V době vrcholící mediální kampaně v případu pana Antla se objevují různé úvahy o tom, že právě jeho případ ukázal na mezeru v zákoně, na mezeru, která umožnila jmenovanému vyhnout se projednání přestupku a tím i následku, který mu hrozil. Prosím čtenáře, nenechte se mýlit. Tento trik nevymyslel pan Antl. Jedná se bohužel o běžný způsob obstrukce, který se uplatňuje i v řízení před soudem, v řízení, kde nejde "jen" o přestupky, ale kde se jedná o trestné činy. Na rozdíl od přestupků je promlčecí doba u trestných činů mnohem delší a s ohledem na jinou úpravu promlčení víceméně nehrozí, ale i tak se vyplatí obžalovaným proces protahovat. Čím déle to trvá, tím méně si toho svědci pamatují, důkazy ztrácejí autenticitu a odsuzující rozsudek je v nedohlednu. A když se podaří rozsudek konečně vynést, následuje další kolo obsílek, kdy je obžalovaný vyzýván k nástupu trestu. To vše trvá dlouho a soudci jsou opakovaně káráni za něco, co nezavinili a s čím sami nejsou spokojeni, tedy za délku řízení.
Aniž bych chtěl snižovat význam přestupkového řízení, následky jsou mnohem závažnější než ten, že někomu nebyl odebrán řidičský průkaz. Každý rok české soudy zaznamenávají stovky obdobných případů, kdy odpovědnosti unikají pachatelé i těch nejzávažnějších trestných činů. Za všechny jeden tragikomický: obžalovaný, kterého se po dobu pěti let nepodařilo dostat k soudu, podal posléze ke štrasburskému soudu žalobu pro nepřiměřenou délku řízení. Tvrdím: pokud by se každá obsílka dostala k adresátovi napoprvé a tento by se poslušně dostavil k soudu, zkrátila by se délka trestního řízení o polovinu až dvě třetiny proti současnému stavu.
Jak z toho ven? V prvé řadě bude třeba reagovat legislativně a znemožnit obžalovaným a svědkům za aktivní účasti mnoha obhájců mařit projednání věci. Například operativní trestní sankcí za takovýto způsob jednání. Nebo zavedením institutu tzv. povinné adresy. Na tuto adresu je pachatel dotázán při prvním kontaktu s orgánem činným v trestním řízení a pouze na tuto adresu jsou mu zasílány obsílky. Obstrukce s přestěhováním nebo nevyzvedáváním obsílek pak zcela ztrácí na významu. Dále bude třeba zcela změnit efektivnost v doručování soudních obsílek. Stále totiž přežívá jakýsi monopol České pošty, jejíž způsob doručování bych jako efektivní rozhodně neoznačil. Pošťáci doručují obsílky do vlastních rukou zásadně v dopoledních hodinách, kdy většina občanů není doma. Poté je nedoručená zásilka uložena na poště a v případě, že si ji občan nevyzvedne, je vrácena soudu. A co udělá soud, když se mu zásilka vrátí? No prostě ji doručí znovu a také za ni znovu poště zaplatí, čímž zvýší její zisk. Pošta se tedy chová tržně, tak proč tedy doručovat efektivně a napoprvé? Řešením pro soudy by mohlo být například oslovení kurýrních služeb, kterým by se platilo pouze za skutečně doručenou zásilku.
Nelze rovněž zapomenout na práva a povinnosti policie při doručování soudních obsílek a předvádění neposlušných osob. V mnoha částech republiky není také tato forma součinnosti na dobré úrovni. Možností, jak zamezit popsaným obstrukcím ze strany svědků, obžalovaných nebo účastníků řízení je, zdá se, dost. Jenom bych pominul legislativní úvahy o možnosti prodloužení promlčecí doby. To by sice ztížilo pozice těch, kteří se chtějí zákonu vyhýbat, ale rychlý a efektivní výsledek řízení samotného by to nepřineslo. Přeji si, aby tento mediální případ naznačil, kde jsou řešitelné rezervy ať už trestního nebo přestupkového řízení a aby sehrál ve svých důsledcích i pozitivní roli, což by si i samotný pan Antl jistě přál.
(Autor je předsedou Městského soudu v Praze)
Právo, 16. 1. 2004