poznání se nedoberete pravdy. Máte-li dost síly, chyťte se jí kriticky, potřebujete-li naději pro sebe i pro druhé, tady je.
Může být udivující, proč svou původní koncepci Richta publikoval v souběžném vydání dvou brožur a navíc v brožurách, které pak už nikdy nevyšly. Mělo to své věcné důvody. V pořadí první měla být brožura červená: bylo to zadání, které Richta slíbil Rudému právu v ty dny, kdy odcházel do sanatoria, jehož nemocniční pobyt se protáhl na léta. Redakce žádala studii o komunismu a Richta ji po dlouhé době dodal. Vyšla (tuším, že pod titulkem "Světlo komunismu") a byla deformována redakčními úpravami a "připomínkovými" přepracováními, jak bylo v té době zvykem, včetně samotného titulku. Proto Richta, když měl tu možnost, vydal ve společnosti s dlouhým jménem původní text a odtud i titul červené brožury (Komunismus a proměny lidského života), čímž se sám před sebou rehabilitoval.
Červená brožura obsahuje Richtovu koncepci komunistické společnosti, nerozlučně spojenou s koncepčním nástinem marxistické teorie člověka (to jest, ještě dnes některými teoretiky pohrdané "člověkovědy" - Karel Kosík tomu tehdy říkal - například v Dialektice konkrétního - antropologická fráze, a do protikladu k ní byl stavěn - nejvýrazněji v té době Lubomírem Sochorem - přísný scientismus, jako sebeobrana proti falešnému, ideologickému vědomí).
Skutečností zůstává, že modrá brožura se stala základním projektem veškeré další, už týmové práce Radovana Richty, zatímco červenou brožuru a její koncepci se nepodařilo, přes opakovanou snahu obklopit kvalifikovaným okruhem spolupracovníků (v roce 1968 začal např. pracovat antropologický tým, který byl rozehnán v r. 1970 po stranických prověrkách, jako ostatně většina Richtových týmů). Richta sám se vyčerpával prací s týmem vědecko-technické revoluce, ale dokonce si byl vědom, že rozpracování červené brožury by mělo být onou druhou nohou pro pokrok celého díla.
Obě brožury tvoří integrální jednotu díla: i červená brožura oponuje tradičním životním formám, definuje převraty v půdě lidských vztahů, mimořádně aktuální je kapitola třetí o proměnách práce, definuje otřesy v hlubinách bohatství, i ona se věnuje teoretickému poznání revoluce v materiální základně života, a rozvoj člověka odvozuje od povahy světa a proměnu světa odvozuje od objektivního procesu proměny člověka. A končí lakonickou stejně apelativní větou jako jsou apelativní i jeho otázky z brožury modré: "Tajemství naší epochy záleží ve společenském rozvoji člověka." A to trvá dnes jako tehdy, dnes dokonce naléhavěji než tehdy. Restaurace to neumenšuje, ale nutně násobí.
Pozitivní komunistická opozice
Komunistická Richtova výzva byla zcela vědomá a byla adresována všem, kdo chtěli slyšet. Obě brožury prakticky už příště vyjít nemohly. I když po nich byla vytvořena společenská poptávka zdola i shora (a oběma směry i zapůsobila, bylo téměř okamžitě jasné, že tady je ohlášen nový, vlastně i nově generační revoluční nástup. Brožury se staly programem pozitivní komunistické opozice, programem, který smířil rozjitřené kritické vášně z roku 1956-57 a revoluční minulostí proletářských třídních bojů (včetně deformací a represí), a byl schopen získat a sjednocovat mladé nadšence, ohromené novou zjevenou pravdou, generaci roku 1945, ale i věřící staré komunisty, pracovníky aparátů, jejichž srdce ještě neokoralo, a dokonce i ty, kteří byli represemi v minulých létech postiženi. Pozitivní komunistická opozice se stala osou nadcházejících pěti let a poznamenala plně to, čemu se dnes říká atmosféra šedesátých let. Je tragikou následujících let, že tenhle potenciál byl postupně mařen. Zleva i zprava.
