Dopis členům KSČM a sympatizujícím

Jiří Svoboda

Oslovuji Vás, členy KSČM a sympatizující, touto formou, protože nemám jinou možnost, jak Vám vysvětlit svůj postoj k současnému vývoji ve straně. Vám, které jsem nikdy nechtěl ani klamat, ani podvádět. Vám, s kterými jsem se setkával na veřejných shromážděních před volbami 1990 i 1992. Vám, spolu s kterými jsem se snažil trpělivě vysvětlovat spoluobčanům, že se naše strana chce upřímně a pravdivě vyrovnat s minulostí a spolupodílet se na vytváření podmínek pro občanskou spolupráci a národní usmíření.

Společně se nám podařilo po listopadu 89 stranu zachránit před zákazem a sebezničením. Úspěšně jsme prošli, především Vaší zásluhou, třikrát volbami a naši poslanci si díky své odbornosti a slušnosti získali respekt odpůrců.

A tak mě jeden starší soudruh nedávno překvapil, když řekl: „My na obvodě … si myslíme, že nejsi komunista.“

To schizofrenické tvrzení mě zaskočilo: je možné, abych byl druhé volební období předsedou komunistické strany a přitom nebyl komunistou?

O pár hodin později jsem si přečetl článek doc. J. Obziny DrSc., v Naší pravdě o „renesanci socialismu“ a náhle jsem pochopil, jak to s tou schizofrenií ve skutečnosti doopravdy je:

Nikdy nezapomenu na ocelové pásy tanků, drtících oné osudné noci 21. srpna naděje i tužby statisíců Čechů a Slováků, nestraníků i komunistů, kteří v roce 1968 podstoupili pokus o skutečnou renesanci socialismu jako projektu společnosti demokratické, samosprávné a sociálně spravedlivé. Z nich nikdo pak nevolal nadšená hesla díkůvzdání, když v pancéřových vozech odváželi do neznáma představitele vlády naší vlasti...

Pokud v představách doc. Obziny i po této tragické zkušenosti „zdrcující většina našich národů“ v letech 1945 - 1989 spontánně, upřímně a s vděčností provolávala: „Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak“, pak jde o deliriantní sen nebo vědomé překrucování dějin.

Pokud se oprávněným věrozvěstem renesance socialismu prohlašuje člověk, který od roku 1973 celé desetiletí zastával funkci ministra vnitra, pak takové renesanci nevěřím, i když se opírá o mnohá „poučení“ (jistě i o to z „krizového vývoje“), protože nemohou poučovat ti, kteří se sami nedokázali v ničem poučit!

Pokud se na výsluní svěžího proudu socialistické „renesance“ bez uzardění vyhřívá jiný člověk, který s horlivým souhlasem v 50. letech vítal úspěchy procesu s protistátním spikleneckým centrem (procesu, který rozdal 11 rozsudků smrti) a tehdy vedoucím funkcionářům komunistické strany udával některé vyšetřovatele pro nedostatek píle, pak s takovou renesancí nechci mít ani dost málo společného.

Ani s těmi, kteří v dojemné shodě sní své špionomanické sny. Kteří se v sychravých dnech listopadu 89 neodvážili vyjít na ulici a oslovit „svůj lid“, jehož jménem se tak často do omrzení zaklínali! Kteří v teple přízračné monumentální budovy na nábřeží přemítali, zda tomuto lidu uštědřit lekci socialismu v podobě nízko letících tryskových letadel, když vodní děla už nestačila!

S těmito „lidmi zvláštního ražení“ opravdu nemohu sdílet jejich vizi světa spravedlivějšího, neboť oni (jak slovy F. Castra říká doc. Obzina) „milují příliš to, co vytvořili, než aby to zneuctili sebemenším kolísáním“.

Jsou-li oni těmi pravými komunisty, pak já jím opravdu nejsem. A nemohou jimi být ani ti, kdo mne zvolili dvakrát do čela strany, protože jsem se svými názory nikdy netajil - způsoby vyšetřování a politické procesy z 50. let jsem vždy nazýval pravým jménem: zločiny! A období normalizace, kdy bylo ze strany vyhozeno půl miliónu lidi, kdy mnozí byli pronásledováni včetně rodinných příslušníků za to, že neomluvitelné vojenské přepadení naší vlasti nazvali agresí, jsem nepokládal za čas společenského rozkvětu.

