Během posledních let jsem v Bulletinu EIT-AET publikoval několik sdělení, která upozorňovala jednak na velmi aktuální význam teorie pracovní hodnoty (o níž B. ENGELS konstatoval, že je "úhelným kamenem Marxova ekonomického učení"), jednak na řadu nedořešených problémů této teorie. Šlo o takové provokativní a velmi konkrétní náměty, jako je na příklad nekonzistence Marxova "matematického modelu společnosti", jinak řečeno, šlo o přiznání a o objasnění MEZERY v Marxových modifikačních schématech z III. dílu Kapitálu a o dořešení - řekněme s Marxem - tzv. "modifikovaného významu ceny nákladů"; dále šlo o tvrzení, že na určitém stupni bádání je nutno opustit Marxův předpoklad hotového rovnovážného stavu v daném systému, tzn. opustit jeho mohutný zjednodušující předpoklad, že pro potřeby našeho bádání musíme mít za to, že nabídka jednotlivých druhů zboží se rovná právě poptávce po nich; tento velmi radikální požadavek vlastně představuje zásadní posun v metodice ekonomického bádání, posun oproti té metodice, které použil Marx v Kapitálu (bádání zajisté musí někdy vychýlit dosavadní zvyklosti rozboru i dosavadní praxi myšlení, má-li se dospět k nějakému novému poznání); dále šlo o doporučení přejít od Marxovy otázky "co je hodnota?", k otázce "jak probíhá společenské ekonomické hodnocení?", atd., atd., až po taková strašná kacířstva, jako je neuctivá poznámka, že Marxovy vzorce hodnoty (c + v + m) a výrobní ceny (k + z’K) jsou pro řízení socialistické výroby málo platné; a dokonce až po přímo rouhačský názor, že místo představy hodnoty jako jistého množství "abstraktní práce", lze (právě v marxistickém duchu a v marxistickém pojetí) hodnotu chápat jako specifickou transformaci daného množství INFORMACE (o té PRÁCI, která je nezbytná k obnově příslušného výrobku) v INFORMACI novou.
Na tyto (podle mého přesvědčení podstatné) náměty však nikdo nereagoval, ať již v souhlasném či v kritickém smyslu. Naproti tomu jsem byl dotazován, jak to bylo, když Kudláček prohlásil, že počítač na Marxe z vysoka kálí, zda píšu "paměti kužkařovy", jak to bylo s brněnským stolařem v sovětském lágru u Pečengi, zda náš "reálný socialismus" byl či nebyl plný prašiviny, zda jsem skutečně spálil výsledky své práce, proč jsem je místo pálení raději někde nezakopal, atd., atd., a dokonce až po dotaz, proč se má kulatina krátit v yardech.
Takto jsem získal poučení, že evidentně podružné a bezvýznamné episody, které jsem uváděl jen pro zpestření, ty trochu zaujaly, nikoliv ale vlastní podstata mých sdělení; ta šla zcela mimo, zcela do ztracena, do prázdna.
Rozhodl jsem se tedy, že napříště se zaměřím především na různé historky, jen na různé "povídky starého zbrojnoše", mezi které budu nenápadně pašovat některé teoretické problémy marxistické politické ekonomie.
1. Přítelem je Plato, větší přítelkyní je pravda!
V druhé polovině listopadu 2003 mne navštívil můj přítel Dr.Tesař, CSc., a žádal mne, zda bych něco napsal ke konferenci "CESTY K SOBĚ", kterou nedávno v Brně pořádala Společnost pro evropský dialog. Vysypat odpověď jen tak z rukávu jsem nemohl, ale mohl jsem mu ihned (v manýře starých pánů, jimiž oba jsme), odcitovat latinské "amicus Plato, magis amica veritas", jako úvod ke své tvrdé kritice, které jsem chtěl (MEZI ČTYŘMA OČIMA) podrobit jeho komentář "Na okraj doterajšej ekonomickej diskusie na stránkach Bulletinu". (Příloha Bulletinu EIT, č.75, s. 17-21.) Řekl jsem mu, že když si přečte Engelsův dopis J. Blochovi z 21.- 22. září 189O, tak zjistí, že ve svém zmíněném pojednání (pokud jde o to podstatné) kope většinou do otevřených dveří. A vybrané části z uvedeného Engelsova dopisu jsem mu na místě i přečetl.
A tu mně Dr. Tesař vyrazil dech, když prohlásil, že bych to měl napsat a přitom zároveň i ocitovat hlavní pasáže z Engelsova dopisu, neboť vůbec nejde o jeho vlastní autorskou prestiž, ale o čtenáře Bulletinu; i on zastává zásadu "magis amica veritas"!
1,1 "Jen v poslední instanci!"
Tož připomeňme, že zjednodušující stanovisko těch, kdož by běh světa chtěli vysvětlovat jedině a jen ekonomickými momenty, bezezbytku vyvrátil dávno před Dr. Tesařem ve výše zmíněném dopise už koncem 19. století B. Engels:
"... Podle materialistického pojetí dějin je v POSLEDNÍ INSTANCI určujícím momentem v dějinách produkce a reprodukce skutečného života. Ani Marx, ani já [Engels] jsme nikdy více netvrdili. Překrucuje-li to nyní někdo v tom smyslu, že prý ekonomický moment je JEDINĚ určujícím momentem, přeměňuje onu větu v nic neříkající, abstraktní a absurdní frázi. Ekonomická situace je základem, avšak rozličné momenty nadstavby: politické formy třídního boje a jeho výsledky - ústavy, stanovené vítěznou třídou po vyhrané bitvě, atd. - právní formy a pak obzvláště reflexy všech těchto skutečných zápasů v mozcích zúčastněných, politické, právní, filosofické theorie, náboženské názory a jejich rozvedení v systém dogmat, působí také na průběh dějinných zápasů a v mnoha případech určují převážně jejich FORMU. Je tu vzájemné působení všech těchto momentů, v němž nakonec celým nekonečným množstvím náhod ...[...]...se prosazuje jako nutnost ekonomický pohyb. Vždyť jinak by aplikace theorie na libovolné dějinné období byla lehčí než řešení jednoduché rovnice prvního stupně". [...] (MARX,ENGELS: Vybrané dopisy, Svoboda 1952, s. 379,380.) Následují příklady obdobné Tesařovým příkladům od Slavkova a Borodina. "[...] "Stěží by se podařilo ekonomicky vysvětlit - a neučinit se přitom směšným - existenci každého německého státečku minulosti a přítomnosti ...[...] (Tamtéž s.380.)
Závěrem Engels ještě jednou odmítá jednostranný a zjednodušený výklad dějin:
"Marx i já [Engels] jsme částečně sami zavinili, byť proti své vůli, že mladší lidé přikládají občas ekonomické stránce větší význam, než jí přísluší. Musili jsme vůči svým protivníkům zdůrazňovat hlavní zásadu, kterou popírali, a tu vždy nebyl čas, místo a příležitost, abychom náležitě vyzvedli ostatní momenty, zúčastněné ve vzájemném působení... [...] ...Ale, pohříchu, lidé se příliš často domnívají, že úplně pochopili novou theorii a mohou ji beze všeho používat, jakmile si jen osvojili hlavní poučky, a to ještě ne vždy správně. A této výtky nemohu zprostit některé novější "marxisty"; ... (Tamtéž s. 381.)
1,2 "Je to STRUKTURA ceny, hlupáci!"
Dnes již málokdo popírá objevnou Marxovu thesi, že V POSLEDNÍ INSTANCI je hnací sílou společenského rozvoje právě ekonomika. Tento Marxův základní názor, tj. materialistické pojetí dějin, nedávno vtipně zformuloval jako bonmot James CARVILLE: "Je to ekonomie, hlupáci!" To platí obecně.
