Kdo se ptá, co je globalizace, měl by se předem vzdát dvou rozšířených předsudků. Jeden se týká dějin, druhý státu, oba spolu souvisejí.
1. Co se dosud nepodařilo vědeckému výzkumu v malém, vykonaly již dějiny ve velkém: vznikl zvláštní útvar, podivná kombinace mechanismu a živé hmoty, technologie a přírody, životaschopná syntéza člověka se strojem. Tento umělý „svět“ funguje a pravidla svého chování diktuje lidem, svým vynálezcům a konstruktérům. Veřejné mínění, registrující nepřehledné množství novinek, o této převratné události neví, nevzalo ji na vědomí a v posuzování skutečnosti setrvává na zastaralých představách. Kloní se k názoru, že k největším zlům na světě patří stát. Až se jeho působení uvede do patřičných mezí, až zeštíhlí a ztratí tradiční „božskou“ svatozář, uvolní se prostor pro volnou hru blahodárných sil trhu, které zajistí komfort i svobodu. Veřejné mínění spolu s většinou politiků přehlíží, že mocnější než jakýkoli stát a volná soutěživost trhu je nový útvar, planetárně fungující systém.
2. Tento útvar není mechanismus nemá povahu stroje, je to automat nebo automobil nevídaného druhu: pohybuje se sám bez vnějšího zásahu, podstatou jeho pohybu je růst, bujení, expanze, zdokonalování. Jako konglomerát techniky, vědy, průmyslu, financí, válečnictví a ideologie představuje nejmocnější sílu naší doby, ve srovnání s níž ztrácejí stát i trh na významu, klesají do pořízeného postavení. Je přehlíženou zvláštností tohoto útvaru, že ke svému chodu nepotřebuje žádnou morálku, pohybuje se mimo dobro a zlo.
3. Co se stalo s morálkou za vlády tohoto globálního útvaru? Rozpadla se do dvou faktorů, které jsou oba morálně bezmocné. V této pokleslé podobě existuje „morálka“ jako soubor technických pravidel, jimiž se řídí fungování systému, a jako moralistní krasořečnění, které zakrývá, že fungující systém ze svého chodu morálku vylučuje. Ekonomie fungujícího systému se zbavuje všech zbytečných nákladů i překážek brzdících zrychlování pokroku: morálka patří k rušivým faktorům fungování.
4. Tento fungující systém zkonstruoval moderní člověk v sebevědomé pýše pána a vlastníka přírody, vladaře nad veškerenstvem. Jeho počátečním účelem bylo usnadnit a zpříjemnit život. Ale postupně se systém osamostatňuje od člověka, jde svým vlastním chodem, až nakonec dochází k epochálnímu zvratu: člověk - subjekt ztrácí kontrolu nad svým výtvorem, mění se na objekt, zatímco systém se povyšuje na pseudosubjekt, pohlcuje člověka a transformuje ho na ukázněné a poslušné příslušenství svého fungování. Doprovodným stínem této záměny je fakt, že člověk setrvává ve svém vladařském a panském sebevědomí, které tak ostře kontrastuje s jeho reálným služebným postavením. Dialektika pána a sluhy se odehrává jako fraškovitá ironie dějin.
5. Vědecký výzkum, důležitá součást zmiňované moderní symbiózy, dovede vyrobit umělé látky jako rovnomocnou a dokonce kvalitnější náhradu přírodních materiálů. Nastoupil věk „syntetičnosti“. Moderní doba umí zhotovit nejen umělé látky, ale také umělé příběhy a požitky i umělý život. Žijeme v epoše všeobecné náhražkovitosti. Místo diference dobra a zla nastupuje rozlišení zástupné, náhražkovité: nikoli dobro a zlo, ale priorita výkonu, úspěchu, profitu, rentability, rychlého vzestupu a obohacení.
6. Fungující systém vytváří soběstačnou pospolitost, naprosto netolerantní, která nestrpí nic od sebe odlišného, nic nad sebou vyššího, všechno, s čím přichází do styku, pohlcuje a spotřebovává pro své účely. Ničí pluralitu, na její místo jako náhražku dosazuje pestrost.
