Před 45 lety - ve dnech 14.-25. února 1956 - probíhalo jednání XX. sjezdu KSSS. Jak stoupenci, tak i protivníci socialismu je tehdy oprávněně označovali za historické.
Jádrem sjezdových jednání bylo kritické přehodnocení tehdy 38letého pokusu o formování socialistické společnosti v euroasijském prostoru, kde od počátku dvacátých let do počátku let padesátých působil hluboce regresivně, deformačně tzv. »kult osobnosti« (Marxův termín, ovšem sjezdem nepříliš pochopený) J. V. Stalina. Sjezd představoval i nástup cesty hlubokých celospolečenských reforem v oblasti ekonomické, politické, kulturní, ideologické, morální. To v souladu s Marxovým: De omnibus dubitandum - O všem nutno pochybovat, i s jeho postulátem neúprosné kritiky všeho existujícího, tedy i vlastního socialistického hnutí.
Sjezdu právem přísluší označení za »historický« i proto, že dějinně srovnatelné síly a masová hnutí - dvoutisícileté křesťanství, téměř čtyřistaletý kapitalismus, v jeho rámci pak kolonialismus, italský fašismus, německý nacismus, dvě světové války aj. - prokázaly ve svém vývoji buď slabou (křesťanství) nebo nulovou (kapitalismus) schopnost sebereflexe, srovnatelné s onou na XX. sjezdu KSSS.
I pod tímto zorným úhlem se ideologové restauračně-kapitalistického režimu dneška »payneovského prototypu«, ztotožňující negativní působení »nacistické a komunistické diktatury«, hovořící o 45 letech bezrozdílného »komunistického temna« u nás, dostávají do totálního rozporu s exaktně prověřenými dějinnými fakty i souvislostmi. V protikladu k nim je potřebné naše, tedy československé, poválečné dějiny co možná nejpřesněji charakterizovat a zdůvodněně periodizovat. To chci učinit v následující stati, zatímco v úvaze této se pokouším zdůvodnit, v čem a proč je jednání XX. sjezdu nesmírně významným mezníkem také našich poválečných dějin.
XX. sjezd zdůvodnil a dále rozvíjel tříletý pozitivní trend sovětské zahraniční politiky, směřující k podstatnému zmírnění válečného napětí oproti Stalinově éře. Lokální válka v Koreji, hrozící přerůst ve světový, také nukleární požár, kdy Truman jen s obtížemi čelil jestřábům mezi generalitou, požadující svržení atomových bomb na Čínu, byla k létu 1953 ukončena kompromisem. Totéž platí, byť jen na tříletí 1954-57, o válce v Indočíně. Po státní linii normalizovány na jaře 1955 vztahy s Jugoslávií, zatímco po stranické až po XX. sjezdu. Rakousko získává velmocenskou dohodou status neutrální země. Již červencové plénum ÚV KSSS 1955 přiznalo mimořádně závažné chyby: mj. absenci internacionalismu, tedy rovnoprávné, vzájemně výhodné spolupráce s ostatními socialistickými zeměmi. Ekonomickou politiku vůči nim označilo za »ekonomický nacionalismus«. Kdyby se pokračovalo v dosavadním kurzu, bude v budoucnu možno vést tyto země pouze násilím! XX. sjezd postoupil v kritice ještě dále a postuloval »návrat« k Leninově myšlence o specifičnosti socialistických cest každé země. Připomenul i jeho hodnocení Stalina, Ordžonikidzeho aj. jako »velkoruských děržimordů« (šovinistů, zpupných mocipánů - pozn. L. K.) při formování Sovětského svazu 1922.
Pokud jde o politiku vnitřní, směřovala některá podstatná opatření kolektivního stranického vedení k zovuupevnění narušeného dělnicko-rolnického svazku, k rozvoji lehkého průmyslu, ke zmírnění zaostalosti kolchozního systému, k lepšímu zásobování obyvatelstva potravinami a spotřebním zbožím. Směřuje se k nápravě nejkřiklavějších excesů Stalinovy teorie a praxe »zostřování třídního boje úměrně úspěchům v budování socialismu«. Sem patří zejména snaha podrobit dosud všemocnou státní bezpečnost účinné stranicko-státní kontrole, zamezit porušování zákonnosti.