Jako v ohnisku čočky je na samém povrchu jevů prostřednictvím STRUKTURY ceny (jednotlivých druhů zboží) zobrazena podstata konkrétní FORMY stávající produkce (v podmínkách rozvinuté společenské dělby práce, tzn. za existence zbožní výroby). Marx proto nezůstává pouze u zdůraznění dominujícího významu ekonomického procesu, ale jde ještě dál a soustřeďuje se na vyšetřování konkrétnější podoby toho onoho ekonomického pohybu, soustřeďuje se na vyšetřování různých CENOVÝCH STRUKTUR.
Analysou toho typu ceny, jež odpovídala hodnotě výrobku, Marx objasnil, jak rozvoj společenské dělby práce vede na jedné straně k další a další specializaci, takže soustavné opakování toho onoho pracovního úkonu má za následek větší a větší mistrovství u stále více a více se specializujícího výrobce (což se pak přenáší do zdokonalování specielně používaných nástrojů); na druhé straně se při tomto růstu společenské dělby práce (a s ní spojeného růstu výrobních sil, růstu, jenž vede k hromadné výrobě) stále obtížněji a obtížněji zajišťuje rovnováha mezi poptávkou a nabídkou po jednotlivých druzích zboží. Důsledkem pak jsou citelné cenové výkyvy, jež vedou k větší a větší tržní diferenciaci mezi směňujícími, kdy jedněm po výhodném prodeji zbudou tzv. "volné peníze", zatím co druzí jsou po nevýhodném prodeji v momentální finanční tísni. A tak se na trhu objeví nový vztah mezi účastníky reprodukce, vztah věřitele a dlužníka, tzn. vztah kapitálový, kdy "volné peníze" se na trhu samy zhodnocují, kdy hodnota sama přináší další hodnotu; předpotopní formou tohoto nového vztahu je kapitál lichvářský (P - P+). Když vlastník "volných peněz" začne organizovat koupi a prodej zboží, máme zde kapitál kupecký (P - Z - P+), a nakonec vlastník "volných peněz" začne organizovat výrobu, čímž se dostáváme do období kapitálu průmyslového (c + v + m).
Tento vývoj přináší kvalitativní změny v interakcích mezi účastníky reprodukčního procesu. Patří k velikým Marxovým objevům, že pochopil pronikavý vliv těchto interakčních změn na tvorbu cenové struktury v kapitalistické ekonomice; že pochopil, jak kvalitativní změny ve STRUKTUŘE nově vzniklých INTERAKCÍ mezi účastníky reprodukce vedou ke změnám ve STRUKTUŘE CENY, vedou ke kvalitativním změnám v cenové tvorbě. Při trochu zjednodušené formulaci můžeme říci, že objevil, proč za RŮZNÝCH EKONOMICKÝCH POMĚRŮ (za různých ekonomických interakcí) je RŮZNÁ FUNKČNÍ ZÁVISLOST mezi pohybem CEN jednotlivých druhů zboží na straně jedné a pohybem pracovních nákladů na ně vynaložených (čili pohybem jejich HODNOT) na straně druhé. Tuto problematiku Marx označil jako "přeměnu hodnot ve výrobní ceny" (jakožto "modifikované hodnoty").
Zároveň s vyvozením "přeměny hodnot ve výrobní ceny" (byť s vyvozením intuitivním a za předpokladu mohutných zjednodušení) Marx objasňuje hnací sílu kapitalismu, objasňuje výrazná specifika v ekonomickém CHOVÁNÍ, k němuž směruje, vede a nutí každého účastníka reprodukce STRUKTURA ceny. Je to STRUKTURA výrobní ceny, z níž Marx vyvozuje "darwinovskou" honbu za mimořádným ziskem. Ne k hromadění pokladu, ale ke kapitalizaci nadhodnoty (tj. k použití nadhodnoty pro další podnikání, čili pro narůstání kapitálu) směruje, vede a nutí kapitalisty boj o místo na trhu. "Buržoasie nemůže existovat, aniž stále vyvolává převraty ve výrobních nástrojích", říká Marx v MANIFESTu a v dalším (v KAPITÁLu) ukazuje, jak se za těchto podmínek prosazuje moderní zákon džungle, zákon trhu: "Předežeň, nebo budeš předehnán!" Zpravidla to ovšem lze zajistit jen zaváděním sice nákladnějších, zato však levněji vyrábějících strojů, tedy zaváděním nové a ještě novější techniky. Právě NA ZÁKLADĚ využívání nejmodernější TECHNIKY probíhá konkurenční honba za mimořádným ziskem, jehož kapitalizace je zase podmínkou pro další zavádění ještě modernější techniky (kdy vše pevné se mění v páru, vše posvátné se znesvěcuje a jak kapitalisté, tak i dělníci jsou v ustavičném a neutuchajícím POHYBU z jednoho výrobního odvětví do druhého). Nakonec pro zavádění špičkové techniky a pro realizaci rozsáhlejších a rozsáhlejších projektů už nestačí pouhá kapitalizace nadhodnoty, tj. pouhé narůstání jednotlivých individuálních kapitálů, ale při honbě za mimořádným ziskem se přechází i k spojování těchto individuálních kapitálů v akciové a jiné společnosti, jejichž společným znakem je koncentrace kapitálu. Z tohoto pohybu Marx vyvodil (už před 15O lety) zákonitý růst organické skladby kapitálu, nepřetržitý růst relativního zbídačování, globalizaci a nakonec i zánik jistých podstatných interakcí mezi kapitalistickými výrobci, tzn. monopolizaci celých výrobních odvětví. Jedno logicky navazuje na druhé a následným vývojem už bylo potvrzeno jako objevné a nesporné!
A my jsme s tím vším dnes dennodenně konfrontováni.
Tento ekonomický pohyb nemůže pokračovat do nekonečna a tak nakonec vyústí buď v apokalyptický zánik lidstva, nebo v přechod - řekněme s Marxem - do "sdružení svobodných lidí". Tertium non datur; třetí cesty není! Toto je poznatek mocnější nad jiné poznatky ekonomické teorie, mocný poznatek až do našich dnů a za ně, až do nedohledna.
Když nyní přihlédneme k tomu, co už po jistém rozvinutí teorie pracovní hodnoty víme (prozatím jen intuitivně) o STRUKTUŘE té BUDOUCÍ CENY, která by byla adekvátní pro "sdružení svobodných lidí", pak při navázání na poznatky zformulované Marxem o revolučních a radikálních důsledcích jím [Marxem] objevené a jím objasněné STRUKTURY výrobní ceny (tj. struktury adekvátní pro kapitalismus), můžeme ve stylu evangelia podle sepsání sv. Matouše takto sumou konstatovat: I bylo řečeno KAPITALISTŮM: "Akumulujte! Akumulujte! Akumulujte!" To je Mojžíš i s proroky, napsal před cca stopadesáti léty Karel Marx. Amen, amen! Já však pravím vám: "Inovujte JEDEN KAŽDÝ! Inovujte KDEKDO, kdykoliv a KDOKOLIV! Inovujte VŠICHNI!", ne jen příslušníci pouze jedné jediné třídy! Toto je smlouva nová, jejíž úspěšné naplnění bude záležet jen od vás.
