Mosty přes evropskou řeku

Karel Kosík

„Také v noci na pondělí přišli na nejdůležitější bělehradské
mosty tisíce lidí, aby je jako živé štíty chránily před nálety“
novinová zpráva z 13.dubna 1999.

Nastupující století a tisíciletí slaví v Jugoslávii své krvavé křtiny. Ve stejném znamení začínalo století minulé, dvacáté. Válka z roku 1914 se stala zlověstným úvodem všech pozdějších dějů. Povrchnímu pohledu se zdá, že dvacáté století poznamenalo několik válek. Ve skutečnosti je toto století jednou jedinou válkou o třech dějstvích. Dvacáté století je zdlouhavou, krvavou, špinavou válkou, v níž se zrodil a rozvinul soudobý fungující systém, přineslo však také katastrofální a skličující selhání.Válka a selhání - dva základní prvky doby minulé. Bude nadcházející století pokračovat v této tradici?

Americká válka

1. Válka, kterou vedou Spojené státy se svými spojenci proti Jugoslávii, dává nahlédnout do celé dnešní skutečnosti, její mimořádnost se stává klíčem k pochopení soudobé normality. Svým odhalujícím (a prozrazujícím) významem přerůstá tato válka záměry a obzor svých strůjců. V lokální („balkánské“) válce se ukazuje, co se děje s celou planetou.

2. Ať budou pokračovat v ničivých úderech a přistoupí k vyhlazovacím vojenským operacím, svou válku proti Srbsku nemohou Američani vyhrát. Proč ji tedy rozpoutali? Selhaly jejich zpravodajské služby, jak se jim stalo před lety v Íránu, nebo se politici a stratégové prostě přepočítali? Válka nemusí být vítězná, stačí, že je výnosná a výhodná: v jejím důsledku si zbrojaři zajistí další zakázky i profity, výzkumným ústavům se svěří nové bojové úkoly, vyprázdněné sklady se naplní čerstvým válečným i mírovým materiálem, hrozba nezaměstnanosti dočasně ustoupí.

Válce nemusejí odtroubit slavnostní fanfáry, v dlouhodobé strategii plní její pouhý fakt nezastupitelnou roli. Válka přináší své, zejména tehdy, jestliže ji organizátoři chápou a realizují jako vítanou, ekonomicky výhodnou prověrku svého potenciálu, svých vůdcovských schopností, své předvídavosti. Válka se vede v omezeném prostoru Balkánu, ale její smysl přesahuje regionální rámec. Touto válkou se vysílá jasný signál, jak se říká v diplomatické mluvě, aby se nikdo neodvažoval zpochybnit přirozený a samozřejmý nárok Američanů být jedinou planetární supervelmocí (the leading power). V realitě rozpoutané války si planetární supervelmoc potvrzuje pravdivost svých představ o budoucnosti: musí být americká.

Ve válce proti Srbům se testují nejen zbraně na živých cílech (live) a prověřuje se schopnost velitelských štábů, zkouší se také, snad především, psychika lidí. Co je třeba podniknout, aby se chování, cítění, uvažování pozemšťanů zpracovalo natolik, že mnozí ochotně uposlechnou výzvu anglického bulvárního listu The Sun: Střílejte je (rozumí se Srby) jako psy; jaká opatření plánovat, aby se v příslušné chvíli rozjela na plné obrátky a dosáhla žádoucího účinku propagandistická mašinérie, jejíž poslání s předvídavou pronikavostí odhalil Josef Čapek již v roce 1937: „Funkce lži v moderním světě je metodická. Z někdejší reklamy ... se vyvinula technika propagandy, záměrné lži: davy je možno zpracovat během několika hodin.“

Ve válce v Jugoslávii si projektanti americké budoucnosti ověřují spolehlivost spojenců, zejména nových členů NATO, a s uspokojením konstatují, že nikdo nevybočuje z řady, všichni pochodují, ať mají vlády „pravicové“, nebo „levicové“, ukázněně v jednom šiku. Imperiální arogance se snoubí se slouhovskou vstřícností. Nestoudnost triumfuje.