Z táborů nucených prací začínají být propouštěni první političtí vězňové. Ovšem ke zmasovění tohoto - žádoucího - procesu dochází až po XX. sjezdu, přičemž znovunástup stalinistů po maďarských událostech jej znovu přibržďuje. K novému zmasovění dochází až po XXVII. sjezdu 1961, kdy v proslulé básni »Stalinovi dědici« píše J. Jevtušenko mj.: »Bývalým sloupům dějin nelíbí se čas, kdy sběrné tábory zlézá jen tma a rez a plno lidí po sálech, kde verše přednášejí«... Nicméně navzdory pomalosti a nedůslednostem působily rehabilitační akty již tehdy blahodárně na rozvoj důvěry lidu v lepší budoucnost a na růst občanské aktivity.
V mezinárodněpolitické oblasti podal sjezd střízlivě optimistický pohled na perspektivy uchování světového míru. Války, vzhledem k příznivému přesunu ve prospěch mírových sil, nejsou osudově nevyhnutelné. Přímá to polemika se Stalinovým dílem »Ekonomické problémy socialismu V SSSR« z r. 1952! (Stalin tehdy očekával světový válečný požár do tří let v rozmezí 1950-1953). V té souvislosti sjezd neredukoval sektářsky síly míru na potence socialistických států a komunistického hnutí, jak činil Stalin. Naopak, konstatoval, že se formuje velké »pásmo míru«, které představují vedle socialistických i mnohé rozvojové státy, jež se vymanily z koloniálního statutu a postavení. Opíral se přitom o pozitivní výsledky jejich konference v Bandungu r. 1955, jež formulovala pět zásad (Panča šila) mírového soužití a spolupráce, zejména péčí zástupců mnohamiliónových států Indie, Indonésie, Číny, Egypta aj. Jako mírovou sílu ocenil i rozličná demokratická hnutí v předních kapitalistických zemích, od komunistů přes socialisty a liberály, progresivní špičkovou inteligenci, církve, až k pacifistům. Dokonce i v kruzích kapitalistických jsou síly, jež mají zájem na uchování a posílení světového míru. Opíral se přitom i o fakt masového odporu francouzské veřejnosti, vlád i parlamentu (1954) proti podpisu pařížských dohod o začlenění remilitarizovaného SRN do NATO. Tento odpor USA a Anglie zlomily velice hrubým nátlakem... (Přiznávají - dost překvapivě i Fidler - Mareš ve studii »Dějiny NATO«, jinak velice neobjektivní).
K formování uskupení Varšavské smlouvy 1955 došlo nechtěně, teprve tehdy, když byly po úspěchu nátlaku USA na Francii odmítnuty všechny sovětské variantní návrhy na uchování demilitarizace obou německých států, jako předpokladu jejich pozdějšího mírového sjednocení.
Mimořádný význam pro sblížení se socialisty mělo uznání možnosti relativně pokojných, ba i parlamentních cest socialistických kvalitativních přeměn, což až dosud komunistické hnutí pod stalinským vedením odmítalo a absolutizovalo pouze ozbrojenou cestu socialistické revoluce. Tedy i v této důležité oblasti opření se o autentickou marxovskou vývojovou dialektiku.
V uzavřeném jednání sjezdu pronesl N. S. Chruščov svůj proslulý projev o Stalinově kultu a jeho následcích. Zde nejvíce akcentoval - pro revoluci sebevražednou - Stalinovu národnostní politiku (poznamenávám k tomu, že právě nevyřešení národnostní otázky sehrálo při rozkladu a definitivním pádu SSSR mimořádnou, snad i klíčovou roli, L. K.). Dále pak jeho závažné chyby v přípravě země na válku, ničení, tedy věznění, ba i popravy vůdčích stranických kádrů po 17. sjezdu VKS(b) - 1934 i po skončení války (zejména leningradský případ - Vozněssenskij a druzi). Řečník pranýřoval Stalinovu fetišizaci státních prostředků donucení, státního násilí - nejen vůči buržoazii, ale i vůči dělnictvu, rolnictvu a již sovětské inteligenci.