Takový radikální zvrat v ekonomickém systému ovšem není uskutečnitelný bez poznání (Andropovem tak postrádaných) "zásad vědecky zdůvodněné tvorby cen"; tento revoluční zvrat není možný bez konstrukce (jíž musí předcházet odpovídající poznání) takové STRUKTURY CENY, jež by odpovídala "sdružení svobodných lidí". Když jsem svého času (1987) vyjadřoval svoje veliké pochybnosti o zdaru Gorbačovovy "Perestrojky" (což tehda velmi rozzlobilo některé pražské disidentské ekonomy, neboť jsem si dovolil poznamenat, že nebude rozdílu mezi Perestrojkou a Chruščovovým propagováním kukuřice), formuloval jsem zde uvedený a tak zdůrazňovaný poznatek takto (cituji) :
"Máme za to, že to bude skřípat citelně, neboť v kterékoliv variantě petristického hodnocení - pokud je ovšem pravdivá Marxova teorie pracovní hodnoty - nemohou v žádném případě a za žádných okolností uspět nějaké nové a ještě novější »soubory opatření ke zdokonalení plánovitého řízení«, nemohou uspět ani nějaké nové a ještě novější »Zásady« či nejrůznější »přechody na úplný chozrasčot«; nemohou uspět prostě proto, že všechno to znovu a znovu zdokonalované plánování je znovu a znovu narušováno a anulováno právě takovým ekonomickým CHOVÁNÍM »společenských individuí Ix«, k jakému jsou všechna tato »individua« směrována NEKOMPETENTNÍM HODNOCENÍM na úrovni »sféry vnitřního oběhu«. Ekonomické hodnocení na úrovni »sféry vnitřního oběhu« totiž KAŽDODENNĚ A STÁLE, VELMI PEVNĚ A SOUSTAVNĚ VEDE JEDNOHO KAŽDÉHO ÚČASTNÍKA REPRODUKČNÍHO PROCESU. Vede ho mnohem pevněji, všestranněji a soustavněji než všechny stranické, odborové a policejní orgány dohromady. A poněvadž nyní jde především o CHOVÁNÍ ekonomické, nemůže dokonce ani ta slibovaná nejširší demokratizace společnosti nahradit adekvátní ekonomické hodnocení na úrovni »sféry vnitřního oběhu«. To je přece zcela evidentně nezastupitelné a nenahraditelné; nelze je nahradit ani sebepronikavějším zdokonalováním plánování, ba ani širokou demokratizací, či tužší a tužší drezůrou - prostě ničím!" (Konec citace!)
To bylo napsáno v lednu 1987, v době vrcholící euforie nad projektem "Perestrojky". Publikováno to bylo v květnu 1987 v samizdatovém teoreticko-politickém občasníku DISKUSE, jehož čísla jsou nyní uložena v Moravském zemském museu. (Zde převzato z "Modlitby za Evžena Löbla", "KNIŽNiCE" VUT, Brno 1990, svazek A-50, s 146.)
A dnes, v lednu 2004, tedy po sedmnácti letech, kdy výše citovaná předpověď již byla následným vývojem potvrzena, dodáme v reakci na Tesařovo pojednání, že stále platí námi tak radikálně a opakovaně zdůrazňovaný osudový význam té či oné cenové tvorby (pro soustavné směrování všech účastníků reprodukčního procesu). Stále platí zkonkretizovaná parafráze na carvillovský bonmot:"Je to STRUKTURA ceny, hlupáci!". Proto Andropovem tak postrádané "zásady vědecky zdůvodněné tvorby cen" nelze ničím nahradit, ba ani Stalinovou bájnou a pohádkovou proklamací údajného "hlavního ekonomického zákona socialismu", v němž se Dr. Tesař tak zhlédl.
Na pozadí Marxova precisního, věcného a přísně logického zdůvodnění zákona všeobecné míry ziskové (pro období kapitalismu volné konkurence), na pozadí tohoto strohého rozboru bez jakýchkoliv ideologických tirád a proklamací, působí Tesařem vyzvednutá Stalinova kapitola "Otázka základních ekonomických zákonů soudobého kapitalismu a socialismu" (STALIN,J.V.:Ekonomické problémy socialismu v SSSR, SNPL, 1955, s. 37-41) jako pouhá mlhovina, jako primitivní ideologické klišé. Za vše zde mluví proklamace o "zajištění maximálního uspokojování neustále rostoucích materiálních a kulturních potřeb celé společnosti nepřetržitým růstem a zdokonalováním socialistické výroby na základě nejvyšší techniky", kterážto nabubřelá proklamace je tváři v tvář evidentní sovětské "bědnosti, iz kotoroj ně bylo vychoda", bezostyšně, velkohubě a bohorovně - téměř jako s hory Sinaj - vyhlášena za ekonomický zákon. A dokonce za základní ekonomický zákon socialismu.
Stalinovy "Ekonomické problémy socialismu" zcela zákonitě odumřely a téměř upadly v zapomenutí a ani historik Tesař je nevzkřísí. Proto zde kategoricky odmítám i jeho přímluvu za opětné docenění uvedeného Stalinova spisku.
Zároveň však patřičně vyzvedám Tesařovo upozornění, že pouhé mechanické a povrchní srovnávání výrobních výsledků (či dosaženého hrubého domácího produktu) nám nedá odpověď na to, proč komunistický režim v SSSR dovedl zvládnout strašné (téměř katastrofální) situace a paradoxně se zhroutil v době, kdy dosáhl jistých snesitelnějších hospodářských výsledků. "Nemožno ale očakávať, že nám [ekonomické limity a motivy všetkých peripetií neblahej histórie sovietizmu] odpovedia na základnú otázku, prečo sovietská spoločnost najprv po dlhé desaťročia uprednostňovala režim s absolútne nevýkonnou ekonomikou, s opakovanými hladomormi, a potom nemilosrdne odstránila režim, ktorý sa (napriek všetkému) predsa len dokázal najhorších ekonomických katastrof vyvarovať a základné potreby ľudí uspokojiť." (TESAŘ, J.:Bulletin EIT č. 75, s. 18) Tuto naléhavou "základnú otázku" Dr.Tesaře se nyní pokusím rozvinout a vyjádřit ještě trochu expresivněji!
1,3 PARADOX zániku komunistického režimu v SSSR
Otřesná hrůza sovětských hladomorů dolehla svého času až k nám. Jejich tragiku i fatálnost zachytil začátkem dvacátých let Jiří Wolker ve známé básni "Fotografie" :
U Topiče ve výkladní skříni, /mezi knihami a obrazy,/
visí fotografie. [...]
Ale každá tato fotografie /strašlivě skutečným životem žije:
/Hlad v Rusku! Hlad v Rusku!/
Gubernie hřbitovů /stavěné z ledu a zimy./ Hromady mrtvolek dětí/
s břichy nafouklými. /Zvrácená ústa, ruce zaťaté v kleště./
Ti, kteří hladem zemřeli, /ti, kteří zemrou ještě.
A nejsmutnější všech, /jež zovou lidojedy,
kteří však přece jsou jen křížek mezi ledy.
Jen křížek zoufalý /žijící mohyly,
jež v rakvích žaludků /své bratry pohřbily. [...]
Zřejmě to byl katastrofálně strašný (a pro nás téměř nepředstavitelný) hladomor. Hrůza, jež vyústila až v kanibalismus.
Ale komunistický režim v Sovětském Rusku se při tom nezhroutil!
V létech 1932-1933 tam došlo k dalšímu velkému hladomoru. V pojednání "O vyvratitelnosti světa" (Právo, 8.1.2004) konstatuje Václav BĚLOHRADSKÝ, že tento hladomor "byl jedním z extrémů 20. století: v letech 1932-33 při něm v důsledku totální rekvizice úrody, nařízené Stalinem v rámci »rozkulačování« Ukrajiny, umíralo 25 000 lidí denně - téměř čtyřikrát více než v MLÝNKU NA MASO u Verdunu v 1.světové válce. Ukrajinská města byla uzavřena, aby se informace o dětech s nafouklými břichy nešířily a dělníci nebyli sváděni takovými otřesnými obrazy k solidaritě s trpícími rolníky. Z přímých svědectví víme, že umírající děti strašně křičely a matky utíkaly z domu, aby je neslyšely. Více než pět milionů Ukrajinců zemřelo hlady za neprůhlednou plentou slova »kulaci«."
A ani při tomto hrozném "extrému 20. století" se komunistický režim v Sovětském Svazu nezhroutil!
