(Otevřený dopis pro Ing. Šikulu)
Podle agentury TNS-Factum by v červenci 2003 volilo komunisty 21,7% voličů. To podnítilo Miroslava Schifferta k varování naší společnosti naléhavým příměrem: „Zase skáčou přes kaluže“. (Lidové noviny, 23. 7. 2003.) Vtipně tam straší naši pravici, že „čeští komunisté se znovu podílejí na vládě ve »své« zemi! A je jedno, zda a) latentně, b) tiše nebo c) fakticky. Bohužel i c) je správně. Komunisté už zase skáčou přes kaluže!“
M. Schiffert však dostatečně nezdůraznil, že dnešní KSČM ve skutečnosti „neskáče“, ale „přes kaluže“ ji přenášejí jen a jen chyby všech našich dosavadních vládních koalic, především evidentní neschopnost řešit stávající ekonomické problémy. A už vůbec ne schopnost komunistů „skákat“.
Bylo by však chybou, kdyby se takto i naše demokratická levice nechala přesvědčit, že KSČM ve své dnešní podobě a v dnešní situaci je sama o sobě s to „už zase skákat přes kaluže.“
To se nyní pokusím zdůvodnit v tomto otevřeném dopise pro Ing. Šikulu.
Vážený soudruhu!
s velikým zájmem jsem si přečetl opublikovanou část Vašeho dopisu „Na okraj stati prof.Karla Kříže »Sedmibolestná trnitá cesta k sobě navzájem«„. (Příloha Bulletinu EIT/AET č. 71). Dojala mne především opravdovost Vašeho zaujetí pro hledání „společné řeči všech, kteří mají zájem na »budování spravedlivější lidské společnosti« a vyjasnění pojmů nutných k vzájemné účelné komunikaci“. Se srdcem na dlani nabádáte, že je třeba „nejen pronášet nesmlouvavou (i když často oprávněnou) kritiku, ale zkoumat zkušenosti jako zdroj poučení. /.../ Byly přitom vážné chyby, nedostatky i zločiny. Nebylo ale vše černé a »prašivé«. Existovalo mnoho poctivých lidí, a byla jich většina. /.../ Nechci tím omlouvat křivdy na jednotlivcích. Ale nemohu ani přehlížet přínos pro velkou většinu obyvatel.“ Prozatím jen tolik z Vašeho dopisu.
1. K aspektu svědomí (tzn. k vyrovnávání se s minulostí)
Dovolte, Vážený soudruhu, abych poznamenal, že Váš přístup k vyrovnávání se s minulostí trochu připomíná stanovisko Jörg Haidera, který požaduje, aby se při vzpomínání na holocaust zároveň nezapomínalo na to, že Hitler stavěl autostrády a odstranil nezaměstnanost. V obou případech - v tom Vašem i v tom Haiderově - jde o srovnávání, slučování a míchání jevů nesouměřitelných, které se vzájemně nemohou rušit jako plus a minus.
Pravda je někdy velmi nepříjemná, zlá i zraňující, což dobře věděla církev svatá, a proto kajícímu se hříšníkovi nabídla pomoc zpovědníka. Ten mu při svaté zpovědi pomáhal pochopit hloubku jednotlivých hříchů. A tak já Vám nyní - v odpověď na Vaše přátelské připomínky - nabízím, abychom si spolu navzájem poskytli podobné služby, jaké při zpovědi poskytoval zpovědník, a to proto, aby se kajícník skutečně kál, a nesnažil se hříchy přikrašlovat, či zveličovat. Abychom při hledání společné řeči nezůstali na půli cesty, dovolím si Vám říci, že jste, Vážený soudruhu, zůstal převážně jen v krajině své víry, představ a předpojatostí a je čas, vrátit se do reality a bez přikrašlování přiznat nesporné a zároveň zřejmé skutečnosti; brát je jako „zdroj poučení“ a uznat, že sovětský experiment prokazatelně nefungoval, a zcela zákonitě zkrachoval. A já bych Vám rád v tom pomohl, přičemž stejné upozornění i pomoc očekávám já od Vás, když byste zjistil, že já (v protikladu k Vám) zase příliš propadám zahořklosti a aversi vůči sovětismu, že opouštím realitu a uvádím skutečnosti, které se nestaly.
Nejprve poznamenám, že já přece nehodnotím vše jako černé a „prašivé“. Při použití tohoto označení jsem uvedl zcela konkretní případy zkreslování, falšování, předstírání, lakování na růžovo, humpolácké nabubřelosti, blbosti i bezduchého velebení a kopírování všeho sovětského. Případy tohoto druhu tedy já považuji za prašivinu! Neuvádím zde politické procesy, koncentráky, Katyň, Afganistan a pod. To nebyla prašivina, to byly nejtěžší a strašné zločiny, často masové vraždy. Neuvádím zde ani řízení výroby podle ukazatele „hrubá výroba“. To byla (podle mne) jen nekompetentnost, to byl diletantismus a těžce pochopitelná neobratnost společnosti, která neprošla školou velkých kapitalistických podniků.
Toto moje členění skutků zlých, jak byly páchány za neblahého sovětského systému, Vám možná nevyhovuje, ale pak je na Vás, abyste zdůvodnil členění jiné, odpovídající Vašim zkušenostem.
A co se týče skutků dobrých, domnívám se, že k zásluhám sovětského experimentu patří jeho nepřímá účast na vzniku New Dealu a na následné řadě sociálních vymožeností ve vyspělých zemích. Nemohu to dokázat, ale jsem hluboce přesvědčen, že v době velké hospodářské krise (s mnoha miliony nezaměstnaných) byl významným dějinným faktorem strach vládnoucích politiků, aby si jejich pracujicí (nepracující) nevzali ze sovětského experimentu příklad. To dnes velmi citelně postrádáme! A zcela nesporný historický přínos pak představuje podíl Sovětského Svazu na porážce hitlerovského nacismu.
Na rozdíl od Jevgenie Jevtušenka však k „vlajce nad Berlínem“ nepřidávám mezi dobré skutky ještě i „Turksib a Magnitku“. Přečetl jsem si totiž, jak Solženicynův románový Ivan Denisovič stavěl „socgorodok“. Možná si při tom i zpíval „já drugoj takoj strany ně znaju, gdě tak voľno dyšet čelověk“, neboť v SSSR bylo mnoho vylhaného a zakamuflovaného. Proto raději připomenu jednoho velmi skutečného českého komsomolce z Brna, který nějaký ten měsíc odpracoval na budování železnice do Pečengi, a o této socialistické stavbě věcně a lakonicky konstatoval: „Co pražec, to mrtvola!“. Nezařazuji tedy „Turksib a Magnitku“ ke skutkům dobrým.
Souhlasím s tím, že „jednostranný pohled není oprávněný“, i s tím, že „existovalo mnoho poctivých a obětavých lidí, a byla jich většina.“ Dodám jen, že také svítilo slunce, modraly se pomněnky a někde kvetly i růže. To ovšem nic nevypovídá o fungování či nefungování daného systému.
