Karel Kříž
Myslím, že nejen já, ale i mnozí další čtenáři Listů si rádi přečetli v čísle 5/1997 pojednání Martina Hekrdly „Pochod padlé levice aneb Umění karikatury“. Poskytl nám zde přehledný obraz o některých specifikách současné politické a ekonomické reality, i o souběžně existující veliké pestrosti v nejrůznějších interpretacích této reality.
Chtěl bych nyní navázat na Hekrdlův trochu pesimistický závěr. Patřím totiž k mnohem starší generaci a proto pohlížím na společenský proces s trochu větším odstupem a bez přílišných nadějí. Zajisté se v bezvýchodných situacích dav nechová racionálně, což nikdo nepopírá, ale i přesto značná část mé generace přece jen věřila (a mnozí stále ještě věří) v možnost ustavičně lepšího poznávání zákonitostí ve společenském vývoji a tím i v možnost postupného řešení společenských problémů pomocí objektivní vědy; rozumně a pevně, byť i s těmi iracionálními výkyvy. A proto jsme také nikdy nepochybovali o sice jen velmi, velmi pozvolném, sice jen velmi, velmi křivolakém, ale zároveň i nezadržitelném pokroku v ušlechtilém úsilí o zmírňování lidské bídy a utrpení.
Aby moje credo nakonec nevyznělo příliš naivně, požádám čtenáře, aby si připomněl, jakými zvraty prošel třeba boj za odbourání feudálních výsad a za uznání občanských práv a svobod. (Voltaire a encyklopedisté, Robespierre a teror, Napoleon a Waterloo, Metternich a Svatá aliance, po ní pak revoluční rok 1848 atd.) Zajisté v tomto vývoji byla pěkná řada výkyvů a ještě mnohem, mnohem větší a pestřejší byla řada výkyvů v interpretacích a v hodnocení této reality. A na konci tohoto procesu je dnes v liberálních demokraciích již všeobecně uznáváno a je to dokonce i zákony potvrzeno, že každý přichází na svět jako svobodná a rovnoprávná bytost.
Jako nadpis pro toto pojednání jsem zvolil verš z více než sto let staré dělnické písně. Tehdy totiž už nešlo jen o rozsah občanských práv a svobod, ale šlo o citelné zásahy do ekonomických procesů, o pracovní dobu, o pracovní podmínky, o právo na stávku a o sociální jistoty, což vše se tehdy jevilo jako zcela fantastické utopie. Šlo o zákaz dětské práce (kdy podnikatelé prohlašovali, že bez této levné pracovní síly neobstojí proti konkurenci), šlo o požadavek osmihodinové pracovní doby (kdy ekonomičtí teoretikové vypočítávali, že po zkrácení pracovní doby se zhroutí podnikání a dělníci budou bez práce). Šlo o takové sociální vise jako zákonné nemocenské pojištění, zákonné pensijní pojištění atd., což vše bylo horlivě obhajováno i horlivě odmítáno pomocí nejrůznějších argumentů etické, vlastenecké, ekonomické i náboženské povahy.
Přece však do dnešních dnů bylo v procesu mnoha střetů, zákrutů a zvratů už velmi mnoho z těchto dávných požadavků uskutečněno a my můžeme takřka v roosveltovské dikci konstatovat, že už pevně zakořenily nejen občanské svobody, ale ve značné části světa už zapustily své kořínky i prvé výhonky „svobody od bídy“.
A nyní jen málo k hlavnímu článku naší víry, tzn. k víře v možnost ustavičně lepšího poznávání zákonitostí ve společenském vývoji.
