(Polemika proti autoru textu "Právo na dějiny", vydaného péčí mluvčích Charty 77 a zaslaného Prezidiu ČSAV.)
1) Autor měl možnost vydat text jako diskusní příspěvek. Projevil sice chvályhodnou snahu vymanit historickou vědu ze služebnosti jedné politice, avšak udělal z ní službu politiky jiné, protikladné, s onou první zápolící. Nebral vůbec ohled na světonázorovou i politickou přepestrost signatářů Charty 77.
2) V textu nepřípustně prolíná kritika stavu historiografie a historizující propagandy a agitace současného vládního režimu ČSSR. Mezi stavem historiografie a historizující propagandy je zajisté souvislost, avšak nikoli totožnost, ba ani přímá úměra. Uznávám za dosti oprávněnou kritiku autora textu vůči historizující propagandě (též výuce dějepisu na školách). Nemohu však uznat, že totéž platí o kritice stavu historiografie. Autor textu naprosto opomenul pozitivní genezi marxistické historiografie od r. 1945 do období "normalizace" 1970. Nechápu, proč autor vyzvedává pouze marxistické historiografické školy na Západě, když nesporným progresem byl - nikoli "útěk do dějin" či "cesta mimo dějiny", nýbrž právě - vstup do dějin, plnokrevný vstup naší marxistické kritické historiografické formující se "školy" až do osudových a neblahých let 1968-69.
Zejména nová a nejnovější historie se v šedesátých letech začala proměňovat z nástroje propagandy v autentickou "paměť národa". Zasloužené pozornosti i neprofesionální širší veřejnosti, se těšila zejména díla, hodnotící - uměřeněji než dosud - první světovou válku, dvacetiletí první republiky, problematiku okupace a odboj, ale nejvíce ze všeho díla, vrhající nové, kritičtější světlo na poválečný vývoj lidových demokracií, na temná padesátá léta, na mezinárodní vztahy a postavení Československa v nich. Docházelo tak k přibližování se onomu žádoucímu: "Historia Magistra" - historie, jakož to návod k moudrému, realistickému, v nejlepším smyslu politickému jednání pro zabezpečení lepšího "futuro". Docházelo k svérázné zajisté - "rehabilitaci" první republiky a první fáze "lidové demokracie" (1945-48). Nikoli však - přes přemnohé, nikoli nevýznamné, revize původních ortodoxních pohledů - k historické "rehabilitaci" Rakousko-Uherska Habsburků.
Chápu dnešní vládní režim: sledoval-li postihem spisovatelů destrukci "svědomí národa", chtěl pronásledováním kvalifikovaných, především marxistických historiků ničit "paměť" a "rozum" národa (!). Celé pracovní kolektivy rozmetány. Kvalifikovaní pracovníci penzionováni nebo donuceni živiti se rozličnými dělnickými profesemi. Pedagogové, učící na školách rozličných stupňů dějepis a literaturu, občanskou nauku, rovněž ve velkém počtu existenčně ničeni, či pacifikováni ponižujícími sebekritikami. Učebnice vyměňovány za jiné, jež píší "spolehliví" autoři, inspirováni "géniem" nebožtíka již V. Krále.
Kádrové postihy historiků předcházely či doprovázely reorganizace vědeckých ústavů a oddělení. Obecná tendence (někdy vyjádřená novými názvy) byla oslabit jejich vědecký charakter. Posílit prvky služebnosti a poplatnosti potřebám soudobé politické propagandy. - Celkový počet vědeckých, či vědecko-pedagogických kádrů v oblasti historické vědy, totálně postižených, se pohybuje kolem 200 lidí. K tomu přistupují pracovníci archívů, pomocné vědecké síly, regionální historikové...
Daleko méně postižení historikové, zabývající se středověkem a novověkými dějinami do r. 1918. Zde vcelku vzestupný trend nenarušen.
