Doc. Dr. Luboš Kohout, CSc.
Spolu s plným, nezkráceným textem úvodního slova v sekci, zkoumající mezinárodní souvislosti rozkladu a pádu států "reálného" socialismu" poskytuji redakci konference i připravený text, hodnotící a rozvíjející hlavní myšlenky autorů, diskutujících, někdy i polemicky dříve, jakož i písemně připravené i improvizované - nepřednesené - závěry diskuse v sekci.
V Bushově, americké politice mělo "partnerství", tedy především podpora gorbačovské perestrojky své meze. K dvěma hlavním z nich:
Gorbačov a jemu nejbližší projevovali trestuhodně malý zájem o periferijní země "soustavy", mj., a především, vytýčením obecně demokratické a proti staré, stalinsko-brežněvovské zaměřené teze o nevměšování do vnitřních věcí jednotlivých států a stran soustavy reálného socialismu. Utíkal se k vágní víře, že tam socialismus zapustil pevné kořeny. Když se velmi brzy tato víra ukázala zcestnou, a když se rychle rozkládalo jak "vnější", tak i samo vnitřní impérium, měl ještě méně chuti a především autority cokoli podniknout.
Takto již 1. 2. 1990 dochází k dohodě mezi Moskvou a ještě stále mocensky převažujícími reformními komunisty v Budapešti o úplném stažení všech sovětských vojsk z maďarského území v nejkratší možné době. Podobně Československo, kde požadavkům nastupující opozice ustupuje pojakešovské provizorní vedení KSČ (Urbánek a j.) odvoláním "Poučení z krizového vývoje", odsouzením vojenské invaze "V-pětky" z r. 1968 i požadavkem brzkého stažení sovětských jednotek z Československa. O rok později již budapešťská schůzka zemí V-smlouvy vyhlásila zakončení činností paktu k dubnu 1991.
Zejména hospodářský úpadek jak SSSR, tak NDR tlačil na radikální změny politiky. Zřetelně rostla ochota gorbačovského "užšího" týmu k větší pružností, i když pomalu a napolo.
Hmotný zisk, který Moskva měla z Kohlovy návštěvy v říjnu 1988 - úvěr ve výši 3 miliard marek - byl v Gorbačovových očích ještě znásoben úspěchem jeho cesty do SRN v červnu 1989. Obyvatelstvo mu připravilo uvítání, jež bylo hrubě, ale nikoli nepřesně nazváno "gorbasmem". Gorbačovovi se - mylně - zdálo, že dostal příslib pokračování v původní Ostpolitice Bonnu. Ovšem dorozumění Kohl - Gorbačov - vycházet si vzájemně napůl vstříc - jepičího života - bylo pro Gorbačova nebezpečnou, uklidňující drogou, působící k tomu, aby nebyl schopen se zastavit a přemýšlet, zda jeho základní premisy nejsou vadně.
K jeho neinformovanosti, jejímž výrazem byla i slepá víra v socialismus v NDR, dodejme jen jedinou, nicméně charakteristickou epizodu.
V říjnu 1989, těsně před zhroucením Honneckerova režimu, předložila skupina západoněmeckých i sovětských odborníků Gorbačovovi společný návrh "historického vyrovnání", tedy ukončení rozdělení Evropy a sjednocení Německa. V první, zhruba šestileté fázi měla být dosažena rovnováha konvenčních sil, Sovětská armáda stažena z NDR, Polska, Československa, tyto země spolu s Rakouskem a Jugoslávií měly vytvořit neutrální pásmo mezi SSSR a zeměmi NATO. NDR měla být zachována, pouze by se připravovala k nové "celoněmeckě státnosti". Bonn za to vše měl Moskvu odměnit zbožím a službami v hodnotě 500 miliard marek. Ve druhé fázi, zahájené volbami do celoněmeckého parlamentu a sjednocením Německa, měl SSSR dostat dalších 500 miliard marek bezúročných úvěrů. Ač by Gorbačov byl takto zbaven nejhorších hospodářských těžkostí, ten neprojevil nejmenší zájem. "Dejte mi pokoj. Toto nejsou věci, jež by vyžadovaly okamžité řešení", odpověděl předkladatelům. (W. Dashitschew - Die sowjetische Deutschlandspolitik in den achtziger Jahren, Deutschland Archiv 1995 č. 1.)