Se vznikem směny se různí myslitelé začali ptát, co je základem souměřitelnosti dvou směňovaných výrobků. (Třeba jednoho páru bot za 50 kg mouky.) Jak je možno tak rozličné věci stavět sobě naroveň, co je vlastně zdrojem jejich souměřitelnosti, co určuje jejich směnné relace, čili, co je zdrojem jejich hodnoty? Nakonec (až v XVII. století) William Petty přišel s názorem, že u všeobecně reprodukovatelných výrobků je velikost jejich hodnoty určena tím množstvím práce, která byla vynaložena na jejich zhotovení. To se stalo počátkem tzv. teorie pracovní hodnoty. Patřičný časový odstup nám dnes umožňuje konstatovat, že Pettyho postřeh byl vlastně počátkem bezděčného pronikání do významné části toho specifického procesu, kterým je živelně vzniklé kolektivní zpracovávání ekonomických informací; právě to dobře skryté zpracovávání informací, jež bylo a je běžně označováno jako společenské ekonomické hodnocení.
Každé hodnocení totiž představuje transformaci (zpracování) jistého množství informace v informaci novou. Posluchačům jsem kdysi radil, aby si představili, jak potkají dvě slečny a zaregistrují informace o jejich postavách, vlasech, očích atd., a svým zpracováním (transformováním) těchto informací sami pro sebe určí, která je hezčí. A to je ta nová informace.
U Robinsona těmito novými informacemi (tzn. ohodnocením) byly výsledky zpracování jistého množství informace jednak o pracnosti při získávání toho onoho statku, jednak informace o užitku, který mu tento statek poskytoval. A podle toho se rozhodoval, jak má postupovat. Se vznikem společenské dělby práce dochází v tomto jednoduchém procesu k mohutným změnám, neboť vzpomenutá individuální ohodnocení toho onoho předmětu (zpracovaná každým členem daného uskupení) je nutno ještě dál zpracovat (transformovat) v příslušný signál, kterým hodnotící účastník reprodukčního procesu sděluje ostatním svoje hodnocení. Daný signál označujeme (dost nevhodně) jako hodnotu směnnou. Tyto signály (směnné hodnoty) jsou pak základnou dalšího zpracovávání příslušných informací. V procesu vzájemných interakcí mezi všemi účastníky směny (jejich smlouváním, přeplácením, podbízením, reklamou, blufováním atd.) se všechny signály o individuálním ohodnocení toho onoho výrobku unifikují (což je další transformace) v jedno společné ohodnocení, na němž se chtě nechtě shodli všichni členové daného uskupení. Sledujeme-li tento proces na úrovni celé vnitřní cirkulační sféry, pak nejde jen o společné (skupinové) hodnocení, ale o ekonomické hodnocení celospolečenské. Tak se od původních představ o hodnotě jako o jistém množství společensky nutné práce dostáváme do problematiky zpracovávání ekonomických informací.
Co se týče hodnocení užitečnosti jednotlivých druhů zboží, to je pro vyrábějícího zbožního výrobce celkem irelevantní. Proň není rozhodující, zda vydělává a bohatne na výrobě potravin, zbraní či drog. Na rozdíl od Robinsona, on nesrovnává užitečnost svého výrobku s jeho pracností, ale u svého výrobku srovnává především své vlastní individuální ohodnocení svých výrobních nákladů s jeho (toho výrobku) ohodnocením společenským;kolik na výrobek vynaložil, za kolik jej prodá! A podle toho rozhoduje, zda svou výrobu rozšíří, omezí či zruší, čímž je pružně zajišťováno krytí společenské spotřeby toho onoho výrobku při jeho daném společenském ohodnocení. Toto široce založené a pružné propojení nejrůznějších aktivit směňujících výrobců objevně a výstižně postihl Adam Smith v poznatku, že při dobrovolné a zcela svobodné směně sleduje každý jedinec sice jen a jen svůj vlastní prospěch, ale tím zároveň podporuje i cíle celé společnosti, ačkoliv tyto společenské cíle mu jsou úplně lhostejné a často je ani nezná.
Tak jsme od Pettyho postřehu, který jen odpovídal na aktuální a velmi prostou otázku, co je zdrojem bohatství, dospěli až k Smithovu významnému poznatku, jenž sám o sobě už představuje obrovský pokrok v postupném poznávání zákonitostí ve vývoji a v pohybu společnosti pro období nastupujícího kapitalismu.
