Kritická a sebereflexní diskuse v souvislosti s osmdesáti léty dějin KSČM nemůže opomenout důležité pětiletí 1945-1950, kdy se úspěšně rozvíjel pokus o specifickou socialistickou cestu národů Československa bez nastolení »diktatury proletariátu« sovětského typu. V té souvislosti by měla podat odpověď na otázku kardinální důležitosti: Proč jsme tuto úspěšnou cestu opustili? Byl nám sovětský, tedy stalinský model ekonomického a politického systému vnucen a nebo jsme jej, v podstatě se souhlasem, v teorii i praxi přejali? V této stati se snažím podat na ni argumentovanou odpověď.
Pro pokojný, demokratický proces budoucích socialistických přeměn se vyslovovali již účastníci intenzivních diskusí čelných exilových moskevských politiků v létech 1939-41, tedy před vstupem SSSR do války, dávno před moskevskými (1943) a košickými (1945) jednáními o programu vlády, tvořeném čtyřmi českými a dvěma slovenskými stranami Národní fronty. Toto stanovisko účastníci diskusí (mezi nimi mj. i zakladatel KSČ B. Šmeral, zvlášť intenzivně J. Šverma aj.) zastávali navzdory tehdejším mylným představám, že SSSR vstoupí vítězně do války až v jejím závěru a že nebude vnucovat svůj politiko-ekonomický systém národům a státům, jež osvobodí. Toto jejich přesvědčení výrazně posílil fakt zrušení Kominterny - světové komunistické strany s jednotlivými sekcemi - přísně centralistické, v r. 1943. Za zaznamenání stojí, že její všemocný dirigent Stalin sám inicioval tento krok k osamostatnění stran - dosud pouhých sekcí. O něco později, v r. 1946, stvrzuje v rozhovoru s britským socialistickým teoretikem H. Laskim, že po druhé světové válce lze socialismus úspěšně budovat i bez diktatury proletariátu, sledováním specifických cest socialistické výstavby (byl v tom ovšem již velmi silný politicko-taktický moment).
Primární roli sehrál očividný a mnohými (K. Gottwald kupř.) neočekávaný rychlý rozklad původní velmocenské antinacistické koalice, »atomové vyděračství« USA, jejich využití válkou znásobené ekonomické převahy nad SSSR pro upevnění kapitalistického panství v západní Evropě (vytlačení komunistů z řady vlád realizací Trumanovy doktríny a Marshallova plánu), válka v Řecku a v Koreji aj.
Na tomto základě přechází Stalin od formování sovětské »zájmové sféry« k formování monolitní říše, byť nikoli bez váhání, zákrutů, návratů i nových proměn, defenzív i ofenzív.
Československo původně rozhodlo, též hlasy komunistických ministrů, o své účasti na konferenci o přijetí Marshallova plánu, aby vzápětí nato po přímém nátlaku Stalina své rozhodnutí revidovalo. K bohaté literatuře o tom pouze dodávám, že se do této proměny promítl vzájemný boj dvou hlavních rivalů: mocenské skupiny kolem Malenkova a kolem Ždanova, kdy první účast Československa jako sondážního faktoru doporučoval, druhý rezolutně odmítal.
Ždanovův vliv na rozhodování Stalina dosáhl vrcholu na podzim 1947, kdy na ustavující konferenci Kominformy-Informbyra (všechny strany »lidových demokracií« a dále Francouzská a Italská KS) poblíž Krakova pronesl hlavní projev. Z jeho popudu zde Jugoslávci E. Kardelj a M. Djilas podrobili velice ostré kritice postupy obou velkých západoevropských stran, jež se nechaly vyšachovat několik měsíců předtím z vlád. Se Ždanovem a jeho jugoslávskými spojenci se tehdy střetl (s neblahými pro sebe následky) polský Gomulka v otázce: jakými cestami se má ubírat polský socialismus? Gomulka se vůbec stavěl proti založení Kominformy u vědomí, že je projevem obratu Stalinova kurzu ve směru tuhého centralismu. KSČ oficiálně a direktně kritizována nebyla, avšak jugoslávská a Ždanovova palba proti »oportunismu«, »parlamentnímu kreténismu« obou západoevropských stran byla pro její gottwaldovské vedení výstrahou i pobídkou, aby mocenský zápas s formující se opozicí v Národní frontě co nejdříve dovršila ve vítězný střet.
