(Příloha k Tvorbě č. 15/1969)
Rukopis byl napsán v srpnu a září 1969 jako čtvrtá a konečná varianta. K srpnu a září je také datován. Od září do počátku prosince byl interně projednáván, připomínkován a konzultován. Vyšel v 15. čísle Tvorby 10. prosince 1969.
Jde o mou analýzu let 1967-1969. Psal jsem ji pro zveřejnění a proto některé zásadní aspekty zahraničně politické nebyly publikovatelné vůbec. Jinak jsem se snažil vyhrotit kritiku na ostří nože a takový ohlas také měla. Moje stanoviska byla v rozporu se všemi již existujícími oficiálními dokumenty a jednáními. Moje zcela osobní iniciativa se jevila tak nepravděpodobná, tak že v řadách formující se ultralevice převládl dočasně názor, že za touto iniciativou "musí někdo stát". Proto bylo dost dlouho více méně ticho a útok přišel až v předvečer stranických prověrek a byl velice prudký. Vznikla diskuze a polemika, na dlouhou dobu poslední toho druhu. Jak jsem v ní obstál pozná čtenář až v pokračování v příštím čísle, kde se pokusím ukázkami naznačit její charakter. Rozsah polemických a diskusních článků a statí převýšil původní rukopis této pře desetinásobně (celkem přes 350 stran rukopisů). Shrnul jsem to všechno ve sborník, který jsem rozepsal v devíti exemplářích v roce 1983-4.
Jan Smíšek
Dějiny, jako by chtěly přezkoušet Šaldovu okrajovou poznámku o lidech, z nichž není možné sedřít kůži, protože žádnou nemají. Kotel, v kterém stydla po deset let politická polévka, se prudce rozvařil: jedni křičí "Hrnečku, vař!" a druzí "Hrnečku, dost!". Nepomáhá, když si své pokřiky po čase vymění. Co jsme si navařili, také sníme. Nebo opravdu nechali navařit? Kuchtíci, od plotny! Nebo se v tom zalkneme všichni. A štíty otázek se nevšímavě, nebetyčně tyčí, pohrdavé a lhostejné k horolezcům, kteří se mezi sebou perou u pat velehor... Mimochodem: vidět vůbec ještě neznamená být ani cynik, ani centrista, ani neutrál. Pravolevé cloumání touto společností má už své složité dějiny. Souhlasím ovšem s tím, aby byla zpracována objektivní analýza, a to co nejdříve, ale kladu si otázku po její objektivitě. Akceschopnost je podmíněna cílem - dnes více než kdykoliv v našich dějinách. Není to závislé na naší mimořádnosti, ale na doslova lidské situaci, ve které se "soudobý" člověk nachází. Na nutnosti a schopnosti a vůli po jeho antropologických proměnách. Vidět v tom pouze československý problém, znamená vidět vesnici, ve které se poprali obecní starší, aby to všechno skončilo pranicí obecního policajta s místními kluky. Ale - vážení - krev není voda. Není proč se smát.
Deset dvanáct let před lednem 1968 bylo příznačných setrvalým úsilím politického vedení československé společnosti po dosažení a prohloubení morálně politické jednoty. Čím hrozivěji se vyjevovaly rozpory a hromadily krizové jevy, tím usilovnější byla slova volající po jejich překonání - potleskem, souhlasem, hlasováním, podřízením se direktivě, verbální jednotou dovedenou do stavu jednoty faktické. Od šedesátého roku byla krize patrná a začala zachvacovat všechny oblasti života. Vývoj postupně stagnoval a začal retardovat. Kruh podílníků na moci se zužoval, byly z něho vyčleňovány další skupiny obyvatelstva, komunistů, řídících a ideologických kádrů společnosti. Tvůrčí práci se dostalo pohrdání, idea socialismu byla zaměňována za ideu individuálního konzumu, moc dělnické třídy za individuální moc Antonína Novotného.
Morálně politická jednota se skutečně formovala, ale v protikladu s tímto vývojem. Její ostří se obrátilo proti stavu vedení a řízení země a masa komunistů splynula v této negaci s masou obyvatelstva" z veřejných kont se odepisovaly revoluční vymoženosti, umění politiky se redukovalo na umění uspokojit denní materiální potřebu lidí v důvěře, že nasycený krmník je výrazem prosperity. Jenomže šlo o lidi, kteří prošli revolucí a nezapomněli na ni. Šlo o mládež, která vyrostla v poklesu revoluční vlny, ale v době vzestupu revoluční fráze, a tato mládež brala slova smrtelně vážně a nelítostně je porovnávala se společenským stavem a skutky. Navíc se v této době spokojeného trávení většiny za všechno bojovalo: za dělnickou třídu, svobodu národů, za lepší známky, za snížení cen, za pískoviště, za teplou vodu, za vyšší sklizeň, za zametené ulice, včasnou orbu. Bojovalo se i proti: rozkrádání, byrokratismu, červeným punčochám, dlouhým vlasům, fluktuaci, přetvářce, proti a za, za a proti. Konflikt člověka s přírodou vstoupil do subjektivní sféry činnosti člověka: bojovalo se na divadelních scénách, v novinách, na plátnech kin, národní hospodářství tuberkulózně pokašlávalo, ale bojovalo se stále a houževnatě, společnost a lidé žili spokojeným maloměšťáckým způsobem, ve kterém se nedělo nic nebo jen velmi málo, ale vlastně to byl boj o boj. Jestliže později došlo k přepisům tohoto verbálního boje do romanticky pojatého konfliktu pěstí, vzpomeňte na toto desetiletí frází a frazérů. Byly oblasti, které byly tabu a kde už veškeré boje byly dobojovány, uloženy do archívů a muzeí, a hotovo. Tak některé linie dějin, procesy, a zásluhy. Sociální nedostatečnosti a lidská neštěstí. Kvalita a neomylnost vedoucích osobností. Usnesení o vědě a umění. Věci koncepčního vývoje. Marxismus, jehož vrcholným strážcem a atributem se stal prezident. Složitost národnostní otázky. Sebevražednost. Stav vzdělanosti. Starodůchodci. Zamoření vod a vzduchu. Statistické přehledy ... a zlaté ruce českého dělníka. A příčiny napětí a změn ve vedení strany a státu. Každé toto tabu se stalo skulinou, do které se vetřel život. Ve vzniklé trhlině bylo nejvýhodnější nachytat viníka. Někdy to byl historik, někdy neposlušný aparátník, někdy někdo. Na jaře 1967 už byla situace tak pokročilá, že přistiženi byli všichni, včetně více než polovičky nejužšího vedení strany a státu. Krize byla krizí vedení. Vedení ji mělo a snad už chtělo řešit. Ale stačilo ještě půl roku otálení a události dostaly samovolný spád. Píši výslovně o jaře a létě roku 1967. V ten čas prohrálo vedení strany možnost řešit krizovou situaci vlastními silami a se souhlasem celé strany. A za zcela rozhodující většiny společnosti, a navíc, za ještě trvající mezinárodně politické stability státu. Oč tedy vlastně šlo? Dovolím si připojit otázku další: jaká míra revolučnosti v tom všem vlastně byla?
