projev na 2. plénu ÚV KSČM dne 6. března 1993
Na dnešním plenárním zasedání se budeme zabývat otázkami, které navazují na závěry II. sjezdu. Jde zejména o to, abychom stanovili priority pro nejbližší období, provázanost činnosti ústředního výboru, výkonného výboru, okresních výborů až k základním článkům a zároveň i promysleli, za jakých podmínek jsme schopni tyto priority splnit.
Výkonný výbor projednal a předložil vám k vyjádření několik písemných materiálů, ze kterých vyplývá dílčí poznávací analýza jednotlivých sociálních skupin, jejich zájmů a postavení ve společnosti, a z ní odvozený návrh úkolů a námětů představující ucelený soubor parlamentních a sociálních aktivit. Závěry sociologů prokazují významné zjištění, že občané sice vnímají současné společenské procesy jako prohlubování majetkové nerovnosti (93%)‚ značná část populace se však kloní k názoru, že jde o jev v podstatě přirozený. Dochází k postupnému přetváření struktury zájmů, které zdaleka není ukončeno a je velmi obtížné přesněji určit její další vývoj.
Lze však postihnout některé základní tendence a soustředit se zejména na ty, které jsme schopni ovlivnit: Charakteristickým rysem je individualizace společenského života a s ní spojené dělení a osamostatňování dílčích zájmových a sociálních skupin, a to se všemi průvodními negativními dopady, které byly zaznamenány a teoreticky popsány v zemích s obdobným vývojem: Především jde o ztrátu pocitu sounáležitosti a solidarity, což umožňuje vládní koalici stavět dílčí, byť oprávněné zájmy jedněch skupin proti druhým. Poprvé bylo této metody s úspěchem využito v době přijímání Zákona o malé privatizaci, kdy úsilí pracovníků obchodu a služeb prosadit formy ekonomického nájmu jako rovnocenné vůči aukčním prodejům do soukromého vlastnictví bylo veřejnosti vyloženo jako projev skupinového sobectví a pokusy o dílčí stávky skončily neúspěchem.
Obdobně byly odsunuty na vedlejší kolej požadavky horníků a zcela zjevné je užívání této metody ve vztahu k zemědělcům, kteří byli navíc působením restitucí majetkovými vztahy rozděleni na dvě zájmově různé podskupiny.
Novela zákona 229/1991 Sb. o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, která bude v nejbližší době předložena parlamentu, obsahuje podle sdělení ministra Luxe ustanovení, že lidé, kteří v minulosti darovali majetek, by ho měli získat zpět. V případech, kdy restituční požadavky převyšují majetek státního statku, nebo v případech, kdy obce nemají dostatek prostředků na vypořádání restitučních nároků, by se podle této novely měl stát povinnou osobou pozemkový fond.
Je více než zřejmé, že proces diferenciace zájmů by měl být tímto postupem dále prohlouben a oslabena jednotnost postupu zemědělců.
Současná agrární politika vlády ČR, jak se ukazuje, však působí svou bezkoncepčností negativně na obě skupiny. To jasně vyplynulo ze setkání jihomoravských zemědělců v Břeclavi, kde svorně konstatovali zástupci zemědělských družstev, soukromě hospodařících rolníků, Svazu vlastníků půdy a zpracovatelského průmyslu, že bez ohledu na formu hospodaření a majetkové vztahy nedává agrární politika zemědělcům žádnou perspektivu. To je mimo jiné zřejmé z číselných údajů dotační politiky, která představuje ve vyspělých západních zemích v průměru 38% (v případě Švýcarska, či Skandinávie téměř dvojnásobek), zatímco u nás poklesla na řád 12%‚ a to při neúnosném vzestupu cenového zatížení na vstupech.
Z uvedeného výčtu vyplývá nezbytnost koordinovat naši parlamentní i mimoparlamentní aktivitu a usilovat prostřednictvím klubu LB o prosazení nezbytných dotací na úrovni evropských standardů a zavedení účinné kvotační dovozní politiky, která by zabránila importu dotovaných potravinářských výrobků ze zahraničí, jimž zejména díky dotacím nejsou naši zemědělci schopni cenově konkurovat. Stát musí zároveň poskytnout garance cenových i objemových limitů základních zemědělských produktů, které budou mít stabilizující účinek.
Nekoncepčnost vládní politiky se týká i podnikové sféry, zejména rozhodujících velkých podniků, které z valné části ovlivňují zaměstnanost v celých regionech. S nabytím účinnosti Zákona o bankrotu může dojít k řetězové reakci, která bude mít vážné důsledky pro příjmovou část státního rozpočtu, a tedy i možnost výdajů nejen do oblasti sociální, školské, kulturní, ale i do sféry infrastruktury, jejíž rozvoj do značné míry podmiňuje zahraniční investice do technologií a účast zahraničního kapitálu vůbec.
Vyjádření premiéra Klause, že: »...to málo, co s tím vláda dělá, tak akorát odpovídá«, pokládáme za nekvalifikované a nepostačující. Jak konstatují v citovaných závěrech sociologové, další ekonomický vývoj povede k prohlubování nespokojenosti a sociálních rozporů, což bude mít své důsledky v proměnách hodnotových orientací i jednání lidí, avšak spíše ve smyslu úsilí o zachování vlastní existence, než ve smyslu politické radikalizace.
Pro nás je z těchto výzkumů velmi podstatné zjištění, že odklon od politického a zejména stranického života (jde o průřezové zjištění) bude mimo jiné provázeno únikem do sfér oddechu, nepolitických zájmů a kultury. To potvrzuje správnost a oprávněnost našich opakovaných požadavků na otevření důrazu v činnosti základních článků na nejrůznější nepolitické aktivity. V činnosti ZČ, jak jsme opakovaně konstatovali, přetrvávají stereotypy z minulosti, návyk řešit ve své kompetenci problémy ekonomiky, pracoviště a kádrové otázky, zatímco rozvoj zájmových a občanských aktivit zůstává zcela mimo zorné pole jejich pozornosti.
Bezvýsledná přepolitizovanost vnitrostranického života vede na jedné straně k pocitům bezmoci, protože se naše záměry nedaří ani zčásti splnit, na straně druhé k opakovaným plošně kritickým výhradám k současnému režimu, k neproduktivním pocitům ukřivděnosti a nedoceněnosti, ke škodolibým úvahám »čím hůře, tím lépe« atd. Lidem v produktivním věku, kteří touží po společenské seberealizaci je však takový způsob myšlení a cítění naprosto vzdálený. Ze své přirozenosti se chtějí aktivně účastnit společenských procesů a vlastním vkladem přispět ke změně k lepšímu.