S rozvojem kapitalistické výroby se však empiricky zjišťované skutečnosti dostávaly do rozporu s teorií pracovní hodnoty: zisky, které podle této teorie byly výsledkem lidské práce, nebyly v patřičné relaci s počtem dělníků, kteří byli zaměstnáni u jednotlivých podnikatelů.
S tímto problémem se Marx vypořádal svým objevem „přeměny (modifikace) hodnot ve výrobní ceny“.
Cca 110 let po Marxově smrti vyzvedá John Cassidy význam a platnost mnoha Marxových objevů a postřehů (viz Listy, č.2/1998), zároveň však poznamenává, že „Jeho matematický model společnosti, spočívající na myšlence, že práce je zdrojem veškeré hodnoty, je znehodnocen vnitřní nesoudržností, a málokdo jej dnes studuje“. Tato poznámka se zřejmě týká Marxových modifikačních schémat ze III. dílu Kapitálu. Marx ovšem žádný matematický model společnosti nevytvořil, ale jen velmi jednoduchými schématy (nota bene, pomocí zvláštních čísel) pouze ilustroval podstatu dělení veškeré nadhodnoty podle všeobecné míry zisku. Nic více; a nic méně! Navíc ještě, on sám výslovně upozorňuje, že se vědomě dopouští chyby (vstupy jsou uvedeny v hodnotách a výstupy ve výrobních cenách), což se pokoušela napravit řada ekonomů od dob Bortkiewicze až po naše časy; ve světě je tato otázka známa pod označením „transformační problém“. A přesto přese všechno, i když Marx matematický model společnosti nevytvořil a jeho modifikační schémata jsou skutečně vnitřně nekonsistentní, přece zde jde o velmi významný a dodnes aktuální objev v oblasti teorie pracovní hodnoty. Pochopil totiž, že změnou ekonomických poměrů se mění vztah mezi cenou jednotlivých výrobků na straně jedné a množstvím práce na ně vynaloženým na straně druhé. V prosté zbožní výrobě to byl vztah lineární, za kapitalismu to je vztah mnohem, mnohem složitější. Ovšem jistý, přesně definovatelný vztah zde zůstává. A právě to je důležité! Tím Marx vyřešil rébus, který trápil Ricarda a jeho následovníky.
Dnes můžeme vzpomenutý Marxův objev zobecnit v tom smyslu, že kvalitativní změna v interakcích mezi jednotlivými účastníky reprodukce vede k tomu, že transformace (zpracovávání) příslušných informací hodnotícího procesu se uskutečňují patřičně změněnými operátory transformace.
Když bychom nyní na základě naznačených poznatků chtěli sestrojit matematický model ekonomického hodnocení, spočívající na teorii pracovní hodnoty, pak zjistíme, že s aparátem této teorie nevystačíme. Musíme ještě vzít v úvahu i hodnocení užitečnosti jednotlivých výrobků, což je hodnocení, které v poslední instanci uskutečňuje teprve spotřebitel. Tuto stránku hodnotícího procesu vzpomínaná teorie pracovní hodnoty pomíjela! Petty, Smith, Ricardo i Marx brali jako samozřejmost, že výrobek slouží k uspokojení nějaké potřeby, a tento prostý fakt více nerozváděli. Z toho však plyne, že významnou část toho specifického procesu, kterým je živelně vzniklé kolektivní zpracovávání ekonomických informací, (což v mnoha směrech objasnila teorie pracovní hodnoty), musíme ještě doplnit o poznatky získané při vyšetřování spotřebitelského hodnocení užitečnosti jednotlivých druhů zboží. Tím bude teprve získán ucelený obraz o procesu ekonomického hodnocení.
Většina ekonomů, byť toho nejrůznějšího zaměření, shoduje se v tom, že závažným problémem dnešní vývojové etapy je zcela nesporná dominance monopolních tendencí v ekonomickém procesu. V důsledku zákonitě vzniklých monopolů výrobců a distributorů, zanikají jisté interakce (zaniká konkurence) mezi mnoha účastníky reprodukce. Tato zcela evidentní a mimo jakoukoliv pochybnost existující skutečnost má za následek mohutné výkyvy ve fungování dosavadního ekonomického hodnocení, což automaticky vede k závažným poruchám v samotném tržním mechanismu.
