Používám příležitosti, abych se vyjádřil k některým zásadním problémům, které visí ve vzduchu.
Situace ve světě.
Přežívající kapitalismus, dávno přezrálý pro socialismus, hrozí lidstvu apokalyptickou katastrofou.
Mobilizuje, burcuje se proti tomuto nebezpečí? Nikoli. Při falešném chápání současné epochy se oprávněnost nástupu k socialismu v minulosti zpochybňuje či dokonce popírá a zralost kapitalismu k pádu se posouvá do daleké budoucnosti. Výsledkem je nejen zříkání se minulosti, nýbrž faktické smiřování se s kapitalistickou současností a dokonce snaha integrovat se do ní, přizpůsobit se jí, abychom se pro ni stali přijatelnými. I když se mluví o modernosti, je to stará zkrachovaná politika "menšího zla", a fakticky přechod na stranu kapitalismu. S tím jsou spojovány iluzorní sliby, že "když budeme aktivně přitom" - v EU, v NATO, ve vládě atd., je naděje na možnost poklidného překonání kapitalismu. Nejde o to, že by mírná cesta k socialismu nebyla žádoucí. Ale už Engels upozorňoval, že to nebude záviset na nás, nýbrž na druhé, nepřátelské straně. Skýtá snad současný imperialismus takovou naději? Není třeba připravovat se na situaci, která může být daleko horší než kdykoli v minulosti?
Situace v mezinárodním komunistickém hnutí.
Je nepochopitelné, že ji materiál obchází, třebaže se nás vrcholně dotýká, protože se promítá i k nám. Hnutí je rozloženo oportunismem a revizionizmem, zneschopňujícím je k odporu, natož k novému nástupu. Místo této stále průkaznější pravdy se nám dávají za vzor ti, kteří přivedli hnutí k porážce nebo k ní směřují. Toto že je nový, tvůrčí přístup? Na nové problémy je třeba odpovídat, ale skutečně tvůrčím způsobem nově.
Také novým, resp. staronovým problémem je vytvoření široké fronty odporu. V této souvislosti se hovoří o levici, v níž by strana nejen neměla usilovat o vedoucí roli na základě přesvědčivé teorie a praxe, což se vydává za "blokační schéma", nýbrž v níž by se měla rozplynout. Přestože zkušenost dokazuje, že hnutí často i mohutná skončila v písku, když byla ponechána živelnosti a bez uvědomělého a cílevědomého vedení.
K situaci u nás.
Mezi veřejností narůstá nespokojenost a kritika, která jde dál než my a kterou nedovedeme podchytit a usměrňovat. Hájení oprávněných zájmů pracujících přerůstá často v iluzorní snahu vylepšovat kapitalismus, což plodí mezi lidmi falešné naděje. Zvláště když se hlásíme k ochotě přijímat odpovědnost za situaci, dokonce vstupem do vlády. jako kdybychom neviděli záludnost takového počínání a jeho nevyhnutelné konce.
Lidé mají sklon vidět pouze nejbližší, nejbezprostřednější příčiny svých potíží. Naše cudné volání po systémové změně neukazuje jasně, že musí jít o odstranění kapitalismu a o socialismus. Tento nejenže necháváme ostouzet a démonizovat, nýbrž často k tomu ještě přispíváme, namísto abychom jej rehabilitovali a přesvědčovali o něm jako jediném skutečném východisku, jak si to už dávno uvědomil i nekomunista Einstein...
To souvisí se situací ve straně.
Není už žádným tajemstvím, že jsou v ní dva základní proudy, což vzhledem k složitosti historické situace nepřekvapuje a nemá cenu to popírat. Nemíním tím ambiciózní spory o posty. Materiál a názory oficiálně či oficiózně šířené líčí věci takto: na jedné straně jsou tvůrčí novátoři, na druhé zkostnatělí dogmatici, nostalgici, a jiné líbeznosti. Rozvádějící charakteristicky jsou přitom nejen nepřesné, nýbrž falešné až jednostranně urážlivé. Kdo má právo k takovému hodnocení, když přes proklamace o vnitrostranické demokracii a názorové svobodě jsou jedny názory oficiálně posvěcovány a druhé potlačovány? Proč se bojíme otevřených a rovnoprávných diskusí, a to nikoli o druhořadých, nýbrž o základních a zásadních problémech? Máme věřit na zjevené pravdy? Máme jen trpě kývat tomu, co se nám předkládá?
Vážnost situace naznačuje i předložený materiál. Prorokuje se zachování "zbytkové" KSČM (tak, tak!) při spojenectví starých konzervativců s ultralevicovou mládeží, o níž se o pár řádků před tím hovoří naopak jako o odštěpeneckých opozičních skupinách. Nad tím zůstává rozum stát! Daleko závažnější je to, co stojí dále: "Z tvořivě myslících marxistů...by vznikla odštěpenecká strana případně s nekomunistickým názvem! Šídlo v pytli neutajíš. Díky za otevřenost, s níž někdo vyžvanil, o co skutečně jde. Tam tedy směřují "tvůrčí marxisté", "reformní komunisté", "modernisté", podle některých z nichž se jejich program z valné části kryje se sociální demokracií, jak to ostatně nepokrytě konstatují sdělovací prostředky. Není divu, že se místopředseda Balín ohrazuje, aby názvu "sociální demokrat" byl dáván ve straně pejorativní význam. Pejorativní - nepejorativní - z historie i vzhledem k současnosti je mezi sociáldemokratismem a komunismem zásadní rozdíl.
Tak tedy ať se zdvihne hledí! Ať každý řekne, k jakým zásadám se hlásí. A ať se o tom dovědí všichni, kterých se to dotýká. Nebo se bojíme takové konfrontace?
Příspěvek na Konferenci KSČM o prognóze 12. 10. 2003