Pokud se nám z tohoto poznání nezdaří vyvodit urychleně závěry, rozvinout na úrovni ZČ soubor nepolitických aktivit, které by na sebe vázaly část nestranické veřejnosti, bude činnost ZČ i nadále převážně nezajímavá, bezradná a postupně bude docházet i k jejich dalšímu rozkladu, který (ať už si to přiznáváme, či nikoli) stále pokračuje. Prázdné volání po ideové a akční jednotě strany je jen důkazem, že jsme se dosud nedokázali vypořádat s faktem, že působíme v pluralitním politickém a zájmovém prostředí a zveřejňování seberadikálnějších stanovisek má ve veřejném mínění jen malou specifickou váhu, pro praktickou politiku je pak bezvýznamné.
Z tohoto hlediska je velmi důležitá činnost našich poslaneckých klubů v místních zastupitelstvech. Mnozí z vás jistě vědí, že ZČ v převážné většině netvoří inspirující zázemí pro poslance. Zázemí, které by pro jejich práci shromažďovalo podněty jako reflexi převažujících místních zájmů, tím méně pak ucelené konkrétní návrhy, jak problémy řešit. Vazba poslaneckých klubů v zastupitelstvech na stranu ve většině případů končí u okresních výborů a i na této úrovni probíhá spíše jen výměna informací, než soustřeďování živých podnětů a jejich koncepční uspořádání, včetně návrhů jak, v jakém čase je realizovat.
A přece právě tato otázka bude do značné míry rozhodující pro výsledky komunálních voleb. Závěry sociologů potvrzující i naše předpoklady, že je třeba se zbavit ideologických stereotypů a opustit iluzorní představy o »vyvolených« sociálních skupinách (dělnické třídě v klasickém pojetí) a že je naopak nezbytné najít diferencovaný poměr k různorodým zájmům vrstevnatě se utvářejících skupin na základě empirického poznání jejich skutečného postavení a významu v současné společnosti. Průběžný sociologický výzkum rychle se měnící struktury společnosti pokládám za nejpodstatnější část poznávací činnosti strany ve střednědobém i dlouhodobém horizontu. Ideologické vizionářství a spekulativní úvahy, vytvářející normativní obraz jakési ideální budoucí společnosti, nám v praktické politice příliš nepomohou. A chtějí-li od nás někteří, abychom současné kroky odvozovali od těchto pomyslných obrazů, svádějí nás na cestu, na které nezískáme ani nové členy, ani sympatizující.
Sociální politiku KSČM proto navrhujeme realizovat v rámci tři projektů, z nichž první by se soustředil na Evropskou sociální chartu, Pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech a plněním Listiny základních práva svobod. Všechny tyto dokumenty byly publikovány buď informační disketou nebo v tisku. Odborná skupina právníků nyní připravuje aplikační výklad‚ s kterým je třeba seznámit širokou veřejnost.
Poslanecký klub LB v českém parlamentu by měl souběžně předložit ve smyslu čl. 10 Evropské sociální charty a jejího protokolu návrh na přijetí této normy do právního systému ČR. Druhou osou programového zaměření by se měla stát všestranná spolupráce a podpora ve vztahu k odborovému hnutí. Z tohoto hlediska se nám nabízí široké spektrum aktivit od ryze místních až po parlamentní. Byla to především novela zákoníku práce, která odborovým organizacím odňala právo informovanosti o rozvojových programech podnikové sféry a ve svých důsledcích mimo jiné otevřela cestu ke korupci, podvodným privatizačním projektům a nejrůznějším machinacím s národním majetkem, se kterým představitelé vládní koalice zacházejí spíše jako s konfiskátem, než jako s národním bohatstvím, o němž rozhodovat jim bylo propůjčeno občany v parlamentních volbách.
V této souvislosti není možné nevidět a zastírat, že se součástí nejrůznějších mafií stali i četní představitelé předlistopadového režimu, kteří bystře zneužívají svých známostí a vazeb domácích i mezinárodních k tomu, aby získali výhodné úvěry a přístup k informacím. Tato fakta budou vycházet ve stále rostoucí míře najevo a sociální orientace naší strany bude sdělovacími prostředky ve vazbě na tyto lidi soustavně zpochybňována.
Význam odborů, jako záruky sociální průchodnosti ekonomické transformace, bude do budoucna bezpochyby dále narůstat. Je přitom naším občanským zájmem, aby se zdařilo přeorientovat naše výroby na technologicky náročnou produkci. Pokud se nezdaří dostatečně rychle modernizovat výrobu a využít šikovnosti a umu našich lidí, nejenže se nám nezdaří vytvořit konkurenceschopnost směrem k otevřeným, vyspělým ekonomikám, ale budeme i dále vytěsňováni z toho, co zůstalo z trhů bývalé RVHP a SSSR.
Tripartita a generální dohody jsou z tohoto hlediska významným stabilizujícím prvkem, který účinně zprostředkuje mezi časově krátkodobými zájmy zaměstnanců a dlouhodobou perspektivou rozvoje podniku. Naše aktivity ve směru k odborům by měly probíhat v několika souběžných vrstvách:
Všechny tyto aktivity předpokládají soustředit odborný potenciál, který ve straně máme a využít dostupných informací. Sběr informací přitom klade vysoké nároky na práci základních článků a odborníků sdružujících se v aktivu kolem okresních výborů. Kvalifikované informace z okresů jsou přitom nezbytnou podmínkou pro činnost poslaneckého klubu v Českém parlamentu, neboť podmiňují jak legislativní iniciativy, tak i cestu k interpelacím.
Třetím pilířem naší práce by se měl stát soubor společenskosociálních aktivit od centra až po základní články. O tomto problému jsem již hovořil a je, domnívám se, dostatečně vystižen v souborech, které jste obdrželi na 1. zasedání. Je nezbytné se dnes poradit v jakém časovém sledu a v jaké hierarchii jednotlivé úkoly uspořádat a především pak o tom, které z nich jsme schopni reálně zabezpečit. Zdůrazňují to zejména proto; že nastolené otázky nejsou nijak nové, že jsme je projednávali na několika zasedáních a výsledky si bohužel z valné většiny jen založili do šanonů s podkladovými materiály.