7. Bořitelé lokálních a regionálních zdí jsou současně staviteli jedné obrovské zdi globální, která není zastaralou železnou oponou, jde s duchem doby, s pokrokem technologií, a je vybudována z nejmodernějších syntetických materiálů. Lidstvo je zazděno do ošidné zrcadlovitosti. Uvězněni do křivého, ale okouzlujícího zrcadla masmédií vzhlížejí lidé k planetárním celebritám a zhlížejí se v nich jako v nedostižných vzorech. Jako spoutaní zajatci rozpoutaného imperiálního subjektivismu, charakteristického pro věk globalizace, promítají svou bezmeznou chtivost do prostoru a času: tuto pokřivenou realitu považují za poslední slovo dějin.
8 Planetární vládce - globalizátor se jmenuje pseudos, česky nepravda. Jeho panování se prosazuje jako globální záměna: účinné a úspěšné, efektivní (výkonné) a efektní (na dojem vypočítané) nastupuje jako náhražka za osvobozující rozlišení dobra a zla.
9. Kdo dnes pročítá Platonův spis Charmides, nevychází z úžasu a ptá se: Je dávný řecký filosof naším současníkem, psal o moderní době, měl věštecký dar předvídat na tisíciletí dopředu, odkud pramení jeho „aktuálnost“?
Filosof není prorok, který by z letu ptáků věštil budoucnost, ani dobový komentátor, posedlý „aktualitou“ a novinkami. Vycházeje ze zkušeností své doby, zamýšlel se Platon nad hrozbou, která postihuje každou společnost bez morálky. Co se stane, jestliže se společnost zřekne morálky a zamění ji něčím jiným, náhražkou? Co se stane, když zmizí znalost týkající se dobra a zla? Zdánlivě se nic nezmění, zdánlivě zůstává všechno v pořádku: lékaři se svými odbornými znalostmi nepřestávají léčit nemocné, ševci se svými odbornými znalostmi i nadále zhotovují obuv, tkalci se svými odbornými znalostmi vyrábějí tkaniny, lodivodi se svými odbornými znalostmi navigují koráby po mořích, zdánlivě nic neschází. Ale, milý Kritio, říká Sokrates, aby se všechny věci děly dobře a prospěšně, to nám bude scházet, jestliže se vzdáme znalosti, která rozlišuje dobro a zlo.
Ve společnosti bez morálky jsou na slovo vzatí odborníci na svých místech, každý podává maximální výkon a pracuje s plným nasazením, všechno funguje a klape, ale v tomto klapotu jako by se ozýval zlověstný jednotvárný zvuk grandiózní bezduché mlýnice, o níž Novalis (1799) prohlásil, že ve svém žernovu všechno rozemele, až nakonec zničí sama sebe.
10. Růst - magické slovo epochy globalizace. Co chtějí slyšet lidé, redukovaní (tj. ponížení) na voliče a konzumenty? Vaše životní úroveň poroste, očekává se nárůst národního důchodu, rozroste se síť dálnic a spojů, porostou informace, požitky, potřeby, investice. Jsme očitými svědky a šťastnými dětmi nevídaného, nezadržitelného, bezmezného růstu.
11. K tomuto růstu patří nejroztodivnější obměny (variace). V tomto růstu prorůstá vyšší společnost s mafiánstvím a podsvětím, policie se zločinnými gangy, válka a mír srůstají do jednoho nerozlišitelného procesu. V pohybu tohoto růstu roste jak bohatství pro privilegovanou menšinu, tak chudoba pro odepsanou většinu, roste devastace pro všechny. Patří k podstatě tohoto růstu, že poměry přerůstají lidem přes hlavu a jako nekontrolovatelné síly vládnou nad nimi. Fantasmagorické výjevy, které popisuje jazyk všedního dne, přijímá veřejné míně-ní jako normalitu a nepozastavuje se nad nimi. Nikdo se nezamýšlí nad zvráceností a převráceností, kterou denně oznamují makléři a dealeři ve svých zprávách: měna (koruna, marka) se dnes chovala nervózně, měna (marka, koruna) dramaticky poklesla. V pohybech věcí, v těchto mystifikovaných vztazích lidí, vyjadřovaných zmystifikovanou řečí, v této mnohonásobné mystifikaci se splétají a zaplétají osudy smrtelníků.