Válka nemusí skončit vysloveným vítězstvím, stačí, že i „světové veřejné mínění“ ji přijímá jako samozřejmost, počítá s ní a zvyká si na ni. Kdo by se odvážil veřejně protestovat? Úspěch americké války je již v tom, že byla povýšena na přirozenou součást „euroamerické civilizace“. Napříště nebude taková válka něčím neobvyklým, byla již začleněna do normality přicházejícího století.

3. Američani vedou válku proti srbskému národu. Prohlašují, že chtějí bombardováním přinutit diktátora k ústupnosti, ve skutečnosti brutálně zasahují do života miliónů lidí. Jejich bomby se vyhýbají proklínanému jedinci a devastují zemi, obývanou obyčejnými lidmi, pracovitými a statečnými.

Je to podivná válka, kterou zahájili Američané proti Srbům na jaře 1999, ale nemá nic společného se začátkem druhé světové války: la drole de guerre. Podivnost je v tom, že její strůjci přenášejí (delegují) břemeno válečné reality na jiné, na své odborníky, ale zejména na cizí svrchovanou zemi a její obyvatele. Neodpovídalo by křesťanským principům, neboť v jejich jménu se válka vede, aby její inspirátoři vstoupili osobně a bez zastoupení na bojiště a prokázali své kvality? Nemělo by dojít k revitalizaci (oživení) dávných rytířských a křesťanských ctností? Proč nevyzvou církevní hodnostáři spolu s „nezávislými intelektuály“, lhostejno, zda zbožnými nebo zbožnost předstírajícími, „bezbožného diktátora“ na souboj, a schovávají se za lacinou válečnickou rétoriku? Od rázných slov by měli přikročit ke smělým činům. Kord nebo pistole, o výsledku není pochyb, v osobním duelu by jejich ruku přece vedla sama Prozřetelnost.

Také humanističtí rytíři v Bonnu, Londýně, Washingtonu, ovšem i v Praze, by měli osobním činem prokázat, kdo jsou. Neměli by, věrni velké tradici, sednout na kůň a v plné zbroji, chocholy na přilbách, ujíždět k branám Bělehradu a v turnajovém klání, muž proti muži, vlastní rukou srbského politika vyhodit ze sedla?

4. Je tato válka ještě válkou, nebo již ohlašuje nástup nové reality, kdy se bude nový mír, pax americana, zajišťovat chirurgickými operacemi, bleskovým odstraňováním bolestivých vředů, likvidací nebezpečných nákaz, všechno v režii a provedení generálů v dlouhých bílých pláštích, aby se i navenek zvěstovalo, že budoucnost lidstva je v dobrých rukou, v rukou lékařů a pečovatelů?

5. V planetárně zajišťovaném míru patří impérium a teritorium k sobě. Impérium znamená komando a kontrolu nad územím, které přestává být krajinou a mění se na ovládané teritorium. Ve válečnickém vidění generálů, v dobyvatelské vizi přestává být krajina krajinou a rozpadá se na souhrn abstraktních bodů, na něž mohou být zacíleny rakety: stačí zaměřit a vypálit.

6. Patří k černému humoru americké války, že se k zastavení etnických čistek nasazují zbraně jménem Apache a Tomahawk, názvy z řeči indiánských kmenů, které bílí přistěhovalci v minulých stoletích bezohledně decimovali.

7. V hrůznosti dnešních válečných operací se projevuje děsivost nadcházejícího i existujícího mírového života: Člověk je jako doplněk přiřazen k fungujícímu systému, srůstá s ním, ztratil od něho kritický odstup. Člověk se nechal degradovat na součást fungujícího zařízení. Blbství, jak říká Shakespeare v jednom ze svých sonetů, velitelsky přikazuje rozumu: Budeš mi sloužit.

Evropani by neměli zapomínat, že amerikanismus je evropská záležitost. Z plurality a mnohotvárnosti evropské kultury se vydělila jedna tendence, osamostatnila se, povýšila se nad pluralitní celek a v této výlučnosti diktuje. Odvěké sny lidstva - mír, nesmrtelnost, rajský život - realizuje amerikanismus po svém, technicky, a v této technologické deformaci je vnucuje světu.