Abychom si plně uvědomili novou kvalitu těchto skutečností i závažnost jejich důsledků, pomůžeme si analogií:
Zajisté lze plným právem obdivovat staroměstský orloj, který ve své době byl pozoruhodným a velmi dokonalým mechanismem. Když by však někdo chtěl pomocí sebedokonalejších pendlovek (tj. pomocí mechanismu založeného na regulační funkci kyvadla), měřit čas i na rozbouřeném moři, tak by splakal nad výdělkem. Ani sebe citlivější Cardanův závěs by za těchto podmínek nezajistil bezporuchovou činnost kyvadla. Pro tyto účely musel norimberský hodinář Peter Henlein objevit tzv. nepokoj, kterým u dosavadních hodin nahradil kyvadlo v jeho regulační funkci. Žádná z dosud známých zákonitostí mechaniky se nezměnila, ale teprve na základě tohoto Henleinova objevu bylo potom možno pomocí hodin s takovým vestavěným nepokojem přesně měřit čas i na rozbouřeném moři.
Analogicky platí, že i za existence mohutných monopolů výrobců a distributorů lze (podobně jako u staroměstského orloje) také plným právem obdivovat tržní mechanismus z dob A. Smithe. Obdivovat jej lze, nelze však spolu s V. Klausem tvrdit, že neviditelná ruka trhu i dnes (za našich složitějších podmínek) sama vše bezpečně zvládne; že vše zvládne lépe, než jak by to mohli vymyslet různí stoupenci sociálního inženýrství.
Monopoly ve smyslu naší analogie odpovídají rozbouřenému moři. A více než stoletá zkušenost nás poučuje, že sebe promyšlenější soubor zákonných norem nemůže monopolní tendence překonat, tak jako u kyvadla Cardanův závěs nestačil na překonání mořského vlnobití.
Když vznikem monopolu evidentně zaniknou jisté tržní interakce, pak automaticky zaniknou i odpovídající transformace těch informací, jejichž adekvátní zpracovávání imanentně patřilo k společenskému hodnocení. Na svět přijde nedochůdče, objeví se zde cena, jejíž vývin a vývoj byl přerušen jistou mezerou v interakcích hodnotícího procesu. Dnes ovšem víme, kde je ta mezera; víme, proč jde o nedochůdče.
Dotvoření takových „nedonošených“ cen v adekvátní ceny tržní by podle našeho názoru mohl provést počítač. Znamená to, že počítačem by byl rekonstruován jistý typ zpracovávání ekonomických informací a tím by byly nahrazeny i výpadky těch operací celospolečenského ekonomického hodnocení, které se dříve uskutečňovaly v procesu tržních interakcí. V procesu těch dávných interakcí, jež dnes v důsledku monopolu už nenávratně zanikly. Pro dovršení hodnotícího procesu by tedy počítač analogicky hrál takovou roli, jakou má inkubátor pro vývoj nedonošených dětí. Tak by do selhávajícího tržního mechanismu byl zabudován nový, pomocný prvek, i když podstatná část dosavadního ekonomického hodnocení by zůstala zachována. (Není proto na místě mluvit o „cenách ze zkumavky“).
Počítač by především stanovil ekonomicky zdůvodněné limity pro ceny jednotlivých druhů zboží a služeb. To by byla prvá (ta snadnější) funkce předpokládaného „ekonomického nepokoje“.
Pro obnovu funkčnosti ekonomického mechanismu ovšem nestačí jen stanovit ekonomicky zdůvodněné cenové limity, ale stejně důležité je vyvinout ještě i protistagnační vazby, které nedovolí, aby u jednotlivých podnikatelských subjektů byly za existence limitovaných cen zeslabovány podněty k rozvíjení podnikatelských aktivit ve společenské dělbě práce.
Předpokládaný „ekonomický nepokoj“ by tedy měl na jedné straně suplovat za tu část tržních interakcí, jež už zanikly a vypadly z hodnotícího procesu, na druhé straně by však zároveň měl vytvořit podmínky pro vznikání zcela nových interakcí mezi účastníky reprodukčního procesu, interakcí sice netržních, přesto však konkurenčních a tím i protistagnačních.