Abych trochu odlehčil napětí z naší výměny názorů, připomenu zde jen tak mimochodem a pro obveselení svou úsměvnou osobní zkušenost s těmi (Vámi vzpomenutými) „poctivými a obětavými lidmi“.
Když jsem se chystal vyjet na výkup kůží a kožek, nabídl mi Rudolf Höger (pracovník JAMU, bratr známého herce), že pro mne připraví na magnetofonový pásek soubor vhodných písní k náborovému vyhrávání. Věděl, že mám připraveny bílé pláště a bílé košile, v nichž hodlám vykupovat, a tak soubor začínal písní „Když jsem šel jednou k ránu, potkal jsem bílou vránu“; následovalo „Nemelem, nemelem, sebrala nám voda mlejn“. Potom několik Hašlerovek atd, až k závěrečné „Však já se vrátím, vrátím zpátky“, s níž jsem opouštěl každou vesnici. To náborové vyhrávání se mně líbilo, ale na rozdíl od Rud. Högera jsem nevěřil, že vesničané to budou brát jako jinotaj. On však měl pravdu a já se mýlil. Když totiž moji zákazníci zjistili, kdo jsem, tak mne ve svých vesnicích srdečně a přátelsky vítali a nepokrytě dávali najevo, že je jim velmi sympatické, jak těmi jinotaji (včetně mého náborového letáčku) veřejně ironisuji to, co většině z nich bylo velmi nesympatické. V řadě těchto vesnic jsem měl téměř výsadní postavení, konkurenti ze „Sběrných surovin“ byli odsunuti a já se tak stal docela úspěšným „kužkařem“. Také já se tedy mohu dovolávat „poctivých a obětavých lidí“ a pohotově zde uvést celou řadu konkretních příkladů o jejich výborném vztahu k mé provokativní živnosti. Někteří přátelé mne naléhavě přemlouvají, abych napsal „paměti kužkařovy“, poukazujíce na to, že ve světě se nyní nosí tzv. absurdní literatura. A jelikož absurdity reálného socialismu vysoko převyšovaly jakoukoliv absurditu vymyšlenou či vykonstruovanou, budu mít úspěch zaručen.
Připomněl jsem zde zajímavé a zcela specifické postoje „poctivých a obětavých lidi“, ovšem jen ze dvou okresů (Třebíč a Ždár). Jak to ale bylo s jejich většinou? Kde vlastně byla tato „většina“, když se v listopadu 1989 rozhodovalo o bytí a nebytí systému, který podle Vás byl „přínosem pro velkou většinu obyvatel“? Kde, k čertu, byla tato většina? A přece stačilo tak málo! Jen dát masově najevo, že pro ně Jakeš není žádný „kůl v plotě“, že oni stojí za politikou KSČ; stačilo jen trochu zvednout hlas v duchu „jsme s vámi, buďte s námi!“. A místo toho jsme o této většině (pro něž prý onen režim byl přínosem) slyšeli a v televisi viděli jen běsnící SNBáky a výsměšné „podívej se Gusto, jak je tady husto!“. A nikde soudružky Švorcové, aby přednesla dojemnou báseň a nebo alespoň výzvu o ztroskotancích, zrádcích, zaprodancích a samozvancích?
Tak co? Zašel tento režim na vnitřní systémové příčiny a nebo za jeho totální debakl mohou především zrádcové, špioni a zahraniční imperialisté?
A to je velmi vážná otázka a teprve tehdy, až si v ní uděláme jasno, teprve pak budeme snadněji hledat „společnou řeč“ . Nejde ovšem o nás dva! V KSČM je nezanedbatelná skupina straníků, kteří nechtějí a snad ani nedovedou zkoumat jako svůj spolehlivý „zdroj poučení“ jisté nesporné skutečnosti i svoje vlastní zkušenosti se sovětským experimentem. Nostalgicky vzpomínají na minulost, s níž se ztotožňují, spolu s Waltrem Komárkem formulují pozoruhodné alibistické omluvy, že „snad tu byl i dočasný společenský kompromis a různé prvky oportunismu a kolaborace“, oslavují Castra za přísné postihy disidentů a vzpírají se vzít na vědomí bolestivé dilema: jestliže to s ideami socialismu myslí poctivě, pak by si měli přiznat, že v jejich pojetí byly strašné chyby, že to bylo pojetí bezvýchodné, a přiznat si - a to bude asi nejtěžší - i své vlastní selhání. Tito lidé jsou spolehlivými voliči KSČM, ale zároveň jsou i brzdou pro cestu dopředu a pro hledání „společné řeči“. Vyřešení této složité situace bude pro vedení KSČM zkouškou státníkovou.
Vážený soudruhu,
my dva jsme téměř souběžně šli žitím bezesporu velmi složitým. Byly doby, kdy naše fantasie pracovala v dimensích takřka globálních, zatím co náš rozum škobrtal a mnohdy i selhával při zvládání každodenních nezbytných domácích drobností a trablů. To spočátku nemohlo narušit náš enthusiasmus, víru a naději, že vše nakonec vyřešíme. Při uskutečňování velkých věcí se přece dělají i velké chyby! Avšak s postupem doby jsme stále více a více brali na vědomí, že místo cílevědomého projektování a konstruování socialistického systému, kdy jediným přisvojovatelem bude „sdružení svobodných lidí“, probíhá u nás jen ubožácké a bezduché kopírování i napodobování sovětského vzoru. Dlouho (téměř 20 let) trvalo, než jsme spočítali mnohé svoje prohry i hromadu svých omylů a chystali se vše napravit. Zajisté s plným vědomím obrovských teoretických i praktických problémů, které bude nutno vyřešit. Idea socialismu s lidskou tváří nadchla naši veřejnost a naprostá „většina poctivých a obětavých lidí“ byla ochotna pardonovat přehmaty a zločiny z počátku padesátých let a masově podporovala reformní hnutí v komunistické straně. Takovou širokou podporu, jakou mělo Dubčekovo stranické vedení, takovou neměla KSČ nikdy před tím a nikdy potom!
Podlost, věrolomnost a omezenost sovětského vedení přivedly vše vniveč. U nás nastala éra hnusáků, éra neskrytě kolaborantských poskoků Moskvy, kteří se na svých postech drželi jen a jen zásluhou okupačních tanků: evidentní PANZERSOCIALISMUS, který byl nazván reálným socialismem.
Dodejme, že ruku v ruce s nastolením panzersocialismu sověti vyhrabali z naší společnosti ten nejhorší odpad, nuly, které s okupanty v zádech úplně zdivočely; odpad, s jakým by se byli štítili kolaborovat i okupanti hitlerovští. Z tohoto kolaborantského odpadu pak nadělali na vysokých školách a vědeckých pracovištích panzerdocenty a panzerprofesory, v továrnách panzerředitele a panzerkádrováky a v různých institucích panzerfunkcionáře. Jako mutantní víry sužoval tento odporný odpad všecken ubitý, deptaný a spoutaný národ a soustavně se mstil za svou vlastní méněcennost. A nakonec i dovršil debakl sovětského experimentu v našich zemích.
