Skvělá úvaha Václava Bělohradského o vyvlastnění a restituci některých pojmů a slov ("Paďouři a bojovníci! Co nám dluží čeští komunisté", Právo, 13. července 2002) obsahuje řadu pozoruhodných myšlenek, postřehů i formulací, které by všechny stály za rozvedení a za časté opakování. Zde se však omezím jen na doplňující poznámku pouze k jedné z nadhozených otázek.
Václav Bělohradský připomíná, že on nikdy "nebyl marxista a neměl žádný smysl pro složitou marxistickou terminologii". Naproti tomu já (přestárlý "osmašedesátník", ročník 21) jsem právě naopak (pod vlivem rodinného prostředí, velké hospodářské krize a nastupujícího fašismu) od svých sextánských let se zájmem studoval marxistickou literaturu. Je tedy samozřejmé, že k některým zásadním otázkám přistupuje každý z nás dvou z trochu odlišných posic.
Na rozdíl od V. Bělohradského mám za to, že u komunistů nejde jen o "víru v dějinotvornou roli strany", ale jde o historicky ověřený fakt. Zajisté si byl zakladatel bolševické strany dobře vědom toho, že Rusko je (cituji) "barbarský a hanebně zaostalý asiatský stát". Byl to však politik soustředěně zaměřený na otázku moci, revolucionář zcela ovládaný fixní ideou uchopení politické moci v Rusku. Z Marxe, z Kautského či z Hilferdinga si vybíral a tvůrčím způsobem rozváděl jen to, co potřeboval k vypracování vhodné teorie pro uskutečnění svého záměru; vybíral jen to, co se mu hodilo. Už od roku 1905 v něm při srovnávání buržoasních revolucí z let 1648 , 1789 a 1848 zraje myšlenka, že v zaostalém Rusku by bylo možno využit zmatků opožděné buržoasní revoluce (která byla na spadnutí) a v revolučním chaosu uchopit politickou moc dobře proorganizovanými a vojensky ukázněnými bolševiky. Ti pak budou hegemonem nejprve revoluce buržoasní a nakonec i proletářské. To byl bezesporu - politologicky posuzováno - závažný a velmi zajímavý, ba geniální postřeh. Říjnová revoluce přece nespadla s nebe. A i když to mohlo dopadnout také jinak, tento revolucionář přece jen uskutečnil svůj téměř dvanáct let připravovaný plán.
Pochodeň ruské revoluce ovšem nevzplála proto, že bolševici ?navrhli (jak uvádí Václav Bělohradský) dovršit Osvícenství sociální revolucí, která by osvobodila člověka", ale vzňala se "prosto po bědnosti, iz kotoroj ně bylo vychoda". V rozbouřeném moři těch nepředstavitelně zbídačených, zoufalých a spontánně revoltujících zástupů (ještě v r. 1920 bylo v Sovětském Rusku 68% negramotných), ona relativně zcela nepatrná hrstička ukázněných a semknutých bolševiků představovala maják, který udával směr. Oni pohotově formulovali do jednoduchých vět to, co zoufalé masy podvědomě cítily, oni vyhlašovali hesla, která zapalovala; oni pro danou situaci dovedli najít (řekněme podle V. Bělohradského) "velká klíčová slova modernosti". A jen zcela jednoduše vyjádřeno, oni (v duchu Leninova spisku "Čto dělať") VĚDĚLI "čto dělať". A proto (právě s takto zorganizovanou stranou) "otřásli světem" a sehráli dějinotvornou roli.
To není víra, to je konstatování!
Potom však nastávají problémy. Co s uchopenou mocí?
"Čto dělať" po uchopení politické moci v oblasti ekonomiky, o tom se nevědělo vůbec nic. Bez ohledu na jednotlivé vedoucí osoby či osobnosti se zde setkáváme jen s nejprimitivnější a zmatenou improvizací. Můj přítel z Charty 77, historik PhDr. Jan Tesař, do mne mluví, že tehdy zde vůbec o žádné ekonomické problémy nešlo, neboť ty nebyly na pořadu dne. Bolševikům prý tehdy šlo jen a jen o revoluci, jen o jistý druh ľ art pour ľ artismu, jen o revoluci pro revoluci. Oni totiž byli přesvědčeni, že po jejich signálu vzplane vzápětí celá Evropa. Ekonomické problémy se pak budou řešit v Německu, ve Francii atd. Nechci to komentovat, neboť nejsem historik. Jisté však je, že představa permanentní revoluce nevyšla, což pro bolševiky bylo strašným zklamáním. Odtud ta záštiplná a zaslepená nenávist ke Karlu Kautskému a k sociálním demokratům vůbec.