12. Rychleji než výroba a životní úroveň vzrůstá a šíří se mor, před nímž je moderní doba stejně bezmocná, jako byl středověk ve vztahu k hladu a choleře, mor globalizační doby - prázdnota. Navenek se projevuje jako nuda, jako neschopnost lidí poradit si s volným časem: nevědí si s ním rady a proto žádají na institucích, soukromých i veřejných, aby jim organizovaly rozptýlení: sami se nedovedou bavit, sami neumějí slavit. Vším prorůstající prázdnota, zabudovaná do fungujícího systému a srostlá s ním, znamená pro moderní lidstvo hrozbu nikoli jedinou, ale největší.
Tak vzniká moderní čarodějnictví: fungující systém produkuje v rostoucí míře prázdnotu (znicotnění, zmarnění), a současně ji obratně, kouzelnickými triky, zakrývá.
13. Ideologičtí chirurgové zbavují lidi při rozeného orgánu, jímž je smysl pro rozeznání dobra a zla, napojují je na přístroje umělé, jejichž prostřednictvím se skutečnost mění na vyprázdněnou karikaturu: zbývá pouze rozdíl výnosného a ztrátového, výdělečného a prodělečného. Prázdnota a ztráta smyslu jsou hlavním dlouhodobým ohrožením soudobého lidstva. Nejmodernější a nejmocnější válečnické seskupení je proti této hrozbě bezmocné.
14. Globalizací vstupuje člověk do stádia nejvyššího ohrožení: propadá fatalitě. Na rozdíl od osudu v antických tragédiích nepřichází v moderní fatalitě ke slovu spravedlnost, ale cynická výsměšnost a jízlivost: pán tvorstva se dobrovolně zapřahuje do fungujícího systému a podřizuje se jeho komandu. Morálka je znevážena a vyřazena z dění, na její místo se prosazují náhražky.
Morálka je vědění o rozdílnosti dobra a zla. Pokud člověk ve svém uvažování a konání tuto diferenci provádí, pokud je místem, kde se toto rozčlenění děje, existuje morálka jako osvobozující moc. Morální diference má podobu strohého příkazu: Nezabiješ!; nebo otřesného, burcujícího sdělení: Je mnoho věcí úděsných (deina), však všechny děsivostí převyšuje člověk (deinotaton)... Hned k dobru kloní se, hned zase uchvácen je zlem. (Sofokles)
15. Fatalita znamená kapitulaci: člověk se vydal na milost čemusi (nikoli komusi, jako v dřívějších dobách) a jako odměnu očekává zajištění, jistotu, komfort. Zříká se podstatného v klamné naději, že hromaděním vnějších statků pozemských, zahrnut jimi, dosáhne štěstí, uspokojení, usmíření.
Do nezvratnosti svého procesu zapojuje fatalita člověka celého, s veškerou jeho energií, ale pohání ho k cílům podružným, a tak ho transformuje na částečnost, jednostrannost, zmrzačenost.
16. Morálka se rodí z vědění, co je dobré a co zlé. Víme jednou provždy a bez zkoumání, co je dobré a co zlé? Víme a nevíme. A protože jsme postaveni mezi toto vědění a nevědění, musíme se vždy znovu ptát. Ptát se je něco jiného než dotazovat se: otázka není dotaz.. Dotaz se dožaduje informace, a jakmile ji má, ztrácí se, aby uvolnil místo dotazu dalšímu. Otázka zůstává a trvá, jejím živlem je rozhovor. Záměna otázky s dotazem je jed-ním z projevů vládnoucí nepravdy. Vymrštěni z otázky, co je dobro a co je pravda, posedlí nekonečnou řadou dotazů, neptají se lidé, co je dobré a co zlé, chtějí pouze znát, co jim prospěje, co je výhodné, co jim zajistí místo nahoře.
17. Člověk je schopen jak dobra, tak zla: v tom je jeho svoboda. Není nikdy jednou provždy připoután ani k dobru, ani ke zlu, vždy znovu mezi nimi rozhoduje. Dobro a zlo není jednou provždy zakleto do těch či oněch dějinných postav nebo útvarů, nikdo není trvalým majetníkem jednoho nebo druhého. O rozlišení dobra a zla se vždy znovu vede spor, svět se rodí z tohoto sporu. S každou nastupující generací, s každým technickým vynálezem, s každou sociální změnou hra znovu začíná.