Americká válka proti Srbům je srozumitelnou a veřejně ohlašovanou předzvěstí, jak bude fungovat každodennost a normalita příštího století.

Americká válka a otázky pravdy

8. V americké válce proti Srbům, nejde o svízelný, obtížně řešitelný spor, která z bojujících stran má pravdu. Jedná se o věc závažnější, osudovou, ve hře je otázka, co je vlastně pravda. V tomto smyslu je válka na Balkáně nejtěžší zkouškou, jakou soudobé lidstvo prožívá a podstupuje: Obstojí v ní?

Nikdo z těch, kteří se domnívají, že bojují na správné straně barikády a přisvojují si pravdu jako svůj majetek, není chráněn před obskurantismem, který zatemňuje uvažování natolik, že účastníci konfliktu přehlížejí, co se v něm opravdu děje, oč vlastně jde.

Jakmile se odvážíme prvního kroku a místo neplodného hašteření, kdo má pravdu, setrváme v otázce, co je pravda, zjistíme následující: trh ani válčiště nejsou místem, kde se pravda rodí a přebývá. Nejrůznější mínění, prosazující se na trhu jako pravdy, a nejrůznější válečné nástroje, obrácené jako poslední vymoženosti „ducha“ proti lidem, mohou být, a většinou také jsou, kontroverzními duely jednoho zla proti druhému, jedné nepravdy proti jiné, a jejich hlučnost zatemňuje pravdu skutečnou. Pravda přichází na svět (a ve svém zrození jej zakládá) jako protest a vzpoura proti arogantním nárokům trhovců a válečníků, kteří žijí v šílené iluzi, že oni mají ve svých rukou, ve svém zboží a zbrojařských artefaktech - pravdu, že pravda je zboží a zbraň, že pravda se rovná prodejnosti a umění zabíjet.

9. Mít pravdu. Která z bojujících stran v balkánském konfliktu má pravdu? Ale nezačíná pád do nepravdy právě tím, že se lidé chovají jako držitelé a majetníci pravdy? Kolik lidí se domnívalo, že pravda je na jejich straně a oni jsou na straně pravdy, trpěli pro svou pravdu v koncentračních táborech a věznicích, jakmile se však sami dostali k moci, zavedlo je majetnictví pravdy k morální a politické zkáze.

Kolik lidí zahajovalo svou politickou kariéru furiantským zvoláním: K čertu se všemi válečnými pakty! Neuplynulo mnoho vody, bouřliváci se umoudřili, dostali rozum a ke stáru srostli jako posluhující byrokrati s fungujícím systémem natolik, že jim lidská práva splývají s doktrínou preventivního, prvního úderu, a s nadšením vítají bombardování jugoslávských měst.

Mít pravdu. Svět je obrovské tržiště, kde se spolu s jiným zbožím nabízejí také nejrůznější „ideje“. Které z mínění se prosadí, jde na odbyt a stoupá v konkurenčním boji nahoru, tomu se veřejné mínění klaní jako „pravdě“. Pravda se měří úspěchem.

Mít pravdu. Kdo provádí restauraci kapitalismu a pomáhá bezmezné, skryté, dočasně utajované chamtivosti, aby ovládla skutečnost a přeměnila svět na své teritorium, může mít o sobě mínění, že vede život v pravdě a stává se vzorem ostatním. Odlišuje se pravda, kterou o sobě má, od šalby a klamu?

10. Existuje vůbec pravda, a pokud ano, není jedním z posledních zbytků mytologické minulosti, která nám, moderním lidem, komplikuje život? Zbavme se pravdy, spoutává nás, brání našemu rozletu. Zřekněme se pravdy ve jménu života, který si může dovolit všechno, pokud disponuje vyspělou technikou: neomezován pravdou, je schopen život na planetě vyhubit.

Je podstatou pravdy, že ji nikdo nemá v držení. Ale také nikdo není schopen uniknout jejímu rozlišujícímu, prozrazujícímu dění.

11. Pravda není zakleta do výroku, aktu, instituce, ale rozehrává se v dění a ději, jejím živlem je spor a rozhovor. Je spjata s tím či oním dějinným rozvržením skutečnosti (na důležité a druhotné, sváteční a všední, vznešené a nízké), v němž lidé selhávají nebo obstojí, setrvávají v klamu nebo prohlédají, mají nebo ztrácejí odvahu poučit se ze zkušenosti, a svým chováním prokazují, kdo vlastně jsou.