Nyní na chvíli budu až nemístně osobní. Aby se uvedený odpad mohl vyřádit, bylo jim obětováno mnoho „poctivých a obětavých lidí“. Mezi nimi i Vaše manželka! Pracoval jsem s ní několik let na jednom pracovišti a vím, že nebylo poctivějšího a ideám socialismu oddanějšího člověka než byla Nelly Šikulová. A posluchači ji také tak brali. A protože jí byl cizí jakýkoliv oportunismus, opatrnictví a předstírání, byla právě pro tyto vlastnosti vyhozena z fakulty. A Vy jste měl tento případ dvacet let před očima. Ptám se Vás nyní (při její památce), zda se i po této zkušenosti domníváte, že k vyrovnání se s takovou tragedií úplně stačí, když nám nyní některý funkcionář řekne: „Pardon Jean! Ještě jednou se omlouváme.“ Při tom ani na okamžik nezapomínám, že jak já, tak i Vaše paní, jsme měli mnohem šťastnější osud než ty tisíce zcela nevinných a slušných lidí, falešně obviněných a strašně - bestiálně - mučených, souzených a potom v Jáchymově i jinde vězněných či popravovaných v našich budovatelských padesátých létech.
Vážený soudruhu! Ve zkratce jsem zde načrtl běh našeho žití a na Vás nyní je, abyste mne upozornil, kde jsem se odchýlil od reality. Co je pravda a co už pravdou není! Jen tak si můžeme navzájem pomoci při vyrovnávání se s minulostí, jen tak můžeme nalézt společnou řeč!
2. K aspektu znalostnímu (tzn. k směrování do budoucna)
Hlavním podnětem k napsání tohoto dopisu však nebyl pokus o hraní si na zpovědníky, ale byla jím, Vážený soudruhu, tato Vaše poznámka: „Za podstatné ovšem pokládám, že objev popsaný v knize prof. K. Kříže je vůbec na světě, připraven k využití ve vhodné době. Zde se otvírá prostor pro země, které si zachovaly socialistický charakter, Čínskou lidovou republiku, Vietnam, KLDR - aspoň k experimentálnímu odzkoušení.“
Tato poznámka je strašným svědectvím o tom, jaký jsem já mizerný, neschopný a neúspěšný popularizátor. V oné knize jsem totiž chtěl jen populárně upozornit na to, že k zajištění pohybu do rovnovážného stavu nyní u stávajícího kapitalistického ekosystému už nestačí jen státní zásahy v podobě keynesovské „dodatečné poptávky“, ale je nutno zkonstruovat další regulační servomechanismy. Nejde zde o nic víc, než o kapitalistickou „ekonomiku dobře regulovanou“. Nic pro Čínu, Vietnam či KLDR. (Já o nich ostatně téměř nic nevím, resp. vím tak málo, že bych se ani náznakem neodvážil jim něco doporučovat.)
Abych napravil didaktické nedostatky svých dosavadních sdělení, pokusím se zde znovu - pokud možno populárně - popsat oč vlastně půjde, pokud levice bude chtít „zase skákat přes kaluže“.
2,1 Kořeny neúspěchu sovětského experimentu
Dr. Jan Tesař, CSc., připomíná, že „staří bohové přečasto dále žijí pod novými jmény. Tisíciletí démoni si mohou brát jména z marxistického slovníku, ale proto naprosto nejsou kreací Marxovou.“ (Bulletin č. 33)
U nedostatků sovětského experimentu tedy musíme přesně rozlišovat, co je dílem „tisíciletých démonů“ (v tomto případě jde o „barbarství a hanebnou zaostalost“ Ruska a o jeho bojarské a samoděržavné tradice), a co je důsledkem zaostávání v oblasti společenskovědní.
Měli bychom přesně vědět, co kam patří!
Přihlédneme-li k znalostnímu (resp. neznalostnímu) aspektu sovětské ideologie, pak je na místě zaznamenat historický zlom, který ve vývoji této ideologie představuje vystoupení J.V. Andropova na plénu ÚV KSSS z 15. června 1983. Více než šedesát let bylo lidem soustavně a do omrzení vtloukáno do hlav, že marxismus-leninismus je věda všech věd. A tu najednou Andropov otevřeně a naplno konstatoval: „Věda dosud bohužel neposkytla praxi potřebné řešení řady závažných problémů. /.../ Především mám na mysli volbu nejspolehlivějších způsobů zvyšování efektivnosti výroby a její kvality a zásady vědecky zdůvodněné tvorby cen“. Tím je zároveň implicite přiznáno, že během sovětského experimentu došlo k neuvěřitelnému umrtvení vědeckého bádání na úseku politické ekonomie, takže bolševici neměli k disposici (alespoň do r. 1983) vědeckou politickou ekonomii socialismu; je zde nepopiratelně přiznáno, že oni nosili jen „marxismus BEZ“, tj. marxismus bez adekvátně rozvinuté politické ekonomie. Není sporu, že „plavky BEZ“ představují v mnoha jednotlivých konkrétních případech nesporný pokrok, ale „marxismus BEZ“ je ve všech případech jen a jen odstrašující historický paskvil.
Na tuto skutečnost soustavně upozorňuji při každé příležitosti už od r.1983, ale bez valné odezvy. (Vy, vážený soudruhu, jste čestnou výjimkou!) Pokusím se tedy znovu upozornit, kterým směrem by se podle mých poznatků mělo ubírat kritické rozvíjení Marxova vědeckého odkazu; jak si vlastně počínat při zamýšleném „novém čtení Marxe“, aby levice mohla „zase skákat přes kaluže“.
Překonávání „tisíciletých démonů“ té oné země je záležitost výlučně jen a jen té oné země a nikdo by se jim do toho neměl plést. Naproti tomu dosažení či nedosažení adekvátních poznatků společenskovědních, to je a bude, vždy a všude, záležitostí celé demokratické levice a všech pokrokových hnutí na celém světě. To bezesporu patří i k thematům, které je na místě prodiskutovat ve Společnosti pro evropský dialog.
V tomto smyslu můžeme dodat, že roubování marxismu na „barbarský a hanebně zaostalý asiatský stát“ bylo zajisté velikým a historickým, ale zároveň velmi nejistým experimentem. Avšak násilné podrobení naší vyspělé země zrůdnostem sovětismu, to bylo jen strašnou, zbytečnou a zároveň nesmyslnou tragedií. Pro rozvoj společenskovědních poznatků nepřineslo vůbec nic, takže po dlouhém temnu nezbývá než začít znova navazovat jen na Marxův vědecký odkaz z XIX. století. Z teorie pracovní hodnoty zde není více, než jen několik nenápaditých kombinací kategorií c , v, m , Marxem kdysi vyvozených a za sovětismu naprosto strnule chápaných.
2,2 Pokus o trochu modernější výklad teorie pracovní hodnoty
Podle Engelse je úhelným kamenem Marxova ekonomického učení teorie pracovní hodnoty (dále jen TPH). Proto se nyní na tuto teorii zaměříme.
