Vážené dámy, vážení pánové, poslanci a senátoři, strany vládní koalice mi nabídly, abych se ucházel o zvolení prezidentem republiky. Pokládám si to již nyní za velkou čest, jsem vám za to vděčen. Je to velká a slavnostní chvíle v mém životě. V rozhovorech s některými z vás jsme se shodli, že v naší zemi patrně dochází k nenápadné, ale závažné změně. Z popředí politické scény pomalu ustupují velké zakladatelské postavy 90. let a skoro všechny politické strany si vloni zvolily do čela nové tváře. Nenesou sice to zvláštní kouzlo zakladatelské doby, jsou možná zatím méně známé, nejsou však také poznamenány předchozími spory nebo neúspěchy. Politickým zakladatelům dnešní České republiky patří upřímný dík za jejich zásluhy o tuto zemi, kde z opačných stran a v častých střetech, ale přece jen společně přispěli ke vzniku demokratického státu s rozvinutým politickým i hospodářským systémem, přiměřeným moderní svobodné společnosti. Někteří dokonce sami naznačili, že se nechtějí vracet do těch heroických dob, kdy politika tak samozřejmě splývala s osobními jmény. Velmi si toho vážím a myslím, že to ocení i celá společnost. Sociologové rozlišují mezi charismatickým a institučním uspořádáním společenské moci. To prvé vyžaduje především vůdcovské schopnosti. Schopnost nadchnout a mobilizovat, strhovat masy pádnými hesly. Vyžaduje průbojnost, potřebu vítězit a porážet, strhovat na sebe odpovědnost za nejisté a přece nezbytné kroky. Bez takových vůdců, kteří pak vstoupí do dějin, se neobejde žádná zásadní politická změna. Svým rodičům ovšem udělá dítě největší radost, když se pevně postaví na vlastní nohy. Charismatická moc je nutně vázána na určité osoby a časem se opotřebuje. Přesvědčený demokrat si tedy musí přát, aby je co nejdříve vystřídala moc instituční, vláda práva, dodržování pravidel a základní občanská důvěra. Vláda, která se neopírá tolik o vůdcovské postavy, jako o pevné instituce. Vláda jako dočasný výkon svěřené moci, jako občanská služba. Méně dramatická, zato však možná účinnější, více předvídatelná a průhledná. Domnívám se, že tento přechod v naší politice už začal, začali jste ho vy a chtěl bych se přičinit, aby pokračoval. Fungování dospělé, to jest instituční demokracie, se hodně liší od zakladatelských dob. Vyžaduje jiné schopnosti a možná i jiné lidi. Na prvním místě otevřené, schopné komunikovat a spolupracovat, naslouchat jiným názorům. Méně oddané určitým myšlenkovým schématům nebo ideologiím, zato schopné objevovat se ve světě, který se rychle mění. Reagovat na nečekané podněty a zachycovat nové možnosti. Na to totiž neexistuje žádný hotový recept a odpověď se vždycky musí teprve hledat. Prezident republiky je podle ústavy hlavou státu. To rozhodně neznamená samovládce, ale konkrétního člověka - nic víc - který abstraktnímu státu dává určitou tvář. Jeho prvním úkolem je podporovat důvěru, že Česká republika je svobodným státem všech svých občanů, nejen volebních vítězů a nejen těch úspěšných a silných. Prezident tedy nemá být příliš spojen s určitou politickou stranou, ale v žádném případě nesmí politickým stranám konkurovat. Jeho úloha je jiná. Strany ve volbách nutně stojí proti sobě. Prezident snad může podporovat volební účast, rozhodně však nesmí ovlivňovat výsledky voleb. Jeli-to třeba, má pomoci vítězným stranám vytvořit po volbách silnou vládu a dbát na to, aby dobře vládla. Aby rozumně hospodařila, nebála se dělat i nepříjemné kroky a nemyslela jen na příští volby. Běžné politické rozhodování však jistě patří vládě, nikoli prezidentovi. Z vlastní zkušenosti vím, jak důležitá je komunikace s parlamentem. Právě parlamentu, který představuje tuto společnost a její názory, by měl prezident pozorně naslouchat. Je to přece sbor jeho voličů. Pak by se vetování zákonů mohlo stát vzácnou výjimkou. Také udílení