3) Také proto vyslovuji kritiku textu historizujícího chartisty, pokud je obsahové těžiště jeho kritiky zaměřeno především vůči medievalistice, vůči starším periodám našich dějin v podání poctivých, dosud nevyhozených historiků, pokud neprávem, postupuje přehodnocení našich tradic (zejména husitství a předbělohorské doby, sui generis i doby první republiky) ve prospěch již dávno prokázaných (i v první republice) regresivních tradic (protireformace - Jan Nepomucký - odnárodněná česká šlechta, Habsburkové).
Přiznávám, že v první vývojové etapě naší poválečné historiografie byla problematika duchovního vývoje a pozitivních stránek vlivu křesťanství opomíjena. Avšak v nejlepších dílech autorů typu Macka, Kalivody, Machovce můžeme tu zaznamenat vzestupný vývojový trend. Aniž by ovšem tito a jim blízcí autoři upadli do glorifikace, nekritičnosti, vůči roli křesťanství ve středověku, církevních svatých zvláště. Primárním v jejich díle zůstal - soudím v plném souladu s objektivní pravdou - poukaz na rozporný vliv křesťanství: na jedné straně šíření, rozvoj vzdělání a vyšší kultury, na druhé straně upevňování feudálního panství (ideologickými i mocenskými prostředky), brzdění rozvoje přírodních i společenských věd, stavění jich - filozofie zejména - do služeb církve a teologie, tím pak brzdění rozvoje výrobních sil i progresu společenských - výrobních, politických, kulturních - vztahů.
Pokud bych autorům textu přitakal, že je třeba více objasnit (kromě jiných, závažnějších problémů) i postavu knížete Václava (přidal bych i cyrilometodějskou misi) nebo věnovat pozornost J. Nepomuckému, pak v rozporu se zřejmými představami autorů, musí mít prioritu objasnění knížete Václava, jako historické osobnosti, jakož i porovnání církevního (a - žel - i válečného, nacistického kultu světce a státníka s tím, co si z něho vytvořila lidová tradice) pravý opak onoho církevního i nacistického: Václav, bránící samostatnost a nezávislost svého národa na koni a se zbraní v ruce. Vzpomeneme cyrilometodějského výročí. Nelze označit jednoznačně za vlivy katolické nebo pravoslavné. Neboť církev se rozdělila mnohem později. Byly to vlivy slovansko-křesťanské, přičemž současně pronikaly vlivy německo-latinsko křesťanské, jež dosáhly později dominace a vytlačily - po urputném odporu - také svatoprokopském - vlny slovansko-křesťanské, daleko později se vyvinuvší v pravoslavné. Usurpace cyrilometodějské tradice katolickou církví nemá historické oprávnění. Vedle papeže by tu při cyrilometodějských oslavách měl sedět nějaký představitel pravoslaví. A dále představitelé reformace, protože při násilném rekatolizování Čech tu při dnešní době tvoří nikoli zanedbatelnou část! U J. Nepomuckého zdůraznila objektivní historiografie, a konec konců již kněz - buditel a vědec Dobrovský přečetné otazníky, pokud jde o historickou osobnost. Prokázala, že kult tohoto "svatého" měl prokazovat oprávněnost papežské a církevní oproti světské moci (podobně jako je tomu s Svatého Stanislava v Polsku). Měl nahradit a vymazat z paměti národa památku na jiného Jana Husa, na kostnické jiskry, jež byly prologem slavné husitské revoluce! I u Jana Nepomuckého zapracovala lidová tradice. Nejlépe ji vyjádřil antiklerikál a téměř ateista Karel Havlíček Borovský: "Svatý Jene z Nepomuku, drž nad námi, Čechy, ruku, by nám Bůh dal, co dal Tobě, náš by jazyk neshnil v hrobě!"