Může být namítnuto, že vise o takovém celospolečenském využívání výpočtů je prastarou utopií socialistů, je to jejich prastarým snem. Pravda, třeba takový Lenin uvažoval o „...provádění velkorysých organisačních opatření, vypočtených na miliony a desetimilióny občanů...“. Chybou však bylo, že to uváděl jako aktuální program pro svoje „barbarské a hanebně zaostalé Rusko“. Takovou vizi nelze totiž uskutečnit na „ščotech“, to je možné jen s využitím moderní výpočetní techniky a rozhodně ne v zemi, kde kybernetika byla chápána jako „buržoasní pavěda“. A navíc, při uskutečňování této vise je nutno ještě objasnit a využit i některé relace ekonomické. Tehdy to tedy ještě byla utopie, dnes už nikoliv.
Postupné poznávání složitých zákonitostí ve společenském vývoji je nesnadné a cesty k němu jsou zajisté velmi křivolaké. Proto za předpokladu takovéhoto technologického přístupu k tržnímu mechanismu by se v budoucnu při konstrukci potřebného „nepokoje“ určitě vyskytly ještě mnohé závažné a dosti složité otázky. To však prozatím pomineme, neboť nám nyní nejde o nic více, než o koncepci bližšího, či vzdálenějšího společenského vývoje, o koncepci nahrazení „selhávajícího ekonomického kyvadla“ adekvátním „ekonomickým nepokojem“. A tu není místa pro detaily odborné povahy. Zajisté se tváří v tvář současným palčivým problémům naší zdevastované ekonomiky mohou podobné úvahy jevit jako pouhé akademické hříčky, ale bez koncepčního přístupu k jejich řešení se z dnešních svízelů nedostaneme.
S růstem a s rozvojem trhu však nedochází jenom k zanikání jistých interakcí v ekonomickém mechanismu, ale zcela novou kvalitu získávají i instituce a instrumenty, které původně neměly jinou funkci než zdokonalení a ulehčení směny a oběhu zboží. Tuto peněžní a bankovní oblast označíme spolu s Marxem jako povrchové sféry reprodukčního procesu, abychom tak zdůraznili, že jsou jen doplňkem ekonomického mechanismu.
Pro ilustraci vzpomeneme, že třeba velmi přísná ustanovení směnečného práva umožňovala, aby směnka často nahrazovala peníze v jejich funkci platidla. Tak nakonec přišla na svět bankovka, jako zvláštní případ směnky na jisté množství zlatých peněz, které se banka ve smyslu směnečného zákona zavazovala vyplatit při předložení bankovky (směnky). Původní velmi přísná ustanovení o vydávání bankovek byla však časem zmírňována, až nakonec zanikla povinnost vydavatelské banky proplatit svoje bankovky zlatem. Stabilita měny (vydaných bankovek) se dnes zajišťuje především finančními operacemi centrální banky. Kam to vede, to naznačíme kratičkým záběrem z článku V. Labudy „Hořký odchod finančního kondotiéra“ (Právo, 20.9.97):
„Jiným obchodem, na který je Tykač zvlášť pyšný, protože jak sám říká, dva roky na něm vydělával „„nepředstavitelné peníze"", byly spekulace s úrokovým diferenciálem. Spočívaly ve využívání rozdílu mezi úrokem, za který si Česká národní banka ukládá své devizové rezervy, a úrokem, který vypisovala na pokladniční poukázky, jejichž prodejem stahovala z ekonomiky v zájmu udržení pevné měny volné peníze. Tykač tento rozdíl, který platila ČNB a tedy v konečném efektu daňoví poplatníci, odhaduje na desítky miliard.“
Uvedený příklad názorně ilustruje, jak do oblasti měnové politiky proniká bezuzdná spekulace, na které se podílejí stále mohutnější a mohutnější finanční žraloci. Zároveň je zřejmé, jak naléhavá je potřeba zákonů, které by nedovolily, aby stabilita měny byla ovlivňována spekulačními operacemi.