18. Planetární vladař - globalizátor se podobá mystickému zjevení. Rozhoduje a komanduje, rozvrhuje skutečnost, ale neukazuje se, zůstává v pozadí a skrytu, veškerou práci za něho vykonávají pomocníci, viditelní zástupci. Po ruce má novou vládnoucí třídu, která vládne planetárně, ale jen potud, pokud mu slouží. Služebnost je neodmyslitelný rys její panovačnosti.
Příslušníci nové vládnoucí třídy jsou údržbáři a správci planetárně (globálně) fungujícího systému, tj. prosazující se fatality. Identifikují se s tímto systémem natolik, že nejsou schopni prohlédnout jeho dvojznačnost (spolu s blahobytem pro menšinu produkuje prázdnotu, která ohrožuje všechny), připadají si jako „historické osobnosti“ a neberou na vědomí svoji služebnost.
Planetární (globální) vládnoucí třída je reprezentativní. Prezentuje a zajišťuje přítomnost (prezenci) rozhodujících sil. Ať jsou politici, diplomati, generálové, bankéři, manažeři na jakýchkoli poradách a shromážděních, v jejich osobách jsou přítomny (nepřítomné) banky, generální štáby, zbrojařské koncerny. Prostřednictvím zástupců, reprezentantů si tyto instituce zajišťují svoji přítomnost na souši, v oceánech, ve vzduchu, a nikdo nemůže brát jejich prezenci (přítomnost) na lehkou váhu.
Kolem vládnoucí skupiny se shromaždují, jako novodobý dvůr, „planetární celebrity“ od zpěváků, top-modelek, filmových hvězd po boxery a hokejisty. Jsou rozptylující a upoutávající okrasou systému. Jsou slavní, protože se o nich hodně mluví. Mluví se o těch, o kterých se mluví. Američan Daniel J. Boorstin ve své nestárnoucí knize (The Image, 1962) výstižně popsal změnu, kterou moderní společnost prochází: nemá již hrdiny, honosí se celebritami. Hrdina se dělá sám svými činy, celebrity jsou udělány, na běžícím pásu je fabrikují masmédia. Hrdina zůstává, celebrity umírají stejně rychle, jako jsou vrhány na trh, často přes noc.
V odstupňované blízkosti vrcholových planetárních vladařů se pohybují nižší funkcionáři, vládci regionální a lokální, vyznačující se vstřícným a předjímajícím službičkováním. Dělají v předstihu, co vidí na očích nejvyšším představitelům, vyslovují nahlas jejich tajné myšlenky; předvádějí se a upozorňují, že jsou „jejich lidmi, spolehlivými a úslužnými: službičkují.
19. Směřuje globalizace k vytvoření světové vlády (Global Governance) a superstátu, vstupujeme do epochy velké „globální hry“? Kdo budou její účastníci? Z některých návrhů vyplývá, že se do hry zapojí nejrůznější mocenské organizace a instituce, zatímco pro občany a obyčejného člověka platí: no admission. Počítá se s mezinárodními a nadnárodními organizacemi i s národními státy (s omezenou suverenitou některých), nezapomíná se na privátní globální aktéry (Private Global Players), jako jsou multinacionálni koncerny, média, internacionální banky (viz Dirk Messner: Globalizace, Global Governance a rozvojová politika. Internationale Politik und Gesellschaft, 1999, č. 1, str. 13).
V globální hře vystupují aktéři dvojího druhu; kladní hrdinové a osoby negativní. Kladní hrdinové, zmíněné planetárně propojené nadnárodní organizace, konferují, rokují, rozhodují, kdežto záporné figury živoří kdesi v zákulisí, na scéně se jedná o nich bez nich jako o těžkostech, problémech, nebezpečích (nezaměstnanost, terorismus, drogy). Co se stane jestliže nejrůznější záporné živly, produkty fungujícího systému, vstoupí nečekaně a bez dovolení do hry?