Přetransponujeme-li zkratkovitě Marxův výklad do trochu modernějšího jazyka, pak můžeme říci, že jeho TPH je hlubokou analysou specifického ZPRACOVÁVÁNÍ a specifického SIGNALISOVÁNÍ ekonomických INFORMACÍ v jisté (té oné) etapě společenského vývoje. Specifičnost těchto procesů spočívá v tom, že jak toto zpracovávání, tak i signalisování se uskutečňují INTERAKCEMI (konkurencí) mezi účastníky reprodukčního procesu.
Těmito interakcemi je zároveň určována i společenská SPOTŘEBA toho onoho výrobku při daném společenském ohodnocení jednotlivých druhů zboží. Mezi společenským ohodnocením jednotlivých výrobků a jejich společenskou spotřebou je úzký zpětnovazební vztah.
Pohyb příslušného ekonomického systému do rovnovážného stavu je tedy závislý na neomezeném a nerušeném působení příslušných interakcí za těch oněch ekonomických poměrů.
Podle mého názoru je Marxovým velikým, geniálním objevem „přeměna hodnot ve výrobní ceny“. On totiž jako prvý vzal v úvahu, že za kapitalismu se celospolečenské ekonomické hodnocení (zpracovávání ekonomických informací) uskutečňuje v procesu mnohem SLOŽITĚJŠÍCH INTERAKCÍ než tomu bylo v předpokládané prosté zbožní výrobě. Tam šlo o interakce mezi subjekty jen jedné JEDINÉ třídy, kdežto za kapitalismu jde o interakce mezi subjekty TŘÍ tříd. Při jednoduchých interakcích byla závislost mezi pohybem ceny jednotlivých výrobků a množstvím práce na ně vynaloženým LINEÁRNÍ, při interakcích složitějších jde o závislost VYŠŠÍ.
V dopise Engelsovi (z 11. 7. 1868) označuje Marx tento svůj objev jako „jeden z největších triumfů nad pons asini veškeré dosavadní ekonomie“. Já sám se domnívám, že objev „přeměny hodnot ve výrobní ceny“ (jenž je vlastně podstatou III. dílu Kapitálu) představuje kopernikánský obrat v TPH, neboť prolamuje retardační představy, které v hlavách badatelů byly navozeny podmínkami prosté zbožní výroby, tak jako kdysi retardačně působily geocentristické představy při objasňování vesmíru. Kopernikánským obratem zde rozumím NOVÉ, revoluční a objevné USPOŘÁDÁNÍ dosud známých faktů a s nimi spojených nových poznatků, takže po provedeném obratu (po novém uspořádání) získáváme o zkoumané realitě zcela nový, radikálně změněný obraz, v němž jsou předchozí zjevné rozpory, záhadné nesnáze a nesrovnalosti rázem objasněny a získávají svůj smysl.
Dnes můžeme vzpomenutý Marxův objev zobecnit v tom smyslu, že každá kvalitativní změna v interakcích mezi jednotlivými účastníky reprodukce (změna viditelná, sledovatelná a analysovatelná) vede k tomu, že transformace příslušných informací hodnotícího procesu se uskutečňují patřičně změněnými operátory transformace.
Význam Marxova kopernikánského obratu tedy zdaleka není jen v objasnění podstaty cenové tvorby za kapitalismu volné konkurence, ale tento objev je i základem nosné KONCEPCE pro další rozvíjení TPH.
Avšak tyto pozoruhodné a nesporné vědecké objevy, které významně přispěly k Marxovu intelektuálnímu úspěchu, tj. k jeho - vývojem už ověřenému - vysvětlení, jak kapitalismus funguje, ty vzhledem k novým společenským problémům dnes vyžadují dotažení a někdy i korektury. A je to zcela v Marxově duchu, že vědecké bádání musí někdy vychýlit dosavadní zvyklosti rozboru i dosavadní praxi myšlení, aby se jednou opět mohlo dojít k nějakému dalšímu a novému poznání.
A tím se dostáváme k těžišti tohoto dopisu.
2,3 Teorie pracovní hodnoty a ekonomická homeostáza
Že sovětský experiment zkrachoval, to ví kde kdo. Že zašel na vnitřní systémové nedostatky, to uznává každý myslící člověk. Za jednu z podstatných příčin selhávání sovětského systému označil Andropov neznalost „zásad vědecky zdůvodněné tvorby cen“, tedy mezery v TPH . To je velmi závažné, osudové a myslím, že i nesporné (ale dosud nedoceněné) upozornění, kterým se dostáváme k znalostnímu aspektu sovětského experimentu. A já se nyní pokusím na Andropova navázat a tyto mezery v TPH konkretisovat a zároveň naznačit, kde se musíme oproti Marxovu postupu vychýlit k trochu modernější analyse nedořešených otázek této teorie.
Především zde máme tzv. „transformační problém“. Modifikační schemata z III. dílu Kapitálu, ilustrující přeměnu hodnot ve výrobní ceny (a někdy označovaná jako Marxův matematický model společnosti), jsou bezesporu vnitřně nesoudržná (vstupy jsou vyjádřeny v hodnotách a výstupy ve výrobních cenách). Tímto mohutným zjednodušením se vyvození i dokazování uvedeného významného a stěžejního Marxova objevu (s nímž stojí a padá III. díl Kapitálu) stává evidentně nekonsistentním a příliš intuitivním, i když sám objev je díky veliké autorově intuici v pořádku. Za vydatné pomoci matematiků jsem se s touto otázkou vypořádal v polovině šedesátých let. (Viz: KŘÍŽ, K.: Transformační problém, Politická ekonomie, roč. 1968, č.6, s. 517 - 532.)
Vyřešení „transformačního problému“ pro mne bylo podnětem k tomu, abych se pokusil o propojení Marxova slavného dvousektorového modelu (patřičně rozvinutého) s problematikou modifikace hodnot ve výrobní ceny. A to mne vrátilo k novému a ještě pečlivějšímu studiu 3. oddílu II. dílu Kapitálu, kdy jsem si teprve patřičně uvědomil, že tento oddíl sestavil B. Engels spojením dvou Marxových rukopisů: rukopisu II. a rukopisu VIII.
Rukopis II. sleduje reprodukční proces z hlediska NAHRAZOVÁNÍ jednotlivých součástí kapitálu. Naproti tomu rukopis VIII. vyšetřuje tutéž realitu z hlediska SMĚŇOVÁNÍ mezi jednotlivými skupinami. Toto dvojí pojetí reprodukčního procesu mne pak inspirovalo k jeho zobrazení pomocí modelu, který je napodobením Ashbyho homeostatu.
Nechť v systému, označeném jako (A,B) a zavedeném na vyšetřovaném reprodukčním celku, jsou v části A zobrazeni a sledováni všichni účastníci reprodukčního procesu v operaci směňování a hodnocení; označíme je jako Sx, pro x = 1,2...,z . V části B jsou titíž účastníci zobrazeni a sledováni v operaci spotřeby a nahrazování; označíme je Nx.
Na základě svého individuálního hodnocení na straně jedné a společenského hodnocení tržního na straně druhé, rozhodne každý účastník reprodukce o tom, jaké množství i-té užitné hodnoty (i = 1,2,...,n) v čase t potřebuje a nahradí.