Pozoruji-li vývoj uplynulých dvou let, vidím zcela zřetelně, jak do hry prostřednictvím živých vstoupily generace mrtvých. Váhavostí vedení a příštích "mužů ledna" se pohnula dvě podlaží tradice a sesuv této půdy pod našima nohama ještě neustal. Tato tradice ( už tradice) proletářsko-revoluční a tradice měšťácké, protirevoluční. Jsem dalek hodit je do jednoho pytle. Vidím dost zřetelně třídní stav světa druhé půle dvacátého století, rozumím pojmu třídnosti a stranickosti: ve společenské a politické aktivitě dělnické třídy vidím rozhodujícího garanta ochrany sociálně slabých a v tom garanta socialismu. Ona - třída - je povolána sociálně vyrovnávat tlak vědeckotechnické revoluce a odvracet potenciální nebezpečí vlády technokratů a ekonomomaniaků. Ale málo to platí proti skutečnosti, že se tomu tak stalo: rovina tradice proletářsko-revoluční a tradice měšťanské byla objektivně vecpána do jednoho pytle negativní jednoty v ten čas, kdy řadu podzimních měsíců 1967 vedlo křídlo protinovotnovské svůj spor s Novotným. Výsledkem byl odchod Novotného na Pražský hrad a specifická neurčitost dalšího postupu. A protože národní obrozenectví máme v dobré paměti všichni, dostalo se novému pohybu názvu obrody . V Čechách navíc, kde se kdysi odehrál boj mezi staročechy a mladočechy, se dostal do pohybu boj mladokomunistů proti starokomunistům. Obroda je, převedeno do tradičního pojmového aparátu dělnicko-revolučního, reformou, a tady byl krůček k tomu, aby se celé "hnutí" proměnilo jarem 1968 v dějinný pohyb reformistický. Tak za situace, která si žádala nalezení revolučního východiska, se stalo hnutím proklamovaných reforem, jejichž pozornost se přetočila ze zítřka do včerejška a z možnosti nalezení revolučního východiska ve smyslu rozvoje socialismu se stala palácová revolta; po vstupu živelného lidového pohybu pak už bylo jenom otázkou, kam až se vlastně budeme obrozovat, co všechno máme obnovovat ve smyslu té i oné tradice, nebo která tradice vezme za své. Heslo obrody bylo ještě heslem obrody socialismu, bylo (i když reformistickým) přihlášením se k socialismu, proklamací neopuštění socialismu; ale pojem komunistické revolučnosti se v této potenciálně revolučně vývojové situaci vytrácel - protože šlo přece jen o minulé přehmaty revoluce; pojem třídy byl postupně zaměněn za pojem národa. A komunismus, právě ten komunismus, ponechán volné a svévolné politické hře, "hravé" diskreditaci ultrapravé i ultralevé ... Byla to věc zlé vůle "mužů ledna"? Nic mne k tomu nevede, a proto to odmítám. Byla to věc taktiky? Zřejmě ano, ale v tom případě taktiky tak krátkozraké, že její osudné důsledky se mohly vyjevit už v dubnu 1968, kdyby - už v té době neprobíhalo nové kolo mocenského boje. Byla to prohra "lednového" a "jarního" vedení. Vedení se postupně rozpadalo, ani teoreticky nebylo schopno nabídnout této společnosti pozitivní revoluční východisko z krize, východisko směřující za dosažený horizont. Nedokázalo se včas vymanit z mentality palácové revolty a přejít v dějinně vymezené lhůtě k revolucionářství pozitivnímu, pro které tu byly mentálně, morálně, subjektivně společensky vytvořeny všechny nezbytné a rozhodující podmínky. Jaro 1968 byla jedinečná revoluční šance Československa, kterou prohrálo především staronové vedení strany, celé vedení ve své urputné hře kolem hranatého stolu předsednictva.
Z prohry jedněch se stala prohra všech. Že tu byly síly protisocialistické a protikomunistické? Jistě. Ale jejich četnost nebyla podstatná, a teprve v průběhu dalšího vývoje se zvyšovala. Byla a j e to ovšem krize: krize vedení naší společnosti, krize nás komunistů, nás občanů, krize našich cílů a sil. Je rozložitelná do řady pojmových znaků a jimi specifikovatelná: sektářství, byrokratismus, dogmatismus, ekonomismus, konzervatismus, maloměšťáctví - a tak dále, chcete-li až po cynismus. Totiž cynismus: po zkušenostech našeho vývoje od roku 1948 je každý podprůměrně schopný ideologický živnostník způsobilý přimyslet dané situaci příslušnou polaritu pojmů, do kterých ideologicky včlení prastarou a pořád mladou představu dobra a zla. Ale skutečnost života se nepodřizuje za všech okolností libovolné hře s pojmy. Přirozeně tady může přiskočit moc se svými nástroji: ale nezbytná je tu ideologická situace , situace zájmů tříd a skupin. V konečné fázi je rozhodující pravda jako dotyk objektu a subjektu a výpověď o obou. Leden 1968 vnesl do československého politického slovníku polaritu konzervatismu a progresivity. Pojmově je to struktura neodpovídající, nesouměrná, ale prakticky použitelná. Konzervatismus byl a je setrvalým společenským jevem postupujícím z vědomí do jednání, tedy se objektivizujícím. Ale těžko se k němu hledá párový protiklad. A v Čechách? Je na pováženou označit v kritické situaci zvýšené pojmové frekvence kohokoliv čímkoliv. Pojmy tu v politickém boji fungují jako rány šavlí a buď rád, člověče, že ti zůstala hlava na krku! V okamžiku, kdy se konzervatismus stal synonymem zla, přestali být v Čechách konzervativci. Kromě všeho všudy pěti - z kolika donedávna způsobně aplaudujících bývalému prezidentovi? Ostatní se stali neviditelnými. Podobně se vede s dvojicí pojmů pravice a levice, zvýšeně pojmově frekventující po srpnu. Není-li jednou konzervativců a podruhé politických pravičáků, je třeba je nacházet a odhalovat; na své si pak přijde rčení o lese a třískách. Nabízí se tedy otázka - čí je to krize?