Nabízí se především dvojí vysvětlení této laxnosti:
K tomu nikoli nevýznamnou poznámku: ještě na moskevské schůzce V-smlouvy 4. 12. 1989 Gorbačov tvrdil, že pakt bude mít v nové Evropě velkou důležitost. Novému předsedovi vlády Modrowovi dává Gorbačov ujištění, že se Kreml postará, "aby NDR nebylo ukřivděno"‚ hovoří o "posílení socialismu v NDR". Podobně z druhé strany Kohlův program deseti bodů z 28. 11. 1989 navržený min. předsedovi Modrowovi, stále ještě předpokládal postupný sjednocovací proces přes vytváření konfederačních struktur. Avšak neobyčejně příznivé okolnosti - pasivita Moskvy vůči prolomení berlínské zdi, neschopnost Modrowovy vlády zastavit exodus obyvatel do NSR - Kohlovi prokázaly, že může dosáhnout cíle podstatně rychleji. Odhodil tudíž všechny ohledy na starou, již nepotřebnou Ostpolitik.
Když se na konci ledna 1990 sešla skupina nejvlivnějších, Gorbačov, Ryžkov, Ševarnadze, Jakovlev, Achromejev, Krjučkov, Falin a j., již dospěla po čtyřhodinové, velmi ostré debatě plné vzájemných obvinění k novému závěru: "znovusjednocení Německa je nevyhnutelné." A rychlé, "anschlussové", dodejme! Stejně mluvil i Modrow na moskevské poradě 30. ledna, kdy sdělil, že jeho vláda není schopna čelit totálnímu ekonomickému zhroucení, ani politickým touhám a snahám občanů. Gorbačov v rozmluvě s Kohlem 10. února 90 uznal, že je právem Němců samých rozhodnout, v jakém státě chtějí žít a v jakém časovém rozmezí, jakou rychlostí a za jakých okolností se má sjednocení uskutečnit.
K tomu rovněž funkční poznámku:
U Gorbačova na rozhraní r. 1989 a 1990 ještě dominovala obava z možných a pravděpodobných apelů protivníků na "sovětské vlastenectví" v případě totální ztráty plodů válečného vítězství, garantujících až dosud bezpečnost SSSR. K nim v první řadě patřilo rozdělené Německo. Mitterandovi tehdy řekl: "Den poté, co by bylo Německo sjednoceno, objevila by se v sovětském tisku dvouřádková zpráva, že on, Gorbačov, byl ve funkci nahražen některým z maršálů" (Beschloss - Talbott, Garton Ash).
K tomu ovšem nedošlo! Proč nedošlo, to by ovšem vyžadovalo hlubokého rozboru, jenž není v silách této konference. Úvahy na téma: co by, kdyby, nemohou být brány seriozními historiky v úvahu. Na místě jsou ovšem seriózní zkoumání možných, pravděpodobných vývojových alternativ, o což jsem se alespoň poněkud pokusil.
V Moskvě marně spekulovali s francouzským a britským, snad i americkým odporem proti německým, posléze totálně úspěšným snahám, byť Paříž i Londýn rozhodně nebyli vývojem nadšeni (zejména pí Thatcherová). Chyběla však pevná vůle postavit se účinně proti. Podobně jako Washington, mysleli zde již na budoucnost. Dohoda mezi Moskvou, Washingtonem a Bonnem byla na únorové schůzce v kanadské Ottavě sjednána Ševarnadzem a Bakerem ve formuli 2 + 4. Tedy se měly nejprve dohodnout o způsobu sjednocení oba německé státy a pak měly být mezinárodní aspekty jejich ujednání projednány čtyřmi velmocemi - vítězi druhé světové války.
Lze v té souvislosti připustit, že v Gorbačovových úvahách hrály jistou roli nové představy o tom, jak užitečnou je přítomnost amerických vojsk v Evropě a struktura NATO proti obnově německého revanšismu. Byly tu i naděje na pronikavou‚ ba stupňující se ekonomickou pomoc Německa. V dubnu již dal Kohl slib, že za souhlas s účastí sjednoceného Německa v NATO je ochoten k okamžité, vládou garantované půjčce 5 miliard dolarů. Zoufalství nad hospodářským rozvratem, spolu s žalostným výsledkem červnové cesty do Londýna, kde s "žebráckou mošnou" prosil marně o pomoc vyspělých zemí pak dovedla Gorbačova a druhy ke konečné kapitulaci. Když jim za červnové návštěvy SSSR Kohl slíbil spásonosný dolarový déšť půjček a nadto nabídl bezpečnostní garance (nová společná německá armáda bude mít pouze 350 tisíc mužů, tedy méně, než měl dříve západoněmecký Bundeswehr a struktury NATO nebudou rozmístěny na území NDR) učinil poslední krok. Tento slib, jak známo, nikdy splněn nebyl a nadto následovalo a dodnes probíhá začleňování dalších zemí do NATO.