V listopadu 1942 měla hitlerovská Wehrmacht již v ročním pevném sevření vyhladovělý Leningrad, stála na dostřel od Moskvy, rozbombardovala a zdemolovala v úplné trosky celý celičký Stalingrad, pronikla hluboko na Kavkaz a na Elbrusu vztyčila nacistickou vlajku s hákovým křížem.
A dokonce ani za této katastrofální situace se komunistický režim v SSSR nezhroutil!
Na podzim 1987 jsem si s ruskou manželkou svého přítele vyměňoval zkušenosti, jak připravit zelí ke kvašení. Za řeči poznamenala, že jí psala "máma", jak nyní je i v Moskvě kvašené zelí běžně k dostání. Pravila, že my Češi nedovedem docenit, co to pro Rusy znamená, neboť oni zkonsumují kvašeného zelí mnohem více než my.
A ono, bohužel, často nebylo, a nyní - díky bohu - je ho dostatek! A právě v této poklidné době, kdy už i v Moskvě bylo kvašené zelí běžně k dostání, kdy sovětští lampasáci se takřka v každé části světa drze a nadutě roztahovali ve svých vojenských základnách a opěrných bodech, kdy ve vesmíru bezpečně létaly sovětské družice, právě tehdy se v SSSR komunistický režim bezmocně zhroutil.
Sesul se tiše jako domeček z karet!
1,4 O neschopnosti adekvátně reagovat na polemický obraz sebe sama
Ještě dříve, než jsem se mohl důkladněji zamyslet nad sugestivní Tesařovou "základní otázkou", nad tím připomenutým historickým paradoxem, vyšla v Právu (8.1.2004) již výše vzpomenutá stať Václava BĚLOHRADSKÉHO, která se v základních obrysech zabývá tímto problémem.
V. BĚLOHRADSKÝ tam nejprve vysvětluje, jak on chápe výraz "angažovaná kultura", kterýžto termín se dnes ocitl "mezi slovy zastaralými":
"Kultura, umění a vše, co nazýváme HUMANITIES - humanitní obory, musí být opravdu »pro lidi«, musí sloužit společnosti. To znamená nabízet lidem polemický obraz o nich samých - když mu lidé porozumí jako SVÉMU obrazu, změní se. To je podstata moderní společnosti: změna tu není výsledkem vnějších tlaků, ale otřesů, které vyvolávají uvnitř obce její POLEMICKÉ OBRAZY. Přívlastek POLEMICKÉ odkazuje na slovo POLEMOS, boj - v tom smyslu si také musíme vyložit slavnou větu Jana Patočky, že v dějinách nejde o to, čím lze otřást, ale o OTEVŘENOST VŮČI TOMU OTŘÁSAJÍCÍMU. Otřásající jsou POLEMICKÉ OBRAZY OBCE, které vyvolávají odpor, spory, polemiky.
Angažovaná kultura je tento POLEMOS, který dělá z moderní společnosti společnost OTEVŘENOU: otevřená společnost je sjednocena otřesy, které v ní vyvolaly její polemické obrazy. [...] Slovem KRITIKA jsme označili schopnost moderní společnosti měnit se zevnitř, v reakci na otřesné obrazy sebe sama. [...]
Polemický obraz obce (a sebe sama) je jednou z radikálních společenských potřeb. Bez otřásajícího obrazu o sobě samé by rozporná a nepřehledná moderní společnost nemohla přežít. Nazvěme tuto radikální potřebu POTŘEBOU EFEKTIVNÍHO VEŘEJNÉHO PROSTORU, v němž se polemický obraz společnosti nejen formuje, ale vyvolává reakci, je účinný, protože lidé nejsou lhostejní ke svému polemickému obrazu. Komunismus nebyl uzbrojen americkým Supermanem a Demokrátorem: zahynul na neschopnost MĚNIT SE V REAKCI NA POLEMICKÝ OBRAZ O SOBĚ SAMÉM, a to v důsledku zničení efektivního veřejného prostoru."
Tolik Václav BĚLOHRADSKÝ. My jen dodáme, že k základním a radikálním změnám, které se uskutečňují v reakci na "polemický obraz společnosti", dochází V POSLEDNÍ INSTANCI na úseku ekonomickém, přesněji řečeno, v ekonomické ZÁKLADNĚ toho onoho systému. Marx to formuluje následovně:"...anatomii občanské společnosti je nutno hledat v politické ekonomii. Výsledky k nimž jsem dospěl, mohou být stručně zformulovány takto: v materiální produkci jsou LIDÉ NUCENI VZÁJEMNĚ VSTUPOVAT DO určitých VÝROBNÍCH POMĚRŮ, které odpovídají určitému stupni vývoje výrobních sil, které v dané době ovládají jejich ekonomické síly. SOUHRN všech těchto VÝROBNÍCH POMĚRŮ tvoří hospodářskou strukturu společnosti, reálnou ZÁKLADNU, nad níž se zvedá právní a politická nadstavba a které odpovídají určité společenské formy vědomí." (MARX,K.: Úvod ke kritice politické ekonomie; v brožuře Marx - Engels, O historickém materialismu, Svoboda, 1949, s.9. Zvýrazněno mnou! KK)
Pravdou je, že jsem se setkal s řadou velmi nepřesných výkladů výše uvedené Marxovy definice jeho pojmu "ekonomická základna". Chyba asi byla v překladu, ve velmi neurčitém a mnohoznačném chápání termínu "výrobní poměry". Zřejmě nebylo dosti doceněno, že u Marxe právě zde jde jen a jen o výrobní poměry-vztahy (Verhältnisse) mezi LIDMI. (Pro ilustraci: zažil jsem např. diskusi, zda a kdy osobní auto patří do ekonomické základny, či zda a kdy patří do nadstavby. Hrůza!) Pokusím se tedy o výraznější (s Marxovou definicí kompatibilní) vymezení tohoto Marxova stěžejního pojmu: ekonomickou základnou je množina všech MEZILIDSKÝCH interakcí, k nimž opakovaně dochází při reprodukci existenčních podmínek lidstva v daném úplném reprodukčním celku. (Ani nákladní, ani osobní auto tam tedy nepatří, nemá tam co dělat!)
Přírodně-historická nutnost ZMĚN (změn zevnitř) je důsledkem růstu (vývoje) výrobních sil, jimž se příslušné MEZILIDSKÉ interakce (ekonomická základna, tzn. Verhältnisse, vztahy) musí přizpůsobit.
Během sovětského experimentu šlo především a právě o tyto MEZILIDSKÉ interakce. Proto otázku jak toho překvapivého přetrvávání komunistického režimu v SSSR na straně jedné, tak i toho jeho paradoxního zániku na straně druhé, neobjasňují tuny vyrobené oceli, dostatek či nedostatek kvašeného zelí, ani družice ve vesmíru. Těžiště problému je ve "výrobních vztazích", tzn. v EKONOMICKÉ ZÁKLADNĚ, čili v jistých MEZILIDSKÝCH INTERAKCÍCH, které tento režim nastolil, a které se během sovětského experimentu moc neměnily, takže dávno již přestaly odpovídat jak požadavkům dosažené úrovně výrobních sil, tak i požadavkům rozporné a nepřehledné moderní společnosti: stále zde převládalo jen a jen primitivní a brutální příkaznictví, navíc bez "efektivního veřejného prostoru", který by byl adekvátní pro moderní společnost; bez veřejného prostoru, který by umožnil patřičně reagovat na "polemický obraz společnosti", jak jej svým spoluobčanům nabízeli Pasternak, Solženicyn, Amalrik, Dudincev atd.,atd.; a především J.V. Andropov, když (budu to při každé příležitosti a až do omrzení stále opakovat) na plénu ÚV-KSSS 15. června 1983 konstatoval:"Věda dosud bohužel neposkytla praxi potřebné řešení řady závažných problémů. [...] Především mám na mysli volbu nejspolehlivějších způsobů zvyšování efektivnosti výroby a její kvality a ZÁSADY VĚDECKY ZDŮVODNĚNÉ TVORBY CEN." Sovětská společnost zřejmě nebyla schopna uskutečnit zevnitř ty aktuální změny, jež by byly adekvátní pro EKONOMICKOU ZÁKLADNU socialistické společnosti, a proto nakonec byl sovětský komunismus "V POSLEDNÍ INSTANCI" odsouzen ke krachu.