Současná sociálně-ekonomická situace svědčí o tom, že vládní koalice nemá vývoj pod kontrolou a postupuje metodou pokusů a omylů. Za takového stavu věci přebírá opozice obrovskou zodpovědnost za to, aby nedošlo k lavinovité nestabilitě. Zejména musíme udělat všechny vstřícné kroky k tomu, abychom si perspektivně vytvořili podmínky pro uznání naší strany jako reálné politické síly, která je připravena podílet se výhledově i na vládní odpovědnosti, jako kterákoli jiná politická strana v rámci pluralitního politického systému.
To mimo jiné znamená schopnost pružně a pohotově reagovat na rozpory a chyby v oblasti řízení ekonomických procesů a jejich dopadů do kvality života občanů. Proto jsme na minulém zasedání ÚV KSČM přijali rozhodnutí o ustavení odborných alternativních struktur, které budou soustavně sledovat vývoj v jednotlivých resortech, identifikovat chybné kroky a zároveň i nabízet řešení, která by mohla přinést příznivou změnu. Výkonný výbor se touto otázkou opakovaně zabýval a předkládá vám návrh, který máte v podkladových materiálech. Výkonný výbor vycházel zejména z toho, že by alternativní struktury měly spolupracovat s nezávislými odborníky, event. s obdobnými komisemi (pracovními skupinami) politických stran sociální orientace, odborů a mimoparlamentních subjektů a zároveň napomáhat k rozšiřování odborných znalostí a kvalifikace spolupracovníků z okresů a připravovat je na případnou nabídku pracovat v rámci jednotlivých resortů.
Abychom se však mohli stát reálnou politickou silou, usilující o prosazení svých programových cílů nejen na papíře, nýbrž především ve společenské praxi, musíme se důsledně oprostit od sentimentálního zahledění do minulosti, oprostit se od pocitů křivdy a snů o odvetě, které na mne mnohdy dýchají z některých dopisů, jejichž sloh i s pravopisnými chybami se blíží úrovni obžalovacích spisů z dávno minulých let.
Již na několika předcházejících plénech jsem upozorňoval na to, že uvnitř strany existuje hluboká rozpolcenost přístupů k minulosti i budoucnosti - od pojetí minulosti jako kosmeticky reformovatelné, očištěním od dílčích subjektivních omylů, až po poznání zjevných chyb systémové povahy. Od pojetí budoucnosti jako normativně ideologické vize (které musí být podřízeny i všechny naše současné kroky a přístupy) až po myšlenku vnitřně komunikativní, samosprávné a sociálně spravedlivé společnosti, ke které je možné dospět pouze dlouhou řadou vývojových kroků, a která není uskutečnitelná bez dosažení nové materiálně-technické, technologické i nadstavbové kvality.
Z těchto odlišných přístupů vychází i zcela protikladné hodnocení vývoje ve straně po listopadu 1989. Jedni tyto změny chápou jako nezbytnou hlubokou transformaci do politicky pluralitního prostředí, ve kterém můžeme obstát pouze na základě rovnoprávné soutěže myšlenek a koncepcí společenského rozvoje - jiní, jako dobově vynucené mimikry, pod kterými stále doutná víra ve stranu jako »předvoj«, který se prosadí cestou revoluční změny v okamžiku, kdy dojde k patřičné radikalizaci společenského vědomí. Přitom dnes již otevřeně zpochybňují legitimitu vývoje ve straně od posledních plén ÚV KSČ před prosincovým mimořádným sjezdem roku 1989.
Tito lidé hledají viníky pádu systému reálného socialismu nejen ve vnějších příčinách, jako je působení disidentů na pokyn »ideodiverzních centrál«, ale i v »renegátství« některých představitelů strany, v jejich »sociáldemokratismu, liberalismu a oportunismu«, čímž se bezděky nebo možná zákonitě oživují pojmy období stalinských perzekucí a politických procesů. Řekni mi, jakým jazykem mluvíš a já ti řeknu, kdo jsi. Ve své zaslepeností si tito lidé nepřipouštějí, že zhroucení režimů střední a východní Evropy předznamenalo mimo jiné hlubokou a dlouhodobou diskreditaci pojmů »komunismus« či »levice« a valná většina občanů se ve volbách 1990 přiklonila k subjektům nabízejícím jinou alternativu vývoje.
Ještě ostřeji tato diskreditace vystoupila na povrch po volbách 1992, kdy se občané rozhodli podpořit rozhodující většinou, postačující k dokončení úplného převratu, pravici a to dokonce bez ohledu na skutečnost že pravicová koalice zcela zjevně prosazuje systém hodnot, který v praxi směruje proti zájmům zaměstnanců, tedy lidí, kteří prodávají svou práci, ať již práci rukou nebo rozumu.
Ani dvouletá sociální zkušenost s uplatňováním »šokové terapie« a výrazný pokles životní úrovně nepřinesly změnu voličských preferencí ve prospěch levicově a sociálně orientovaných stran a hnutí. Naopak: volebního vítězství dosáhla ODS s ostře pravicovou profilací, což zřetelně ukazuje rozsah a hloubku odmítnutí minulého režimu ve vědomí velké části našich spoluobčanů.
Není sporu o tom, že se v celém polistopadovém období vytrvale a neúprosně prosazuje tendence sledující naprostou společenskou izolaci KSČM včetně všech, kdo se k ní hlásí, bez ohledu na jejich odbornou zdatnost a způsobilost. Tyto tendence neslábnou a vracejí se v nových vlnách především oživováním tragických prožitků 50. let a poukazy na rozsah obětí nezákonností a perzekucí v bývalém SSSR pod ideologickým praporem marxismu-leninismu.
Díky tomuto vytěsňování na okraj společnosti - a to jak ve smyslu existenčním, tak i ve smyslu občanské a morální věrohodnosti - jsou naše programové cíle přijímány s nedůvěrou a mezi mladou a střední generací nenacházíme náhradu za členy, kteří nám odcházejí. Nechceme-li se spokojit s trvalou nadvládou pravice v české společnosti, jsme povinni hledat kvalitativně novou cestu společenského vývoje, která by nebyla jen souborem vyčpělých frází, nýbrž především proveditelným modelem, což jinými slovy řečeno znamená: modelem občansky přijatelným a důvěryhodným.