milosti chápu jako výjimečné opatření ve výjimečných případech. Chtěl bych se za to velmi přičinit, aby milostí bylo třeba co nejméně. Politik totiž nemá moralizovat, nýbrž podporovat občanskou mravnost nástroji práva. Ještě závažnější jsou prezidentská jmenování, kde je jistě třeba vyslechnout názory zkušenějších. Žil jsem v různých vrstvách této společnosti a rozumím jí nejen jako vnější pozorovatel. Nejsem od života odtržený akademik, jak si mne možná někteří představují. Právě pestrá životní zkušenost mne naučila, že rozhovor může předejít mnoha chybám. Otevřenost ovšem neznamená slabost, nebo dokonce názorovou nepevnost. Jsem křesťan, ale zároveň rozhodný odpůrce politického klerikalismu. A vždycky jsem zastával názor, že církve by se měly od státu férovým způsobem oddělit. Důkladnou diskusi vyžaduje zejména zahraniční politika státu, která pro nás bude stále významnější - v hospodářství, v kultuře, ve školství i ve vědě. Doufejme, že ne tolik v oblasti vojenské. Zahraniční politika České republiky musí být pro naše partnery čitelná a přesvědčivá. Proto v ní není místo pro sólové kroky. První prioritou je pro mne evropská integrace, a to především z důvodů politických a bezpečnostních. Naše hospodářství se krok za krokem integruje a politika by neměla zůstávat pozadu. Nesmíme se ocitnout za plotem tak mohutného útvaru a musíme si v něm naopak vydobýt přiměřené postavení, nejlépe ve spolupráci se zeměmi, jež mají s námi podobné zájmy. Moje generace si ovšem také pamatuje, za co vděčí Evropa Spojeným státům. Záleží nám na tom, aby se Evropa s Amerikou nerozešla, nýbrž abychom se navzájem doplňovali, případně korigovali. A o to se můžeme a musíme přičiňovat i my. Skutečným zájmům naší země neprospívají silácké výroky, ale pevné a důvěryhodné postoje. Plnění našich mezinárodních závazků, dodržování lidských práv i daného slova. Náš úspěch na mezinárodním poli závisí ovšem také na tom, abychom se zbavovali strachu ze všeho, co je jiné a cizí. Ani menší evropské národy se v současné globalizaci světa nerozplynuly a neztratily svoji svébytnost. Proč bychom se toho měli bát my? Můžeme navíc navázat na zkušenost předválečného Československa, které v mírové mezinárodní soutěži tak dobře obstálo. Proč bychom se měli bát dnes, kdy nám žádné vojenské napadení nehrozí? Máme se o co opřít, máme své dějiny s velkými postavami, krásnou zemi, nadané a pracovité lidi. Jistě si časem dokážeme poradit i s tím, co nás dosud tíží a zdržuje. Svět se udržuje naživu dechem školních dětí, říkají talmudští učenci. Pomáhat mladým lidem na cestě k občanské samostatnosti pokládám za prvotní zájem národa i státu. Vzdělaná mládež je dnes i pro hospodářství možná důležitější dlouhodobý předpoklad úspěchu než suroviny nebo kapitál. I ekonomicky myslící lidé a ekonomické instituce se o vzdělávání zajímají daleko víc než dříve a dobře vědí proč. Vážení poslanci, vážení senátoři, přijetí kandidatury jsem si rozmýšlel ne proto, že bych o tento úřad nestál, ale protože si uvědomuji jeho náročnost. Každý další český prezident bude pochopitelně srovnáván s Václavem Havlem a s jeho úspěchy, zejména v zahraničí. Budou je však i srovnávat se zakladatelem Československé republiky T. G. Masarykem. Z jeho bohatého odkazu bych rád připomněl slovo velice prosté, nepatetické a vždycky aktuální: Nebát se a nekrást. Neříkám je vůbec se zdviženým prstem, ale jako přání do své vlastní budoucí činnosti, pokud mne prezidentem zvolíte. Mohu vám dnes slíbit jen tolik, že bych se této funkci věnoval podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Že bych udělal všechno proto, aby rostla důvěra občanů v Českou republiku jako svobodný právní stát i v její, to jest naši, společnou budoucnost. Dámy a pánové, děkuji vám za vaši pozornost.
Převzato z Práva, 1. 3. 2003