Z řady zajímavostí v Hekrdlově „Pochodu padlé levice“ je podle mého názoru nejzajímavější a nejotřesnější informace, že Labouristická strana promptně přikročila k tomu, co opakovaně odkládal i John Major: poskytla značnou míru nezávislosti centrální bance. Vše ostatní jsou jen slova, slova, slova, ale toto je strašný čin! Je to významný a velmi reálný krok zpátky, krok proti směru a proti požadavkům budoucího vývoje Jiným instrumentem, který původně významně přispěl k rychlému rozvoji ekonomiky, byly akcie. Vydávali je podnikatelé, kteří potřebovali pro své aktivity získat kapitál. Prvá ustanovení akciového regulativu byla celkem přehledná a velmi přísná, postupně však byla uvolňována. Čilé zakládání akciových společností vedlo ke vzniku trhu s cennými papíry, kde nakonec převládly obchody spekulační, které už nemají nic společného s původním získáváním kapitálu pro účely provozní.
Účastníci těchto obchodů často vůbec nemají zájem na reálném prodeji či reálném nákupu jistých akcií pro účely provozní, ale zajímá je jen zisk pramenící z pohybu akciových kursů (diferenční obchody). A nezůstává jen u těchto spekulací, ale tzv. systém účasti vede až k podvodným machinacím s akciovým kapitálem. Akciová společnost (banka, investiční fond a pod.) se zaměří na získávání akcií jiné společnosti: akcie vydané na nákup jiných akcií, tedy akcie na druhou, na třetí, na k-tou. A tak je trh s akciemi zaplaven fiktivním kapitálem. To má za následek vytváření zcela nepřehledných, ba neprůhledných vlastnických struktur, které umožňují a právně zaštiťují tunelování podniků.
Narůstání tohoto marasmu je především podporováno nedostatky v legislativě, která na podvodné praktiky nedovede s dostatečnou pohotovostí reagovat pružným vydáváním kvalitních zákonných norem. Tak zde grandiosními spekulačními operacemi vzniká pohyb obrovského množství fiktivního, spekulativního kapitálu, jehož krach již nejednou vyvolal těžké otřesy v reálném reprodukčním procesu. A krach od krachu rostl rozsah spekulativního kapitálu i rozsah následné katastrofy. V naší vlastní zkušenosti je onen pověstný Černý čtvrtek (24.října 1929). Tehdy se po čtyřech letech krize v USA trh s akciemi zastavil až na pouhé šestině své závratné úrovně z r.1929, národní důchod se snížil na polovinu, výroba klesla o třetinu a čtvrtina práceschopného obyvatelstva byla bez zaměstnání.
Někteří naši politici s oblibou opakují tvrzení, že za pravicové vlády jsou vždy vytvářeny hospodářské rezervy, které potom levicová vláda prohospodaří, aby po jejím odchodu pravice zase vše napravovala. Připomeňme si tedy zcela konkrétní případy, jak za pravicové vlády ultrapravicového a konservativního Františka Josefa I. došlo v r. 1873 v důsledku bezuzdných spekulací na vídeňské burze k zcela nevídanému krachu, kdy kurzovní ztráty přesáhly tři sta milionů zlatých, což tehdy byly obrovské peníze; kdy zcela odepsáno a zcela znehodnoceno bylo vše a všechno, s výjimkou zlata a nemovitostí. A už dříve vzpomenutý krach newyorkské burzy (v r.1929) se odehrál za vlády ultrapravicového republikánského presidenta Hoovera, pročež závěrem můžeme konstatovat, že za žádné levicové vlády nikdy a nikde nedošlo k tak propastnému a tak totálnímu kolapsu veškeré ekonomiky, jako pravě za vlády dvou výše uvedených významných exponentů pravice.
