Francouzští socialisté, stojící nalevo od nynějšího předsedy Francoise Hollanda, jen obtížně skrývají zadostiučinění nad tím, že předvídali velkou evropskou krizi. A to již několik měsíců před fiaskem prvního evropského "rozšířeného" summitu koncem roku v Bruselu.
Pro osvěžení paměti: to, že evropští státníci se nedohodnou a že návrh evropské ústavy nepodepíší, se dalo očekávat. Liberálové, kteří přijeli do Bruselu, si natolik vzali k srdci Giscardovu základní poučku, že "volná konkurence", čili boj všech proti všem, je nejvyšší ústavní a morální princip třetího tisíciletí, že si tehdy vjeli do vlasů hned první den zasedání. S odstupem je jasné, že liberální Evropa se zastavila právě 14. prosince v Bruselu, protože se státníci nedohodli, které země mají tuto budoucí "jedinou možnou Evropu" ztělesňovat.
O evropských problémech se tehdy v Bruselu nemluvilo. O sociální otázce nepadlo ani slovo. Ani slovo o nezaměstnanosti, problému číslo jedna v EU. Pouze hádky o tom, jaké kdo bude mít "procentní" zastoupení. Měl to být první "historický" summit rozšířené Evropy se slavnostním podepsáním evropské ústavy. Byla to jen první veřejná šarvátka o budoucí posty. Žádné překvapení, že kandidátské státy jsou již nyní na vedlejší koleji.
Jacques Chirac tehdy neustoupil "ani o píď", a dá se očekávat, že neustoupí ani před 1. květnem. Neboť na rozdíl od státníků kandidátských zemí, kteří se chystali podepsat na půlstoletí dokument, jejž jen přelétli očima, francouzský prezident chtěl stvrdit návrh ústavy, o kterém ví, že ztělesňuje nadvládu velkých států a velkých podnikatelů, finančníků, obchodníků. V Česku se psalo cosi "srozumitelného" o "evropských souřadnicích a parametrech".
V Bruselu se tedy zastavilo budování Evropy, které od 50. let stálo na kompromisu mezi křesťanskou a sociální demokracií. Tento sociální a politický kompromis patří minulosti. Současný kapitalismus předchozí rovnováhu zničil. Pro kandidátské země zbývá v liberální Evropě jen pramálo sociálního prostoru. To, co se v Česku nazývá "postupné vyrovnávání evropských parametrů", bude bojem o přežití.
Mezi francouzskými socialisty to vře již delší dobu a neúspěšný summit ještě přilil olej do ohně. Giscardovská ústavní konstrukce Evropy rozděluje francouzské socialisty od samého počátku. Čtyřicet procent členské základny, kterou reprezentují platformy Nový svět a Nová socialistická strana, odmítaly Giscardův projekt již před summitem. Po bruselském fiasku dělení pokračuje.
Na jedné straně stojí lidé z Hollandova vedení, kteří chtějí Giscardův návrh "vylepšit", hlavně "se zřetelem k sociálním otázkám". Na druhé straně levicoví socialisté, kteří prosazují nový projekt "opravdové konstituanty", tedy dosud neexistujícího Ústavodárného shromáždění, jež jedině může vypracovat legitimní evropskou ústavu. Giscardův text si mezi francouzskými socialisty netroufá veřejně hájit v podstatě už nikdo.
Avšak socialisté, kteří si přejí nikoliv slabou a rozdrobenou, ale silnou federální Evropu s okamžitým minimálním - socialistickým či sociálnědemokratickým -programem záchrany sociálního státu, se právě v tomto kontextu důrazně prohlašují za "eurooptimisty". Vnitrostranický boj o budoucnost Evropy je v plném proudu.
Ústava Francouzské republiky z roku 1793, která nabízí liberté, egalité, fraternité všem národům Evropy, má 20 stránek. Jeffersonova Deklarace nezávislosti Třinácti anglických kolonií Ameriky z roku 1776, která ztělesňuje první antikoloniální revoluci moderních dějin, má 35 stránek. Jakou budoucnost má Giscardův text, který potřebuje 135 stran k tomu, aby evropským národům vnucoval ekonomickou válku?
(Autor je členem klubu Nový svět Socialistické strany Francie)
Právo, 17. 2. 2004