Zhruba řečeno: prostřednictvím kultury ve smyslu obecného životního slohu přijala československá (zejména pak česká) socialistická společnost (pod tlakem specificky českých kulturně politických tradic) po létech války a socialistické revoluce za svůj životní sloh - sloh maloměšťácký a přešla do sféry nedosyceného (nedostatkového) konsumního společenství. Tento proces byl urychlen radikálními zásahy proti městským a řemeslnickým malovýrobcům, ne vždy vykořisťujícím cizí práci, a samozřejmě také radikálním uvolněním konzumní schopnosti přeradikalizovaně kolektivizované (přechodně "odvýrobněné") vesnice. Stylově určující tu byly zbyrokratizované vrstvy, neschopné vytvořit svůj vlastní životní styl nebo (a to už vůbec ne) spoluvytvářet a řídit tvorbu nového socialistického životního slohu ve smyslu životní kultury. Přitom je třeba pamatovat, že "obecné byrokratizaci" postupně a ochotně podlehly i takové produktivní společenské vrstvy, jako technická a ekonomická řídící inteligence; i svobodní "intelektuálové", aspoň ve svých monopolních špičkách, se díky státnímu zajištění svých existencí, stali méně produktivní (a tím i méně intelektuální), ale zato více se stali "činiteli" svých svazů a majetkových fondů. Z druhé strany postupoval proces intelektualizace dělnické třídy a mládeže, což by bylo blahodárné - kdyby to mělo za následek tvorbu nového socialistického životního slohu. To mělo své všeobecné důsledky. Idea, vulgárně nazíraná jako prostředek jednostranného materiálního nasycení, našla svůj výraz v obezitě celých vrstev obyvatelstva, v jejich chtivosti po mechanických hračkách, bez schopnosti rozlišit užitné od směnného... Směnitelnost nabyla vrchu nad užitností. Za možnost uživačnosti se vyčachruje vše: i čest. Maloměšťácký socialismus nemáme ještě za sebou a krize, kterou procházíme, je jeho krizí. Tedy nikoliv "doba A. Novotného", ale doba maloměšťáckého socialismu. Je nesena touhou po dosažení dosažitelného a rychle zužitkovatelného, ale současně odporem proti ztrátě smyslu života a perspektiv, ztrátě autorit a změtení hodnot. Jde o hlubinný proces lidské proměny, na povrchu surový a uvnitř bolestný, neboť člověk této vývojové fáze se štěpí, ztrácí se v sobě, ale především ve světě svých věcí. Svou lidskou situací má blíže ke konzumní civilizaci západu, zatímco svým cítěním má blíže představě koletivity, ve které není osamělých a opuštěných. V tomto smyslu je pochopitelné, proč je hlubší v Čechách než na Slovensku; v tomto smyslu je neúčelné přikládat příměr polský nebo maďarský. V tomto smyslu je nejvýše lehkomyslné odříkat se platnosti československého experimentu, protože tady dochází ke krizovému protnutí dvou civilizačně kulturních okruhů, dvou světů a jejich vitalit; jde o možnost revoluční dialektické syntézy jako výsledek dějinné objektivity extenzívně dočerpaných možnosti naší společnosti, dočerpaných, přátelé, až na dno. V podstatě jde o při, a ta pře se jmenuje komunismus, o praktické řešení jeho nižších vývojových, prozatím jen nejobecněji projektovaných fází. Jde o to, zda i tady bude platit vývojový zákon, totiž zákon nerovnoměrného vývoje, i o to, zda si lidé uvědomují nové skutečnosti právě a hned v jejich přesném pojmovém vyjádření nebo (zpočátku) ještě ve starých ideologických převlecích, jako tomu bylo dříve a vždycky.
Kupodivu, ale zdá se, že v průběhu "československé dramatické krize" si málokdo u nás uvědomoval, že naše problémy se mohou pohledem zvnějšku jevit jako mikroproblémy. Drtivá většina světa je ve zcela jiné situaci. Provincialismus naší politiky (ale nikoliv naší situace) se vyjevil zejména v tom, že díky široké světové publicitě a ostražitému politickému zájmu z Východu i Západu propadli naši vedoucí politikové skutečně představě, že jsme pupkem světa. Bylo a je třeba domyslet, že jsme možností. Většina lidstva ještě hladoví a nedostatkovost našeho stavu se jí nutně jeví jako rozmařilost přesycených. A tak, zatímco pro jedny (a to pro ty, kterým máme nejlépe ideologicky rozumět) se jevíme měšťáky, pro druhé (kteří lákají českého maloměšťáka maximální mírou už silně degenerovaného konzumentství) se jevíme v pravém opaku malichernými: pro ty i ony jsou naše problémy mikroproblematické - i když protikladně. Hladoví nám nerozumějí a pohrdají námi pro naši nacionálně omezenou nasycenost, přesycení námi pohrdají jako panstvo chudákem. Řekněte, kde se tu - zejména mezi některými skupinami mladých aspirantů na "pořádné" konzumentství a mezi úzkými vrstvami klasických maloměšťáků - kde se tu vzala představa, že se Amerika chce angažovat pro konzumní svobodu Československa? Něco jiného ovšem je, že se angažovala s cílem způsobit co nejsložitější situaci na západní hranici Varšavského paktu. A nejen Amerika. Jistě se v nejednom západním Němci probudily staré chutě; už dříve (pod heslem hledání devizové rovnováhy) začal výprodej republiky směrem na západ - od starožitností po suroviny, kterých nemáme. A tak: proč by nešlo koupit Československo jak stojí i leží, za tvrdou západní valutu? Nereklamujme si - za těchto okolností - právo na bezpodmínečné porozumění, když naše porozumění pro druhé rychle a radikálně usychalo. A sousede maloměšťáků, myslíš si skutečně, že jsi svou prací živil víc než půl světa - od Kuby až po Čínu? Nebyl to spíše záchranný manévr vládnoucích maloměšťáků , kteří ti to museli vemluvit, protože nějak se přece muselo zdůvodnit mizerné řízení a topení miliard v zastaralých projektech a stavbách a v prosazování hurá - radikálních, rádoby - revolučních administrátorských "činech"; a nejvíce - v brždění efektivních tvůrčích činů a podlamování tvořivé lidské iniciativy a společenské účasti? A přece, naše problémy jsou našimi makroproblémy . Nikdo je z nás nesejme a je třeba mít odvahu a říci, že intenzifikační problémy, které plynou z téměř totálního přečerpání extenzívních rozvojových možností, jsou předobrazem stavu příštího hustě zalidněného světa. Je třeba hledat nevyzkoušené cesty, pro nás už životně nutné a bezpodmínečné; pro ostatní revoluční svět perspektivně zajímavé a užitečné. Je třeba mít odvahu a přesvědčit o této naší dějinné nutnosti ostatní socialistické národy a státy, usilovat o jejich pochopení, neboť jinak tu budeme stát jako živý důkaz neschopnosti socialismu překročit to, čemu Radovan Richta říká "uzlová čára civilizace" a co objektivně znamená nutný krok do budoucnosti. Jde tu prozatím o hledání naší cesty: všestrannost naší krize nás k tomu nutí a donutí.