Ve studii „Svatá globalizace rozpadu" (Listy č.3/1997) konstatuje M. Hekrdla, že „...informace se tak stávají páteří ekonomiky. V té pak dominují finanční toky spekulativního kapitálu, jehož denní obrat (1500 miliard dolarů) padesátkrát převyšuje obrat ve sféře reálných komodit.“ Nepříjemná perspektiva! Otázkou zůstává, kdy v budoucnu opět dojde k propíchnutí spekulační bubliny, otázkou zůstává, zda řádění povrchových sfér reprodukčního procesu se podaří zkrotit ještě před příštím krachem, nebo až po něm.
Jistou nadějí je fakt, že všechny kategorie, s nimiž se setkáváme v povrchových sférách reprodukčního procesu, mají ten společný znak, že jsou výsledkem přijatých konvencí, jejichž porušení má mnohdy charakter trestného činu. Uvedené ekonomické kategorie se sice zrodily z potřeb vyvolaných vývojem výrobních sil, ale velmi často (ba zpravidla) byly jejich další úpravy odrazem jen dílčích zájmů určitých skupin společnosti. Z toho pak plyne, že k jejich změně, resp. k jejich zdokonalení, stačí opět jen nahrazení jedné konvence konvencí jinou. Proto demokraticky vytvořené společenské aparatury mohou - pokud budou řádně fungovat - patřičně zkrotit povrchové sféry reprodukčního procesu a vrátit je do toho rámce, do kterého patří.
Naznačili jsme zde dva úkoly, které dnes v ekonomice považujeme za klíčové:
Máme za to, že v současné vývojové etapě není ve vyspělých zemích těžiště ekonomické problematiky v prostém faktu kapitalistického vykořisťování (a z toho plynoucích sociálních střetů), ale mnohem důležitější je problematika bezporuchového fungování ekonomického mechanismu při dané vysoké úrovni výrobních sil. Těžiště společenských problémů je tedy v hledání nových cest pro adekvátní sdružování účastníků reprodukčního procesu do moderního rámce, který by odpovídal dnešní úrovni civilizace; to vlastně znamená, že těžiště je v dalším, dokonalejším a postupném poznávání zákonitostí společenského vývoje. I kdyby se spikli všici, lidstvo nakonec bude muset nastoupit tuto náročnou cestu dalšího společenského vývoje; bude ji muset nastoupit, i když dnes - řekněme s M.Hekrdlou - různé soc.dem. vlády v různých zemích EU řídí své země velice různým způsobem: od prosazování neoliberálních praktik až po vleklou posiční válku proti aroganci zaměstnavatelů a ve prospěch obyčejných lidí.
Při tomto hledání nového a adekvátního poznávání společenských zákonitostí by hlásání třídního boje v té podobě jako před šedesáti léty asi působilo trochu archaicky, stejně jako archaicky působí i spory o to, pod jakou nálepkou se naznačený proces uskuteční; zda jako moderní liberalismus či demokratický socialismus nebo jako hnutí za udržitelný růst či hnutí za třetí cestu apod. Je však třeba, aby si většina lidí uvědomila, že prastarý poznatek A. Smithe, podle něhož sledováním svého vlastního prospěchu sleduje účastník trhu zároveň i zájem společnosti, tento prastarý poznatek se vývojem soudobé společenské dělby práce pořádně zvrtl, takže dnes už neplatí. Dnes je tomu naopak! V důsledku monopolů a nepřehledných vlastnických struktur sleduje dnes velmi mnoho subjektů svůj vlastní prospěch v přímém rozporu se zájmy lidstva. A tehdy, kdy bude těch postižených většina a kdy jim dojde trpělivost, pak si na základě dosaženého poznání mohou demokratickou cestou vynutit řešení a tím i nápravu.
Tato představa vůbec není za hranicemi možného. Vzpomeňme na Rooseveltův „New Deal“, kdy došlo k souběhu takovéto nespokojenosti s už připraveným programem pro řešení dané situace.
A tehdy, až se všeobecně požadovaná změna nebude jen slibovat, ale potřebná náprava se začne i uskutečňovat, pak za takové racionální situace nepůjdou „hoši z vandru jinam“ (jak se obává Martin Hekrdla), ale hoši se z vandru vrátí.
Marathon, červen 1998