Sjednocené Německo pak významně pokročilo v úsilí o hegemonické postavení v Evropě a o posílení svého vlivu i mimo natovské struktury. Zajisté více ekonomického než vojensko-mocenského, kdy zdaleka neohrožuje dominantní pozice USA.
Marně Falin a další naléhali, že znovusjednocení nesmí být "Anschlussem" a sjednocené Německo nesmí být členem NATO. Gorbačov na to odpověděl lakonickým: "Bohužel nám již ujel vlak"... To, co Ševarnadzeův nástupce Běssměrtnych nazval "nejvíc nenáviděným rozhodnutím, které bylo učiněno v dějinách sovětské zahraniční politiky a zůstane jím po desetiletí", znělo: "Jestliže přijde čas a sjednocené Německo bude chtít být členem NATO, je Moskva připravena respektovat německou volbu." 3. října bylo oficiálně vyhlášeno sjednocení Německa. V den prvního výročí odstranění berlínské zdi 9. listopadu podepsali Gorbačov a Kohl smlouvu o "dobrém sousedství, partnerství a přátelství".
Nutno předpokládat ještě dlouhou dobu, než budou zpřístupněny archivy velmocenských zpravodajských služeb. Nicméně již dnes známé skutečností umožňují zhodnotit kvality tehdejších předních, odpovědných sovětských státníků. Cituji V. Falina a ztotožňuji se s jeho soudem:
"Jedna věc je jistá: na straně Sovětského svazu nevyjednávali žádní státníci, ale pouze měšťáčkové, ocitnuvší se na nejvyšších politických místech, kteří zapomněli na všechno, co v minulosti existovalo".
Platí-li ono "La politique c'est le prévoir" - Politika, toť předvídání, pak přední sovětští státníci nebyli oněmí žádoucími předvídavými politiky.
(pro časovou tíseň nepředneseno)
V reakci na kritický příspěvek jsem své ztotožnění se s Falinovým soudem vzal zpět, jako nepřesné a ukvapené. Bylo ovlivněno též smutně ironickými poznámkami v Tesařově předkonferenčním textu i Kůtovým citováním z Gorbačovova ankarského(?) vystoupení. Z Gorbačovových výroků a postojů dnes, jsou-li autentické, lze snad vyvodit pejorativní soud o "změštáčtění" a politickém konjunkturalismu tohoto politika.Avšak historik se musí držet faktů, názorů a postojů v době, kdy byl v čele KSSS a sovětského státu.
Ani posléze úspěšní politikové Západu, Reagan a Bush, Kohl, Mitterand‚ Thatcherová a jiní, jakož i zpravodajské služby Západu nemohou získat absolutorium z politiky, jakožto vědy a umění předvídání. Nikdo z nich, ba ani z drtivé většiny renomovaných politologů, tzv. kremlologů, nepředpokládal rychlé a totální zhroucení soustavy tzv. reálného socialismu. Tomu odpovídaly i permanentní improvizace a proměny v jejich východní politice, jak jsem se snažil ve svém úvodním slovu ukázat.
Již bezprostředně po pádu normalizačního režimu u nás se objevily (kupř. ve Spieglu) všeliké, exaktně nezvratnými fakty nedoložené spekulace, že tento náš i ostatní pády východoevropských režimů připravila spolupráce zpravodajských služeb všech velmocí, včetně té vlivné služby malého Izraele. Nápadně to připomíná tvrzení nacistické propagandy o protiněmeckém spiknutí židů, bolševiků, západních "plutokratů". Ovšem s tím rozdílem, že nacistická propaganda nezahrnovala - logicky- mezi spiklence vlastní německé zpravodajské služby, jakožto instituce, připouštějíc zradu a službu nepříteli u jednotlivců.
Protože i zde, byť jen o přestávku‚ neoficiálně, takovýto názor o velkém spiknutí zpravodajských služeb zazněl, zdůrazňuji: Proč by měly sovětská, východoněmecká, československá i jiné zpravodajské služby "soustavy" jakožto instituce, prokazatelně velmi produktivní a úspěšné v letech druhé světové války i v letech války studené (s respektem se o nich hovoří - a právem - i na Západě - najednou otočit.? Ve spolupráci se službami Západu a v společném bleskovém úderu likvidovat režimy "reálného socialismu".Opakuji to, co jsem vyjádřil výše: zhroucení východoevropských režimů, charakterizované "dominovým efektem", překvapilo tyto služby neméně než politiky! Vše nasvědčuje tomu,že tento "dominový efekt" - polský triumf Solidarity - maďarské otevření hranic do Rakouska - východoněmecké "hlasování nohama" - československé listopadové události - to vše nese pečeť spontaneity mas, zajisté podpořené masmedii daleko více než činností západních zpravodajských služeb, či činností domácích disidentů! Ovšem i tato činnost tu nesporně byla a kvalifikovaný historik by ji neměl opomíjet!
