Jan Neruda se nezúčastnil 8. listopadu 1997 demonstrace v centru Prahy, ale jeho slavný májový fejeton z roku 1890 poskytuje možný klíč k pochopení smyslu této události. Neruda nepovažoval „přečetné, nepřehledné batalióny dělnické“, pochodující na 1. máje ulicemi Prahy za zrcadlo, v němž se obráží doba, ale přivítal je jako počátek jiného času, času „úplné rovnosti občanské“. Mýlil se? Zdánlivě ano. Co slibně započalo a vzbuzovalo naděje, že půjde od vítězství k vítězství, pokračovalo jako série porážek, jako zapřažení dělnického hnutí do jařma diktatur nebo trhovectví. Neruda neviděl v „nesčíslných zástupech“ vyděděnce, nespokojence, extremisty, nositele agresivity, které musí „společnost“ v zájmu pořádku a humanity integrovat, tj. podřídit svým pravidlům. V jeho pohledu vstupovala na scénu dějinná moc, kterou nelze do ničeho dosavadního zatáhnout a vtáhnout, protože ona sama je mocí osvobozující integrace.
Nerudův fejeton znevážili, když ho vnutili mládeži jako povinnou četbu a doprovodili povrchním ideologickým výkladem. Dnes se z důvodů jiných, opět ideologických, odsuzuje k zapomenutí. Pokusme se, poučeni bolestnou zkušeností, číst Nerudovo poselství znovu, bez předsudků.
Neruda konstatuje, že moderní společnost industriální, trhovecká, výdělkářská ztratila schopnost slavit. Pokud slaví, zhlíží se pouze ve vlastní „dotěrné sobeckosti a lživosti“, její slavení provází „obřadnost hluchá a protivná“. Nejpodstatnější otázkou dějin a lidskosti je umění slavit. Slaví člověk nejlepší a nejvznešenější, co v něm je a co ho pozvedá nad pouhou lidskost, „božské“, nebo propadá modloslužebnictví a vzývá jako svá božstva animálnost, pudovost, přízemnost, kšeftařství, ješitnou nestoudnost. bezohlednou agresivnost?
Český básník se dopustil neslýchaného kacířství a popudil proti sobě dogmatiky „nalevo“ i „napravo“, když vyřkl větu nebo dokonce snad proroctví: před pádem a úpadkem nás zachrání pouze aliance dělnického hnutí a mysteria. Neruda dává slovo „mystérium“ do uvozovek, aby upozornil, že je používá v netradičním smyslu. Co je Nerudovo mysterium? Hledání pospolitosti svobodných lidí, kteří mají smysl pro vznešené, nepropadají malichernostem a uspěchané shánčlivosti, dovedou se po dobře vykonané práci (po)zastavit a umějí slavit. V Nerudově mysteriu se rodí naděje všeobecného osvobození.
Je povzbudivé, že si lidé, kteří pracují, smějí opět říkat „my pracující“, aniž upadají do podezření, že patří ke „starým strukturám“ nebo nostalgicky pošilhávají po panství jedné strany. Bylo by však pošetilé, kdyby se nepoučili z minulosti a nechali se znovu uzavřít do omezenosti, a tím i nemohoucnosti a bezmocnosti pouhých „pracujících“. Centrální postavou osvobození je občan: odborář překračuje úzký horizont své dílny, závodu, profese a sám sebe chápe jako bytost, která spolu s jinými rozhoduje o věcech obecných; pracující odmítá být pouhou pracovní silou a dospívá k poznání, že nikoli trh, kde se vyjednává o cenách, ale Obec je nejvlastnější místo jeho pobytu. Tím se ovšem mění smysl politiky. Na rozdíl od politikaření je politika ve vlastním a nejpůvodnějším významu zakládání, obnovování, správcovství Obce (polis) a tvoří neodmyslitelnou součást kultury, je kulturou stejně jako slavnosti a slavení, jako román, katedrála, symfonie, tragédie, jako umění orat a sklízet, jako dovednost opracovávat kámen a rudu, jako radost ze hry.
Pověz, zrcadlo, co vidíš? Na Staroměstské náměstí přichází osm tisíc veteránů protifašistického odboje, shromažďují se kolem pomníku Mistra Jana. Co vidíš ještě, zrcadlo? Slyším odbíjet poledne. Na orloji kokrhá kohout. Bratr Čermín smeká. Smeká osm tisíc veteránů protifašistického odboje. Pět minut ticha s hlavami obnaženými a vztyčenými u pomníku Mistra Jana.