Bylo hlupáctvím křičet a nechat křičet, že už jsme to všechno našli a vyřešili. Prozatím jsme vyřešili odchod A. Novotného, ztropili světový politický skandál, dopřáli našim lidem prchavou představu politické účasti a nechali dojít vývoj k 21. srpnu. Přesto vstup do roku 1968 nebyl zcela bezkoncepční: existovala koncepce ekonomická a koncepce vědeckotechnické revoluce. Richtova koncepce, která v rozhodující fázi ovlivnila vědomí protinovotnovské opozice, v průběhu roku 1968 ustoupila do pozadí. Zatímco Šikova koncepce se dostala do samého středu politicko-mocenského zápasu jara a léta 1968. Obě koncepce byly de facto týmovými pracemi. Šik se stal především politickou figurací, Richta zůstal tím, čím byl - hlavou vědeckého týmu. Jsem hluboce přesvědčen, že rozbor a porovnání, řekl bych konflikt těchto dvou koncepcí, je pro pochopení vývoje roku 1968 ze všeho nejdůležitější. Je to důležitější než hodnocení postupu jednotlivých politických osobností. To jsou víceméně jevové stránky vývoje, i když jejich důsledky byly osudové. Ale tady - ve sváru dvou koncepcí - z nichž jedna je zbožní a druhá nezbožní, je třeba hledat východisko pro budoucnost, protože tady se odehrává boj o vědomí všech, boj o projekt budoucnosti. Bylo by kritickou a novou přímo krizovou chybou pod heslem likvidace "politické šikovštiny" administrativně likvidovat teoretický význam školy politické ekonomie, pro kterou byl Ota Šik politickou reprezentací, ale daleko a podstatně méně osnovovým teoretickým mozkem. Pro další vývoj je osudově nezbytné souběžné i protikladné řešení úkolů obou perspektivních koncepcí, přesněji řečeno jejich teoretické střetávání končící nikoliv kompromisy, ale přezkoušením možností syntézy. Požadavek účasti těch i oněch na praktických, nejenom (a možná vůbec ne) direktivních řešeních se jeví nezbytným. To se konečně týká nutné účasti celé společenskovědní školy a všech oblastí umělecko-kulturních. I když budeme mít v tomto směru jakékoliv výhrady, je naprosto zřejmé, že kdyby měly být vyslyšeny současné (aspoň některé) ultralevé hlasy, byla by veta po společenské vědě a většině umění v Československu. Možné je ovšem všechno, ale - vážení - vezměte na vědomí, že její výstavba trvá déle než věk jedné generace. A narušení generační návaznosti je jedním z nejhorších dědictví maloměšťáckého socialismu.
Na tomto místě není naším úkolem úvaha o nejmladší generaci, která vstoupila do politického života země právě rokem 1968 a vždycky už i nějakým způsobem ponese životem jeho pečeť a znamení. Tady nám jde spíš o znalost narušení generačních vazeb, které se procesem protifašistické (národně osvobozenecké) a následné socialistické revoluce oprávněně začaly a které pak zmaloměšťáčtělá revoluce tak virtuózně a neoprávněně zablokovala. Revoluce znamená nástup mladých lidí. I když jde o třídní obsah revolucí především, vždycky je revoluce současně revolucí mladých společenských sil proti bídě a apatii starého. Z pohybu revoluce vyrůstají organicky vůdčí skupiny a jednotlivci, kteří tu, v konfliktních politických vývojových a zvratných procesech získávají zkušenosti pro pozitivní revoluční přestavbu společnosti. Tak i u nás. Zajisté se mnoho chyb dá připsat na vrub "idealistických materialistů", to je především sociálnímu tlaku mladých proti síle tradic. Ale ne všechny, tedy ani obecně řečeno "chyby z neznalosti". V každém případě došlo k přerušení "logické" generační návaznosti a přerušení to bylo revoluční; 50 tisíc komunistů, kteří přežili protifašistickou válku, národně osvobozenecký boj a okupaci, během roku vytvořilo miliónovou stranu, která v pozdější době zahrnovala každého třetího až pátého aktivního občana. Revoluční přeměny byly sociálně radikální. Chyb bylo mnoho a vnitřní represi podlehli mezi jinými ti z komunistů, kteří snad chtěli přijít s tvůrčí aplikací obecných revolučních postulátů. To nebylo věcí jen vnitřní, ale i tak je třeba vidět, že represi revoluční a porevoluční se dostalo masové podpory vnitřní a občanské právě proto, že se nadějně začala řešit sociální otázka. Takový obrat řešení koncepčních otázek byl příhodný zesílenému nástupu mladých a nejmladších. Započal už v samotném začátku revoluce, ale později se administrativně a státně fixoval. Nejvnitřnější, vedoucí kruh strany si podrželi starší, tj. zkušení z protifašistického a ještě dále protiburžoazního boje, středové pozice strany a státu byly svěřeny lidem často velmi mladým. V tom všem byl pohyb, jehož koncepční závaznost unikala pozornosti, překrývána zejména moralizujícím slovem. Akcent morálky tu byl nezbytně nutný, ale rovněž způsobilý zakrýt podstatu jevů a odvést pozornost od obsahu vývojového procesu. Důsledkem toho, že se mocenskospolečensky zafixovaly dvě generačně téměř rozdělené vrstvy ve straně a později i ve státě: generace "starších" na skutečně řídící práci (odtud pak onen podnes používaný a neurčitý pojem "vedení"), a generace "mladých, talentovaných", která se fixovala ve struktuře organizačně prováděcí. I když docházelo k dramatickým proměnám "vedení", byl tu kruh víceméně uzavřen a neprostupný.
Došlo ke generačnímu zablokování řídícího a prováděcího okruhu, z dvacetiletých se stali čtyřicetiletí, ze čtyřicetiletých šedesátiletí a za nimi se tlačily již nové generační vrstvy, jejichž ambice nejen kariér, ale i revolučnosti měla být ukojena poslušností a úctou k žijícím dějinám. A zatím svět prudce akceleroval svůj vývojový pohyb, ve kterém, fakticky, generace dožívají svůj věk často dávno před polovinou svého biologického věku; revoluce na jihu, východu i západu vynášely nové mladé lidi, nové a mladé hrdinství, ale maloměšťácký socialismus v Československu (a zejména v Čechách) vytvořil stav nehybného uspokojení a jenom vnitřně rotující politiky. Mělo to své příčiny, ale hlavně následky.
Šedesátá léta byla léty stagnace nejen národohospodářské, ale především revoluční, ve které nejmladším bylo určeno být hodnými dětičkami, středním poslušnými prováděči, a starším živými dějinami a - vládou.
Generační problém si tu nikdo nemusí vymýšlet, a má své kritické důsledky rokem 1968 až podnes. Nutně se to všechno dostalo a dostává do pohybu, ale je to pohyb nedůvěřivý, nedostatečně moudrý, nekoncepční.
Taková "vzpoura pražských intelektuálů" tu má své kořeny, a dokonce oprávněně, protože se objektivně fixovala představa o vládnoucím reprezentantu dělnické třídy, kterému je povinen celý mozkový a intelektuální potenciál země a státu sloužit a přitakat jeho omezenému administrátorství.
Aktivita mladých lidí, vrcholící v srpnu 1969 v bezvýchodném střetu se státní mocí, má už tady, v době svého zrodu a dospívání počátek a kořen, protože jí nebyla nabídnuta ani včas, ani vůbec revoluční perspektiva a společensky revoluční šance, a dokonce ani existenční perspektiva, a protože byla konzumně zdeformována její představa o smyslu života.
Neučiníte-li z mladých lidí revolucionáře, nedáte-li jim možnost společenské spoluúčasti a právo revolučně produktivní tvorby, počítejte s tím, že z nich bude masa lhostejných, idiotsky konzumující odvary pop-kultury, a čas od času agresivně explodující jednou v pseudorevolučních, podruhé v peudokontrarevolučních výbuších.
Nedáte-li lidem možnost bojovat za ideu, efektivně a produktivně pracovat, počítejte s tím, že z nich budou ubozí rozbití maloměšťáci, bojující za sebe a výnosné pozice. Anebo bezvýchodně, výbušně a živelně (hnáni strachem o budoucnost) revoltující, jednou jako neuspokojení konzumenti, podruhé jako strachem posedlí, sociálně slabí, ochotni přijmout východisko buď revoluční, nebo kontrarevoluční. Právě taková je rozpolcenost maloměšťákova a jeho zvratnost ...