K procesu dedeifikace tohoto "svatého" potvrzeného znovu Janem Pavlem II. přispěl razantně dnešní režim ČSSR. Udělal definitivní tečku za "problematikou" onoho "živoucího jazyka" světce s pomocí moderní lékařské vědy... - mimochodem poznamenávám, že stejně jako dnešní historiografii, mohl by autor textu kritizovat i historiografii první republiky, která husitství z rozličných náboženských, politických i historických - vědeckých i nevědeckých - pozic rovněž věnovala "neúměrně" velkou pozornost oproti historickým etapám jiným.
Není pravda ani generalizující tvrzení autora textu, že marxistická historiografie vyeliminovala z dějin člověka a boha. Naopak: marxistická historiografie prokázala rozhodující dějinnou roli člověka, lidových mas, oproti roli králů a papežů, vojevůdců a státníků. Rehabilitovala člověka vykořisťovaného, bouřícího se proti vykořisťování světskou i církevní mocí. A také zdůraznila, proč tento člověk v době ideologické dominace církve a náboženství vyjadřoval své tužby náboženskou formou.
Zdůraznil-li jsem, že ani v dnešním režimu nebyl progresivní trend historiografie středověku a zčásti novověku zastaven a vržen zpět, pak toto tvrzení, protikladné autoru textu, opírám o řadu prokázaných skutečností. Přes značnou krizovost naší ekonomiky nebyl zastaven vzestupný trend finančních a materiálových dotací (samozřejmě stále neuspokojivých) na archeologické výzkumy (též Pražský hrad), na obnovu středověkých a ranně novověkých hradů, kostelů, zámků a jiných památek. Kupř. dr. Spěváček vydal či vydává tři díla o profilových předhusitských panovnících a jejich době, převyšující průměr soudobých historických textů. Janáček či Poche píší řadu dost podnětných textů o středověké Praze.
Vycházejí znamenité barevně vyvedené, a opravdu stěžejním skvostům věnované publikace z dějin umění, baroko nevyjímaje. Davy lidí obdivovaly dobře připravenou výstavu k našim národním dějinám, vrcholící představením korunovačních klenotů národa.
Galandauer vydal "Osud trůnu habsburského". Výmluvný to důkaz, že se režim Habsburků již nemusí "bát". A mnohé jiné. V tomto "jiném" dodávám nesporný dynamický vývoj archeologie. I jiná staletí, než 17. a 18. jsou opomíjena. Nejsou totiž kvalifikované kádry. Zlý úmysl tu není. Pravdou je i to, že společným dějinám střední Evropy z téhož důvodu není věnována potřebná pozornost. Kategorické kritiky bych chtěl nicméně upozornit na to, že pouze vlastní vinou se neseznámili s prvními, dost půvabnými vlaštovkami (jaro nedělícími). Mezi nimi vyniká např. Mikulkova práce "Slovanství a polská společnost v XIX. století". A přibývající, kvalifikované práce k období druhé poloviny 17. a 18. století nikterak nepopírají, ba zdůrazňují progresivní stránky evropské dějinné role Rakouska. Zejména pak jeho role obhájce západu - a středoevropské civilizace před tureckým vojenským náporem (viz čestná role materiálů odtud při 300. výročí porážky Turků u Vídně 1683). Patří sem i hlubší ocenění zrušení nevolnictví a josefínských reforem, politicko-ekonomických podnětů k rozvoji kapitalismu v Rakousku, Čechách zejména, role české šlechty v národním obrození a v rozvoji "zemského" českého patriotismu, a taktéž rozvoji českého průmyslu. Rakousko je hodnoceno jako pozitivní faktor, vytvářející jednotnou ekonomiku Podunají. - Autoru "Práva na dějiny" se ovšem zřejmě nelíbí to, že poctivá historiografie nemůže opomenout převažující momenty negativní role Rakouska a Habsburků v dějinách střední a celé Evropy. Spolu s Ruskem je Rakousko předním kontrarevolučním faktorem: jak vůči revoluční Francii 1789-94 i později, tak vůči revolucím let pozdějších, odpůrcem formování národních států, Itálie zejména. Neúnosně dlouho brzdí vládnoucí šlechta a dvůr demokratické procesy v Říši. Procesy emancipace, zrovnoprávnění jednotlivých národů. V tomto nežádoucím represivním úsilí má prvořadou roli církev (a ovšem i klerikální a německé nacionální i liberální strany) - Lapidárně a přesně to vyjadřuje v básnické zkratce J.S. Machar: "Tělo hyne bídně ve službách Vídně, duše těžce dřímá v objetí Říma".
