To, čeho jsme v současnosti svědky, je druhá fáze znovurozdělení světa podle představ kapitalismu. První fázi jsme mohli sledovat v devadesátých letech minulého století po zániku socialistického společenství států, které jednoznačně vytvářelo bariéry pro rozpínající se dravost kapitálu. Proto následovaly, po rozpadu tohoto společenství, rozpad Sovětského svazu, Československa a v poslední době i definitivně Jugoslávie. Události minulého století dostatečně průkazně ukázaly, že bývalá Československá (dnes i Česká) republika je nesmírně citlivá na politický a ekonomický vývoj ve světě. Dvakrát vznikla a dvakrát zanikla především v důsledku příznivé nebo nepříznivé mezinárodní situace a rozložení mocenských sil světa. Tím byl vytvořen "nový a neobdělaný" prostor pro rozpínavost kapitalismu. Myšlenkový náboj této rozpínavosti dodalo heslo "globalizace" (povšimněte si, že dnes se skoro nepoužívá, zatímco v devadesátých letech bylo skloňováno na každém kroku). Jestliže se v první polovině devadesátých let uskutečnilo "vytváření nového prostoru na východě" relativně "mírovou cestou", pak pro druhou polovinu tohoto období je charakteristické použití vojenské síly k prosazení záměru - tentokráte pod hlavičkou NATO a bez respektování mezinárodního práva. Cílem bylo dokončit rozpad velkého územního celku na Balkáně - Jugoslávie. Nyní stojíme před branami druhé fáze dělení světa - prosazení geopolitických kapitalistických zájmů USA dále na východ, v oblasti Iráku. A na pořadu je opět válka jako prostředek k prosazování kapitalismu.
Aniž bych se pouštěl do hlubší kauzální analýzy, je nesporné, že první i druhé světové válce předcházela krize kapitalistického systému, jeho demokracie, tržní ekonomiky a civilizace vůbec. Také dnes je svět na počátku hospodářské krize. Dlouhodobý vývoj kapitalistické ekonomiky se pohybuje jako na houpačce, hospodářský cyklus růstu a expanze střídají stagnace a recese. Tento vývoj v podstatě kopírují všechny země kapitalistického světa - některé s mírnějšími, jiné s hlubšími výkyvy na obě strany. Ekonomiky všech zemí světa začínají jedna po druhé klopýtat. Další vývoj tedy může být velmi dramatický. Hlavně proto, že krize soudobé technologické a spotřební společnosti je mnohotvárná. Jde totiž současně o krizi politickou, ekologickou a morální. Naši dobu lze přirovnat ke 30. létům minulého století, kdy světová krize nakonec zrodila fašismus. Imperialismus minulého století představoval expanzi národních států mimo své hranice, vytváření koloniálních vztahů (často pod rouškou modernizace) na úkor národů cizích. Byl doprovázen státní agresí, agresí vojenskou, ekonomickou a kulturní (také rasistickou) silných a bohatých národů vůči národům slabým a chudým. Samozřejmě při dnešním pohledu na svět nastoluje analýza vývojové etapy kapitalismu 21. století otázku: zda dochází k jeho oslabení, či zda jsme svědky kvalitativní změny a překonání stadia imperialismu 20. století, jak ho definoval Lenin v roce 1916. Odpověď na takovou otázku by se měla opírat o rozsáhlou a aktuální analýzu. Jedním z analytických témat může být dopad měnících se geopolitických siločar na schopnost současného kapitalismu se přizpůsobit nové situaci.
Situace světa je dosti špatná. Krizí a bídy neubývá, spíše naopak. Křehká světová ekonomika nezažije ani letos převratný růst. Aspoň podle odhadů odborníků. Důvodem je, že se nedaří ani jednomu ze tří světových ekonomických center: USA, Japonsku a Evropě. Počet nezaměstnaných ve světě dosáhl v loňském roce rekordních 180 miliónů. To představuje více než desetiprocentní zvýšení během dvou let. Ekonomická krize ještě není u konce a například podle týdeníku The Economist bude recese delší a těžší, než se čekalo. To se dá těžko popřít, a tak se hlavním úkolem stává hledání individuálních viníků a zvláštních příčin tohoto stavu. Jen aby se proboha nepřišlo na to, že hlavní příčinou je prostě kapitalismus sám. A tak hlavní zástěrkou, mlžící zásadní podstatu kapitalistického systému, je boj proti terorismu a vývoz demokracie, především té americké. Kapitalismus, který v roce 1989 nabral určitý, nikým neomezovaný rozmach a jeho možnosti již vyčerpal, získává nový stimul pro růst zejména vojenskoprůmyslového komplexu. Naděje na bezpečnější svět se tedy ukázaly jako liché. Zkracování vojenských rozpočtů trvalo jen velmi krátce. Průběh lokálních ozbrojených konfliktů a vývoj obranného průmyslu v kapitalistických zemích v podstatě znamenají specifické přeskupení sil.
Co z toho plyne? Především zhoršená mezinárodní situace a vytváření nástupiště pro vojenské řešení přerozdělování kapitalistických trhů a drancování surovin. Také proto jsou mezinárodní vztahy v poslední době poznamenány jistým vnitřním rozporem. Když shrneme všechny faktory budoucího vývoje, vychází nám, že se v Iráku a případně v dalších oblastech tzv. osy zla nebude bojovat jen proti terorismu, ale i o budoucí kapitalistickou, především americkou ekonomickou prosperitu. Zločinnou povahu tohoto systému jen dokreslují spekulace o úspěšnosti války. Pokud prý bude válka úspěšná, může vzniknout docela optimistická atmosféra, důvěra spotřebitelů může vzrůst, trhy se začnou vzpamatovávat. Pro malý počet těchto válečných zlotřilců je valná většina lidských bytostí už nepotřebná, nadbytečná, zbytečná. Oni žijí v jiném prostoru, kde platí jiné zákony.
Politický význam tohoto stavu se teprve začal posuzovat. Důležitější je však šířící se poznání, že dnešní kapitalismus je dehumanizující silou, jejímž převládajícím cílem je pouhé individuální obohacování. Všeobecná krize kapitalismu jako společenského systému byla trvalou skutečností dvacátého století, bohužel, i ve století novém se opakovaně vyhrocuje do válečných, ekonomických a jiných katastrof. Právě proto je nějaká forma překonání kapitalismu nevyhnutelná. Dalším krokem zásadnějšího charakteru může a musí být prolomení struktury kapitalistického řádu a formování struktury řádu nového. Často se ve světě, zejména mezi levicovými silami, setkáváme s koncepcí revoluční změny systému, což ovšem nevyžaduje násilnou cestu. Analýza mnoha desítek i stovek pokrokových, revolučních i demokratických sil a proudů vede k závěru, že vývoj ve světě skutečně vyčerpává možnosti kapitalismu a přináší konec jeho dějin. Podle mého názoru je utopií očekávat řešení ve prospěch lidu v rámci nynějšího systému, NATO a EU. Stačí si položit prostou otázku: Je dnes lépe, nebo hůře? Daleko hůře! Je jediná cesta k překonání problémů a hrozeb současného světa - změnit tento systém. Cesta k socialismu zbavená chyb a nedostatků minulosti.
Haló noviny, 21. února 2003