Podstatou Ashbyho homeostatu je takový vztah mezi částmi A a B, že dokud část B krokuje, tak se mění i stavy na ukazatelích v části A. Rovnovážným stavům ukazatelů v části A odpovídá střední poloha každého z těchto ukazatelů, a právě tehdy a jen tehdy není nabuzeno relé v části B , takže všechny voliče v části B přestanou krokovat. Tzn. že i část B přejde do rovnovážného stavu, čímž je v rovnovážném stavu celý systém.
V našem případě je část A v rovnovážném stavu tehdy, když jak jednotlivá individuální ocenění jednoho každého i-tého výrobku (i=1,2,...,n), tak i jeho společenské ocenění tržní, se nacházejí v okolí takové ceny, jaká odpovídá hodnotě (resp. adekvátně modifikované hodnotě) tohoto výrobku, jak toto ohodnocení v čase t společně (ať již aktivně, ať jen potenciálně) uskutečnily všechny prvky Sx v subsystému A.
Prvky Nx, které v operaci spotřeby a nahrazování omezují nebo rozšiřují spotřebu či výrobu i-tého výrobku, nepostupují tak nahodile jako voliče Ashbyho homeostatu, neboť vedle toho, že mají paměť, navíc ještě reagují na stávající tržní ceny programově, tzn. uplatňováním své materiální zainteresovanosti. Každý prvek však postupuje samostatně a izolovaně, bez dostatečných a často utajovaných informací o reakcích ostatních prvků na tu onu situaci. To vnáší do popsaného procesu živelnost a jistou nahodilost. Avšak přesto, že jde jen o regulaci řízenou chybami, přece systém jako celek se stále pohybuje do rovnovážného stavu, neboť z racionálního ekonomického chování jednotlivých prvků plyne negativní zpětná vazba. Jakmile by v subsystému A nastal rovnovážný stav, tu by všechny prvky Nx v subsystému B zůstaly při tom rozsahu spotřeby a nahrazování, ke kterému právě dospěly. A to odpovídá základnímu principu a podstatě Ashbyho homeostatu.
2,4 Rozchod s Marxovým předpokladem hotového rovnovážného stavu
Marx upozornil na to, že „... poptávka a nabídka se ve skutečnosti nekryjí nikdy, nebo kryjí-li se někdy, pak jen náhodně, z vědeckého hlediska musí být tento případ = 0, musíme se na něj dívat jako na něco, co neexistuje. V politické ekonomii se však PŘEDPOKLÁDÁ, ŽE SE KRYJÍ. Proč? Proto, aby se jevy mohly zkoumat ve své zákonité podobě, tj. aby byly zkoumány nezávisle na vnějším zdání, vyvolaném pohybem poptávky a nabídky.“ (MARX, K.:Kapitál, III-2, SNPL, Praha, 1955, s. 206. Zvýrazněno mnou! K.K.)
Důvod výše uvedené - permanentní a znovu a znovu se obnovující - nerovnováhy je v tom, že jeden každý prvek systému (A,B) se nachází v procesu neustálých změn, a to jak změn v oblasti svého vlastního individuálního hodnocení, tak i změn v oblasti dosažené úrovně výrobních sil. Část A proto nikdy nepřejde do rovnovážného stavu, i když systém (A,B) jako celek do něj stále směřuje. Reprodukční proces takto představuje složitý a velmi rozsáhlý systém, u kterého jak jednotlivé prvky, tak i vnitřní vztahy mezi nimi jsou natolik dynamické a navíc ještě vzájemně tak pospojované, že změna jednoho činitele se projeví jako příčina pro změnu velikého počtu jiných činitelů. Proto některé stránky celospolečenského ekonomického hodnocení nemůžeme za PŘEDPOKLADU HOTOVÉHO ROVNOVÁŽNÉHO STAVU adekvátně vyšetřovat.
V systému (A,B) existují vždy jisté veličiny, které vyjadřuji jednak situaci v oblasti individuálního ekonomického hodnocení ze strany jednotlivých prvků Sx, jednak situaci v oblasti dané úrovně výrobních sil. Nechť jsou tyto veličiny zobrazeny množinou funkcí [F1(t), F2(t), ... , Fk(t)]; všechny jsou funkcí času. Zachytíme-li je v libovolně zvoleném čase T, pak můžeme tohoto OKAMŽITÉHO STAVU použít ke konstrukci metasystému (A*,B*). Tento metasystém má - až na jednu výjimku - všechny vlastnosti systému (A,B). Uvedenou výjimkou je ta skutečnost, že po určitou dobu jsou v daném metasystému ustáleny veličiny F1(T), F2(T), ... , Fk(T). To pak má za následek, že metasystém (A*,B*) přejde po jistém počtu kroků do rovnovážného stavu. Významná část dynamiky systému (A,B) tedy zůstala zachována i v metasystému (A*,B*). Zůstala zachována právě ta část dynamiky, kterou jest objasnit. Metasystém (A*,B*) je vlastně specifickou derivací systému (A,B) .
Při vyšetřování některých aktů celospolečenského ekonomického hodnocení pak nemusíme (a někdy dokonce ani nemůžeme) používat tak mohutného zjednodušení, jako je Marxův předpoklad HOTOVÉHO rovnovážného stavu v celém systému (A,B), ale mnohdy jen stačí pouze ustálit veličiny F1(T), F2(T),…, Fk(T), a sledovat pohyb metasystému (A*,B*) do rovnovážného stavu.
Vážený soudruhu! Jsem si dobře vědom toho, jak hrozně únavný a nezáživný je tento text. Přestože jste se asi prokousal mým (Vámi vzpomenutým) spiskem „Návrat k Marxovi“ (Doplněk, Brno 1999), přece se ještě jednou pokusím vyjádřit trochu lidštěji to, co bylo právě výše popsáno, tzn. bez jakýchkoliv „vzorečků“:
Při dalším bádání opustíme Marxův mohutný předpoklad HOTOVÉHO ROVNOVÁŽNÉHO STAVU v daném reprodukčním celku a nahradíme jej předpokladem slabším; tzn., že se nyní omezujeme jen na jednodušší předpoklad, že ve vyšetřovaném reprodukčním procesu se neustaluje (nepřejde do rovnovážného stavu) celý systém, ale fixují (petrifikují) se pouze jen jeho jednotliví účastníci; nemění se jejich počet, ani jejich preference při ekonomickém hodnocení, ani produktivita jejich práce.
Metasystém (A*,B*) takto na jedné straně úzkostlivě a všestranně navazuje na Marxovu analysu, avšak na druhé straně zároveň rozšiřuje naše možnosti o zcela nové přístupy a o zcela nové produktivní postupy při řešení aktuálních otázek politické ekonomie pro budoucnost, pro etapu „sdružení svobodných lidí“. Když totiž necháme vhodně sestavený metasystém (A*,B*) krokovat do rovnovážného stavu, můžeme přitom sledovat a vyšetřovat některé stránky jednotlivých transformací hodnotícího procesu, což bez krokování (bez pohybu) je téměř nemožné.