Za této situace tedy bolševici museli ? chtě, nechtě - začít sami řešit ekonomické problémy té, ?hanebně zaostalé,? rozvrácené a zbídačené země a vůbec na to nebyli připraveni. Jestliže velmi dobře věděli "čto dělať", když šlo o revoluci, tak stejně evidentně neuspěli při budování nové ekonomické základny, jež by odpovídala "sdružení svobodných lidí". (Takto Marx označoval ekonomickou soustavu socialistické společnosti.) Bolševici tedy nedovedli zkonstruovat nezbytnou množinu těch mezilidských interakcí, k nimž by mělo v socialistické společnosti opakovaně docházet při reprodukci obnovitelných existenčních podmínek lidstva.
A tak se improvizovalo, jak se dalo, a tato improvizace přinesla (což Bělohradský vypočítává) "alfabetizaci, elektrifikaci, masové očkování, sociální jistoty". Byla to ovšem příliš nákladná cesta k modernosti!
Zde ještě jednou vzpomenu postřehů historika Dr. Jana Tesaře, který upozorňuje, že "staří bohové přečasto dále žijí pod novými jmény. Tisíciletí démoni si mohou brát jména z marxistického slovníku, ale proto naprosto nejsou kreací Marxovou". (Bulletin EIT-AET, č. 33, roč. 1999). Přes svou marxistickou frazeologii měla totiž ekonomická opatření bolševiků (pokud jde o použité metody) velmi mnoho znaků právě té drastické revoluční modernizace, jak ji svého času na svaté Rusi prováděl krutý, krvežíznivý a samoděržavný car Petr I.. Tehdy (za pomoci zahraničních odborníků a zahraniční techniky) byly z carova příkazu zakládány manufaktury, v nichž nebyli zaměstnáni svobodní námezdní dělníci (jako na západě, jako v manufakturách holandských, anglických atd.), nebyli zde zaměstnáváni občané-proletáři, ale pracovali tam nevolníci (tzv. possesionnyje kresťane) přikovaní ke kovadlinám, tavicím pecím či ke stavům. Vzpurné bili až k smrti. Utéci nebylo kam, neboť všechny cesty střežili jízdní kozáci se smyčkami.
A to vše ve své podstatě platilo i pro modernizační postupy bolševiků. Výrazným znakem výrobních vztahů v SSSR se totiž stalo primitivní a brutální příkaznictví.
A nejen to! V pologramotně mesianistickém ovzduší "barbarského a hanebně zaostalého Ruska" byl ve svatém nadšení a fanatickém vytržení tupě a despoticky potlačován každý náznak samostatného myšlení a suverénně zde začal více a více dominovat ten typ pologramotných, ke všemu ochotných a všeho schopných nedouků a neumětelů, pro něž významné vědecké objevy - jako třeba kybernetika - byly jen buržoasní pavědou. Oni totiž věřili, že vše podstatné už kdysi dávno objevil ten nebo onen ruský Ivan Ivánovič. Prostě řečeno, k slovu přišli "sovětští mudžahidové", kteří se stali hegemonem dalšího porevolučního procesu. Důsledkem toho pak bylo, že v Sovětském Rusku právě vynikajicí, nejtalentovanější a nejlepší (někdy přímo geniální) hlavy (nejen výkvět sovětské technické inteligence jako Ramzin, Tupolev, Polikarpov, Koroljov, Petljakov, Mjasičev, Kerber a jiní a jiní, ale i ostatní výrazně a výjimečně talentovaní jedinci jako třeba Vavilov, Rokossovskij, Solženicyn a mnozí další a další) byly zcela zákonitě internovány a pracovaly v archipelagu GULAG.
Ta jednou osvědčená partajní sešněrovanost a proorganisovanost bolševiků byla v porevolučním období rychle rozšířena na celou společnost. Ovšem to, co pro etapu revoluce bylo efektivní a výhodné, to se pro etapu modernizování ekonomiky ukázalo jako katastrofické, takže jim bezpečně a s železnou jistotou i s neochvějnou pravidelností krachovala jedna ekonomická reforma za druhou: od Lenina (s Bucharinem), přes Stalina (s Vozněsenským), přes Chruščova (s Libermanem), přes Brežněva (s Kosyginem) až po Gorbačova. Tato pravidelnost a toto opakování svědčí o evidentní a podstatné závadě v ekonomické základně daného systému.
Jaká zrůdná společenská nadstavba pak vyrůstala nad touto zdegenerovanou ekonomickou základnou, to zde rozvádět nebudeme.