a proto naň nesváděly plnou odpovědnost za pád "soustavy", nýbrž pouze nezanedbatelný díl odpovědnosti. Vždyť předcházela chruščovovská éra zklamaných nadějí po XX. sjezdu, kulminující rozpadem antiimperialistického "pásma míru", osudovou roztržkou SSSR s Čínou, beznadějnou ztrátou tempa v soutěži s kapitalismem v produktivitě práce, ztrátou prestiže v termonukleárním zápasu s USA (odsun raket z Kuby aj.); předcházela poměrně velmi dlouhá éra brežněvovských proher v rozvoji vědeckotechnické revoluce, neschopnost realizovat reformu národohospodářskou, plné opuštění (započatých za Chruščova) reforem politicko-systémových, polovičatých a v mnohém přinášejících bumerangový efekt. Socialistický a demokratický proces v Československu, byť doprovázený aktivizací i antisocialistických sil byl zdeptán tankovou převahou "Varšavské pětky" a spolu s tím pohřbeny na dobu dvaceti let naděje na spojení socialismu s demokracií, jak je kdysi formulovala, v souladu s "klasiky" marxismu revolucionářka Roza Luxemburgová. Snaha skoncovat s neplodnou, ba zhoubnou "gerontokracií" (Brežněv, Andropov, Černěnko) vedla špičky SSSR k volbě mladého Gorbačova (vehementně jej prosazoval zkušený starý diplomat Gromyko).
Odpovědný historik musí míru spoluodpovědnosti Gorbačova za pád soustavy vyvodit z rozhodujících objektivních i subjektivních faktorů a působení dějinných osobností minulosti. O to se pokusili autoři textů, předcházejících brněnské konferenci, činím tak i já‚ pokud dávám redakci k dispozici svůj 25 stránkový strojopis, reagující na předkonferenční studie.
Mému dnešnímu myšlení byly na konferenci nejbližší hlasy, zdůrazňující, že k době nástupu Gorbačovovy "glasnosti" a "perestrojky", ústící posléze v "katastrojku", bylo již pozdě, vzhledem k hloubce "soustavových" rozporů. že naposledy "Pražské jaro" 68, v létě potlačené bylo poslední nadějí na úspěšnou reformu naši i "soustavovou". Tímto dnešním stanoviskem se vracím zpět ke svému pohledu pronásledovaného demokratickosocialistického "disidenta" v éře dvacetileté "normalizace". Tehdy jsem v jakékoli podstatné celosoustavové reformy nevěřil. Avšak když k nim došlo, pak dle onoho okřídleného "naděje umírá poslední" začal jsem znovu doufat, přecházet k optimismu, ovšem tehdy, k létům 1985-89 "bez pověr a iluzí". Po nezdarech jsem čekal spíše nějaký násilný generálský převrat, doprovázený krutým‚ represivním utužením režimu. Avšak ani to by dle mého mínění nezabránilo dalšímu rozkladu soustavy, byť by jej oddálilo, možná do prvního desetiletí třetího tisíciletí. Ovšem, za jakou cenu?
Relativně pokojný‚ nekrvavý rozklad a rozpad "soustavy reálného socialismu" v Evropě nevedl ke společenskému progresu, naopak, k mnohadimenznímu regresu. USA a jimi vedené NATO se nejen nerozpustily, nýbrž naopak, pohlcují další evropské národy a státy a pronikají i do tradiční vlivové sféry kdysi Sovětského svazu a lidové Číny.( Pobaltí, Kavkaz, Střední Asie, v poslední době Afganistan.) Spolková republika Německo nejen nesplnila sliby, kdysi Gorbačovovi dané usilovat o bezatomovou střední Evropu. Sen o rovnoprávně spolupracujících národech a státech společného evropského domu v rámcích EU se rozplývá, když právě SRN úspěšně realizuje svoji vůdčí‚ hegemonickou pozici v evropské ekonomice. USA i SRN jsou předními viníky vleklé bratrovražedné války v Jugoslávií i viníky válečné tragedie její srbské a kosovské části. Bez rozpadu socialistických států by nebylo následného rozpadu Jugoslávie i Československa.
S mnohem menšími překážkami, než dříve, může světový kapitalismus dosahovat závratných zisků a prohlubovat již dříve existující propast mezi chudými a bohatými národy a státy.
Nicméně pád socialistické soustavy v Evropě nevyřešil žádný z hlubinných rozporů kapitalistického světa.
(5-stránkový text příspěvku ve formátu RTF lze stáhnout zde)