Žádná opoziční strana, tedy ani naše, není schopna sama o sobě dostát tomuto poslání a splnit, byť třeba jen z malé části svůj předvolební, či stranický program. Zahleděni do vlastních, obecně jistě přijatelných rozvojových koncepcí zapomínáme mnohdy na to, že pro občana mají tyto záměry smysl pouze tehdy, dokážeme-li je splnit. A my je svými 14% plnit nedokážeme. S tím úzce souvisí i otázka, jakým způsobem nás vnímá společnost a ostatní politické subjekty:
V době přijetí ing. Štěpána do KSČM si ÚV uvědomil riziko podlomení naší dva roky pracně budované autority a přijal prohlášení, které se následně ukázalo jako neúčinné. Není se co divit, že veřejnost to pochopila jako politický amatérismus nebo předem smluvený krycí manévr. Následný vznik a veřejné vystoupení platformy Za socialismus ztrátu důvěryhodnosti naší politické orientace dále prohloubil a političtí partneři ji vnímají jako pojem plošné aktivizace bývalých stranických funkcionářů, kteří usilují o posílení vlivu ve straně a případně k jejímu ovládnutí.
Tato tendence se slévá s kritikou vedení strany tou částí stranických teoretiků, kteří byli spoluautory předlistopadové ideologie, tedy těmi, kteří vytvářeli sebevědomí třídy stranicko-státní byrokracie. Sebevědomí, které Marx pojmenoval jako vytváření falešného, iluzorního, a převráceného vědomí.
Je velmi nebezpečné setrvávat v zajetí mylných představ o samospasitelnosti zhoršujících se sociálních podmínek. Ty mohou sice naše postavení zlepšit, ovšem pouze za předpokladu, že se staneme součástí širší opoziční koalice. což se ukazuje být nemožné, nedokážeme~li se včas a s plnou rozhodností zbavit zátěže všeho negativního z minulosti.
Zásadní omyl, kterým se někteří utěšují, spočívá v tom, že z ideologické předpojatosti shledávají v krystalizující sociálně třídní struktuře vyvíjejícího se sociálně-ekonomického organismu dělnickou třídu již ve stadiu třídy nikoliv o sobě, ale ve stadiu třídy pro sebe. Tedy ve stavu, kdy je obdařena vědomím svého nerovnoprávného postavení a vědomím nutnosti toto postavení měnit spolu se změnou celého systému. K tomu pak nevyžadují nic více a také nic méně, než názorovou, organizační a akční jednotu »bojeschopné« strany.
Pojetí komunismu jako vize budoucí společnosti s přesně definovanými charakteristikami, kterým má být přizpůsobována realita, se ukázalo jako neudržitelné a zcela scestné - zcela zákonitě a systémově vedoucí do slepé uličky reálného socialismu. V tom je jeden z klíčových momentů, kde se o sebe tříští přístupy různých názorových proudů a vznikají zásadní nedorozumění v naší členské základně. Jde o způsob pojetí socialismu a odtud i komunismu. Otázka je zásadní -socialismus jako nižší fáze komunismu se všemi průvodními jevy, tedy i revolučním zvratem poměrů? Nebo socialismu, jako systém hodnot? Jako sociálně ekonomický organismus, který preferuje a zajišťuje sociální a právní stránky potřeb života nejširší občanské společnosti?
Zejména zde je jádro rozporu, který.pro soužití v rámci jedné politické strany zneužívá definiční nevyhraněnost pojmů a jejich reálného obsahu. Někteří zkrátka nedoceňují hloubku a rozsah historické porážky.
Zásadně rozdílné představy o minulosti i o budoucnosti jsou a budou trvalým zdrojem vnitrostranických konfliktů, pokud falešně chápanou pomyslnou jednotu neotevřeme chirurgickým řezem. Pokud ti, kteří hrají falešnou hru s pojmovou nevyhraněností nebudou otevřeně definovat svou názorovou pozici vůči politické parlamentní pluralitě a různorodosti vlastnických forem. Podle mého přesvědčení současný stav vyhovuje především vládní koalicí, která s naší stranou, ale i s opozicí jako celkem, zachází prostřednictvím minulosti jako s rukojmím. Takový je cíl a smysl zákona o protikomunistickém odboji i nejrůznějších dalších odhalení, jako jsou akce Norbert, Vlna, Zásah, která budou znovu zaměstnávat vyšetřovací komise českého parlamentu i generální prokuraturu. Budou však zaměstnávat především nás trvalou obranářskou pozicí, ve které budeme hájit neobhajitelné a snímat hříchy, kterých jsme se nedopustili.
S tím souvisí i stálá hrozba realizace zákona 496/1990 Sb. o navrácení majetku bývalé KSČ. Naše poslední jednání, která jsem vedl spolu s předsedou klubu poslanců v Českém partamentu Jar. Ortmanem s ministrem Stráským ve vztahu k naší budově, to pouze potvrdila. Pan ministr nám sdělil, že žaloba o vyklizení nebude stažena, že nám však může slíbit, že ani v případě prohraného sporu před nejvyšším hospodářským soudem nebudeme nuceni budovu vyklidit. Pokud bychom spor prohráli, může nám vlastník uložit takové poplatky z využívané plochy, které nás donutí hledat jiná, havarijní řešení.
Máme-li se chovat jako skutečně zásadová opoziční strana, kterou není možné ani zastrašit, ani uplatit, nemůžeme se vyčerpávat do nekonečna vysvětlováním naší současné programové pozice ve vazbě na přetrvávající název. Z tohoto pohledu je zřejmé, že ke změně přístupů k naší straně nestačí, že jsme se distancovali od praktik bývalé státostrany. Naši politickou identitu, založenou olomouckým a potvrzenou kladenským sjezdem zároveň soustavně znevažují ti, kteří nesou mravní a politickou odpovědnost za důsledky předlistopadového vývoje a dnes se cynicky znovu pokoušejí o návrat, čímž (ať již vědomě, či nevědomě) znovu před veřejností znehodnocují levicové pojmy a alternativy.
Nejen pro sociálně orientované politické strany, ale především pro občanskou veřejnost není dostačujícím argumentem, že se od těchto bývalých prominentů distancujeme. Navíc, bohužel, pouze slovně (přičemž v případě posledních čísel Naší pravdy ani slovní odstup není skutečností). Zároveň není možné popírat, že část členské základny, zejména bývalí funkcionáři a vykladači spotřebních společenských věd jsou jejich způsobu myšlení z nejrůznějších pohnutek nakloněni. Že se pouze domnívají, že pro návrat těchto lidí ještě nenastal »pravý čas«, že špatně odhadují vnitropolitickou i mezinárodní situaci.