V plné časové shodě s československým Únorem, ovšem při plném utajení před světem, probíhá v Moskvě od 10. února 1948 třístranná sovětsko-jugoslávsko-bulharská porada. Předcházel jí výrok J. Dimitrova z 16. 1.: »Až dozraje čas, a to se nepochybně stane, naše národy, lidově demokratické země - Rumunsko, Bulharsko, Jugoslávie, Albánie, Československo, Polsko, Maďarsko i Řecko - všimněte si, i Řecko - otázku vyřeší. Ony rozhodnou, zda to bude federace nebo konfederace, kdy a jak bude utvořena.« Již 23. 1. jej napadá, zřejmě z popudu Stalina, ovlivněného Malenkovem a Molotovem moskevská »Pravda«. Moskevská konference vyústila v striktní zákaz Stalinův pokusit se o federaci nebo konfederaci a v příkaz podřídit se bezpodmínečně jeho zahraničněpolitickým i »vnitrotáborovým« koncepcím. To byl začátek konfliktu s rebelujícím jugoslávským vedením, ústícího v první rezoluci Informbyra o situaci v jugoslávské straně z léta 1948 a v plnou roztržku po stranické i státní linii, hrozícího dokonce až válečným konfliktem. Ždanov, již plně ve Stalinově nemilosti, umírá náhle několik dní před smrtí E. Beneše, Dimitrov, již bez jakéhokoli mocenského vlivu, umírá v SSSR 1949, bulharský účastník moskevského jednání T. Kostov je po monstrprocesu popraven. Ve všech monstrprocesech v lidových demokraciích, včetně onoho se Slánským a jeho druhy, figuruje na předním místě obvinění z agenturní činnosti ve prospěch Jugoslávie. V SSSR je mj. popraven i nejpřednější z tvůrců sovětského válečného ekonomického zázraku A. Vozněssenskij, politicky blízký Ždanovovi.
Faktem prvořadé důležitosti je, že tu bylo vnějším zásahem zabráněno procesu z mnoha významných hledisek pozitivnímu. Integrovaný celek mohl dosáhnout rovnoprávnějších ekonomických vztahů se SSSR, než byly ony utvořivší se. Rovněž tak v oblasti politické. Spolupráce volně federovaného celku se SSSR na základě větší rovnoprávnosti a vzájemných výhod mohla zajistit i značnou prestiž federace v kapitalistickém světě, přispět ke zmírnění mezinárodního napětí. Mohl být zabezpečen i nedeformovaný stranický vývoj, který by oslabil, či dokonce vyloučil vše to, co v letech 1949-1953 značně diskreditovalo komunistické hnutí před světovým veřejným míněním (politické hrdelní procesy zvláště).
Poté, kdy se studená válka zostřila válkou krvavou, byť rázu lokálního, v Koreji, stále hrozící přerůst ve válku světovou, dochází - a vlastně ještě předtím, asi v prvních měsících roku 1950 - na Stalinův popud k pronikavé revizi národohospodářských plánů ve směru militarizace a prudké redukce spotřebního zboží. Autoři našeho dvouletého i původního pětiletého plánu (mezi nimi i L. Frejka, jeden z popravených ve »Slánského procesu«) se stali oběťmi procesů padesátých let (významný tu byl »proces následný« z roku 1954) s lidmi, pracujícími na předních místech národního hospodářství.
Pro zdůvodnění toho, že šlo o změny v celé »soustavě«, uvádím zde neznámé svědectví ze vzpomínek polského (v r. 1956 krátce prvního tajemníka strany) E. Ochaba: »Byla studená válka, konflikt v Indočíně, zostřená situace v Koreji. Jako představitelé lidových demokracií, Rákosi, Slánský, Rokossovský a já jsme odjeli do Moskvy (zač. r. 1950), abychom hovořili o problémech posilování obrany socialistických států. Stalin, a zejména jeho vojenští poradci, maršálové Vasilevskij a Sokolovskij soudili, že v této těžké mezinárodní situaci vyzbrojování zemí lidové demokracie, a zejména Polska, musí být intenzívnější ve jménu společných obranných zájmů. Říkal, že na to stačíme, že jsme silní. S těžkým srdcem jsme přijali tyto 'návrhy' (uvozovky jsou E. O., pozn. L. K.) a perspektivy, které z toho vyplývaly...« Toraňská: »Cožpak jste o tom nemohli diskutovat?« E. O.: »V jistém smyslu jsem diskutoval. Říkal jsem, co můžeme a co se nám zdá pochybné...« T.: »Jak na to reagovaly jiné země, kupř. Československo, Maďarsko?« O.: »Na štábních poradách byly dohodnuty rámcové návrhy, jež později zkoumaly vlády socialistických zemí. Naše vláda pronikavě zvýšila úsilí o obranu země, což mělo vliv na zmenšování možnosti růstu životního standardu v Polsku, na vznik disproporcí a deformací v polském šestiletém plánu... V jiných socialistických zemích šly věci podobně. Zvyšovaly se obtíže a nespokojenost mas. V některých zemích začali hledat obětní beránky, vzpomenu pouze na procesy s Rajkem a Slánským...« Komentář zajisté není potřebný...