Jak člověk rozvrhuje skutečnost a v jakém dějinném rozvrhu jedná, tak je vrhán buď k pravdě, nebo nepravdě. Ale člověk rozvrhuje skutečnost podle toho, kdo je. Je bytostí nadanou rozumem a svědomím, nebo si tento dar vykládá po svém a degraduje rozum na racionální počtářství, jehož prostřednictvím ovládá a devastuje Zemi?

Selhání

12. Neklame nás řeč, když nám našeptává, že žijeme v post-moderní době a v epoše post-kapitalismu? Z těchto pojmenování by vyplývalo, že jsme překonali minulost s jejími obtížemi a vstupujeme do období zcela nového, minulostí nezatíženého. Jo tomu opravdu tak? Není přechod do dalšího století charakterizován spíše tím, že za sebou vlečeme nepřekonanou minulost (nebo ona pohání nás?) a znovu se upisujeme selhání, které zdeformovalo století dvacáté?

Kdo selhává, propadá nepravdě. Co znamená selhat? Nesplnit očekávání, porušit dané slovo, zklamat důvěru, neobstát ve zkouškách, promarnit vzácnou příležitost.

Selhání - tím oplývalo dvacáté století, selhání šla v řadě za sebou jako morové rány. Politické strany řečnily o míru a odsuzovaly militarismus, když však přišla hodina pravdy, podpořily imperiální válku a totálně selhaly. Inteligence vychvalovala rozum a kritičnost, osvětu a humanitu, ale v rozhodujícím okamžiku se dala bezvýhradně k dispozici válečníkům - a selhala. Revoluce slibovala osvobození, ale přinesla krvavou diktaturu - a selhala. A není mnichovanství jedním z typických příznaků doby minulé, doby z jejíhož sevření jsme se ještě nevyprostili?

Uvedené příklady neříkají, že všichni zklamali a všechno selhalo, pouze vybízejí k zamyšlení. Co znamená selhání v epoše nevídaných technických objevů, a zázraků vědy, záplavy informací? A není prozkoumání fenoménu selhání jednou z cest, která vede k otázce, co je vlastně pravda?

Nerovnoměrnost vývoje

13. Obezřetný a umírněný, velmi umírněný demokrat František Palacký poznamenává v roce 1864 o poměrech v Severní Americe: S barevnou částí obyvatelstva se tam zachází jako s dobytkem (human cattle). Dnes jsou Spojené státy vzorovou zemí demokracie a kongresmani pečlivě sledují (monitorují), v které části světa se lidská práva porušují.

Německo vyvraždilo za druhé světové války milióny Evropanů a s důkladností sobě vlastní provádělo etnické čistky ve velkém. Dnes je vzornou demokracií a po boku Spojených států uděluje srbskému obyvatelstvu lekce z dodržování lidských práv.

Z historie Ameriky a Německa můžeme usuzovat, že jsou země, které procházejí vzestupným vývojem: nejdříve (v dávné nebo blízké minulosti) vraždění a masakry, potom osvícení, nástup demokracie a striktní respektování lidských práv. Platí tato „zákonitost“ pouze pro bílé obyvatelstvo, zatímco jiné rasy a kultury jsou odsouzeny navěky k nelidskosti a barbarství? Dělí se lidstvo do dvou skupin, zcela odlišných? Jedna se vlastním přičiněním propracovává a probojovává k respektování lidských práv („humanizuje se“), zatímco druhá musí být ke svobodě a demokracii přinucena zvnějšku a násilím? A jaký tribunál rozhoduje, do které kategorie ta země či ta kultura patří?

14. Na Zemi zavládnou normální poměry a nastoupí mír, až se budou všude dodržovat lidská práva. Je velkým a naléhavým úkolem dneška (a jeho vůdců), aby všechny regiony, které v tomto směru pokulhávají, srovnaly krok s národy vyspělými, překonaly svou odvěkou zaostalost a přiblížily se „euroamerickým standardům“.

