Případ Karla Hoffmanna, odsouzeného za napomáhání okupantům v osmašedesátém roce, nebyl pouhým plodem okurkové sezóny. Zvláště když se stal předehrou k již šestatřicáté připomínce krvavého srpna. Tehdy probíhalo tříbení názorů a osob, jež i dnes vyjadřuje teze Není komunista jako komunista. Případ neuhasl ani po zprávách, že kvůli zdravotnímu stavu bude Hoffmann možná puštěn na svobodu.
Stačí ocitovat slova místopředsedy KSČM Václava Exnera, když měl objasnit, proč byl vlastně Hoffmann a spol. po roce 1989 z komunistické strany vyloučen a jak se k exfunkcionářům staví KSČM v současnosti:
"Zatím jsme se k těmto otázkám nevraceli. Respektovali jsme i to, že mnozí z těch, kteří ,byli vystoupeni', zůstali na pozici komunistů, že také ale souhlasili s tím, že nebudeme společnost, ani naši stranu, ani je osobně zatěžovat novým projednáváním celé záležitosti. Jde o lidi staré, kteří v minulosti mají zásluhy, podíleli se často i na řešení určitých problémů.
Na druhou stranu velmi oceňujeme, že stojí na straně KSČM a že prokazují svoje přesvědčení ve svém denním životě. Někteří z nich přímo prohlásili, že není nutné, aby formálně byli členy strany. Toto stanovisko respektujeme a je přijatelné pro KSČM i pro tyto lidi, i pro veřejnost."
Obsažný citát by šel shrnout do jediné věty: Jsou stále naši, jen to nedáváme na odiv. Nelze si též nevšimnout, že Exner hovořil v plurálu: nikoli toliko za sebe, ale za KSČM. Dalším vysvětlováním se tudíž Grebeníčkovo vedení namáhat nemusí.
Skoro by se zdálo, že mezi námi chodí desetitisíce komunistů připravených nastolit diktaturu proletariátu. Skoro. Nedávno mi kolega položil otázku: "Skutečně si myslíte, že všichni poslanci KSČM jsou pravověrnými komunisty?" Odpověděl jsem briskně: "Samozřejmě, že ne." V tom to je. Přesvědčených obhájců vulgárně komunistických cílů bychom patrně až tak mnoho nenašli. Když pomineme idealisty čerpající intelektuální výbavu z kořenů komunistické ideologie, dříve než pro ni krutí Leninové, Stalinové a Gottwaldi začali vraždit, lze u nás hojně zaznamenat jev, který můžeme nazvat hrou na komunisty.
KSČM je vlivnou politickou stranou a její preference zvolna rostou. Zároveň je organismem ztuhlým, s vysokým věkovým průměrem. Touží-li po kariéře odborně zdatný pragmatik, jemuž je šumafuk minulost komunistické strany i to, do které partaje vstoupí, má v KSČM slušnou šanci. Podobně tomu je s mladšími členy, řekněme do čtyřiceti let. Není pak nic jednoduššího, než z lavic poslanců, senátorů či obecních a krajských zastupitelů dělat politiku v dresu strany, jejíž ideový základ je zase až tak moc nezajímá.
Zakazovat po roce 1989 komunistickou stranu by bylo od "vítězů" nehorázné, o neproduktivní polarizaci společnosti nemluvě. Přesto za demokratické chování před patnácti lety nyní platíme značnou cenu: KSČM je většinově považována za legální, legitimní, etablovanou stranu. Tak jako si mnozí pragmatičtí technokraté hrají na konzervativce či sociální demokraty, stalo se normálem, že si četní spoluobčané hrají na komunisty.
Na jiné úrovni tuto hru provozují špičky KSČM. Vnímají nálady mezi lidmi, uvědomují si, že málokdo má chuť zpochybňovat své přežívání za Husáka a Jakeše, a pečlivě mapují citlivá místa ve společnosti. Podle toho dávkují své výroky, organizují hlasování a vedou volební kampaně. Z komunistické torby pokaždé vytáhnou to, co může u voličů zabrat.
Budiž. Žijeme ve svobodné zemi a s politickými protivníky by mělo být bojováno výhradně politickými metodami. Tedy diskusí, přesvědčováním, v případě vládních subjektů praktickými kroky ve prospěch občanů. Jen mi vrtá hlavou, jak k oblíbené nevábné hře na komunisty přijdou upřímní levicoví demokraté, kteří v srpnu 1968 byli jasným protipólem Hoffmannů otevírajících brány sovětským tankům.
(Autor je politický analytik)
Právo, 3. 9. 2004