Jestliže v důsledku zničení efektivního veřejného prostoru ztratí kterákoliv společnost schopnost MĚNIT SE zevnitř v reakci na polemický obraz (o sobě samé) třeba na úseku abstraktního umění, pak to není dobré. Ztratí-li ji však i na tom úseku, kde jde o nutné změny v EKONOMICKÉ ZÁKLADNĚ, pak je to katastrofa i tragedie zároveň! To platí obecně; a vůbec ne jen o sovětismu (tzn. o "komunismu" v SSSR), ale o kterémkoliv společenském systému.
K adekvátním reakcím na otřesný "polemický obraz sebe sama" v SSSR tedy nedošlo, protože tento systém nebyl "otevřenou společností". A v tom je jádro pudla toho tak strašně paradoxního a zároveň překvapivého zhroucení komunistického režimu v SSSR. Ještě jednou opakuji s V. BĚLOHRADSKÝM: "Komunismus nebyl uzbrojen americkým Supermanem a Demokrátorem: zahynul na neschopnost MĚNIT SE V REAKCI NA POLEMICKÝ OBRAZ O SOBĚ SAMÉM, a to v důsledku zničení efektivního veřejného prostoru."
Nač nestačily hladomory, katastrofy a války, na to v SSSR stačily (Andropovem přiznané) nedostatky v EKONOMICKÉ ZÁKLADNĚ, jež byly především důsledkem nedostatků v ekonomické teorii. A to dokonce v době zdánlivě již bezpečných a zdánlivě již nepřekonatelných mocenských posic.
Ty mocenské posice se zhroutily a dnes již neexistují, ale nedostatky v ekonomické teorii, ty prozatím přetrvávají!
2. Marxismus a matematici
Byla to veliká a šťastná náhoda, že jsem se sblížil s Prof. RNDr. Václavem HAVLEM, Dr.Sc., a s Doc.RNDr.Václavem KUDLÁČKEM, CSc.. Štědrý osud mně totiž přihrál možnost poskytnout každému z nich jistou službu a oni se mně pak chtěli nějak revanšovat. Tak tímto zcela netypický řízením příznivé náhody došlo k naší (pro mne výhodné a osudové) spolupráci, přesněji řečeno, došlo k tomu, že jsem mohl bohatě a neomezeně (takřka nestydatě) těžit z jejich odborných rad. Naléhavá potřeba pomoci ve vyšší matematice se u mne dostavila tehda, když jsem se vydal na šikmou plochu bádání.
Začalo to nevinně. Hospitoval jsem koncem letního semestru 1954 svého nejlepšího asistenta a při hodnocení jeho přednášky jsem se ho přátelsky zeptal, jak mohl posluchačům tvrdit, že v monopolním kapitalismu je rozšířená reprodukce možná jen při maximálním zisku. Vždyť každý nadvýrobek (pokud není nevýrobně spotřebován) může sloužit k rozšíření výroby. Proč by to musel být právě "maximální zisk"? Odpověděl, že to přece říká Stalin, a pohotově mně i přečetl příslušnou pasáž z Ekonomických problémů socialismu v SSSR:"Soudobý monopolistický kapitalismus vyžaduje nikoliv průměrný zisk, nýbrž maximum zisku, nezbytné k tomu, aby se více méně regulárně uskutečňovala rozšířená reprodukce." Poctivě však přiznal, že tomu také nerozumí.
Abychom se s tím vyrovnali, uložil jsem mu vypracovat přes prázdniny schémata, která by ilustrovala uvedené Stalinovo tvrzení. Termín dodání: 3O. září. Vždyť s podobnou otázkou a s požadavkem takových schémat, jež by zobrazovala Stalinovu poučku, mohou přece přijít i posluchači.
Abych byl k uvedenému datu im Bilde, začal jsem sám pro sebe sestavovat vhodné modely, analogické k Marxovým modifikačním a reprodukčním schematům. A tu jsem zjistil, že si s tím nevím rady, neboť v Marxových zobrazeních jsou vstupy zachyceny v hodnotách a výstupy ve výrobních cenách, což znemožňuje sledovat pohyb reprodukce během několika období za sebou. To byl prvý veliký zádrhel, na který jsem narazil. Ačkoliv jsem mnohokrát četl ona relevantní místa z III. dílu Kapitálu, nikdy jsem dosud nedocenil Marxovu poznámku o "modifikovaném významu ceny nákladů", nikdy jsem nedocenil, jaké komplikace jsou za ní skryty.
Druhý zádrhel představovala ta skutečnost, že ve všech možných Marxových schématech a příkladech je konstantní kapitál toho onoho odvětví či sektoru vždy zobrazen jen jednou jedinou veličinou. Avšak při vyšetřování takové reprodukce, při které předpokládáme několik výrobních prostředků (tedy několik položek konstantního kapitálu) stojíme náhle před novým problémem.
V I.díle Kapitálu (kapitola XII.) Marx upozorňuje na "železný zákon přesně stanovených číselných poměrů čili proporcionality" při rozdělování výrobních prostředků a dělnických mas jednak uvnitř manufaktury, jednak mezi různá odvětví. To platí i pro jednotlivé výrobní prostředky, z nichž sestává konstantní kapitál toho onoho odvětví. Proto při matematickém modelování reprodukčního procesu během několika období za sebou musíme nejprve (na rozdíl od takového jednoduchého modelování, jak je představují Marxova schémata) patřičně stanovit, jaké relace mezi několika výrobními prostředky je nutno respektovat při tomto podrobnějším zobrazení; NEMOHOU TO BÝT ČÍSLA LIBOVOLNÁ! Při dvou výrobních prostředcích to je jednoduché, při třech horší a při dalších už těch nepominutelných relací komplikovaně přibývá. To se pak stane dosti náročným problémem tehdy, když od zvláštních čísel přejdem k číslům obecným a k obecnému počtu výrobních prostředků i k obecnému počtu výrobních odvětví.
Objasňování naznačených relací si vyžádalo zvýšení rozlišovací úrovně nejen při členění jednotlivých výrobních odvětví, ale už i při samotném členění jednotlivých výrobků. Marx je rozlišuje a uspořádává podle jejich FUNKCE V REPRODUKČNÍM PROCESU a ve svých schématech se omezuje na skupinu I (výrobní prostředky) a skupinu II (životní prostředky).Ty ještě někdy člení na nutné (IIa) a přepychové (IIb). Nic více! V tom je zajisté i půvab jeho slavného dvousektorového modelu. Avšak pro naše potřeby je třeba toto členění rozvinout ještě alespoň o jasné rozlišení výrobních prostředků pro výrobu také výrobních prostředků (Ic) a výrobních prostředků pro výrobu pouze životních prostředků (Iv).
Při těchto změnách nejde o nějaké vyvracení Marxových modifikačních a reprodukčních schémat, ale jde o jejich dotažení do takové podoby, aby s jejich pomocí bylo možno sledovat reprodukční proces během několika období za sebou.