Příběh mezioborového týmu
Obě brožury se Richtovi staly základním projektem celé jeho další životní práce a všech jeho zápasů, které musel v příštích více než dvaceti létech podstoupit. Vedení strany bylo vstřícné - souhlasilo s jeho koncepcí týmové práce a pověřilo jej vypracováním expertýzy: tak vznikla práce prvního mezioborového týmu a její výsledek - kniha "Civilizace na rozcestí - společenské lidské souvislosti vědecko technické revoluce". Tým začínal spoluprácí sedmnácti spoluautorů: "Civilizace" vyšla ve třech vydáních (1996 - 69) v celkovém nákladu 70.000 výtisků. a na třetím vydání je už spolupodepsáno autorů 61 (tento text byl vzat za základ pro překlad do několika světových jazyků. Je dobře, že F. Kutta dosvědčuje, že práci psal Richta sám. Účast mnoha (většiny?) spoluautorů měla hodnotu práce dokumentaristů.
Práci týmu strukturoval Richta napříč organizačně-byrokratickými strukturami organizace vědecké práce té doby. Přímými lidskými kontakty a pracovní spoluúčastí navazoval spoluúčast desítek vědeckých pracovišť, inicioval zakládání dílčích specializovaných týmů a pomáhal jim překonávat byrokratické bariéry. Na jaře 1968 se práce týmu účastnilo tuším 77 pracovníků z nejrůznějších pracovišť, jejich počet rychle narostl až na 350 a po jejich rozpadu na jaře 1970 (prověrky stranické i pracovišť) musel začít znovu, skoro od začátku. To se již nemohl zcela vyhnout obecné byrokratizaci struktur, zejména Akademie věd, již dříve byla práce závislá na jeho morálně politické autoritě, stává se ředitelem Filosoficko-sociologického ústavu ČSA i akademikem ...
Za integrální součást svého úsilí považoval svou povinnost přesvědčit společenské vedení (a později i zahraniční socialistické) společnosti o nezbytnosti programového obratu, diktovaného tím, čemu říkal "uzlová čára civilizace": nepochopí-li komunisté a socialistický politický systém, nemohou obstát. Jeho spoluúčast na pokusech ovlivnit programové dokumenty doby a tím i odhodlání celé společnosti, považuji - z hlediska jeho fyzických možností - na nejvíce vyčerpávající. Často se zdálo, že se tohle dílo krůček po krůčku daří - v pasážích o vědě a společenském rozvoji se čím dál tím častěji objevovaly partie ovlivněné Richtou: a XXVI. sjezd KSSS a XVI.sjezd KSČ (1986, tedy už po Richtově úmrtí) jakoby ani o ničem jiném nebyl. Věc byla v tom, že zbyrokratizované strany se naučily používat myšlenek a tezí teorie vědeckotechnické revoluce jako vynikajícího propagandisticko-agitačního materiálu, ale reálná politika reálného socialismu trčela, zhruba tam, kde se usadila v době, kdy Richta psal své první dvě brožury. Pro Richtu to bylo ovšem tragické, tím spíše, že každý jeho krok (zejména od r.1968) byl sledován ostřížím zrakem.
Richta pracoval pod dvojím tlakem: jednak zdola, ze strany svého a svých týmů, tedy pod tlakem, který sám vyvolal, jednak pod tlakem shora, tlakem politickým - a obojí tlak v různých dobách nabýval až surových forem. Vydržet to bylo někdy nadlidské.
Civilizace na rozcestí byla orientována původně na československé vědomí i dokumentačně. Proto (na rozdíl od brožur) nutně narážela na myšlenkové a administrativní bariéry a zčásti ji to poznamenalo. Ale důrazně odmítám její bagatelizaci. Jde o vynikající dílo, nejen dobový dokument: všechny základní otázky obou brožur jsou tu přítomny a argumentačně rozpracovány. Jeho studium vyžaduje dvě věci: vřadit je do dobového kontextu a překonat malodušný předsudek, že dílo domácí provenience je méně zajímavé a snad méně objevné než současné módní díla zahraniční. A také, že géniové se rodí jenom někde daleko, a ne v české kotlině.