Vím, že někteří spěšní kurýři objíždějí okresní sekretariáty a shromažďují podpisy požadující, abych odstoupil z funkce předsedy strany.

Tak málo mne znají? Nikdy jsem se nezpronevěřil svému přesvědčení ani svědomí! A nemohl bych ani na chvíli setrvat na jakémkoli místě v pospolitosti, v níž by byli potleskem vítáni oni „lidé zvláštního ražení“! V pospolitosti, která by se nechala vábit píšťalkou těchto přízračných sirén, lákajících plavidla na útesy, na kterých loď „reálného socialismu“ již jednou ztroskotala!

Ať nechají své podpisové archy v poklidu v aktovkách! Nebude třeba zvedat ruce a počítat hlasy, abych odešel, rozhodne-li většina, že dokončení přeměny strany v akceschopnou, radikálně levicovou politickou sílu není potřebné! Rozhodne-li většina, že se raději zálibně začte do starých frází - příručky z VUML ještě nezežloutly.

O jedno prosím:

jen na chvíli se ještě zamyslete nad tím, co je to čest, povinnost, odpovědnost! Jen na chvíli se ještě zamyslete, že jsme společně něco slibovali, něco schvalovali a že vám teď něco docela jiného podsouvají hazardní hráči jako falešnou směnku - k pluralitní demokracii a prosperující ekonomice nevede cesta projevy Kim Jonga II ani Fidela Castra. A Gus Hall marně čeká na voličské hlasy dělnické třídy Američanů, jichž se v duchu jediného vědeckého učení sám jistě také pokládá být „předvojem“.

Vidím dnes jedinou možnou cestu (vím, že pro mnohé z Vás bolestnou) - přizpůsobit název strany programu olomouckého i kladenského sjezdu. Programu demokratického socialismu. Takové by mělo být i naše jméno. Jméno, kterým se oddělíme od všeho, co bylo v minulosti špatné, a zároveň navážeme na nejlepší nosné tradice dělnického hnutí, vyjadřujícího a důsledně obhajujícího zájmy levicového lidu.

O jedno prosím:

jen na chvíli se ještě zamyslete. proč máte stále vysvětlovat, že jste celý život čestně a poctivě pracovali? Že jste si nestavěli stranické paláce? Že jste se nepodíleli na výhodách stranických špiček bývalé KSČ?!

Vy, kteří jste dobrovolně, bez nároku na odměnu, odpracovali tisíce hodin na veřejně prospěšných stavbách! Vy, jejichž upřímnost a nadšení promrhali byrokraté! Vy, kteří jste se nepodíleli na nezákonných procesech v 50. letech!

Jsem přesvědčen, že se novým jménem nezpronevěříme ani minulosti, ani budoucnosti! Neoslabíme stranu, ani levici. Naopak - otevřeme cestu k jejímu posílení a sjednocení.

Nebudeme se už muset do omrzení omlouvat za hříchy jiných a snášet výčitky za něco, čeho jsme se nedopustili. Budeme se moci jasně a zřetelně přihlásit ke všemu, co bylo dobré, když se očistíme od bývalých mocipánů, jimž nejde o nic jiného než o to, aby nás znovu zatáhli do pasti vlastního špatného svědomí.

Naše vlast naléhavě potřebuje silnou, důslednou a radikální demokratickou levici, která všem neprivilegovaným, pracovitým a čestným lidem nabídne přitažlivou alternativu vůči tomu, co uskutečňuje současná vládní garnitura, nahrazující bývalé křivdy křivdami novými, rozprodávající pod cenou národní majetek jako konfiskát a soustavně ničící životní úroveň většiny.

V takové straně, která slovo Socialismus naplní novým živoucím obsahem, chci být s Vámi.

Rudé právo zveřejnilo 23. 2. 1993 dopis v plném znění pod názvem "Jiří Svoboda píše členům KSČM a sympatizujícím". Uvedlo ho tímto textem:
Loňský prosincový II. sjezd KSČM se nezabýval změnou názvu strany. Ortodoxní komunisté se cítili posíleni vznikem Obzinovy a Štěpánovy platformy „Za socialismus“. Především zrod této platformy vyvolal v KSČM ostrou názorovou diferenciaci. Politickou orientací strany a změnou jejího názvu se má 6. března zabývat zasedání ÚV KSČM.