Chceme-li zůstat stranou reálně uvažujících lidí, nemáme právo před těmito fakty zavírat oči a tvrdit, že jde pouze o okrajový jev, který má ve straně pouze zanedbatelnou odezvu. Máme každý dostatek poznatků o aktivizaci předlistopadových prominentů, ať již v centru nebo v okresech, kteří po tříletém mlčení přicházejí s kritikou naší politiky na úrovni OV i centra a oprašují stará hesla, která KSČ přivedla na práh sebezničení. Buď jsme odhodláni akceptovat své působení v otevřené společnosti a budeme schopni přežít jako reálná politická síla, zastupující a vyjadřující zájmy širokých sociálních skupin zaměstnanců anebo budeme nadále žít jako uzavřená okrajová pospolitost, která s pocity hořkosti všechno kritizuje, přičemž je v každodenní politice vždy znovu zranitelná odmítanou a kriminalizovanou minulostí.
Je to jedna z klíčových otázek, kterou si v následujících dnech a týdnech musí každý z nás s vědomím odpovědnosti položit. Je významný rozdíl mezi naší povinností nazývat věci otevřeně pravými jmény, o což jsme se v poslaneckých klubech snažili a snažíme i dnes, a mezi tím, v jaké míře jsme schopni náš pozitivní program proměňovat ve společenskou realitu.
Někteří soudruzi opakovaně kladou otázku, chceme-li být stranou čistě volební, či stranou zároveň účinně činnou v mimoparlamentní politice. Přiznejme si popravdě, že zejména v oblasti mimoparlamentní politiky, bez ohledu na zbožná přání, máme značný dluh. Na několika zasedáních ÚV jsme se zabývali nutností pomáhat lidem v nouzi solidárními akcemi, poradenskou činností, kulturními aktivitami - zkrátka vším, co nám umožní stranu na úrovni základních článků široce otevřít veřejnosti.
Předsedové ZČ si často stěžují na nedostatek informací, zároveň však chybí aktivní zájem o jejich získávání a především šíření směrem k veřejnosti. I po třech létech přetrvávají stereotypy jalového debatování v úzkém okruhu stejně smýšlejících, paušální kriticismus a podtrhávání různých myšlenek v projevech jednotlivých stranických funkcionářů, které nejsou posuzovány podle reálného obsahu, nýbrž podle toho, nakolik jsou či nejsou v souladu s ideologickými poučkami. A právě v tom, podle mne, spočívá podstata nedokonalé transformace naší strany do otevřené společnosti.
V České republice se po volbách 1992 vytvořil jeden z nejpravicovějších režimů v Evropě. Můžeme vést polemiky o tom, zda naším dlouhodobým cílem je socialismus, či komunismus, poklesu životní úrovně a drancování národního hospodářství však takovými úvahami nezabráníme. Jediným schůdným východiskem z tohoto stavu je úsilí o posun voličských preferencí k pomyslnému politickému středu, či chcete-li levému středu a vytvoření vlády, která by provedla nápravu způsobu provádění ekonomické transformace a k pojmu tržní ekonomika znovu připojila přívlastky sociální a ekologická.
Z tohoto hlediska je pro nás historickou výzvou nezbytnost napomoci sjednocení sociálně orientovaných politických subjektů, které se obdobně jako my, nesmiřují s politikou vládní koalice. To mimo jiné znamená nepřipustit opakování starých chyb, nepokládat za zanedbatelné vytváření souběžných, na minulost orientovaných struktur, jejichž představitelům jde především o ospravedlnění vlastní minulosti a zavlékání stany jako celku do vlastních hříchů.
Nejde nám o setrvání ve funkcích za každou cenu. Jsme si především vědomi své odpovědnosti za politické přežití naší strany, obnovování její členské základny a rozšiřování početnosti sympatizujících. Hluboce se mýlí ti, kteří toto usilování pokládají za kladení ultimativních požadavků a prosazování vlastních názorů za každou cenu. Ultimátum nám dává především historická realita. Máme dobrý a pro mnoho lidí přijatelný program - pod hlavičkou »komunistický« si ho však mnozí vůbec nepřečtou. Někteří členové chápou naléhavost této historické výzvy a jsou pro změnu, jiní ji pokládají za nějaký ústupek. Pokud bychom však změnu názvu neprovedli, zatěžovali bychom se neustále obnovovanými vnitřními diskusemi místo ofenzivní a kvalifikované opoziční činnosti.
Osobně ve změně názvu žádný ústupek nevidím, nýbrž naopak: jasný signál pro vnímavou část společnosti, že to s radikální opoziční politikou myslíme vážně. Pokud by měly dál pokračovat neplodné ideologické šarvátky, znamenalo by to, že si více vážíme mýtů a iluzí, než realistické analýzy současné doby a snahy o účinnou politiku ve prospěch neprivilegovaných lidí. Ujišťuji vás, že by nebylo nic snazšího, než pasivně přihlížet střetávání neslučitelných názorových proudů a koncepcí, zaujímat k tomuto střetu neutrální postoje, říkat na setkáních s členy strany to, co chtějí slyšet a očekávat za rok za dva znovuzvolení do parlamentu. Takový přístup bych však pokládal za nečestný a nezodpovědný, především proto, že podle mého přesvědčení vede do slepé uličky.
Pokusil jsem se shrnout své poznatky a hodnocení současnosti i minulosti v úvaze »Na rozcestí«. Nejde o žádnou politickou proklamaci a v žádném případě se nedomnívám, že jde o text dokonalý a úplný. Je pouze skromným podkladem k širší diskusi. Podkladem, který odpovídá úrovni mého poznání za dobu působení ve FS i ve funkci předsedy strany. Chtěl bych zdůraznit, že v současné vnitrostranické krizi nejde o spor osob, i když se v politice lze jen obtížně vyhnout personifikacím - jde o zásadní spor o hodnocení minulosti a z něho vyplývající koncepce vývoje strany i společností v jejich dobové i geopolitické podmíněnosti. Jde zejména o to, aby se lidé nemuseli bát být členy naší strany, nemuseli jen tajně přispívat na její činnost, aby se k členství v ní a sympatiím s její politikou mohli hlásit samozřejmě a otevřeně. Bude-li pokračovat současný nepříznivý vývoj, bude naše strana odsouzena jen k postupnému stárnutí a prohlubování velmi nepříznivé věkové struktury. Vy nejlépe znáte skutečnou pravdu. Zavírat před ní oči znamená chovat se politicky nezodpovědně.