Trochu jinak je to s třetím zádrhelem, který představuje zařazení zlata do výše naznačeného členění. V XX. kapitole II. dílu Kapitálu Marx říká, že "výroba zlata, jako výroba kovu vůbec, patří do I. skupiny, [...]". To je v pořádku! Ovšem jen a jen potud, pokud reprodukční proces sledujeme pouze a jen z hlediska spotřeby a nahrazování. Vůbec to však není v pořádku, když jej sledujeme i z hlediska směňování. Tam zlato vystupuje jako všeobecný ekvivalent a při plnění této úlohy nemá ani funkci výrobního prostředku, ani funkci prostředku životního. Máme-li proto kategoricky zachovat Marxovo kritérium pro členění výrobků podle jejich funkce v reprodukčním procesu, musíme ještě zavést skupinu "všeobecný ekvivalent" (III), což už představuje jistou korekturu Marxova zobrazení té oné reprodukce. Při matematickém modelování se pak tato skutečnost projeví jako jistý problém.
Při vyrovnávání se s uvedenými zádrhely se podařilo za pomoci výše vzpomenutých matematiků stanovit některé zajímavé relace reprodukčního procesu.
Náš pokus pozvednout na vyšší úroveň marxistickou kvantitativní analysu ekonomického pohybu ukázal, že zde problémem není jen objevení a objasnění nových relací, ale závažným problémem je i velké množství údajů, jež bude nutno zpracovat. Tak se zde vynořila otázka použití vhodného iteračního postupu při řešení příslušných soustav lineárních rovnic.
2,1 Kombinace matematického rozboru s rozborem ekonomickým
Začali jsme tedy spolu s Doc. Havlem tento problém řešit. Postupovali jsme tím způsobem, že Havel naformuloval jistou relaci a já měl ekonomickým rozborem dokázat její platnost. Když se mně to podařilo, mohl Havel pokračovat ve svém dokazování, když ne, pak bylo nutno hledat závislosti jiné. Tak jsme našli důkaz, že pro jistý typ rovnic konverguje prostý iterační proces k jejich řešení, což jsme společně publikovali v článku HAVEL,KŘÍŽ:"O povrchových závislostech mezi materiálovými náklady na výrobu výrobních prostředků", Sborník Vysokého učení technického v Brně, roč. 1962, č. 1-2.
V té době mne již dávno nezajímala Stalinova proklamace o "nutnosti maximálního zisku" pro "více méně regulárně" uskutečňovanou rozšířenou reprodukci, ale důležitým pro mne bylo to, že už jsem dovedl sestavit matematický model reprodukce pro několik období za sebou. Toho jsem pak využil ve své habilitační práci "Několik poznámek o monopolní ceně".
Když jsem po úspěšné obhajobě vezl Doc. Havla na slavnostní večeři, pořádanou pro několik přátel, zažil jsem druhý citelný otřes ve svém světonázorovém vývoji.
Ten prvý otřes způsobil svého času můj nezapomenutelný učitel Vladimír Mareček, když mně na konkrétních příkladech ukázal, jak řízení výroby v našich národních podnicích je jen flikováním a flokováním, takže každému, kdo by chtěl geniálně sabotovat, úplně by stačilo, jen úzkostlivě plnit pokyny centrálních institucí a organizovat výrobu podle našich velkoobchodních cen. Druhý zvrat nyní způsobila Havlova poznámka (připojená k jeho blahopřání), že už je na čase, abych začal vážně pracovat. Pravil, že se musel smát do dlaně, když poslouchal chvály mých marxistických oponentů na moje rovnice. Vždyť já ani nedokázal, že ty rovnice mají řešení; o řešení vyhovujícím smyslu úlohy ani nemluvě. Navíc má za to, že Marx chápe všeobecnou míru ziskovou jako specificky určenou veličinu. Řekněme pro příklad, že každý máme jednu manželku, ale tou nemusí být právě ta a ne jiná. U Marxe však jednotná míra zisku je nejen všeobecná (jedna), ale právě jen ta jediná, a žádná jiná, což je asi na jeho tvrzení dosti podstatné. Nazvěme to "unicitou" míry ziskové! Avšak místo abych tento podstatný znak u míry zisku dokázal, tak právě moje rovnice tuto předpokládanou "unicitu" zpochybňují. A já tehdy pochopil, jak neúplná je moje analysa ekonomických zákonitostí, pochopil jsem, že nestačí jen sestavit matematický model reprodukčního procesu, ale navíc je nutno ještě matematickou analysou odkrýt a dešifrovat skryté vztahy a závislosti tohoto ekonomického pohybu.
Slavnostní večeře mně potom nechutnala, neboť jako studená sprcha na mne působilo poznání, že jsem ve své práci podstatnou část vyšetřované otázky nevyřešil, a dokonce jsem já sám ani nepoznal plný rozsah zkoumané problematiky; ten mně musel strčit pod nos teprve Doc. Havel.
Pokorně jsem se tedy vrátil k Marxově otázce "modifikovaného významu ceny nákladů" (o níž jsem se mezitím dozvěděl, že ve světě je tradována jako tzv. "transformační problém") a začal si znovu s Doc. Havlem vyměňovat, hledat a objasňovat dokazatelné i nedokazatelné relace v maticích materiálových nákladů, abychom tak rukou společnou a nerozdílnou získali další poznatky o té rovnici k-tého stupně (k³ 2), jejíž řešení mělo vést k určení všeobecné míry zisku; rovnici, jejímž řešením je k-tice kořenů. Celkem snadno se nám podařilo dokázat, že tato rovnice k-tého stupně má alespoň jeden kladný kořen, jenž vyhovuje smyslu úlohy. Nedařil se však důkaz jeho "unicity". Nad tím jsme bezmocně a beznadějně škobrtali déle než rok.
Při vyšetřování ekonomického významu nejrůznějších matematických relací jsem si uvědomil, že vyškrtnutím jednoho stejně indexovaného řádku a sloupce (což je přechod k té či oné submatici matice materiálových nákladů) vzniká přebytek tržby nad neúplnými (zredukovanými) náklady a všeobecným ziskem. Takto uměle zvýšenou "míru zisku" (zvýšenou vyškrtnutím jedné nákladové položky) jsme nazvali "mírou přebytku". Po ročním beznadějném škobrtání a tápání jsem na jedné naši pracovní schůzce začal nahlas (jen tak pro sebe) meditovat, že míra zisku musí na ose x vždy ležet nalevo od kterékoliv "míry přebytku". Jak ale dokázat, že je tam jen jedna! Doc.Havel zpozorněl, zvedl hlavu a zeptal se, zda mohu dokázat, že "vždy leží nalevo"? A když jsem řekl, že je to zcela evidentní, vstal a prohlásil, že končíme. Z knihovny pak vzal pojednání o maticích a přečetl mně (a potom i vysvětlil) Frobeniovu větu o charakteristických kořenech nezáporné matice. S pomocí uvedené věty byl náš problém vyřešen: soustava opravdu má jen jeden jediný kořen, vedoucí k řešení vyšetřované úlohy.
Já potom napsal návrh na společný článek o modifikaci hodnoty ve výrobní cenu a donesl jej Doc. Havlovi k připomínkování. Ten však spoluautorství odmítl s tím, že to nestojí za řeč. Když jsem pak trval na tom, že se nikdy nechlubím cizím peřím, přistoupil na kompromisní připojení poznámky, že při řešení této otázky mně on z hlediska matematického pomáhal odbornou radou.
Oč vlastně šlo, to jsem zjistil až později, kdy jsem se dozvěděl, že po publikování našeho prvého (a jediného) společného sdělení, někteří kolegové Doc. Havla mu začali dávat najevo, že jeho spolupráce s marxistou je faux pas, že se tím společensky znemožňuje, a dokonce mu na dvéře špendlili visitku Havel-economist. Tato vysvětlující episoda ilustruje naše tehdejší poměry, které může pochopit jen ten, kdo tehdy na vysoké škole působil.