A pověz, zrcadlo, poznává se vláda v tvém svědectví? Nebo potřebuje nápovědu a tlumočníka, aby pochopila, jakou pravdu, také jí, sděluješ?
V zemi, kde si prezidentův poradce dovolí ocejchovat odlišný názor na životně důležitou otázku národa jako velezradu, měly by bít zvony na poplach: demokracie je ohrožena. Ale zvony mlčí, oněměli také vzdělanci, kteří se obvykle rozvláčně vyjadřují ke všemu možnému i nemožnému. Divnou, prapodivnou řeč vedou páni demokrati, když „řeči“ o referendu (v souvislosti s nabízeným? přikázaným? začleněním do vojenského paktu) zařazují „do kategorie velezrady“ (LN, 2. června 1997, str. 8). Co se obráží v této výhrůžce, čeho je zrcadlem?
Časy a postoje se mění. Jednou se diskuse vyzvedá jako nepostradatelná součást demokracie, jindy ji, dotýká-li se mocenských interesů, zatracují jako velezradu. Proti verdiktu vysoce postaveného státního úředníka stojí prostá oznamovací věta, která připomíná dějinnou zkušenost a nabízí zamyšlení nad soudobým dělením planety mezi soupeřící regionální giganty: určité vrstvy, skupiny, osoby doma i v zahraničí mohou ze zapojení České republiky do NATO profitovat, ale národní zájem velí do žádného vojenského seskupení nevstupovat. Ve prospěch začlenění se uvádějí nejrůznější důvody: stoupenci kupeckých počtů vypočítávají, jak levně nás tento akt přijde a s jakými ekonomickými výhodami můžeme v budoucnu počítat. Jiní straší Ruskem a nejhorlivější připomínají, že by i Bagdád a Teherán mohly zaměřit rakety na Prahu.
Ozval se také hlas významného vědce, pro něhož je NATO krycí šifra dobročinné instituce, která nezištně podporuje rozvoj vědy: „Pokud bude Česká republika přijata, může počítat nejen s podporou vědeckých sympozií, ale již i výzkumných projektů - a zde jde o velké peníze.“ Ale argument, který zdánlivě hovoří pro zapojení (věda v Čechách by byla finančně zajištěna), vybízí daleko spíše k úvahám o dvojznačném postavení vědy v dnešní době. Války se vedou zbraněmi a vysoce vyvinutou technikou, založenou na výsledcích soudobé vědy. Žádný vědec si nemůže být jist, ať pracuje v kterémkoli oboru, že výsledky jeho výzkumu nebudou jednou využity a zneužity k válečným účelům. Sepětí moderního bloku (techniky, vědy, průmyslu) s vojenským a zbrojařským komplexem je tak úzké a samozřejmé, že by mělo burcovat svědomí vědců a výzkumných pracovníků. Nebo došlo po odchodu Einsteina a Sacharova k situaci, kdy výzkum ze své práce svědomí vylučuje, odmítá je jako cizorodé těleso, které se neslučuje s exaktností a musí proto zůstat za hranicemi vědy?
Politické strany organizují osvětové NATO-úderky, které mají váhající občany přesvědčit. Ale nezrcadlí se v této kampani osobité pojetí politiky, kdy vladaři mají pravdu pevně v rukou a považují se za její privilegované držitele; zatímco občanovi nezbývá než ji jako zjevení přijmout? Není protestující, nesouhlasící občan blíže pravdě než vláda, která poslušně realizuje předem danou doktrínu? Řadový občan neztratil paměť, přemýšlí a rozpoznává souvislost mezi rozpadem Československa a „pozváním“ do NATO. Nejdříve rozvrátit federativní soužití Čechů a Slováků, aby na jeho troskách vznikly dva oslabené státečky, potom jednomu z rozloučených bratří nabídnout členství ve vojenském klubu vyvolených a druhého nechat jako chudého příbuzného prosebně přešlapovat před dveřmi, není v tom ďábelský tah pečlivě připraveného scénáře? Do pekla uvržený Machiavelli se hlasitě směje a chválí práci svých učedníků.