2,5 Marx a počítač
Při prvém pokusu o modelování pohybu metasystému (A*,B*) do rovnovážného stavu jsem se ještě úzkostlivě držel Marxova výkladu, že „konkurence vytváří - NEJPRVE V JEDNÉ SFÉŘE výroby - z různých individuálních hodnot zboží stejnou tržní hodnotu a tržní cenu. Ale teprve konkurence kapitálů v různých výrobních odvětvích vytváří výrobní cenu, ...“ (MARX, K: Kapitál III-1, s. 196, SNPL, Praha 1955; zvýrazněno mnou! K.K.) Tehdy šlo o nejjednodušší možný příklad: pět výrobních odvětví, každé o třech provozech. Tři z nich zobrazovaly výrobu výrobních prostředků (z toho jedno patřilo zemědělství), ve čtvrtém se vyráběly životní prostředky a v pátém zlato. (Oproti modifikačním schematům z III. dílu Kapitálu zde tedy přihlížíme i k naturální povaze reprodukované užitné hodnoty; užitná hodnota je zde povýšena na společenskou veličinu.) Z Marxem popsaných unifikačních způsobů, tj. vytváření tržní hodnoty z různých individuálních hodnot jednotlivých výrobků (v tom onom provozu toho onoho odvětví) jsem použil jen dva: vážený aritmetický průměr pro čtyři odvětví a v zemědělství jsem přihlédl k diferenciální rentě.
Když jsem u předpokládaných účastníků reprodukce popsal jejich chování (preferenční i poptávkové funkce atd.), zanesl jsem vše na katedru matematiky k svému (dnes již nebohému) příteli Doc. RNDr. Kudláčkovi, CSc., a poprosil jej, aby to matematicky namodeloval a nechal na počítači krokovat do rovnovážného stavu.
Asi za tři týdny jsem se dozvěděl, že tento systém přejde po určitém počtu kroků do jistého stavu (označíme jej X), z něho do stavu Y, v následném kroku opět do X, pak zase do Y a tak stále dokola. Zaraženě jsem na tento výsledek reagoval poznámkou, že jsem to přece sestavil přesně podle Marxe, což Václav Kudláček odbyl kategorickým výrokem: „Ten počítač na tvého Marxe zvysoka kálí; to pro něj není vůbec žádný argument!“ Dále pravil, že vidí, jak mne to zdrblo. Proto tento příklad znovu zadá ještě dvěma kroužkům a když ve všech třech případech bude stejný výsledek, pak lze s vysokou spolehlivostí usuzovat, že chyba je buď u mne a nebo u Marxe. A mně při prostudování příslušné tiskové výstupní sestavy celkem rychle došlo, že zádrhel je v přihlédnutí k diferenciální rentě, která vede nejen k zvýšení cen zemědělských výrobků, ale také k zvýšení příjmů výrobců v příslušném odvětví, čímž se mění celkový poměr nabídky a placení schopné poptávky. Tržní hodnota se tedy obecně nevytváří konkurencí POUZE uvnitř jednoho výrobního odvětví, ale je výsledkem celého komplexu interakcí v rámci úplného reprodukčního celku; je to tedy kategorie celospolečenská a ne pouze odvětvová; k určení i-té tržní hodnoty nestačí pouze „jedna sféra výroby“ (i-tá). A nejen to! Jestliže ty transformace, které vedou v i-tém odvětví k vytváření jednotné tržní hodnoty, označíme jako transformace unifikační, a ty transformace, které vedou k té oné modifikaci hodnot, jako transformace modifikační, pak při krokování do rovnovážného stavu zjistíme, že tyto transformace neprobíhají ZA SEBOU (nejprve transformace unifikační a potom transformace modifikační), ale SOUBĚŽNĚ, takřka ruku v ruce. Není tedy adekvátní Marxova představa, že „konkurence vytváří - NEJPRVE V JEDNÉ SFÉŘE výroby - z různých individuálních hodnot zboží stejnou tržní hodnotu a tržní cenu. Ale teprve konkurence kapitálů v různých výrobních odvětvích vytváří výrobní cenu,..“ Citované Marxovo pojetí hodnotícího procesu tedy vyžaduje zásadní korektury. A skutečně, po přihlédnutí k uvedeným skutečnostem můj jednoduchý metasystém (A*,B*) přešel po jistém počtu kroků do rovnovážného stavu.
Takto mně počítač zvýraznil tu skutečnost, že Marxem objevená a popsaná „přeměna hodnot ve výrobní ceny“ (tj. v modifikované hodnoty) proběhla reálně jedině při historickém přechodu od prosté zbožní výroby k výrobě kapitalistické. Když však později modelujeme proces ekonomického hodnocení za kapitalismu volné konkurence, tu se v systému (A,B) ani v metasystému (A*,B*), nikde neobjeví takové směnné hodnoty jednotlivých výrobků, které by odpovídaly jejich „tržním hodnotám“. Proto příslušní účastníci reprodukčního procesu neberou tyto Marxem předpokládané tržní hodnoty na vědomí, a ani na ně nemohou tak či onak reagovat. Všechny kalkulace a všechna rozhodnutí se uskutečňují podle takových cen, jaké odpovídají (ve výrobní ceny) modifikovaným hodnotám. Všechna reálná rozhodnutí a všechny reálné reakce (chování) jednotlivých účastníků reprodukčního procesu jsou za kapitalismu směrovány jen takto určenými směnnými hodnotami.
Při „myšlenkové reprodukci“ hodnotícího procesu však Marx postupuje obráceně. Vychází z předpokládané hodnotové struktury toho onoho výrobního ODVĚTVÍ, aniž by vyšetřoval živelně probíhající unifikační transformace od individuálních podmínek jednotlivých PROVOZŮ k unifikovaným podmínkám výrobního odvětví. Omezuje se pouze na konstatování, že „totožnost tržní ceny u zboží stejného druhu je způsob, jímž se na základě kapitalistického výrobního způsobu a vůbec výroby založené na směně mezi JEDNOTLIVCI prosazuje společenský charakter hodnoty“. (MARX, K.: Kapitál III-2, SNPL, Praha, 1956, s. 208) Navíc pak abstrahuje od naturální podoby reprodukčního celku a vedle toho, že jej redukuje na tři až šest výrobních odvětví, agreguje ještě hodnotu materiálových výrobních nákladů v jediný údaj; tzn., že jej redukuje v ci pro i-té výrobní odvětví. Pomocí takto mohutně zjednodušeného zobrazení pak ilustruje přeměnu hodnot ve výrobní ceny.
Tento Marxův popis jisté stránky hodnotícího procesu - takřka až přímo zprostředka - je ovšem zcela namístě. Unifikační transformace probíhají u „výroby založené na směně mezi jednotlivci“ živelně, takže na takto živelně uskutečněnou unifikaci lze pak navazovat. Proto také výše zmíněná chyba z 10. kapitoly III. dílu Kapitálu nemá vliv na platnost ostatních Marxových závěrů. Zároveň si však uvědomujeme, že Marxovou metodou „myšlenkové reprodukce konkrétna“ vyvozený hodnotový vzorec c + v + m i jeho vzorec výrobní ceny k + kz0 sice umožňují patřičně objasnit rozpory kapitalismu a z nich plynoucí důsledky, ale při řízení socialistické výroby jsou málo platné! Ony však pro tento účel vyvozeny nebyly. S tím se ovšem měli vypořádat bolševici během sovětského experimentu, což (bohužel) nezvládli.