Po Únoru totiž přešlo faktické řízení vysokých škol na sekretariát příslušného krajského výboru KSČ. Soudruzi (pověření vedením tohoto úseku) sice přesně věděli, kterou tramvají mají jet na tu kterou fakultu, ale jinak o vysokých školách nevěděli téměř nic. S hlubokým pocitem své nabyté důležitosti připomínaly při každé příležitosti tyto nesporné, ale uvědomělé nuly (jako Štěpánek, Jaspar, Tomáš, Šolcová), že nyní jsme v období diktatury proletariátu, a že právě oni jsou representanty tohoto proletariátu, patřičně vyzbrojeni vědou všech věd, marxízmem-leninízmem. Při jejich sebevědomých vystoupeních, při nichž si někdy pletli rektora s lektorem, se jedna část jejich posluchačů potichu škodolibě bavila, zatím co druhá část propadala trapnému studu nad tím, co je zde tak tupě vydáváno za pokrok. Ovšem nejen trapné, ale přímo škodlivé bylo to, že za této situace byl právě ve vysokoškolském prostředí Marxův vědecký odkaz spojován s takovýmto primitivismem a s takovýmto ignorantstvím, což se pak neblaze reflektovalo v mozcích zúčastněných, a tak zřejmě ovlivňovalo i spolupráci katedry politické ekonomie s katedrou matematiky.
Svého času Karel Marx nemohl dořešit otázku "modifikovaného významu ceny nákladů", neboť v té době ještě nebyl po ruce adekvátní matematický aparát, a ani nebyla k disposici Frobeniova věta.
Za sovětského experimentu zde zase v důsledku vzpomenutých poměrů bylo mnoho předsudků proti vědecké spolupráci matematiků s marxisty; a navíc sekretariátní ideologové odmítali (prý podle Lenina) tzv. "matematickou školu" v politické ekonomii.
Dodejme na okraj, že dnes jsme v takové situaci, že kvalitní spolupráci erudovaných matematiků s marxistickými ekonomy nikdo nezaplatí, a proto jí nebude.
2,2 Posun k teorii informací
Ještě intensivnější a mnohostrannější než s Prof. RNDr. Havlem, Dr.Sc., byla moje spolupráce s Doc. RNDr. Václavem Kudláčkem, CSc. . Nebudu zde vzpomínat na jednotlivé náměty, ke kterým mně poskytl podnět i pomoc, připomenu jen ten nejdůležitější. Vraceli jsme se spolu z nějakého jednání v Praze a já byl tehda zcela v zajetí tzv. "transformačního problému". Nahlas jsem uvažoval, že hodnota je vlastně transformovaná informace, na což se mně od Václava Kudláčka dostalo poučení, že to je strašný nesmysl! Měl bych si zapamatovat jednou pro vždy, že informace se může transformovat zase jen v informaci a ne v nějakou hodnotu, která mně straší v hlavě. A jeli jsme dál. Za chvíli jsem mu dal za pravdu: ohodnocení (tedy hodnota) je opravdu informace. Potkáš dvě slečny a zaregistruješ informaci o jejich postavách, vlasech, očích atd. a všechny ty tobě dostupné informace zpracuješ v závěr, že ta černá je hezčí. A to je ta NOVÁ INFORMACE . Máme zde tedy transformaci jistého množství informace v informaci novou.
Když od těch dvou slečen přejdem ke krasobruslařce, kterou právě má ohodnotit pět rozhodčích, tak tam to je při tomto společném hodnocení trochu složitější: každý z těchto rozhodčích bude po svém přijímat informace o krasobruslařčině technické úrovni a o uměleckém dojmu. Potom tyto informace ve své hlavě a po svém zpracuje (transformuje). Svoje ohodnocení (tj. tu svou novou informaci, získanou zpracováním informací původních) každý z pěti rozhodčích signalizuje ostatnímu světu tím, že tuto svou novou informaci transformuje ve známku. Subjektivně přidělené známky, tj. signály o provedeném individuálním ohodnocení, se potom transformují (unifikují) podle dohodnutých pravidel - třeba jako aritmetický průměr - v konečnou známku společnou (ve společné ohodnocení).
Při společenském ekonomickém hodnocení (tedy při hodnocení ekonomických jevů celou společností) jsou subjektem tohoto procesu (ať fakticky, ať potenciálně) všichni účastníci reprodukčního procesu, které si zde představme na místě našich pěti rozhodčích. Veliký rozdíl je však v tom, že unifikační transformace se zde neuskutečňují nějakým počítáním (jak tomu bylo u rozhodcích), ale jsou výsledkem vzájemných interakcí mezi zúčastněnými činiteli; jsou výsledkem jejich smlouvání, přeplácení, podbízení, blufování atd. Tuto skutečnost Marx lapidárně naznačil svou trefnou a výstižnou větou už někdy v r. 1846: "Rovná se vaše pracovní hodina mé? Tuto otázku rozřeší konkurence." (MARX, K.:Bída filosofie, Svoboda, Praha 1948, s. 43).
U individuálního hodnocení víme, že zpracovávání relevantních informací se uskutečňuje v hlavě hodnotícího subjektu, ale jinak nevíme nic. Vlastní proces hodnocení uvnitř té oné hlavy vidět není; dozvíme se jen jeho výsledek, jen příslušný signál nebo příslušnou reakci hodnotícího subjektu. U společenského ekonomického hodnocení to je jiné! Subjektem unifikačních transformací těch oněch individuálně provedených ohodnocení je přesně zjistitelné uskupení příslušných účastníků hodnotícího procesu. Důležité je, že situace mezi nimi je sledovatelná, je viditelná a zjistitelná. Můžeme tedy vyšetřovat a analyzovat, kterými interakcemi mezi účastníky reprodukce se za těch oněch ekonomických poměrů uskutečňuje zpracovávání příslušných informací a za jakých podmínek se může toto zpracovávání (hodnocení) adekvátně a nerušeně uskutečňovat; které důležité a podstatné interakce nově vznikají v důsledku změn v ekonomice, a které naopak postupně zanikají; resp. můžeme vyšetřovat, čím by za nové situace bylo možno adekvátně nahradit uvedený zánik těch oněch interakcí společenského ekonomického hodnocení (např. výpočetní technikou).
Aniž bychom zpochybňovali DOMINUJÍCÍ význam informací o práci nezbytné k obnově toho onoho výrobku, můžeme při konkretizaci modelu společenského ekonomického hodnocení, tzn. při zodpovídání otázky "jak probíhá ekonomické hodnocení?", přihlédnout i k některým dalším relevantním informacím, jako jsou informace o užitné hodnotě, vzácnosti zdrojů, jejich alokaci atd., atd.. Interval dalších možných DOPLŇKOVÝCH INFORMACÍ není uzavřen!
Náznaky takového rozkročení při určování hodnoty lze nalézt už u Marxe. Dokud tento především navazoval na Pettyho, Smithe, Ricarda a zdůrazňoval hlavní zásadu pro pochopení ekonomického pohybu, dokud jen odpovídal na otázku "co je hodnota?", a dokonce při tom výrobu ještě vyšetřoval "v ideálním průměru, ustálenou takřka", kdy předběžně předpokládal, že "skutečné poměry odpovídají svému pojmu" a "nabídka se kryje s poptávkou", pak tehdy za těchto zjednodušujících podmínek mohl v tomto stádiu bádání ještě říci (hned v prvé kapitole I. dílu KAPITÁLU): "Jako užitné hodnoty se jednotlivá zboží liší především kvalitativně, jako směnné hodnoty se mohou lišit jen kvantitativně, neobsahují tedy ANI ATOM UŽITNÉ HODNOTY". Avšak později, kdy se dává do vyšetřování toho procesu, kterým se z různých "individuálních hodnot" vytváří tržní hodnota a tržní cena, tu opouští výše uvedená zjednodušení i jisté dosavadní zúžení problematiky a přihlíží k významu informací také o užitné hodnotě: "Společenská potřeba, t.j. UŽITNÁ HODNOTA ve společenském měřítku [der Gebrauchswert auf geselschaftlicher Potenz], tu určuje, jaký díl celkové společenské pracovní doby připadá na různé zvláštní výrobní sféry." (MARX, Karel: KAPITÁL III., SNPL, Praha 1956, S. 183. Zvýrazněno mnou! K.K.) Proto také pro dnešní etapu bádání doporučuji přechod od původní Marxovy otázky "Co je hodnota?", k otázce "Jak probíhá společenské ekonomické hodnocení?".