20. Při nedávné návštěvě tureckého ministra v Praze se mu nikdo z hostitelů neosmělil položit otázku, jak se v jeho zemi dodržují lidská práva a zda je vláda ochotna jednat o poskytnutí autonomie početné menšině Kurdů. Čeští politici, jindy tak snaživí a výřeční, tentokrát zatvrzele mlčeli: Spojenec je spojenec? Right or wrong, my country?
21. Papež ve Vatikánu a senátor Benda v Praze považují generála Pinocheta za zachránce, který svým pučem odvrátil blížící se katastrofu a přispěl k zachování míru v době studené války.
V našem století se často na obou stranách, „nalevo“ i „napravo“, praktikoval první úder, který měl odvrátit nebezpečí. Německo přepadlo v červnu 1941 Sovětský svaz, aby předešlo jeho zamýšlenému útoku na „západní civilizaci“. Roku 1968 okupoval Sovětský svaz Československo, aby zabránil chystané „kontrarevoluci“. Scénář „udeř první, abys zmařil úder“ byl mnohokrát uplatněn a vyzkoušen, ale teprve v naší době, jak se zdá, dostává „teoretické“ zdůvodnění.
22. V přítomnosti německého generála zazněla na Pražském hradě slova, že Atlantická aliance musí mít možnost zasáhnout i bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, pokud „naše svědomí“, „naše humanitní cítění“ a povinnost ochránit mír nás přivedou k přesvědčení, že je třeba „učinit přítrž utrpení a vraždění“ (Právo, 13. února 1999). V této vizi se právo „preventivního zásahu“ dostává do globálních souvislostí.
Názory Svatého otce, senátora Bendy, prezidenta Havla se jako praménky stékají do jednoho řečiště, v němž se rýsuje nová doktrína - právo prvního úderu. Praktiky generála Pinocheta (i generála Franka) pozvedá ideologie do „teoretických“ výšin a přisuzuje jim trvanlivost i oprávnění. Kdo zjistí hrozící nebezpečí a obává se možných masakrů, má právo provádět masakry reálné, jeho „svědomí“ ho k takovým činům povzbuzuje, smí povraždit a uvrhnout do vězení dělnické předáky, demokraty, kriticky smýšlející intelektuály. Co se v různých částech světa v minulosti běžně provozovalo, dostává za našich dnů vyšší posvěcení. Privilegované instituce a síly mají podle „generálské doktríny“ právo účinně předcházet, odvracet, zamezovat, v jejich rukou se soustřeďuje možnost a povinnost prevence, zajištující bezpečnost a pořádek. Možné zlo smí být zažehnáno prvním úderem, zlem reálným. Generálové (podle pokynů politiků) si mohou vybrat, kterou část planety zvolí za živý cíl a živou střelnici, kde se bude testovat nejmodernější válečná technika a prověří se připravenost velících štábů.
Kdo dává privilegovaným instancím právo prvního úderu? Jaký druh vědění jim napovídá a přesvědčuje je, že takové právo mají? Dává doktrína právo, nebo si je účastníci globální mocenské hry osobují (uzurpují), jednají v bezpráví a potvrzují svým chováním, že se amorálnost povýšila na planetární normalitu?
23. Osud planety je na vahách. Převáží v uvažování rozum s morálkou, nebo slepě se prosazující fatalita? Pochopí lidé včas, že je smrtelně ohrožuje fungující systém bez morálky, fatalita, která disponuje jak účinnými mechanismy, vylučujícími kritické myšlení, tak planetární policií, připravenou kdykoli k leteckým a raketovým úderům?
Proti dějinné fatalitě a doktríně prvního úderu vystupuje filosofie osvobození, která připomíná, že údělem člověka není devastovat planetu, ale obývat Zemi poeticky. Uslyší lidé hlas rozumu a svědomí, nebo jej v hlučnosti reklamy a masmédií přeslechnou?
Co osvobozuje klíčí a zraje pomalu, v skrytu, a na začátku se jeví jako směšná nepatrnost. Ale v dějinách jsou příklady, že z nepatrných počátků vzešly velké události. Ať se zdá jakkoli nepatrný, důležitý je počátek.
psáno 15. března 1999
Salon Práva, 25. 3. 1999