2,6 Metoda „myšlenkové reprodukce konkrétna“ a počítač
Snaha o propojení Marxovy metody „myšlenkové reprodukce konkrétna“ s výpočetní technikou mne utvrdila v poznání, že dnes je už na místě:
1. POSUNOUT se od původní Marxovy otázky („co je hodnota“?) k nové otázce, tj. k otázce, „jak probíhá společenské ekonomické hodnocení“? Tzn., jak se na celospolečenské úrovni uskutečňuje jisté specifické ZPRACOVÁVÁNÍ a specifické SIGNALISOVÁNÍ ekonomických INFORMACÍ.
2. ZOBRAZIT zpětnovazební vztah mezi společenským ekonomickým hodnocením na straně jedné a společenskou SPOTŘEBOU a NAHRAZOVÁNÍM na straně druhé.
3. NEPŘEDPOKLÁDAT (jako Marx) rovnovážný stav v systému (A,B), ale jeho „derivací“ přejít k metasystému (A*,B*) a sledovat pohyb tohoto metasystému do rovnovážného stavu.
4. ZVÝŠIT ROZLIŠOVACÍ ÚROVEŇ systémů zaváděných na daném reprodukčním celku, což znamená, že východiskem našeho bádání nebudou jednotlivá výrobní odvětví, ale už jednotlivé PROVOZY toho onoho odvětví.
Jelikož unifikační proces ve společenském ekonomickém hodnocení, čili formování tržní hodnoty, lze postihnout jen dynamickým modelováním, jen v pohybu, je proto nutno Marxovu metodu „myšlenkové reprodukce konkrétna“ doplnit ještě o počítač.
Začal jsem tedy pilně sestavovat rozsáhlejší a rozsáhlejší metasystémy (A*,B*), abych na nich mohl sledovat jejich pohyb do rovnovážného stavu. Zajisté je sestavování vhodných metasystémů (A*,B*) proces velmi pracný a náročný. Horší však bylo to, že v době, kdy jsem chtěl naplno rozvinout ověřování a využívání uvedené metody, musel jsem v rámci tzv. normalisace odejít z elektrotechnické fakulty, kde jsem v té době pracoval. To zároveň znamenalo odloučení od počítače.
Štěstím v neštěstí se pro mne stal vzácný charakter mých přátel z elektrotechnické fakulty, Doc. RNDr. Václava Kudláčka, CSc., a Ing. Dr. Jiřího Nedomy, kteří mne v nouzi neopustili a pohyb několika mnou připravených metasystémů (A*,B*) obětavě naprogramovali a nechali na počítači proběhnout do rovnovážného stavu. To pro mne znamenalo obrovskou pomoc. Příklad je mnohdy lepší než výklad, a to nejen pro samotného badatele, ale především pro ty, s nimiž chce o svých výsledcích komunikovat. Bylo by proto na místě ilustrovat pro názornost výše uvedené závěry vhodným příkladem. Bohužel, nemohu posloužit, neboť jsem vše spálil.
Abych nebyl podezírán, že jsem si právě nyní dodatečně něco vymyslel, ocituji zde příslušnou pasáž z „Modlitby za Evžena Löbla“, která vyšla samizdatově v teoreticko-politickém občasníku DISKUSE, září 1988. (Přetištěno r. 1990 v „KNIŽNICI“ VUT, svazek A-50, s. 84, 85.):
„V roce 1981 jsem ležel v nemocnici s těžkým plicním infarktem a věděl jsem, že můj život visí na vlásku. Tehdy mne trápilo, že im Falle des Falles by se výsledky mé práce mohly dostat do nepravých rukou.
Proto ihned po návratu z nemocnice jsem pečlivě prošel svoje písemnosti a důsledně vše potřebné spálil.
Výstupní tiskové sestavy zachycující pohyb jednotlivých metasystémů (A*,B*) do rovnovážného stavu mají zajisté charakter pouhých akademických hříček, a mohl bych je proto při spalování pominout. Avšak na podzim 1976 mně právě při jejich vytrvalém a stále opakovaném pročítání nějak cvaklo v hlavě, různá maticová zobrazení začala do sebe zapadat, uspořádávala se a já si najednou uvědomil, že jsem přišel na podstatu řešení modifikace hodnot ve »sdružení svobodných lidí«. Proto jsem pro jistotu tyto výstupní sestavy spálil také. Nemohu tedy nyní posloužit příkladem!
Když jsem to pak vyprávěl svému příteli Jaroslavu Šabatovi, velmi se rozčílil a pravil, že takový stupeň frustrace už hraničí s pomatením mysli. Chtěl mně dokonce vysvětlovat, co to znamená frustrace. Ujistil jsem ho, že nějaké to cizí slovo ještě znám, ale mám obavu, že na něm zase jsou zřejmé stopy více než sedmi let strávených v husákovském reálněsocialistickém kriminále. Jinak by totiž věděl, že něco podobného není ničím výjimečným a ojedinělým. Obdobné situace jsou dokonce už zachyceny v reálněsocialistické literatuře. Např. v »Ně chlebom jedinym« nechá staryk Busko shořet záznamy o svých vynálezech nebo v televizním seriálu »Hranice únosnosti« pálí Ing. Akimov dokumentaci o svých objevech v metalurgii atd.. Jde tedy o jevy, jež jsou reálnému socialismu vlastní, a je proto zcela namístě, když jsem zase já v obdobné situaci spálil svoje řešení modifikace hodnot ve »sdružení svobodných lidí«.Svatá inkvisice, němečtí fašisté, změtenci jako Savonarola či Veliký Kormidelník, ti všichni dovedli mistrně vyštvat tupou a nevzdělanou lůzu k tomu, aby ničila umělecká a vědecká díla. A někdy dokonce nutili umělce a vědce, aby při jejich idiotských orgiích i asistovali. Ale teprve reálný socialismus dosáhl toho vrcholného stupně, kdy tvůrčím způsobem myslící lidé jsou dohnáni k tomu, aby SAMI z vlastní vůle ničili výsledky své průkopnické práce. Tato skutečnost není tak nápadně na očích jako třeba politické procesy, souostroví GULAG, Katyň, bestiální vražda Jerzyho Popieluszka, berlínská zeď či Afganistán, ale je stejně strašná. Zahrneme-li ji ke všem těm »složitým a tragickým událostem, k nimž je nutno« - dle G. Gerasimova - »přistupovat citlivě«, pak můžeme v dikci Manifestu konstatovat, že všechno to, co historie zaznamenala o papežích i carech, o Metternichovi i Guizotovi, o francouzských radikálech i německých policajtech, to vše bledne před tím, co do dnešních dnů přinesl reálný socialismus.