Lidé v produktivním věku vstupují do strany jen minimálně a v žádném případě nenahrazují úbytky, způsobené odchodem jiných. O tom svědčí více než výmluvně statistická data, zachycující skladbu naší členské základny - nejmladší věkové skupiny tvoří kolem jednoho procenta členů, zatímco 55,4 % představují lidé starší šedesáti let. 51% tvoří důchodci, přičemž tradičně pojatá profesní skladba, opírající se podle teoretických pouček o dělnickou třídu, je s méně než 19% srovnatelná se zastoupením bývalých technicko-hospodářských a administrativních pracovníků.
Rozbor ukazuje i zhoršující se složení z hlediska dosaženého vzdělání - nejpočetnější skupina má pouze vzdělání základní, a to 57,2 %. Máme-li společnosti předložit kvalifikované alternativy, nezbytně potřebujeme spolupráci ekonomů, politologů, ekologů a právníků. Víte lépe než já, s jakými obtížemi se v práci okresních organizací potkáváte, chcete-li zpracovat vysoce kvalifikované analýzy regionálních problémů včetně rozboru stavu podnikové sféry a naznačení východisek.
Uvedené údaje svědčí o tom, že strana může při pokračování současných vývojových tendencí tvořit základ reálné politické síly, která by ovlivňovala společenskou situaci nanejvýš ještě ve volbách v roce 1996. Stav je vážnější než jsme si ochotni mnohdy připustit.
Co ukazuje rozbor dosažených volebních výsledků v roce 1992? Zaznamenali jsme absolutní úbytek hlasů. Na jednoho člena strany volili LB zhruba 2 sympatizující. To je alarmující údaj, vezmeme-li v potaz, že v případě ČSSD jde zhruba o 10 násobek, v případě ODA dosahuje rozdíl hodnoty celého řádu. Rozpadají se dále základní články, přičemž požadavek, abychom v rámci LB usilovali o vytváření ZO smíšeného typu je označován za jeden z nejtěžších hříchů, kterých jsme se v minulostí dopustili.
Naštěstí šedivá je všechna teorie a zelený strom života - za poslední dva měsíce bylo ustaveno 18 rad Levého bloku a v dalších 22 okresních městech byly vytvořeny podmínky pro vznik jejich přípravných výborů. Zároveň je však nutné konstatovat, že vystoupení platformy »Za socialismus« zabrzdilo jednání s hnutím důchodců »Za životní jistoty« a »Hnutím za sociální spravedlnost« a vneslo vážné problémy i do jednání s dalšími představiteli politického života a opozičních politických stran.
Není žádným tajemstvím, že stejně jako řada bývalých funkcionářů KSČ, i mnoho současných funkcionářů KSČM od okresů až po poslanecké kluby úspěšně podniká. Na tom není nic špatného ani nepřirozeného - za předpokladu, že zároveň neskloňují do omrzení pseudorevoluční radikalistická hesla a obelhávají tak členskou základnu. Bohužel, řada podnikatelů, kteří se v podnikání uchytili, odchází ze stranických funkcí a ztrácí se stranou kontakt. Víte lépe než já, že se to projevilo na některých konferencích v průběhu přípravy 2. sjezdu někde až v tak extrémní poloze, že se pro obsazení funkcí předsedů či tajemníků nenašli lidé v produktivním věku.
Aniž bych chtěl podceňovat zkušenosti a organizátorské schopností starších členů strany, ve volených funkcích od okresů až po ústřední výbor by podle mne měli být lidé, kteří v sobě nemají hluboce zakořeněné stereotypy stranické práce z předlistopadého období. Otevření se veřejnosti se nám jinak nemůže zdařit.
Stále se projevuje nesmyslné přeceňování ideologie, i když je více než zřejmé, že občany k politické straně nepoutají nábožensky chápané soubory pouček, nýbrž především uspokojení jejich sociálních a politických požadavků, včetně touhy po seberealizaci, kterou hubený rozpočet a rozpočet České republiky v rámci obcí neumožňuje uskutečnit. S tím úzce souvisí zejména práce s mladými lidmi, která by měla vycházet ze zájmů, které jsou přiměřené jejich věku, tedy aktivit převážně nepolitických, které mohou být teprve s odstupem času zhodnoceny.
Soudobá vnitrostranická situace není důsledkem vzniku platformy »Za socialismus«, jak se někteří pokoušejí zjednodušeně vykládat, ale především přežívajícím myšlením a návyky, které vyplývají z hlubokých rozporů mezi marxismem-leninismem, jak byl lidem vštěpován před listopadem 1989, a společenskou realitou. Svědčí o tom více než průkazně politická Deklarace platformy »Za socialismus«, která byla rozeslána okresním výborům, názorovým proudům a platformám k aktivizaci členů ZO, OV, ÚV KSČM a komunistům, voleným do zastupitelských orgánů všech stupňů, zvláště pak českého sněmu.
Jde o soubor mnoha zbožných přání, která nepochybně řada lidí sdílí. Co však chybí, je konkretizace podmínek a jednotlivých kroků, za jakých by takto zaktivizovaní členové ZO a poslanci na všech úrovních mohli tyto cíle prosadit. Je zřejmé, že tyto programové záměry jsou pouze populistickými výkřiky, jež jsou při současné skladbě obecních a městských zastupitelstev i českého parlamentu nerealizovatelné, pokud se ovšem neuvažuje o jiném řešení než řešení parlamentním.
Vstupujeme do kalamitního, krizového období, které bude poznamenáno výraznými prvky destability. Týká se to nejen naší zmenšené ČR, ale i celé Evropy a světa. Snad jen s tím rozdílem, že v důsledku krátkozraké politiky polistopadových vládních garnitur došlo k podstatnému oslabení našeho postavení. Vládní koalice umožnila, aby vyspělé země právem silnějšího vůči slabšímu,či spíše naivně se nebránícímu, exportovaly své problémy k nám. V první fázi se jednalo o export odbytové krize, která spolu s potlačením vnitřní poptávky způsobila trvalý a hluboký sestup výroby. Ten překračuje nejen meze sociální únosnosti, ale dosáhl takových rozměrů, že podlamuje možné budoucí oživení, podvazuje uplatnění růstových faktorů.
Polistopadové vládnoucí garnitury přecenily ochotu vyspělejších zemí nám pomoci (v praxi došlo k pravému opaku), ale i nedocenily hloubku recese současného světa. Jsme teprve na začátku peřejí, kterými se v zájmu přežití musíme pokusit proplout. Zejména proto si nemůžeme dovolit tytéž chyby, jako vládnoucí koalice - totiž stereotypní nazírání na realitu. Máme-li si zachovat šanci na POLITICKÝ VLIV, je nutné přejít do ofenzívy. Kritické, důsledné opoziční ofenzívy s programem vyvedení naší společnosti z nebezpečí sociálně-ekonomického kolapsu, na jehož pokraji se nacházíme.