Nedáte-li lidem možnost být hrdými na hodnotu (to je především současnou revoluční hodnotu) svého národa v pohybu současného světa, počítejte s tím, že se neuživí z tradice, že se jejich vědomí prolomí v pocit méněcennosti, že se toto vědomí - životně nutné kolektivní sebevědomí - zbortí a povede k pohrdání svým národem až po odnárodňování, anebo k zoufalému nacionalismu, který je nejvíce ze všeho výrazem strachu a vědomí urážky.
A učiníte-li z nekvality osobností kvalitu a hodnotu preferovanou od první třídy školáčků až po jejich dospělost didakticky přežvykovanou - počítejte s tím, že působíte takové narušení vědomí hodnot, v které nehodnota je prostě vydávána za hodnotu. Kdyby se podařilo komplexně rekonstruovat školácké výklady o životě a díle A. Novotného, ukázala by se tato pravda jasně. Podobné hodnotové postupy se pak přenesou do všech oblastí veřejného a kulturního života tak, že dochází k reakčnímu strukturování axiologie, proti kterému zvláště mladým lidem nezbývá než se vzbouřit.
A nedáte-li představě a projektu komunismu konkrétní antropologickou revoluční dimenzi, počítejte s tím, že nastane zběsilé hledání východiska z každého stavu, který se bezvýchodným jeví, protože čas budoucnosti zraje v čas nových komunalit. Obrat do minulosti není v každém případě náhodný, protože na smetištích dějin hledá lidské vědomí radu, neví-li jak kupředu. Byl to Lenin, který napsal, že "hlavní chyba, které se revolucionáři dopouštějí, je, že se dívají zpět na starou revoluci". A což těch, kteří buď nikdy revolucionáři nebyli, anebo jejichž revolučnost uschla v představě statisticky vykazatelného blahobytu zprůměryzovaného človíčka.
Tak příčinou pohybu roku 1968 je aspoň desetiletá dysfunkce věcí a mezilidských a sociálních vztahů, která postupně zachvacovala společnost. Neodvaha tu postrkovala malichernost, malichernost neodvahu.
Dysfunkce, která by mohla být považována za sabotáž - kdyby prokazatelně nebyla produktem neschopnosti a hlupáctví. Ta se přenesla ze všech existencionálních sfér života společnosti nakonec i do té, která dosud byla aspoň formálně před ní chráněna: do funkce stranické a státního mechanismu, do politiky. Byl tu opsán a uzavřen kruh - krize začala politikou a krizí jejího "vedení", prošla všemi oblastmi života, a vrátila se a vybuchla opět v politice. Nebyla to ve vlastním slova smyslu krize revoluce, ale porevolučního maloměšťáckého vládnoucího systému, který se chtěl trvale fixovat do skutečnosti, a za tím účelem se pokusil (na čas ne zcela bez úspěchu) znehybnět skutečnost.
Socializace společnosti - z hledisek jejích možností a poslání, a tedy i očekávání - má schopnost řešit právě tento problémový okruh (kooperaci společenských sil a jejich produktivní a efektivní funkci) účinněji a efektivněji právě proto, že v případě potřeby celospolečensky.
Ale "celospolečenská řešení" mohou být vlivem nízké úrovně řídícího myšlení právě nejméně efektivní, jde-li o otázky místní, stojící pod přímou kontrolou komunity (obce, skupiny, kolektivu). V takovém případě je několikastupňové zprostředkování kontroly už vadou, protože důsledkem je převrat procesů velmi konkrétních a lidsky autentických, v procesy abstraktní a odlidštěné. Tak z představy "společenské efektivity" drobných výrob, které je možné zrušit a převést na racionálnější velkovýrobu (a statisticky dokázat, že je to výnosnější), je možné - při současném "pominutí" některých drobných korelátů - vytvořit nesnesitelné lidské klima; protože stačí, aby nebyl do důsledků vyřešen jediný, třeba velmi "bezvýznamný" článek funkčního procesu, a celý cyklus se hroutí, až děsivě podoben krizi z nadvýroby, protože vyrábět - to se vyrábí, ale spotřebovávat se nedá, třeba jen pro nedostatek obalů, dysfunkčnost rozvozu, atd.
Maloměšťácký socialismus tak nekrachuje proto, že je socialismem, ale proto, že je maloměšťácký, ovlivněný mentálně, a tedy i cílově mentalitou "rodiny Hltů", která závidí sousto v hubě druhého, ale je lhostejná, protože nezpůsobilá (chcete-li smyslově, teoreticky nezpůsobilá) vidět únik miliónů a miliard.
Nezdržovali bychom se tu tak zevrubně, kdyby nešlo o přímou souvislost systému vedení a formování struktury hodnot právě a především "předlednovým" vedením strany a státu. Odtud byl kompromitující spád událostí let 1968 a 1969 počat a určen; "vedení" si tu začalo výborně rozumět s "masou" především českého maloměšťáka, protože mu pomáhalo naplňovat jeho konzumní představy, a snímalo z něho odpovědnost a rizika za jeho především výrobní funkce. Rozprostranění maloměšťácké mentality, její rozdvojenosti a protikladnosti má tady své kořeny. Odtud, jakožto podloží třdního , je třeba založit skutečnou analýzu stavu let 1967 - 1969, rozbor krizí, rozpad lidské celistvosti po revolučních letech 1945 - 1948, krize "vedení", změtení hodnot, formy, ale i cíle boje, změtení tak těžko pochopitelné většině komunistů za hranicemi Československa; odtud je třeba analyzovat manipulaci s pojmy a jejich smrtící nebezpečnost, nutnost rehabilitace především českého národního vědomí, úcty k tvůrčím činům a jejich trvalosti v díle a v morálně politické, antropologické hodnotě lidí.
V úsilí a v spravedlivém požadavku rehabilitovat stranu od revolučních přehmatů, a později administrativně policejní zvůle, i od kramářské prohnanosti vlády A. Novotného, se rozběhl spor o reformu, který skutečně směřoval k restaurování starého, nebo aspoň prvků přežilého .
"Vedení" bylo takové, jaké bylo a zůstalo z dob Novotného a nemohlo být okamžitě jiné; teoretické postoje jeho členů byly ovšem různé a jak šel čas, probíhal diferenciační proces. Ale použijeme-li pozdější terminologie levice a pravice, bylo vedení zcela převážně "levicové". Otázkou je, proč se neumělo "levicově", to je revolučně zachovat, proč se vychylovalo tak často doprava, proč jeho levicová většina nešla v kritických chvílích na principiální hlasování a nedovedla tak vzít na sebe riziko přechodné nepopulárnosti. Vysvětlení tu nemůže být jen v tlaku sdělovacích prostředků a v tlaku veřejného mínění, které přece nebylo tak jednoznačné, jak se j e v i l o . Vysvětluji si to tím, že v předsednictvu jako celku i v jeho členech uhaslo revoluční vědomí, ve většině revoluční odvaha a revoluční odpovědnost za osudy společnosti, a zejména za osudy mezinárodního revolučního hnutí. Toto kolo krize začalo krizí předsednictva, tedy už dávno před odchodem A. Novotného, lednové plénum v této krizi předsednictva mělo předělový, ale přece jen epizodní charakter; vyvrcholilo, nebo chcete-li skončilo posledním předsrpnovým plénem ÚV, které po vystoupení reprezentantů "dubčekovského" i "nedubčekovských" směrů jednomyslně schválilo neúčast na rozhodujících jednáních a tím zpečetilo srpen 1968 jako osud a fakt.