Tento fakt by tedy měl být také zaznamenán a neměl by být zapomenut!“
Vážený soudruhu, můj hlavní objev tedy „už není na světě“, neboť v r. 1981 vše shořelo a už jen prvý krok, jen pouho pouhé sestavení nového příkladu s metasystémem (A*,B*) by si vyžádalo velmi mnoho práce a sil, na což bych ve svém věku asi sotva stačil. A navíc, ani Kudláček, ani Nedoma už nejsou mezi živými, takže dnes vůbec nevím, kdo by je mohl nahradit. Já už zřejmě nezkonstruuji „rozdělaný most“, jehož budování nám bylo znemožněno podlým a zločinným zásahem zvenčí, eufemisticky označovaným jako „vstup vojsk“. Dokončení naznačeného úkolu tak zůstane na těch mladších, kteří budou muset v mnohém začít znova, možná úplně od začátku. Za této situace se zde omezuji jen na naznačení směru pro další bádání; omezuji se na naznačení nového směru a radikálně nového přístupu k problematice. A na to bychom se měli dnes zaměřit!
3. Od „nového čtení“ Marxe k marxovskému posunu za Marxe
Velkou tragedií Marxova ekonomického učení se stala ta skutečnost, že první kroky jeho analysy (soustředěné především na kapitalistickou výrobu) byly v době sovětského experimentu chápány jako hotový recept i pro ekonomiku socialistickou, kterou se Marx meritorně nezabýval a asi ani zabývat nemohl.
Představme si, že by si někdo usmyslel vybudovat letectví jenom na základě poznatků z mechaniky tuhých těles. Když by mu pak letadlo nechtělo vzlétnout, nebylo by to samozřejmě vyvrácením a znevážením těchto poznatků. Takové nevzlétající letadlo by nevyvracelo Newtonovy postřehy o gravitaci, ba právě naopak. A vědecká díla z oboru mechaniky tuhých těles bychom proto nezačali vyřazovat z knihoven, ale spíše bychom se pídili po poznatcích z hydromechaniky, aerodynamiky atd..
Podobně je tomu s Marxovým Kapitálem, který per analogiam představuje pouze poznatky z mechaniky tuhých těles a nic více. Posun za tuto „mechaniku tuhých těles“ uskuteční teprve příští generace, neboť během sovětského experimentu zde byla produkována jen nenápaditá slohová cvičení od různých „pochlebnických žvanilů“.
Za Marxe byla TPH rozvedena až k hodnotovému vzorci c + v + m a k vzorci výrobní ceny k + kz° , jež pak Marxovi umožnily precisně objasnit jak kapitalismus funguje, jeho rozpory i budoucí zánik. Pro řešení dnešních problémů to ovšem nestačí. V dnešní vývojové etapě by další rozvíjení TPH mělo pomoci pokrokovým stranám a hnutím v jejich úsilí o (dosud kapitalistickou) „ekonomiku dobře regulovanou“. Zde by, Vážený soudruhu, mohlo mít svůj smysl i rozpracování a konkretisace některých závěrů z Vámi vzpomenutého spisku Návrat k Marxovi, aniž bychom však jeho využití posunovali až do „sdružení svobodných lidí“, až do „zemí, které si zachovaly socialistický charakter“.
Zajisté mně, Vážený soudruhu, lichotí Vaše slova chvály, ale ještě více bych ocenil, kdyby se Vám podařilo přimět své spolustraníky, aby se zapojili do ostré výměny názorů na zde předkládaný a tak radikálně nekonvenční přístup k TPH. Není sporu o tom, že by věci prospělo, kdyby se pracovníci Teoreticko-analytického pracoviště ÚV KSČM i další a další členové KSČM zapojili do otevřené diskuse a podrobili tvrdé kritice zde popsaný přístup k tak aktuální otázce, jakou je další rozvíjení TPH. Tím by k této teorii zaujali takový, či makový, ale přece jen nějaký postoj. Bohužel, prozatím ideologové KSČM zaujímají i k tak závažnému faktu, jako je výše vzpomenutý (dvacet let starý) výrok J.V. Andropova, jen posici „mrtvého brouka“.
Dnes, kdy informace jsou páteří každé prosperující ekonomiky, bychom však mohli rukou společnou a nerozdílnou usilovat o stále hlubší, podrobnější a konkretnější analysu specifického ZPRACOVÁVÁNÍ a specifického SIGNALISOVÁNÍ ekonomických INFORMACÍ, tzn., že bychom usilovali o takové rozvinutí TPH, jež by umožnilo její aktuální aplikaci při formování každodenní praktické činnosti skutečně levicových stran. Fakticky by to ovšem znamenalo marxovsky radikální posun za Marxe. Máme zde tedy pole lán jak pro vyjasňování základních pojmů, tak i pro stanovení adekvátní metody k dalšímu rozvíjení TPH; pole lán pro rozvíjení účelné spolupráce, aniž by ta či ona strana proto slevovala ze svých postojů, či ztrácela svou tvář.
Takovou spoluprací by ekonomická teorie mohla být obohacena nejen o ty nové poznatky, které budou uznány jako nesporné a společně přijaté, ale byla by obohacena i přesným vymezením těch postupů, které budou uznány jako chybné zákruty na cestě poznávání, a konečně i tím, že jistý okruh otázek bude vymezen jako nadále sporný a dosavadními postupy prozatím nedotažený ke konečnému a všeobecně přijatelnému řešení. To nám umožní v dnešní vývojové etapě se lépe orientovat při našem úsilí o přechod k „ekonomice dobře regulované“ a nakonec i od Marxova objevu (že jisté viditelné a přesně analysovatelné interakce mezi účastníky reprodukčního procesu vedou k jistému, přesně definovanému operátoru transformace, čili k přesně určenému společenskému ZPRACOVÁVÁNÍ ekonomických informací) přejít k vrcholnému ZVRATU v této teorii, tj. k postupu opačnému: k projektování takových interakcí (takových výrobních vztahů), které by zajistily adekvátní cenovou tvorbu, jež bude slaďovat individuální zájmy jednotlivců se zájmem obecným. Andropovsky řečeno, v této etapě dospějem až k „zásadám vědecky zdůvodněné tvorby cen“.
Vážený soudruhu! Vy přece zaujímáte v brněnské organisaci KSČM dosti významné postavení. A jistě máte i bohaté vazby na činitele pražské, i přehled na koho by bylo nejlepší se osobně obrátit. A má-li někdo takové možnosti, měl by jich využit. Bylo by tedy velmi záslužné, kdyby se Vám podařilo přispět k uskutečnění přátelské, ale nesmlouvavé výměny názorů o dalším rozvíjení této tak důležité TPH.
Zde, Vážený soudruhu, je Váš Rhodos!
A když se nyní vrátíme k počátku tohoto sdělení a na chvíli se oprostíme od stranicko-korytních nicůtek, pak závěrem musíme říci, že prozatím KSČM při teoretickém objasňování a řešení podstatných problémů světa „ještě neskáče přes kaluže“, ale (bohužel) spíše jen zaujímá posici „mrtvého brouka“.
S přátelským pozdravem
Váš
Karel K ř í ž
Osová Bítýška, 28. září 2003