Karel KosíkKarel KosíkV dubnu 1991 poslal za mnou jeden český spisovatel studenty, abych se vyslovil k jeho otázce, jak to vlastně bylo se šedesátými léty a s tehdejším socialismem. Zde je má odpověď.
1) Zůstávám věren podobizně přisouzené mi autorem Českého snáře a setrvávám proto v roli nepříjemného otazníku, který každé tvrzení mění na otázku a na každou otázku odpovídá proti-otázkou. Pokud současnost zamítla minulost jako tzv. socialismus, vyplývá odtud, že otázka uznává oprávněnost socialismu pravého? A jestliže se minulost zavrhuje jako zdánlivost, nepravda a špatnost, jak vysvětlit, že se uprostřed pokleslosti a malosti zrodily věci tak významné, jako jsou díla Hrabalova, Kunderova, Sommerova, Medkova, Skácelova, Šiktancova? Jsou tato díla produktem oněch poměrů, tj. nepravdy, nebo vznikla jako vzpoura proti nim, této pominulé éře natruc? A co je vlastně tato minulost, ona dodnes živá díla, nebo ony překonané, mrtvé poměry?
2) Kdo chce pochopit a posoudit fenomén zvaný „šedesátá léta“, měl by mít na paměti nejméně tři věci. Za prvé: rozlet kultury se netýkal jednoho nebo dvou oborů, ale rodila se díla současně ve filmu, literatuře, hudbě, výtvarnictví, ve vědě a filosofii. Za druhé: probouzela se společnost k občanskému vědomí. Vyvrcholením občanské aktivity byl odpor proti sovětské okupaci roku 1968, kdy statisíce lidí vyšly do ulic, aby manifestovaly za svobodu. Musí být zaznamenán i vzácný čin osobní statečnosti dr. Františka Kriegla, který jako jediný z tehdejší československé politické reprezentace odmítl podepsat moskevskou kapitulaci. Za třetí: je rozdíl mezi dílem a artefaktem. Artefakty oné doby buď přikrašlovaly poměry, nebo je kritizovaly, ale jsou s poměry svázány natolik, že odumírají spolu s nimi. Naproti tomu dílo poměry překračuje a objevuje ve skutečnosti něco podstatného, co ještě nebylo vysloveno a co ony poměry přežívá. Puškin a Gogol vytvářeli svá díla v období carismu. Znamená to, že jsou z carismu vysvětlitelná, dají se redukovat na polemiku s ním? Domnělý umělec předvádí, co umí on, kdežto umělec skutečný ukazuje, co všechno dokáže barva, tón, slovo, kov. Literát je uzavřen do zrcadla ješitnosti a nabízí publiku svá mínění jako obraz světa. Ale umělec, tj. básník, pracuje jako poslušný, spolehlivý, svědomitý písař[1], který zaznamenává řeč barev, tónů, slova příběhů, kovu, kamene, hlíny, probouzí k životu jejich dřímající možnosti a oslavuje jejich osvobozující, zakladatelskou moc. Vyprošťuje je ze zapomenutí, zastřenosti, zkreslující běžnosti a vytváří pro ně prostor, aby samy mluvily: barevností, zvučností, rytmem, zpěvností, dramatičností, leskem, třpytem, temnotou, křehkostí i tvrdostí, a tak vyjevovaly tajemství skutečnosti.
duben 1991
Nová citlivost, Litoměřice, 1994
[1] Na bílé prostěradlo napsal malíř Jindřich Hégr černými písmeny: Ať žije pan Hrabal, slavný český škrabal! a pod tímto praporem jsme se shromáždili roku 1972 na Den učitelů v Kersku.