Na konci 19. a začátkem 20. století se Rakousko dostává do zahraničně politického, ekonomického i ideologického područí zmohutnělého císařského Německa a jeho pangermanického plánu na ovládnutí Evropy, ve které český národ nebude mít místo. - Ono časté - "neměli jsme bourat Rakousko!" - nenalézá v autentickém dějinném chodu opodstatnění. Rakousko, dle přání a praktického, nikoli malého, úsilí národů je obývajících, předních politiků, emigračních i domácích, Masaryka, Beneše, Štefánika, Kramáře, Švehly, Rašína, Soukupa, Stříbrného, Klofáče, Šrobára i jiných legií, prolévající vlastní krev za svobodu na frontách první světové války, jakož i dle převažujícího mínění i činnosti státníků vítězných mocností Dohody musilo být rozbito, musilo se rozpadnout, musilo zaniknout.
"CETERUM AUTEM CENSEO AUSTRIAM ESSE DELENDAM!"
Jednoznačně odmítám přespříliš zjednodušenou schému autorů "Práva na dějiny" v pohledu na kvality současných historiků, zejména nejnovějších dějin: tvořiví historikové emigranti a doma perzekuovaní, obrovská plejáda netvořivých přizpůsobivců, stále ubývající hlouček relativně dobrých historiků mezi perzekuovanými. - Naprosto to neplatí o historicích středověku a novověku do r. 1918, kde domácí i zahraniční disidenti tvoří - z hlediska odbornosti - naprosto zanedbatelný zlomek oproti plejádě vynikajících historiků neperzekuovaných. V té souvislosti nemohu ostře neodsoudit útok autorů textu proti ústavu orientalistiky. Nejen dřívější pracovníci v této oblasti, nýbrž i dnešní získali naší orientalistice světovou proslulost.
Neplatí to však ani o historicích nejnovějších dějin. Dělící čára je jinde: mezi historiky dobrými a poctivými na jedné a mezi historizujícími a politizujícími publicisty, nositeli rozličných ideologických fikcí, falešného vědomí na straně druhé. Je také pravda, že impulsem pro vnášení politiky do vědy historické bývá někdy - v obou táborech - zištný zájem.
Historici si kladou "pozitivistické" otázky: co přesně bylo? proč bylo? zda vůbec byly a jaké byly reálné alternativy autentického dějinného chodu. Ti druzí přistupují ve svých pracích k naprosto nepřístupného mentorování dějin a jejich předních aktérů z pozic svého aktuálního politického poznání a přesvědčení, či dokonce z pozic morálního rozhořčení a emocí. - Pro příklady nežádoucího vnášení aktuální politiky do pohledu na historii nemusím chodit daleko. Stačí podívat se na "historickou" tvorbu v obou (!) táborech u příležitosti 40. výročí vytvoření "druhé fronty" v Evropě, či v našich "malých poměrech" u příležitosti stého výročí narození významného českého státníka evropského formátu, dr. E. Beneše.