Chronické nedostatky v konstrukci ekonomické základny sovětismu otevřeně přiznal teprve J.V. Andropov, když na plénu ÚV KSSS, 15. června 1983 konstatoval : "Věda dosud bohužel neposkytla praxi potřebné řešení řady závažných problémů.... Především mám na mysli volbu nejspolehlivějších způsobů zvyšování efektivnosti výroby a její kvality a ZÁSADY VĚDECKY ZDŮVODNĚNÉ TVORBY CEN." Tím je zároveň implicite přiznáno, že bolševici neměli (alespoň do r.1983) vědeckou politickou ekonomii socialismu; je zde nepopiratelně přiznáno, že oni se opírali jen o "marxismus BEZ", tj. o marxismus bez adekvátně rozvinuté politické ekonomie. Za tímto Andropovovým suchým konstatováním (poctivým přiznáním a korektní dikcí) je skryto hluboké a historicky osudové ZOUFALSTVÍ nad tím, že oni právě v dané vývojové etapě nevědí, "čto dělať"; že právě nevědí, jak dál!
Zajisté zde nejde jen o nějakou povrchní a lacinou politickou frázi! Zde totiž jde o velmi konkrétní a přesné konstatování, že oni za prvé nevědí, jaké to mezilidské interakce mezi účastníky reprodukčního procesu (a jak?) se ve "sdružení svobodných lidí" mají uplatňovat při zpracovávání ekonomických informací. A za druhé nevědí, jak tyto ekonomické informace signalizovat, čili jakým mechanismem má být zajišťován bezporuchový penězotvorný proces, což vše sumou znamená, že pro daný ekonomický systém nemají adekvátní signální soustavu. A to právě v době, kdy při dané úrovni výrobních sil jsou informace páteří každé prosperující ekonomiky.
Při řešení "zásad vědecky zdůvodněné tvorby cen" ovšem partajní disciplina nepomáhala, ba právě naopak, neboť vědečtí pracovníci v oboru politické ekonomie byli v rámci komunistické strany degradováni na pouhé ? řekneme s Marxem -"pochlebnické žvanily". V důsledku zaostávání ve vědeckém výzkumu se pak v celém sovětském bloku (od Aše až k Vladivostoku) všechny pokusy o ekonomické reformy uskutečňovaly jen podle primitivní šablony: jednou utužit centralizaci v řízení národního hospodářství, po druhé ji zase uvolnit. Vše v jednoduchém rytmu: oves, proso; proso, oves, přičemž se nevědělo, jak z konopí. A jelikož seli jenom prázdná slova, museli dovážet pšenici!
Bělohradský s vědeckou objektivností připomíná, že "sovětský komunismus ztělesňoval velký kus toho, zač bojovali "pokrokoví lidé na celém světě" - bezplatné vzdělání, spojenectví státu a vědy, sociální stát a osvobození lidské tvořivosti z diktátu trhu". Bohužel, ono to ale nevyšlo, neboť bolševici úspěšně provedli jen ten první krok, jen tu revoluci. To totiž bezpečně věděli, "čto dělať"! Andropov však poctivě přiznal, že při řešení složitých problémů ekonomických neuspěli, neboť NEVĚDĚLI, "čto dělať"!
Řekněme tedy v dikci V. Bělohradského, že to vzpomenuté Andropovovo konstatování sice nebyla "velká klíčová slova modernosti", ale byla to VELKÁ KLÍČOVÁ SLOVA PRAVDY. A tato klíčová slova pravdy by mohla pomoci i českým komunistům "vrátit se (jak pro ně doporučuje Václav Bělohradský) do toho "jim cizího světa" mezi více či méně pomýlené paďoury, kterými každý z nás lidí "nezvláštního ražení" je. ... Češti komunisté nám to dluží."
A pokud se V. Bělohradský odvolává na postřeh Karla Steigerwalda, mám za to, že ten svůj zenit už překročil, když spolu s paní Jiřinou Švorcovou pracovali v povedené dvojici na seriálu "Jak se máte Vondrovi?". Proto jeho varování před nebezpečím z nedemokratičnosti KSČM dnes působí trochu křečovitě a nepostihuje podstatu situace. KSČ totiž u nás ihned od února 1948 začala svítit už jen a jen jako pouhý měsíc, tzn. jen odraženým světlem z Moskvy. Když moskevské slunce pohaslo, tak oni zřejmě nemají ani té nejmenší šance zde obnovit diktaturu stranických sekretariátů. Ostatně soudím, že dnešní vedení KSČM ani žádné podobné tendence neprojevuje. Dnes asi jde o něco jiného. Dnes (kdy už nejde o revoluci a kdy moskevské slunce pohaslo) by bylo velmi zajímavé od nich slyšet jejich vlastní a původní "velká klíčová slova modernosti"; bylo by zajímavé se od nich konečně, konečně dozvědět, s jakou vůdčí ideou, s jakou generální myšlenkou, s jakým strategickým záměrem chtějí čelit složitým ekonomickým problémům naší doby, aby se nemuseli zaměřovat jen na protestní voliče.
Zdali tedy jsou už dál než Andropov, zda dnes pro naši dobu už vědí, "čto dělať"?
Osová Bítýška, 1. srpna 2002