Lze v tom spatřovat zlou vůli? Zbabělost? Nebo prostě nekvalitu morální i lidskou, občanskou, o kvalitách revolučních raději nemluvě? "České rozvaze" se splašil a utekl čas ...
Souhlasím plně s názorem, že "leden 1968" přišel spíš pozdě než včas; přišel naprosto pozdě. Jeho kritický čas prošel ve skutečnosti v roce 1963, kdy se podařilo slovenským soudruhům udělat si částečný pořádek na Slovensku (odchod Širokého a Bacílka), ale kdy se v Čechách A. Novotnému podařilo doslova umrtvit hladinu politického života a uvrhnout celé vrstvy do stavu pocitu bezvýchodného nihilismu - a tak připravit stav všeobecné negativní jednoty, zaměřené proti němu osobně a proti systému, který vytvořil a který ho držel, a tím fakticky připravit katastrofické stavy a situace roku 1968 a roku 1969.
Otázkám vzniku a stavu latentní mnohaleté krize přestala být v posledním období věnována odpovídající pozornost, V tom případě se řeči o lednu stávají skutečným mýtem, činícím ze spořádaných úředníků revolucionáře, z bázlivců hrdiny, z naivků zlé duchy, z ideového nutného konfliktu boj mocenský a nakonec jen poziční, ze spravedlnosti odvetu.
Krize vedení je tu směšována s příčinným i následným komplexem jevů a důsledků celospolečenských. Hlavní obtíž nebyla v tom, že by politicky aktivní lidé v Čechách chtěli z ničeho nic převléknout socialistický kabát za kabát kapitalistický, ale v tom, že se nedokázali v dějinně vymezené lhůtě zbavit neschopných vedoucích politiků, ozdravit vedení strany a státu, a cílevědomě přejít k novým, dějinně nevyhnutelným řešením problémů, které za nás přece řešit nikdo nebude a nemůže.
Tak vznikla krize a krizí šance politického přepadu (pojem "přepadu" viz dále), spojená s hesly návratu do různých dějinných dat a situací, jednou z ultraprava a podruhé zase z ultraleva. Krkolomným salte mortale se stal ze sporu o komunismus spor o návrat.
Spor o návrat byl a je sporem o to, v které časové rovině prošlého času najít východisko pro nový nástup. Je třeba odmítnout řeči návratu: podle zájmových okruhů vrstev a jedinců, kteří se k tomu vyjadřovali, bylo "lze" se vrátit k roku šedesátému, "před padesátá léta", k roku 1948, ale pak už k roku 1946 a nakonec spíš symptomaticky než programově až k formám buržoazní demokracie.
Ovšem: hodnoty byly zviklány a často zneuctěny. Horkotěžko se strana vyrovnávala se skutečnostmi své vlastní minulosti. Neochota radikálně se očisťovat od chyb a přehmatů minulých vedení se stala osudnou a nakonec paralyzovala vědomí práva a spravedlnosti po realizaci ideje komunismu, Kramáři ve vedení tajuplně naznačovali, že vlastně u nás se za nic nemohlo, protože to všechno on, oni, prostě někdo druhý. Výsledek revoluce, dokonce i její dějinný fakt byl zproblematizován a tím zproblematizováno rozhodnutí jednotlivců a sociálních skupin pokračovat v revolučním úsilí.
To už byla v chodu šance politického přepadu. Použijeme-li pojmově polarity levice a pravice, netvořil v naší společnosti pravicový politický přepad více než 4 - 7 % aktivního obyvatelstva. Politickým přepadem tu rozumím lidi převážně nebo zcela svázané s politickou minulostí, lidi, jejichž čas již prošel a pro něž už nebylo politické šance, dokonce ani šance na revanš. Protože postih jejich někdejší buď třídní, nebo politické odvety byl veden příliš tvrdě, nebo byli prostě vyprovokováni, anebo jako nepřátelé jednoduše označkováni, byla tu porušena spravedlnost nejen revoluční, ale spravedlnost vůbec. Dozrání krize maloměšťáckého socialismu nepřineslo jen vůli rehabilitovat postižené, ale rehabilitovat postihovatele, nebo se rehabilitovat od nich.
Tím měl být vyznačen pravicový politický přepad v okamžiku, kdy se dostaly zadržené a nadržené dějiny do pohybu. Pohyb tu neurčovalo nové vedení, které se zbavilo Novotného. Díky jeho liknavosti všechno nasvědčovalo tomu, že kádrová a personální proměna vedoucích orgánů neproběhne, anebo bude probíhat velice dlouho. Skutečný pohyb nastal v kritickém březnovém týdnu, v mezikole dvou sérií okresních konferencí strany. V logice předchozího vývoje a masově zformovaného maloměšťáctví (i když socialisticky modifikovaného) nastal pohyb v onu chvíli, kdy se ukázalo evidentním, že být statečným je beztrestné, a kdy se ukázalo, že nebýt progresívním znamená být konzervativcem a tedy vyřaditelným. Proto také ona udivující skutečnost, že "progresivita" zachvátila tak silně donedávna angažované skutečné pronovotnovské konzervativce, až stupně jejich progresivity začaly vytvářet téměř klinický obrazec progresívní paralýzy. Byl to strach? Byl-li, pak o co? Byla to zbabělost? Pak před čím?
Poslouchám-li a čtu-li dnes o tisícových aktivech, které aplaudují konstatování, že socialismus v této zemi byl ohrožen a že jeho zvrat nedopustíme, pak se ptám, kde byly ty desetitisíce a statisíce lidí. Ruzyňským aktivem Lidových milicí byl "odebrán vzorek" a vyjevila se tu možnost získání politické rovnováhy. Ale jinak existuje povědomost o jedincích, o stovkách, ale více ne - a nebylo přece třeba tak mnoho. Vedení ovšem selhalo, část sedla na vlnu popularity, ale druhá část byla rovněž nemohoucí. Ze zveřejněných svědectví je zřejmé, že většinová levice v předsednictvu argumentovala, ale od února do srpna nešla na principiální spor, přistupovala na ušuškaná ujednání, víceméně pomáhala zakrývat skutečný stav věcí - mezinárodních vztahů doma a v mezinárodním hnutí domácích. Ti i oni dělali kabinetní politiku, nebo ji aspoň zamlčovali, a tím umožňovali mást lidi.
Srpnové oběti našich a sovětských lidí jdou na vrub této nestatečnosti především. Tato nestatečnost jde na vrub ochoty "dělat politiku", ale dělat ji úřednicky, bez rizika. Jméno ďábla, který našeptával bylo = špatné svědomí. Nikoli již za procesy (odpovědnost tu většinou vzala za své odúmrtí zúčastněných); svědomí bylo ve špatném stavu za celkový stav společnosti, za špatné řízení, za příliš pozdní oponenturu Novotnému.