Z hlediska dalšího negativního vývoje v »soustavě« mělo neblahý vliv to, že zcela chyběla hlubší kritická marxistická analýza kritizovaných fenoménů »kultu osobnosti« - stranicko-státní byrokracie zejména. Kritika »kultu osobnosti« se redukovala na kritiku špatných vůdcovských a povahových kvalit Stalina. Pozdější materiály z léta 1956 sice vysvětlily některé subjektivní i objektivní faktory, jež ke »kultu osobnosti« vedly, ale rovněž neobjasnily z jakých politicko-systémových nedostatků tyto vady vyplynuly. Tuto závažnou slabinu vystihl mj. P. Togliatti, nejprve v interview s »Nuovi argumenti« a potom na VIII. sjezdu italské komunistické strany v prosinci 1956, kde mj. říká: »...plamenné pranýřování tak velkých chyb, které vedly až ke zločinu, nebylo ihned doprovázeno hlubokým zkoumáním a kritickým poukázáním na jejich příčiny a podmínky. Zůstalo se u dramatického odhalování úchylek a chyb zemřelého vůdčího činitele, místo aby se zkoumalo, jaké deformace se projevily a musí být napraveny v politickém zřízení« (podtrhl L. K.), »které Stalin řídil, co bylo příčinou toho, že se mohly projevit a jaké metody musí být použito k jejich definitivnímu vymýcení. (Podtrhl L. K.) Nebyly okamžitě, rychle a úplně zváženy všechny důsledky, které měly být z odhalení XX. sjezdu vyvozeny a tedy ani nápravy a změny, z nichž některé měly být velmi hluboké a k nimž se mělo přistoupit ve všech zemích, kde jsou komunisté v čele státu a společnosti.«
Zajisté, že zde měl Togliatti na mysli též onu kardinální chybu, kdy vedení KSSS nedocenilo sílu všelidového protisovětského rozhořčení ve všech lidových demokraciích, zejména v Polsku a Maďarsku, v souvislosti s odhaleními sjezdu o hromadných justičních zločinech a nerovnoprávnosti vztahů s SSSR a dostatečně nepodpořilo antistalinistické a demokratické reformní síly. Spokojilo se, že vesměs stalinistická vedení v lidově demokratických státech, odpovědná za minulý deformační vývoj, slovně uznala správnost závěrů XX. sjezdu, v praxi však jen velmi málo udělala pro nápravu chyb a deformací. (Bierut, Berman, Rákosi - Gerö, Novotný, Červenkov, Ulbricht, Gheorghiu-Dej, Hodža).
Chruščov i další podrobili na sjezdu ostré kritice přebujelost, těžkopádnost, konzervatismus stranicko-státního byrokratického aparátu, avšak od této - potřebné - kritiky se nepřešlo ke zkoumání toho, jak bylo dbáno Marxova varování (zejména při hodnocení zkušeností Pařížské Komuny 1871), před osamostatňováním socialistické byrokracie a její - až diktátorskou - nadvládou nad společností. Totálně opomenuto ono marx-engelsovské, často připomínané Leninem: Od státní nadvlády ke společenské samosprávě věcí.