Ať se však stane cokoli, vše probíhá jako na drátku, každý z aktérů umí svou roli nazpaměť, čest národa je již zachráněna. Z několika přemýšlivých a odvážných, kteří veřejně řekli NE začlenění republiky do NATO, jmenuji dva: signatářku Charty 77, křesťanku Evu Formánkovou a známého filosofa Václava Bělohradského (LISTY, 1997, č. 5). Oba svým postojem dokazují, že se v národě vždy najdou lidé, kteří nepodlehnou oficiální ideologii a zpochybňují mínění, že servilnost je dědičnou chorobou celé české politiky. Zásluhou statečných se diskuse o zapojení do NATO dostává do nového světla. Ukazuje se, o jakou hru jde a jak si vládnoucí garnitura i sekundující opozice zahrávají s osudem národa, když jeho budoucnost vkládají do rukou amerických zbrojařů a přežívající, přesluhující vojenské organizace, na planetě dnes jediné a tím přímo předurčované k monopolnímu chování.
Mohou si Češi dovolit zůstat mimo vojenský pakt? Když si Češi (spolu se Slováky) dovolili roku 1968 jednat a myslet samostatně, okřikla je velmoc a dala jim na srozuměnou, že si bez jejího výslovného svolení nic dovolovat nesmějí. Tím ovšem potvrdila, že pokračuje v tradicích carismu a žádnou svobodu nestrpí: její domnělé vůdcovství bylo ve skutečnosti kapitulací před falešnou doktrínou, kterou zaslepeně prosazovala. A Pražské jaro 1968 se do dějin zapsalo jako jedna z revolt 20. století proti zaslepenosti.
Zaslepenost však trvá a pokračuje, dnes v jiném převlečení. Budou osud planety předurčovat zbrojaři, mafie, loupeživá lumpenburžoazie jako viditelní exponenti skrytého anonymního diktátora, který zaplétá lidstvo do procesu sebezničení? Svoboda je pokus přerušit tuto domnělou neodvratnost. Svoboda znamená vítězství možnosti nad realitou, která se prezentuje jako ekonomický, finanční, vojenský determinismus, valící se planetou jako rozjetý, slepě fungující mechanismus. Také u nás se vede zápas a spor: Jsou lidé předurčeni k pobytu v jeskyni, zůstanou natrvalo zazděni do soustavy zrcadel a jejich sterilního opakování stejného, nebo existuje možnost možnosti, která znamená průlom a osvobození z moderního fatalismu? Spor o členství v NATO je součástí kritického uvažování o dějinách. Skutečná filosofie nikdy netrůní na nebesích jako nezúčastněný pozorovatel, který výsměšně i pobaveně shlíží na lidské starosti a zápasy; filosofie se rodí z těchto zápasů a starostí, stojí na straně těch, kteří rezistují proti zpupnosti, nestoudnosti, cynismu, fatalitě, je tedy spojencem (obyčejných) lidí.
Česká otázka, toto zvláštní zamyšlení nad smyslem dějin, existuje od dob Karla Havlíčka a Boženy Němcové jako svár dvou protichůdných tendencí; touha po svobodě zápasí se sklonem k servilnosti, pokusy myslet a jednat samostatně jsou v konfliktu s potřebou přimknout se k tomu či onomu mocnému .‚dubisku“. Schoulit se pod ochranná křídla dvouhlavé orlice habsburské, říšské, carské nebo jiné, hlásat osvícenost, ale současně trpět nebo dokonce vítat nad sebou kuratelu kohosi nebo čehosi autoritativního, grandiózního, všemohoucího, v tom se projevuje závislé, nesvobodné vědomí.
Trauma je poranění. Český národ ještě žije v traumatu, které mu vsugerovávali agresoři. Okupant vnucoval národu představu, že bez vnějších ochránců nemůže existovat. V „české otázce“ se přemýšlí, jak se tohoto traumatu zbavit, jak se osvobodit z uhranutí. Jakou léčbou musí poraněný projít, aby se rána zahojila?
Kdo vzhlíží k NATO jako záchraně a ochraně, neléčí trauma, hledí pouze do mrtvého zrcadla.
Kdykoli se ze vzájemných vztahů mezi lidmi, ale také z jejich postoje k přírodě, dějinám, času vytrácí smysl a nahrazuje se počtářskou účelovostí, usazuje se na uprázdněné místo jako všudypřítomný okupant násilí dvojího druhu. Násilí jako způsob, jak se rychle zmocnit majetku, bohatství, peněz, násilí, které promptně realizuje základní slogan doby: pouze schopní mají právo žít v komfortu, neschopní jsou odsouzeni k chudobě. A násilí pro násilí, násilí z rozmaru a libovůle, násilí, které ničí pro potěšení a ze zvrhlého pocitu neuspokojení.