Zohlednění těch dalších informací, jež doplňují dominantní a dominující informace o té PRÁCI, která byla vynaložena na obnovu jednotlivých druhů zboží, lze postihnout (i když pod jiným označením) také při Marxově analyse diferenční a absolutní renty. Proto když mně Václav Kudláček doporučoval, abych se jednak přestal stále dovolávat Marxovy teorie pracovní hodnoty a přešel k nějaké vlastní teorii "informační" hodnoty, jednak, abych ve svých maticích upustil od zápisu, který otrocky navazuje na Marxova modifikační a reprodukční schémata (kde odvětví je zobrazeno řádkem), a přešel k (ve světě dnes běžnějšímu) zápisu podle leontiefských matic (kde odvětví je zobrazeno sloupcem), nemohl jsem s ním souhlasit, i když by to možná byl krok praktický. Východiskem zde totiž je Marxův postřeh, že zpracovávání informací ve společenském ekonomickém hodnocení se uskutečňuje interakcemi mezi účastníky ekonomického pohybu: "Rovná se vaše pracovní hodina mé? Tuto otázku rozřeší konkurence!". Distancovat se od Marxe a zapírat to podstatné východisko, kterým zde opravdu byla Marxova teorie pracovní hodnoty, to by bylo nepoctivé a oportunní.
A tak se velikým obloukem vracíme k tomu výše citovanému (nekvalitně přeloženému) Marxovu výroku o "výrobních poměrech [vztazích], do nichž jsou lidé nuceni vzájemně vstupovat v materiální produkci", což nás orientuje na rozlišení čtyř typů struktur, jež se vytvářejí z těch interakcí, kterými se uskutečňuje společenské ekonomické hodnocení:
Sověty sice stačily rozrušit interakce mezi účastníky společenského ekonomického hodnocení v carském Rusku, nedovedly je však nahradit konstituováním takových nových interakcí, jež by byly adekvátní pro "sdružení svobodných lidí", nedovedly objasnit "zásady vědecky zdůvodněné tvorby cen". Souběžně se sovětským experimentem a s jeho krachem probíhal a stále ještě probíhá proces globalisace a monopolizace světové ekonomiky a tento pohyb neúprosně likviduje řadu důležitých a podstatných interakcí ve společenském ekonomickém hodnocení, takže důsledkem jsou vzrůstající cenové deformace. Jak vzpomenuté struktury ROZRUŠENÉ, tak i struktury REDUKOVANÉ přinášejí poruchy a potíže, které lidstvo bude zvládat stále obtížněji a obtížněji.
Cestu z této situace je hledat v exaktnějším poznávání zákonitostí společenského vývoje, mimo jiné i v kombinaci ekonomické analysy s analysou matematickou a v moderní výpočetní technice. Proto jsem zde několika "povídkami starého zbrojnoše" názorně naznačil, jaké zádrhely se mohou vyskytnout na cestě k "zásadám vědecky zdůvodněné tvorby cen" a jak účinně může matematika přispět k rozvíjení ekonomické teorie a tím i k překonání dnešní krizové situace.
3. Z á v ě r e m
Pokroková hnutí všech dob se od těch ostatních vždy vyznačovala výrazným předstihem při teoretickém objasňování podstatných a aktuálních společenských problémů té oné epochy. To platilo jak o jakobínech (v dobách Voltaira a Rousseaua), tak o komunárdech (v dobách Marxe a Engelse), o sociálních demokratech (v době Kautského a Hilferdinga, ale jen do té doby a pak už nikdy více) a dokonce i o bolševicích (v dobách Lenina a Bucharina a pak už nikdy více). Tato hnutí svůj uvedený teoretický předstih soustavně udržovala a rozvíjela.
Bojím se, že KSČM prozatím takový teoretický předstih při objasňování složitých problémů dneška doposud nemá, a co je podle mne ještě mnohem horší, ONA O NĚJ ANI NEUSILUJE. Zdá se (možná chybně), že pro její vedení tato otázka leží zcela mimo oblast jejich aktuálního politického zájmu.
Dnes se těžiště problémů naší doby nachází v oblasti politické ekonomie. To nikdo neoddiskutuje! Úhelným kamenem teoretického východiska pro SESTAVENÍ HOSPODÁŘSKÉHO PROGRAMU kterékoliv pokrokové strany a každého pokrokového hnutí je TEORIE PRACOVNÍ HODNOTY .
V mnoha pojednáních Bulletinu byly k diskusi o této problematice nabízeny různé, někdy přímo provokující aktuální náměty. A když ty nezabraly, tak následovala výzva alespoň k vyjasňování základních pojmů marxistické politické ekonomie.
Vše marně! Buď jsou nad všechno povzneseni a nebo jim chybí střelný prach. Jinak si totiž nelze vysvětlit naprostý nezájem o nabídku zapojit se do vzájemného vyměňování názorů na naznačená aktuální témata.
Velmi názorně bylo toto mistrné a soustavné uhýbání od merita aktuálních polit-ekonomických problémů zachyceno při diskusi v "Kotli", když tam nedávno vystupoval Václav Exner, místopředseda KSČM. Po jeho přesvědčivém a výstižném popisu našich neuspokojivých poměrů, zeptali se ho diváci, jak by KSČM uskutečnila nápravu této situace. Místopředseda KSČM odpověděl promptně a lakonicky:"Jinak!"
Ptali se tedy znovu:"JAK?" A tatáž odpověď:"JINAK!"
Závěrem "Kotle" pak bylo mohutné a dominující crescendo:
"JAK? JAK? (!) JAK?" (!!)
"JINAK! JINAK! (!) JINAK! (!!)"
Exnerova svérázná odpověď mně sice maně připomněla kouzlo Šrámkova verše
"Obejmeš, vezmeš! Ale JAK?
Já jsem to JINAK čekala",
ale (kromě této reminiscence na půvaby Šrámkovy poesie) vůbec nic jsme se nedozvěděli o tom, s jakou vůdčí ideou, s jakou generální myšlenkou chce KSČM čelit podstatným a složitým problémům dneška.
Závěrem tedy můžeme konstatovat, že jak připomenuté vystoupení Václava Exnera, tak stejně také i všechny pokusy redakce Bulletinu o adekvátní diskusi s KSČM prozatím vedou jen do prázdna.
A to přes všechna usnesení, která KSČM pověřují "koordinací úsilí levicových stran"!
P.S. Když jsem dopisoval toto pojednání, spatřil světlo světa dopis Okresního výboru KSČM Praha 6 z 14. listopadu 2003, adresovaný členům OV KSČM v České republice. Pojednává o některých obavách, které zaznívají v členské základně v souvislosti s přípravou 6. sjezdu strany, a je dobrou ukázkou toho, jak se na světě vše zgruntu změnilo, kromě jejich myšlení! To evidentně nejsou Stalinovi dědici, před kterými svého času varoval Jeftušenko. To opravdu jsou jen a jen fosilní Stalinovi pohrobci: bez schopnosti měnit se v reakci na polemický obraz světa a sebe samých, bez invence, bez myšlenky! Bez jakéhokoliv tvůrčího podnětu!
A na tom nic nemění fakt, že KSČM, jako CELKU (zřejmě v důsledku prapodivné "levicové politiky" sociálních demokratů) nezadržitelně rostou volební preference.
Osová Bítýška, 14. března 2004