Dostupné materiály svědčí o tom, že v těsně poúnorové době, až do jejího letního vydání rezoluce Informbyra o situaci v KS Jugoslávie, v myšlení a jednání vedoucích špiček KSČ ještě nezakotvila... začala nesporně nabývat půdu po událostech kolem všesokolského sletu a pohřbu dr. Beneše. Zároveň však upozorňuji, že vedení KSČ odmítlo vyskytující se názory, že i v naší straně mohou být a jsou i na vysokých místech zakuklení »agenti imperialismu«. Poukazovalo se na to, že naše strana pracovala v demokratických podmínkách, na rozdíl od jiných ilegálně působících stran, kde mohli »třídní nepřátelé« snáze umístit své agenty. Jak vyplývá mj. i ze zprávy tzv. Pillerovy komise, Gottwald původně odmítal zejm. Rákossiův tlak na zahájení politických procesů v ČSR. Přistoupil k nim (v obrovských měřítkách) teprve tehdy, kdy k tlakům maďarským přistoupily i daleko závažnější tlaky sovětské.
Uvádím ještě, že ani poté, kdy se strana začala orientovat na zemědělské družstevnictví, nebyla původně (dokonce ani ne IX. sjezdem KSČ v r. 1949) předpokládána násilná kolektivizace, později realizovaná, nýbrž hovořilo se o návaznosti na bohaté české družstevnické, svépomocné tradice a předpokládaly se čtyři postupné typy družstev. Podobně se teprve k podzimu 1948 začíná měnit dosavadní politika, dost příznivě nakloněná soukromým řemeslníkům a neútočící ani na soukromý obchod.
Poslední poznámka: V poválečné době hrály na závodech významnou politicko a ekonomicko-organizátorskou roli závodní rady, zárodky to dělnické samosprávy. Také jejich pravomoci mohly být a byly odbourávány až v souvislosti s dominací »ocelové« koncepce revidované pětiletky. Převratný rok 1968 se snahou o tvorbu podnikových rad pracujících na závodech tu měl tradici, na niž mohl navazovat.
V poválečném, zejména poúnorovém vývojovém procesu Československa v KSČ prolínaly prvky dobrovolného přijetí stalinského modelu socialistické výstavby s prvky přijetí nedobrovolného. Negativní společenská praxe a z ní vyvozená poznání a přehodnocování vedla ke snaze, vrcholící polednovým obdobím r. 1968, reformovat pronikavě politický i ekonomický systém, který se zjevně neosvědčil, a to i s ohledem na napjatou mezinárodněpolitickou situaci.
Přitom odpovědní reformátoři, vědomi si nepřekročitelných, neodstranitelných mantinelů se neorientovali na roztržku, konflikt s tehdy druhou supervelmocí bipolárního světa.
Vyústěním reforem měl být pružnější národohospodářský systém, kvalitnější dlouhodobé, střednědobé i krátkodobé plánování, při větší autonomnosti podniků a posilování samosprávy zaměstnanců, ctění dialektiky plánu a trhu, stimulování rozvoje školství, vědy a techniky k nástupu vědeckotechnické revoluce, v níž jsme vážně zaostali za vyspělým Západem. Hledaly se stimuly pro kvalitnější odměňování vskutku dle odevzdané práce. Pseudopolitická kritéria pro rozmisťování kádrů, zejm. kádrový strop pro nestraníky, měla být nahrazena kritériem odborné připravenosti, měřeným nejlépe konkurzním řízením pro vedoucí místa ve všech oblastech.
V oblasti politického řízení šlo o souběžnou demokratizaci strany, ústavodárných, zákonodárných, vládních, soudních orgánů, rovněž tak společenských, zejména odborových a mládežnických a ženských organizací, o zlepšení a zkvalitnění kontrolních vazeb mezi občanem, volenými orgány na všech stupních, výkonnou mocí. Důraz byl kladen na proces deprofesionalizace mocenských funkcí, na prohlubování samosprávných prvků ve smyslu engelsovského postulátu: od vlády nad lidmi ke společenské správě věcí.
Vedoucí společenská role KSČ, podmíněná též a především mezinárodním postavením Československa v rámci tehdy nezrušitelné socialistické soustavy, ale též výchozí startovní čarou reformy měla být v kvalitativně nové podobě zachována. KSČ »neuskutečňuje svou vedoucí úlohu tím, že vládne nad společností, ale tím, že nejoddaněji slouží jejímu pokrokovému socialistickému vývoji... Svou linii nemůže prosazovat nařizováním, ale prací svých členů, pravdivostí svých ideálů.« (Akční program z dubna 1968.)
Posrpnové, poinvazní období představuje ve všech uvedených polohách i v mnoha dalších polohách výrazný regres, značný negativní antidemokratický posun i ve srovnání s poslední fází éry »panství Novotného« od XX. sjezdu KSSS do »pražského jara« 1968. Nikoli však proti padesátým létům, tedy proti éře dominace stalinismu.
Podstatná dějinná fakta a souvislosti, jež uvádím v obou svých statích (ze 12. února i nyní) vyvracejí tvrzení soudobých agitpropčíků o bezrozdílném 45letém »komunistickém temnu« v poválečném Československu a o »světle« restaurovaného kapitalismu.
Haló noviny, 12. března 2001