Privátně motivované raubířství, rabijáctví, rabování patři k jedovatým plodům „fílozofie“, která se zhlédla v sociálním darwinismu 19. století a jeho bezohledný cynismus doplnila moralistním povídáním.
Náhoda tomu chtěla, že „svět“ v roce 1997 oplakával ženy tak rozdílné, jako jsou řeholnice a princezna. Všemocná masmédia zařídila, aby jedna byla ukládána k poslednímu odpočinku v tichosti, kdežto druhou na její poslední cestě provází senzačnost. Bulvární nevkus vyřadil demokratickou publicistiku. Každodenně pečovat o nemocné, postižené, zubožené, sdílet s nimi jejich utrpení a odloučenost, tato vyčerpávající řehole není vyhledávaným námětem pro fabrikanty veřejného mínění.
Jsme svědky nestoudnosti, proti níž, jak se zdá, není obrany. O ztrátě jakéhokoli studu svědčí fotografie dvou žen - pěstěná, mladá, vysoká, elegantně oděná princezna drží za ruku stářím poznamenanou řeholnici. Hle, setkání dvou žen, které měly blízko k trpícím. Klam a šalba je v tom, že se zamlčuje propastný rozdíl. Pouze jedna z nich zasvětila svůj život trpícím, chudým, postiženým, kdežto druhá čas od času zavítala na skok do nemocnic a útulků, podala některému z pacientů ruku a nechala se s ním vyfotografovat, usmívající se, sebevědomá, okouzlující.
Co potřebuje dáma z vyšší společnosti, aby mohla provozovat charitativní činnost? Musí být obklopena štábem spolupracovníků: neobejde se bez šoféra, osobní stráže, sekretáře, který zaznamenává její výroky, dvorního fotografa i dalšího pomocného personálu.
Kacířské a plebejské Čechy nemají pochopení pro tento okázalý způsob milosrdenství. Nejspanilejší z českých žen, Božena Němcová, nebyla princezna či dvorní dáma, nepatřila ani do řádu řeholnic Nešla životem jako „kajícnice smutná“, ale rvala se s nepřízní osudu jako statečná demokratka. Trpěla, byla vystavena pomluvám a ponižování, soužily ji nemoci, ale všechnu svou bídu proměnila kouzelnou moci básnické imaginace v radost a moudrost pro všechny. Na rozdíl od princezen a princezniček, jejich dvojnic a imitátorek, které živoří v rozkoších, vysnila si svět, v němž by mohla žít „s rozkoší“.
O konfliktu demokratické literatury s tak zvanou literaturou pro lid, semeništěm nevkusu, pověr a sentimentality, psal český publicista již v revolučním roce 1848: „Prostá dívka sní o princích, prostý mladík o princeznách a baroneskách, ona si zasteskne po skvostném oděvu, po elegantních kobercích, po služkách a kořících se jí švihácích, kteří přicházejí bez zavolání, a slečinka pozdě oplakává svou zvrácenou chuť.“
V roce 1924 se k tomuto tématu vrátil Karel Čapek: „Zatímco pán čte se zálibou román ze života velkoměstské spodiny, služka čte se stejnou zálibou román ze života vévodů a hrabat. Marie ví, že její krejčí nemůže překypovat ušlechtilými a hrdinskými skutky, protože na to prostě nemá pokdy... Je potřebí být hrabětem či vévodou, aby se člověk mohl bez výhrad věnovat vášním, činům, lásce či úkladům.“
Ani kouzelné zrcadlo nemůže zachránit před rozkladem společnost, v níž se princezna stala idolem i mýtem a je „populárnější než Bůh“.
Kdo vládne a rozhoduje, MY‚ nebo ONI? Jak a proč dochází k neuvěřitelné proměně, kdy se z lidí, které považujeme za své a ctíme je jako nejlepší z nás, stávají pozvolna nebo náhle ONI? Je rozčarování nezbytnou etapou na cestě k pravdě, nebo pouze průchozí stanicí k mystifikacím a iluzím jiným, dalším? Jsme jako občané poučitelní, nebo nás cosi odsuzuje k naivní důvěřivosti či rozmrzelé lhostejnosti?
Dívá se český občan na sklonku roku 1997 do zrcadla a poznává se ve větách psaných na podzim 1992? „Občan s uspokojením zjišťuje: Nejsem již nevolník jedné partaje. Občan se znepokojením shledává; jsem poddaný několika partají. Jsem občan - neobčan, jsem bezmocný zdroj veškeré moci.“
Salon Práva, 27. listopadu 1997