Člověk - věda - technika. Jde o dílo už sedmdesátých let,kdy (zpočátku zejména) byla situace v ČSSR pro tvůrčí práci obtížná a spolupráce se sovětskými vědci politicky i pracovně výhodná, a v Richtově pojetí programatívně potřebná a logická. I když práci na publikaci vedli akademik R. Richta a akademik B. M. Kedrov, byl tu politický tlak ještě větší o sovětské zájmy. Ale ani tak bych význam publikace nepodceňoval - jde o dobový dokument, a mohu-li posoudit, šlo na světovém filosofickém kongresu v Bulharsku o významný socialistický úspěch.
Otázky dnešku
Otázky dnešku ale kladou především obě původní Richtovy brožury. Otázky dnešku klade celý jeho život, protože opět jde o naději, a daleko naléhavěji než tehdy. Naděje je dnes nejhledanější artykl na celém světě.
A tak se - s veškerou vážností - ptám: co zbylo za socialismu, co z něj zbylo v době restaurace, kterou prožíváme? Jedni mi odpovídají - nic, jiní vzpomenou na pocit lidské soudržnosti, a jiní: socialistický systém se rozpadl, a tím to skončilo vůbec, nebyl to socialismus, ale jen protosocialismus, první pokus, který se nepovedl. To si to chceme takhle ulehčovat?
Ptám se na socialismus, ne na politický systém. Ptám se, co zbylo za socialismu po rozpadu jeho politického systému z let 1917 až 1989, resp.1992. Jsem si vědom toho, že politický systém držel specifické vlastnické vztahy a jejich nadstavby, a že se nepodařilo - i ve smyslu Richtově, a právě ve smyslu jeho programové kritiky - socialistickému systému překročit onu uzlovou čáru civilizace a právě proto jsme prožili tu politickou katastrofu, kterou jsme prožili a ještě prožíváme - se všemi sociálními důsledky pro pracujícího (i nepracujícího) člověka. Jsem si vědom i onoho rozdílu mezi restaurací po buržoazní revoluci (kdy se nastolené vlastnické a výrobní vztahy plynule dál rozvíjejí) a mezi restaurací po revoluci socialistické, kdy zástupný celospolečenský vlastník (stát) je zpětně vyvlastňován a tím jsou vyvlastňována i sociální práva a vymoženosti, které na to navazovaly. A tvrdím, že socialistický systém a socialismus není totéž, že Klausům a Havlům se sice podařilo destruovat (samozřejmě, že ne jim osobně, jsou to jen zástupné nálepky) politický systém, ale ne socialismus...
Všechny Richtovy otázky jsou žhavými otázkami dneška, v procesu restaurace se prověřuje, co zůstalo z minulých zkušeností a výdobytků dosavadního vývoje trvale ve společnosti a v jejím vědomí pevně, nevyvratitelně, a co může čas spláchnout. Kdo nedomyslí, že socialismus tohoto století daleko překročil hranice bývalého socialistického tábora, že je pevně fixován v hlavách lidí a že tato fixace je jednou ze základních kategorií soudobé politické ekonomie, že člověk od dosaženého neustupuje, že každý časově významnější návrat byl návratem do naturálního, zezvířečtěného světa, že - pokud k tomu přechodně dojde - začne člověk zuřivě bojovat o návrat na cestu vývoje. Že socialismus trvá jako naděje lidstva jak těch, kteří dosáhli jakž takž snesitelné reprodukční situace, ta těch, kteří hladoví a hlady umírají. V pohybu jsou takové výrobní síly, že je nelze zastavit, jejich součástí a vlastně hlavní silou jsou lidské hlavy, věda a její činnostní reprodukce.
Socialismus má všechny objektivní vývojové záruky.
Nelekejme se strašidel minulosti, které bloudí po ulicích našich měst a vylézají za všech možných zkažených děl světa.
Jedním z nejcennějších odkazů socialismu, který jsme prožili, je Richtovo dílo. To je třeba zapracovat do našich programů - do programů celé levice. Jinak budeme bolestně objevovat již objevené. A jeho otázka trvá:
Chováme se jako revolucionáři?
Marathon 4/1997, srpen 1997