Sjezd oprávněně, po trpkých dějinných zkušenostech, podmínil vítězství socialismu v ekonomickém soutěžení s kapitalismem uchováním a upevněním světového míru. Vždyť pokusu o formování socialistické společnosti předcházelo osmiletí (1914-1922) světové i občanské války a kapitalistické vojenské intervence, jakož i veleobtížný proces obnovy národního hospodářství na předválečnou úroveň (1922-1927). Za nezbytnou - vzhledem nové válečné hrozbě urychlenou - industrializaci těžce zaplatilo násilně (v rozporu s leninsko-bucharinským družstevním plánem) kolektivizované zemědělství. Na sedmnáctém sjezdu VKS(b) - »sjezdu vítězů«(!) - 1934 doznává Stalin pokles zemědělské produkce, zejména živočišné, na polovinu oproti r. 1928... Zkázonosná a obětíplná, byť posléze vítězná druhá světová válka - triumfální i ve vojenskoekonomické oblasti, kdy SSSR na neokupované části území vyráběl více rozhodujících zbraní, než Německo na celém evropském kontinentu - představovala, dle kvalifikovaných, ne pouze sovětských ekonomů, zabrždění socialistické mírové výstavby nejméně o 10 let! ...
Startem »studené války« mezi velmocemi antinacistické koalice není zrod »lidových demokracií« a absence internacionalismu ve Stalinově politice vůči nim, ani Churchillův »fultonský« projev 1946, či Trumanova doktrína a Marshallův plán z r. 1947, tím méně čs. Únor 1948 a zrod NATO - 1948 a 1949. Je jím vítězná tečka za druhou světovou válkou v podobě hirošimské a nagasagské atomové bomby, zahajující vyděračskou atomovou strategii USA! Stvrzuje to, mj., státní tajemník zahraničí USA J. Byrnes, přesvědčující H. Trumana již v dubnu 1945, že »vlastnictví nové zbraně nám může umožnit diktátorsky ovládat poválečnou situaci«.
SSSR sice tuto americkou atomovou převahu překvapivě rychle proměnil v atomový pat, mj. ještě před XX. sjezdem, v r. 1954, kdy již vyzkoušel i vodíkovou bombu, zaplatil však za to víc než supervysokou cenu. Trvající militarizace národního hospodářství »soustavy«, spolu s trváním rigidního ekonomicko-politického systému, neumožnila pronikavější rozvoj životní úrovně a její - byť jen skromné - přiblížení se standardu kapitalistického světa, natož pak jeho předstižení v celkové produktivitě práce, jakož i v rozvoji demokratických svobod a práv občanů.
Ať již docházelo k jakkoli závažným proměnám v politice USA (dullesovské balancování na samém okraji termonukleární války, či politika »détente« - uvolnění mezinárodního napětí, jejíž součástí byly i četné odzbrojovací konference, či helsinské stvrzení statu quo evropských poválečných hranic), - podstata zůstávala neměnná: při atomovém patu, jehož válečné porušení by mohlo vést k zániku lidstva, uzbrojit sovětskou »říši zla«, mj. přípravou »hvězdných válek« (kontinuitní je i dnešní Bush mladší, již zbavený sovětského soupeře), jak tehdy s cynickou otevřeností vyjádřil velký »humanista«, »demokrat«, »křesťan«, »euroatlantický civilizátor« R. Reagan. ...
Bezprostředním následkem poznaňských krvavých událostí, a hlavně tragického maďarského podzimu 1956 bylo znovuochlazení vztahů mezi Jugoslávií a státy »soustavy«, roztržka mezi dosud spolupracujícími Italskou komunistickou stranou a stranou socialistickou, zběsilý hon na »revizionistické čarodějnice« »v imperialistických službách«, a hlavně - první zárodky roztržky mezi oběma socialistickými velmocemi - SSSR a Čínou, kulminující v šedesátých letech a nelikvidované až do rozkladu a pádu evropské části »soustavy«. Nadějné »pásmo míru« se rozložilo v krvavých lokálních válkách (čínsko-indická, čínsko-vietnamská) či v - rovněž nesmírně krvavých - kontrarevolucích, podporovaných USA, jako byla ona indonéská, vedená gen. Suahrtem...
Takto XX. sjezd KSSS, původně nesmírně nadějný dějinný mezník, představuje i mezník katastrofický pro osudy socialismu ve světě. Platí o něm ono totálně antipolitologické, leč lidové, a moudré: »Cesta do pekel je dlážděna nejlepšími úmysly!«
Haló noviny, 12. února 2001