Proto i ony dohady o míru návratu, o míru reforem, a nikoliv vedení ke skutečně revolučnímu východisku. T a k se uvolnil prostor pro restaurační procesy, které začalo chápat vedení (nejdříve jako celek) jako věc ústupové a dočasné taktiky, poté (postupně, po jednotlivcích) jako dějinnou nezbytnost. Ať už s tím jednotliví členové předsednictva souhlasili nebo ne, objektivně a (zprava i zleva) svorně čekali, až dojde k objektivnímu zvratu situace a k řešení bez nich. Poslední srpnové noční schůzování předsednictva by bylo trapné, kdyby následující hodiny a dny nestály tolik obětí.
Nevidět z oken místnosti předsednictva dál než na břeh Vltavy - to byla ta krize, to byla ona. A to je i dnes odpovědnost za probuzení čtrnácti miliónů onoho srpnového rána a za jeho vnitropolitické a mezinárodně politické důsledky.
Když A. Novotný odstupoval z prezidentského stolce, nebylo mu umožněno pronést veřejně abdikační projev. Nemá tedy formálně žádnou spoluodpovědnost za další politický vývoj. Formálně ovšem nikoliv, fakticky ano. Neboť "v duchu ledna" byl všudypřítomný "duch" Novotného; jeho doby, mentality, jeho politické drezúry. Na místě Dubčekově by se zachoval pravděpodobně obezřetněji. Ale prakticky on to byl, kdo celou politickou krizi rozehrál a připravil a jeho politická vedoucí sestava (až na několik málo jedinců) a ochromený politický aparát společně pokračovaly a logicky dovedly krizi k jejímu krachu. Bylo to oportunní, ale skutečné.
Jinak řečeno: zájmová shoda maloměšťáka "zprava" a maloměšťáka "zleva" objektivně pracovala k tomu, aby řešení srpna 1968 nepadlo na bedra našich opatrníků, ale aby i tentokrát rozuzlení přišlo "shora", prostě odjinud.
A ještě jinak řečeno: politicky periferijní přepad pravicový vešel v zájmový dotyk s politickým přepadem levicovým v tom smyslu, že obě tato krajní politická křidélka měla zájem na politickém krachu reformistické politiky předsednictva strany a objektivně společný zájem na diskreditaci socialismu v Československu: přepadlá pravice nemohla doufat v kladný výsledek svých představ o zburžoaznění Československa cestou "vývojové" restaurace, a proto hnala vývoj státu do jakéhokoliv rizika s cílem kompromitovat vnitřně a mezinárodně komunismus a komunisty. A proč tu mluvíme o levicovém politickém přepadu? Protože tu byl a je: tvoří jej ti, kteří prostě nemohou (a tedy ani nemohli) dál než k socialistickému maloměšťáctví, jehož kulminační vývojový bod se kryje s vrcholem "vlády Novotného" a jehož řečí byla levá fráze a znakem neschopnost řešit složitou problematiku krize dočerpaných extenzívních vývojových možností naší společnosti. A kteří prostě měli nalézt své nové místo ve společnosti po odchodu A. Novotného, prostě uvolnit cestu pro mladou revoluční sílu této společnosti. Z hlediska dalšího vývoje socialismu jsou na politickém přepadu, nebo už za politickým přepadem, a jejich fráze se odkryje okamžitě, jakmile se mají vykázat činy. Jejich četnost není větší než politického přepadu zprava (4 - 7% dospělého obyvatelstva) a vím, že je dost nebezpečné v této chvíli o tom mluvit a psát. Ale uvažte, je to nevyhnutelné, protože právě tím latentní nebezpečí celospolečenské krize trvá a tento pravolevý dotyk může ucloumat v případě slabosti a nerozhodnosti společnou věc socialismu, jeho vývojovou možnost a stabilitu.
Především: nejde o staré členy strany. Staří komunisté mají právo a povinnost hájit hodnoty své revoluce i svého mládí. Jde o sílu, která se formuje za nimi, jde o Novotného administrativní siroty. Slova prvých i druhých mohou být stejná, ale zájmy mohou být a jsou rozdílné. Zatímco generační staří vědí, že jsou na odchodu, ale nejsou ochotni se smířit s vědomím, že jejich revoluce byla špatná a "dobou temna", že tedy revoluce vůbec byla špatná a nepravá - pak mnozí generačně mladší mluví sice stejně, ale ve snaze jiné, ve snaze dělat si advokáty za v minulosti prokázanou neschopnost, často za neschopnost prokazatelnou, která je děsí a svazuje jejich možnosti na účasti při budoucích, pozitivně revolučních společenských děních.
Mám-li mluvit zcela otevřeně, jejich přítomnost je k pocítění jak na pravici, tak na levici, jsou náchylní k přepadu tam i tam, podle tlaku, podle zrání situace, instinktivně se uchylujíce k frazeologii dané doby, od níž čekají ochranu a záchranu. Ale protože úniku před budoucností není, zesilují nestabilitu politického stavu společnosti, cloumají s ní zprava doleva a zleva doprava, vynořují se jako panáček a panenka na barometru.
Po likvidaci pravicového oportunismu vzrůstá nebezpečí oportunismu zleva, po pádu sektářství zprava narůstá síla sektářství zleva. Z politického hlediska to znamená dovršení ideového konfliktu s pravicí a následná politickoideologická izolace ultralevé fráze.
Nebezpečnost počátku boje proti hrozbě levicového sektářství je v této době a v této zemi především v tom, že může opět vyvolat k životu duchy, kteří tu už jednou bloudili; východisko je v pozitivně revolučním programu, v jeho náročnosti v jeho náročném tempu. Vysoké, optimální a maximální nároky na řídící a politickou práci, na vysokou míru osobní odpovědnosti a na průběžnou a veřejnou kontrolovatelnost řídící práce všech stupňů - to všechno vytvoří přirozený regulativ pro výměnu těch, kteří už vyměněni měli být, a kteří ještě vyměněni budou muset být.
Vážení, kteří kdekoliv řídíte a zodpovídáte: neschovávejte se opět za dobrovolnou pracovní iniciativu pracujících. Tento potenciál tu byl a ještě je. Efektivity fyzického pracovního výkonu není tak těžké dosáhnout; v našich podmínkách je ale krkolomně těžké dosáhnout efektivity řídící práce a neschopnost řídících prací se už napříště nedá zakrýt revoltujícími slovy.
Vyvrcholení krize maloměšťáka socialismu v Československu stálo už dost obětí, chci proto říci: dost obětí! Nemáme právo dál hazardovat, nemáme právo dál kompromitovat ani československý ani evropský, ani světový socialismus. Ze samé povahy naší situace a našich dějin nemůžeme být ani centralisty, ani neutrály. Vodítkem je úsilí o budoucnost. Rozvzpomínání na minulost je účelem právě jen ve vztahu k budoucnosti.
Vzpomínky na dětství společnost nespasí. Slepé uličky společenství konzumentů jsou už dost zřetelné. Komunistická společnost se vyjevuje jako reálný fakt na pozadí světových napětí. Západoevropská nová levice nám nemůže najít cestu, protože opak je pravdou.