Historie zajisté není exaktní vědou, jako třeba matematika. Vždyť zkoumá aktivní, ne vždy plně předvídatelnou tvořivou činnost lidí, společenských skupin, tříd, národů, lidstva jako celku. Zejména při zkoumání nejnovějších dějin, jejich aktéři ještě v milionech žijí a pociťují živé následky nedávných ještě vlastních dějinných aktů, neoprostí žádný historik svůj metodologický přístup od svého světového názoru nebo politického přesvědčení. Ale vědec, na rozdíl od ideologa, je schopen a má sílu opravit své výchozí počáteční názory na zkoumanou problematiku, pokud zjistí přesvědčivá fakta a souvislosti, jež jeho hypotézu vyvracejí. Staví prověřená fakta a souvislosti nad a třeba i proti svému politickému přesvědčení nebo proti původnímu a snad trvajícímu etickému přístupu. Hovoří pravdu padni komu padni. V historií prokázaných negativech dokonce i vlastní politické strany spatřuje podněty k novému, moudřejšímu jednání dnes i zítra. Odtud ono okřídlené HISTORIA MAGISTRA! Ideolog jakéhokoli světového názoru a politického přesvědčení se řídí naopak obměnou onoho středověkého, totiž "hisitoria, ancilla politicae". Svévolně vybírá i zamlčuje, komolí i zamlžuje dějinná fakta a souvislosti, aby mu tak historie "pomáhala" k ospravedlnění či zdůvodnění minulé a k realizaci aktuální nebo budoucí politiky.
V závěru chci zaujmout stanovisko ještě k problému diskusí o "smyslu" národních či světových dějin. tyto diskuse mají svoji opravdu bohatou tradici a byly vedeny na dost vysoké odborné úrovni předními národními historiky a filozofy. Názory diskutujících bývaly odlišné, často diametrálně. Jedni hledali smysl lidských a národních dějin v silách transcendentních, jiní ve faktorech vývoje lidské a národní společnosti imanentních. Jsem daleko toho, abych význam takových diskusí "pro Futuro" popíral, zejména pokud by je vedli opravdu renomovaní a kvalifikovaní historikové a filozofové dějin. Nicméně soudím, že by toto "hledačství" nemělo být stanoveno - jak, žel, činí autor mnou kritizovaného textu - proti snaze jiných historiků a filozofů dějin, hledat a nacházet především příčinné souvislosti, determinanty nebo i zákonitosti dějinného vývoje. Dovoluji si upozornit, že i v této oblasti vytvářejí autoři mezi historiky zbytečnou a umělou hráz a že projevují, jako i v jiných partiích textu neznalost autentického marxistického "dialektického determinismu".
Historie diskusí o smyslu dějin, i těch, jež byly vedeny na velmi vysoké úrovni, zpravidla prokázaly dohodu diskutujících o tom, že se nikdy o smyslu národních i světových dějin nedohodnou!
Hledání a nacházení příčinných souvislostí, determinant, či dokonce zákonitostí společenského ohybu ve výše uvedeném smyslu také neskýtá záruku, že se diskutující dohodnou. Ale pokud se dohodnou, pomáhá jim to v tom, aby HISTORIA byla alespoň poněkud MAGISTRA, a aby lidé, i celé společenské skupiny, národy, lidstvo jako celek, nalézaly cestu k objektivnímu progresu, zbavovaly se (žel, velmi častého) DON QUIJOTSKÉHO AVANTURISMU v působení na dějinný chod.
PhDr. Luboš Kohout CSc., dříve docent na katedře politických věd filozofické fakulty Univerzity Karlovy, vědecký pracovník Ústavu dějin Univerzity Karlovy, nyní dělník np. Metrostav, signatář Charty 77, bytem Praha 2, Varšavská 24, tel. 2518582.
Praha, září 1984
V tištěné verzi byla před článkem poznámka redakce Informací o Chartě 77:
V tomto čísle Informací o Chartě 77 (viz str. 1) zveřejňujeme dokument Charty 77 č. 16/84, jímž mluvčí Charty 77 vydávají stanovisko čtyř historiků k dokumentu Charty 77 Právo na dějiny (viz Informace o Chartě 77 květen 1984). Ve dvojčíslí červenec-srpen jsme rovněž zveřejnili stanovisko Milana Hübla k "Právu na dějiny". Nyní uvádíme další text k této problematice, a to stať Luboše Kohouta. Informace o Chartě 77 rády zveřejňují další vyjádření k dokumentům Charty 77, pokud to rozsah článku dovolí.