Rozsévání iluzorních představ o možnosti nějaké blízké »reálně socialistické« perspektivy. Chtěl bych v této souvislosti připomenout poučnou skutečnost. V důsledku přezíravého postoje Komunistické internacionály vůči sociální demokracii vyšlo ještě prosincové číslo novin německých komunistů Rote fahne v roce 1932 s palcovými titulky »Mit sozial Demokraten Nie!« Bylo to také jedno z posledních čísel těchto novin. Opakovat tytéž chyby po nabytí historických zkušeností by se již ospravedlnit nedalo. Jít do ofenzívy znamená vyslat vstřícný signál těm, kteří se stále ještě obávají, že v naší straně jsou vlivné proudy, které chtějí zvrátit vývoj před listopad 1989. Z hlediska zkušeností posledních týdnů a měsíců musím konstatovat, že tyto obavy nejsou tak zcela neoprávněné.
Myslím, že Haló noviny a především Naše pravda publikovaly dost příspěvků těch, kteří zcela zjevně nejsou s to pochopit pravdu o minulosti ani pravdu o současnosti.
Na lednovém plénu ÚV jste schválili pojetí naší strany jako reformně alternativní, radikálně opoziční, nikoli opisování sociálně demokratických koncepcí, jak se dnes někteří vykladači »talmudu« pokoušejí prokázat a usvědčit mé úvodní vystoupení, přijaté jako dokument ÚV z bezpočtu »sociáldemokratických« a bůhví ještě jakých ideologických deviací.
Strana reformního typu se snaží využít parlamentní demokracii k prosazování postupných socializačních přeměn ve složité situaci, v jaké je nyní ČR. Prostřednictvím parlamentní demokracie a její obrany se snaží uhájit takové obecné zásady, jako je právní stát, lidská práva, pluralitní demokracie. V podmínkách ČR to ovšem nestačí.
Z důvodů, o nichž jsem již hovořil, nabude působení destabilizujících faktorů takové míry, že musíme věnovat pozornost i mimoparlamentní činnost. Měli bychom se jako permanentně aktivní strana samosprávného typu snažit se svými blízkými spojenci v rámci LB o vytváření vlastních alternativ zdola, aktivní sociální sebeobrany prostřednictvím samosprávných podnikatelských sítí, samosprávných komunálních a zájmových aktivit, o kterých jsem již hovořil. V tomto smyslu překračujeme rámce tradičních sociálně demokratických schémat a navazujeme na to tvořivé, o co i za minulého režimu poctiví občané naší země usilovali. Je to ostatně v jejich vlastním a bezprostředním zájmu. Pomáhat si svépomocí, vlastními silami tam, kde to jde a tam, kde na to síly máme.
Domnívám se však, že nastal čas, abychom si otevřeně řekli, v jakém stavu se nachází současné komunistické hnutí ve světě. Odvolávat se na úspěchy Kim Ir-sena v KLDR, Fidela Castra na Kubě a Vietnamu je naprosto absurdní, neboť ve všech těchto režimech jde o systémy s vládou jedné strany, omezováním lidských práv a svobod, přičemž ani ekonomický vývoj v těchto zemích patrně občanům České republiky za vzor sloužit nemůže.
Specifickým případem je Čína. kde si vedoucí představitelé včas uvědomili, že centrálně plánovaná nedostatková ekonomika je konkurenceneschopná vůči ekonomikám tržním. Při návštěvě Číny jsem na vlastní oči viděl obrovský rozdíl mezi Pekingem a oblastmi, které jsou koncipovány jako tzv. volné zóny, kde se na tržních principech angažuje zahraniční kapitál, od japonského, tchaj-wanského, amerického až po západoněmecký. V těchto oblastech opravdu prudce narůstají podmínky pro vývozuschopnost na technologicky náročné trhy, přičemž je třeba si uvědomit, že know-how i technologicky špičkové komponenty jsou dováženy, zatímco čínské podniky zajišťují zejména technologicky méně náročné součásti a konečnou montáž.
V Evropě došlo po pádu režimů ve střední a východní Evropě, zejména pak po rozpadu Sovětského svazu k akutní, morální i ekonomické krizi téměř všech komunistických stran. Tak kupř. ve SRN v rámci KSN působí ne více než 10 000 členů, strana nemá zastoupení v žádných zastupitelských orgánech. Ve své ideologii se sice hlásí k marxismu-leninismu v tradičním pojetí, je však právě proto v německé společnosti spíše kuriozitou. Tato strana byla přímo i nepřímo dotována zahraniční pomoci a poté co tato finanční pomoc opadla, členská základna se minimalizovala a SPD jako reálná politická síla na sebe váže převážnou část sociálně orientovaných voličů.
V Polsku byla někdejší KS Polska již před válkou zlikvidována a promoskevsky orientovaná bývalá vládnoucí PSDS se po pádu Jaruzelského režimu přejmenovala na stranu sociálně demokratickou. Je zastoupena v Sejmu a má vliv v odborech, OPZZ. Tato strana má obdobně jako my socialistický program a usiluje o integrační úlohu vůči různým nepolitickým uskupením.
V Maďarsku se bývalá MSDS rozpadla na Stranu práce, která má zhruba 40 000 členů, nemá reálný vliv a v parlamentu není zastoupena ani jedním poslancem a Socialistickou stranu, do které přešla většina bývalých členů MSDS a v parlamentu se snaží vytvářet integrovanou opozici. Je přitom třeba si uvědomit, že bývalá MSDS měla již před pádem bývalého režimu podstatně prozíravější vedení než bývalá KSČ, přicházela aktivně s reformami a vypořádala se s vlastní minulostí, včetně vztahu k významným politickým osobnostem, jako byl kupř. Imre Nagy, zákeřně popravený po vpádu sovětských vojsk do Maďarska v roce 1956.
Komunistická strana Rakouska nemá více než několik tisíc členů, žádný reálný společenský vliv, přičemž je vnitřně dlouhodobě zmítána spory mezi marxisticko-leninskými fundamentalisty a reformátory.