Nejsme-li na tom dnes dobře, máme o to větší pole pro vedení důkazů. Bezpodmínečný je tu ideový (ale právě ideový) konflikt, z něho plynoucí teoretické koncepce a na nich založený konkrétní projekt. Spor o občanskou společnost není jádrem sporu. Nová občanská společnost je nezbytím; jádrem sporu je produktivní a produkující společnost. Východiskem a cílem je člověk.
Neuvažujme člověka především v jeho průměrných hodnotách; uvažujme ho v jeho jedinečnosti. Na schopnosti rozvíjet jedinečné schopnosti lidí závisí tempo pohybu i celý jeho smysl. Jde o všestranně intenzívní rozvoj společnosti, a tak je třeba sáhnout po nejdokonalejších instrumentech, po rozvoji lidských sil. Ale to všechno by mohla být jen slova ...
Žádá se od nás respektovat strategické dimenze světového revolučního a komunistického hnutí. Ale poctivě: mnoho-li je těch, kteří u nás skutečně odporují tomuto požadavku? I když přihlédneme k růstu protikomunistické opozice před a hlavně po srpnu 1968, není nemožné dosáhnout obecně politického respektu k naší příslušnosti ke světovému socialismu a k revolučnímu hnutí. Čas a revoluční pohyb světa tu bude pracovat k dosažení nového revolučně pozitivního stavu morálně politické jednoty.
Rok 1968 přinesl vypjatý i přepjatý požadavek po všestranných občanských svobodách. Přepjatost požadavků svobod ve skutečnosti nebyla ukojitelná návratem k buržoaznímu systému. Byl to de facto kategorický požadavek po okamžitém "zavedení" komunismu , požadavek sice nerealizovatelný hned a okamžitě; ale vznesený tak, že po odražení ultrapravého excesu a nalezení politické rovnováhy můžeme a musíme vědět, že tady je a že jeho promyšlené revoluční zavádění cestou komunalizace a komunální odpovědnosti kolektivit naší společnosti má a bude mít širokou podporu.
Rok 1968 přinesl vypjatý požadavek po novém vedení společnosti, strany, státu; povedení, které si zaslouží úctu svou rozvahou a autoritativní moudrostí. Po zklamání a krizi a po odstranění neduživých iluzí musíme vědět, že tady tento požadavek je a trvá a že skutečně takové vedení může mít a bude mít podporu celé společnosti. Tedy, že trvalé a neumdlévající úsilí po takovém vedení, jehož sestava nezamrzne předsrpnovou, srpnovou nebo posrpnovou zásluhou, je stěžejní podmínkou politické rovnováhy a podmínkou vývojeschopného socialismu v Československu.
Rok 1968 přinesl kategoricky požadavek maximálně rychlého překonání všech krizových jevů a stavů společnosti, od krize mravní až po krizi ekonomickou . Po ideovém překonání ekonomomaniackých nálad je třeba vědět, že tu tato snaha po vymanění z potíží a urážlivé nemohoucnosti a zaostalosti je, že je to obrovský potenciál, který je ochoten vrhnout se do zápasu s časem a všemi termíny za podmínky - že nebude ještě jednou zbůhdarma zmrhán a zneužit ke krytí neschopností a neschopných.
Rok 1968 dále vyjevil živelnou a životní potřebu blízkého kontaktu dělníků a inteligence a potřebu uznání tvůrčí práce a společenského rozprostranění tvůrčího činu i na ony vrstvy obyvatelstva, kterým je dělbou společenské práce dosud jako obsah jejich práce upírán. I když tu v mnoha případech a ze vzájemné neznalosti došlo často k dezorientaci a záměně adres, přesto jetřeba vědět, že stav společenského vědomí a nutnost překonat hlubiny krizí, do kterých Československo bylo během posledních desetiletí zavedeno - vyžaduje a umožňuje dosažení dalších revolučních stupňů směrem k nastolení všelidové společnosti , která sice ještě neexistuje, ale jejíž čas se blíží více, než se zdálo.
A konečně mládež ... Na tomto místě se pro tentokrát spokojme zjištěním, že mládež není tak lhostejná a sociálně tupá, jak se v desetiletí 1958 - 1968 jevila. Spokojme se tedy i s tím, že skutečným obsahovým sporem o komunismus je ve skutečnosti spor o mládež . Nikoliv předbíhání a nadbíhání mládeži, ale čestná pře o ni. I když je to často spor s ní samou, přesto je to pře, v které jde rozhodně jen a jen o to, jak budou vytvářeny podmínky pro rozvoj jejích sil a její revolučnosti, jak a proč bude utvářena budoucnost tohoto času.
Přihlédneme-li k tomu všemu, pochopíme snadno, že objektivně materiální podmínky (nazíravě materialisticky vzato - soubor materiálních statků) pro úspěšný start, dokonce pro jakýkoliv start, jsou v špatném stavu. Ale stav subjektivních společenských sil není naprosto hrozivý, žádá si především odpovídající úrovně a poctivosti řídící práce. Po politickém odražení pravicového excesu a po uhájení jádra revolučních sil před narůstajícím nebezpečím ultralevého sektářství (a tedy proti nebezpečí kompromitace revoluční politiky rádoby "zleva"), se může vytvořit objektivně i subjektivně fundovaný stav k dosažení dialektického zvratu od stavu víceméně ještě všeobecné pasívní rezistence ke stavu revolučně tvořivé a přetvářející aktivity. S neobvyklou vážností a naléhavostí jde o získání, nebo chcete-li, o znovuzískání především mladých lidí; a před kategoričností tohoto požadavku musí ustoupit nejedna přežilá malichernost.
Přímých aktiv roku šedesátého osmého je poskrovnu, v součtech hrozivě převažují položky negativní. Ale byly i takové situace, a byly i v minulosti mnohokrát připomínané: po kontrarevoluční krondštadtské vzpouře a po jejím obětiplném potlačení v samých krizových počátcích sovětské moci se našel muž, který prostě a jednoduše řekl: ano, byla to kontrarevoluce a nebezpečná kontrarevoluce. Ale to byla kritika naší politiky, kritika zbraněmi. Tím mužem byl Lenin. Proč to nevědět dnes? A u nás: restaurační symptomatika roku 1968 byla kritikou stavu naší politiky, stavu vedení strany a státu, obsahu maloměšťáckého socialismu a ucelené soustavy krizí jím způsobených, živelným hledáním východiska zadními dveřmi. Byla to kritika, jejíž vnitropolitický a zahraničně politický aspekt lze domyslet na krondštadtském přirovnání. Bude dobře nevyhýbat se tomu v žádné analýze, a v hledání a nalézání pozitivních poučení a východisek.
Vidět - vůbec ještě neznamená být ani cynik ani centralista, ani neutrál. Nebo se mají štíty otázek obklopující československou pospolitost kolem nás tyčit nevšímavě a nebetyčně, lhostejné a pohrdavé k horolezcům, kteří se perou u pat velehor skutečností?
Doc. Jan Smíšek
(srpen - září 1969)
Převzato z NEnovin.