Taková představa je zavádějící a nebezpečnou iluzí: přehlíží nejen nerovnoměrnost vývoje, ale zejména nezakončenost a neukončitelnost dějin. Dějiny nespějí ke konečnému ideálnímu stavu nebo vyvrcholení. Lidé se v každé etapě potýkají s tou či onou hrozbou, s tím či oním nebezpečím; důležité je, zda ohrožení včas rozpoznají a mají odvahu i moc si s ním poradit. Ohrožuje dnešní lidstvo pouze porušování lidských práv? Je nerespektování lidských práv jediným selháním současnosti?

Americká válka proti Srbsku demonstruje další, neméně závažné ohrožení, dotýkající se celé planety. Také tam, kde se striktně dodržují lidská práva, může člověk podlehnout modernistické fatalitě, která ho degraduje na „faktor“, přiřazený k fungujícímu zařízení. Člověk selhává a propadá nepravdě, jestliže připustí, aby se s ním zacházelo jako s „činitelem“ (faktorem), obsluhujícím neselhávající, dokonalou techniku.

Most přes řeku Sávu

15. V boji za uznání - být ctěn, vážen, oslavován, zachovat si důstojnost - v tomto boji, který je podle Hegela hybnou silou dějin, vítězí ten, kdo v rozhodujícím okamžiku riskuje vlastní život, dává v sázku všechno a neustupuje. Kdo se zalekl smrti a dal přednost holému životu, klesá do otrockého, závislého postavení.

V této klasické podobě ponechává dialektika pána a raba prostor pro osvobozující zásah milosrdenství: Tváří v tvář a v pohledu z očí do očí se mohl silnější slitovat nad slabším protivníkem, mohla zasunout tasený meč, mohl se ustrnout a velkomyslně darovat (vrátit) nepříteli život. Situace se pronikavě mění, jestliže se souboj odehrává na dálku bez osobního a bezprostředního kontaktu. Kdo disponuje vyspělou technikou, která mu zaručuje absolutní převahu, podobně jako v počítačové hře, má před sebou a pod sebou abstraktní bod, přístroji vypočítaný a zaměřený cíl, nikoli konkrétní lidskou tvář. Jednoho z účastníků zápasu chrání technika tak, že nemusí riskovat svůj život. Dialektika končí, nastupuje nelítostný neosobní mechanismus. Pilot shůry rozsévá zkázu a smrt, ale jeho život chrání neselhávající technika. Pilot lehkým obratem ruky uvádí do chodu dokonalé přístroje a modlí se, jedná v domnění, že jeho počínání doprovází a ochraňuje Bůh. Míří a zabíjí, ale ví, že sám je (téměř) nezasažitelný. Chrání ho Bůh, chrání ho jeho Bůh, který se vtělil do neselhávajících technických aparatur.

16. Živý most přes řeku Sávu. Svými těly, svou fyzickou přítomností chrání lidé svá města a své továrny, svoji svobodu a svoji důstojnost. Odmítají vnucovanou fatalitu války a zůstávají věrni tradici rezistence. kterou v tomto století dvakrát za sebou osvědčili, když se nepokořili ani před Hitlerem ani před Stalinem.

Dva různé postoje, dva různé světy, riskovat vlastní život, nebo hazardovat se životy druhých.

17. Podle dávné pověsti vlastnil lýdský král Gygés kouzelný prsten, když jím na své ruce otočil, viděl všechny a všechno, ale sám byl neviditelný. Naše doba převyprávěla tento příběh po svém, zmodernizovala jej. Soudobá technika, zázrak všech zázraků, vynalezla neviditelnost zcela zvláštní. Kouzelný prsten moderní doby překonává ve svých „parametrech“ čarodějnické nástroje minulosti. Kdo jej vlastní, stává se pánem nad životem a smrtí: může zabíjet jiné, sám je (domněle) nezasažitelný a nezranitelný.

Ale nebyl pro myslitele všech dob Gygův prsten symbolem radikálního zla, protože svého majitele vyvyšuje nad ostatní smrtelníky a dává jim možnost beztrestně podvádět a unikat spravedlnosti?

Právo, Salon, 22. 4. 1999