Ve skandinávských zemích marxisticko-leninsky orientované strany ve své většině již od doby sporu o eurokomunismus po roce 1968 opustily původní název, přičemž Komunistické fórum Dánska je spíše názorovou platformou než politickou stranou v tradičním slova smyslu. V Holandsku byla KS již před pádem režimů střední a východní Evropy pokládána za exotickou záležitost, sdružující zanedbatelné sociální skupinky včetně skupin sexuálně extremistických. KS Belgie má cca 4,5 tisíce členů, 0,5 procenta voličů, není zastoupena v parlamentu a je spíše pozůstatkem minulosti než živou politickou sílou. KS Velké Británie po událostech v roce 1989 fakticky zanikla a ze zbytku se zformovala tzv. nová levice, jejíž členská základna se počítá spíše na stovky než na tisíce.
Výjimkou v současné Evropě je FKS, která má oficiálně 450 tisíc členů, 24 poslanců a 12 senátora. Od počátku 70. let však zaznamenává pravidelný úbytek voličů, který z 20 procent na počátku 70. let ke konci let 80. poklesl na 8 procent. Právě na případu FKS je možné názorně demonstrovat, že komunistické hnutí prodělává těžkou krizi a pro pocity výlučnosti není schopné reflektovat nové civilizační proudy. To je zřejmé i na vývoji čtenářské základny stranického tisku, kdy se l‘Humanité z velmi vlivného deníku dostalo na náklad současných cca 85 tisíc v zemi, která má 60 miliónů obyvatel. Bez ekonomické podpory SSSR se l‘Humanité ocitá před bankrotem.
Ve Španělsku je komunistické hnutí roztříštěno od počátku 70. let, kdy se jako reakce na přepadení Československa vojsky Varšavské smlouvy vytvořila koncepce tzv. eurokomunismu. Jednotlivé KS jsou sdruženy do volné asociace tzv. nové levice, přičemž sociálně demokratická strana Gonzálesova, která se svým pojetím blíží německé SPD na sebe váže téměř 90 procent levicové voličské základny.
Italská KS se rozpadla na Stranu demokratické levice, která má 120 poslanců a 90 senátorů a předsedu poslanecké sněmovny Napolitana - jde o příklad úspěšné transformace bývalé KS a zachování levicového potenciálu jak v členské základně, která má jeden milión členů, tak i v parlamentu. Vedle SDL vznikla Refundazione comunista s 35 poslanci a 20 senátory. V této souvislosti je třeba zdůraznit velký vliv Ochettovy SDL na italské politické scéně. který se významně projevuje v současné vládní krizi. Vládní koalice se snaží SDL získat ke spolupráci, aby byla zachována stabilita vlády, přičemž SDL si pro tuto spolupráci klade celou řadu požadavků.
Řecká KS se rozpadla již ve sporu o eurokomunismus, přičemž KS Řecka sdružuje především fundamentalisty, pro které je ideová čistota měřítkem hodnot, čímž se fakticky vyřazuje z možnosti širšího působení ve společnosti. Část členů KS spolu s levicovými členy socialistické strany PASOK vytvořila asociaci pod názvem Levicová koalice pro pokrok. Reálné zastoupení obou stran v parlamentu bude možné zhodnotit teprve po volbách, neboť v současné nepřehledné situaci není zřejmé, kteří poslanci se ke které z nich hlásí.
V Litvě se KS přejmenovala na Demokratickou stranu práce, výrazně se oddělila od protinárodního prosovětského křídla, v parlamentních volbách získala rozhodující vliv a její předseda se stal prezidentem Litvy. Situaci v pobaltských zemích je však třeba vnímat jako specifickou, a to jak s ohledem na historii a způsob přičlenění těchto zemí k Sovětskému svazu, tak i s ohledem na silně deprimující sociálně ekonomickou realitu, kterou tyto země zaplatily jako cenu za nezávislost. ‚
Pokládal jsem za potřebné porozhlédnout se po okolním světě a i na základě tohoto poznání racionálně zvažovat vlastní přístupy. Ukazuje se, že ze všech dnes zmíněných důvodů nastal čas, aby strana přizpůsobila svůj název svému programu. Výkonný výbor zvažoval tuto otázku zevrubně a s vědomím plné odpovědnosti za budoucnost naší působnosti a předkládá vám dopis všem členům strany a návrh postupu při vnitrostranické diskusi, která by měla být vyhodnocena co nejdříve a měla by obsahovat názory na řešení následujících problémů:
Výkonný výbor je si vědom, že změna názvu je spojena s řadou rizik, včetně možného úbytku členské základny a v té souvislosti i s otázkou hmotného zajištění činnosti okresních výborů. Tajemníku Novákovi bylo VV uloženo, aby připravil alternativní návrh rozpočtu na překlenutí tohoto období přiměřenými dotacemi. Věřím v politickou moudrost každého z nás, tedy v přístupy, které nebudou omezeny pohledy do minulosti či obzorem dneška. ale plnou odpovědností za budoucnost.
Stále se ještě najdou teoretici, kteří žádají další a další nové argumenty pro změnu názvu strany. Opravdu je jich ještě třeba? Pro koho vlastně tito lidé chtějí dělat politiku? Pro ideologii, nebo pro plnohodnotný život člověka? A co je to za ideologii, když jej nepřináší?
Ať již nám naši kritici a oponenti odpustí, či nikoli, výkonný výbor se cítí odpovědný zejména za řadové členy. Za ty, kteří nepožívali žádných výhod a s porušováním lidských práv a svobod minulosti nemají nic společného. Ne oni podepisovali pendrekové zákony. Ne oni posílali na své spoluobčany vodní děla. Nebyli to oni, kteří před celými generacemi zamkli svět na dva západy. I já osobně se jako předseda strany cítím povinen přispět k jejích zcela rovnoprávnému a důstojnému postavení ve společností, které jim po právu náleží. Nevidím důvod, proč by tito lidé měli být neustále skandalizováni za něco, co neučinili. Proč by měli být vytěsňování někam na okraj společnosti. A proč by neměli mít při svém uplatnění stejné šance jako ostatní?. Ať již mi moji odpůrci odpustí, či nikoli, cítím osobní odpovědnost zejména za ně, za řadové členy, za jejich osudy, neboť každý člověk má pouze jeden život.
Společně bychom si neměli vzít na svědomí, že jej právě oni prožijí jako viníci, ačkoliv se neprovinili.
Existujeme jako politická strana proto, abychom realizovali vůli občanů žít v míru a prosperitě. K tomu, abychom tyto cíle mohli uskutečnit musíme získat podíl na politické moci.