Vážení přítomní!
Scházíme se symbolicky v den, kdy v Neapoli probíhá další etapa jednání o podobě tzv. Ústavy Evropské unie. Přijata má být až za půl roku a v účinnost vstoupit ještě mnohem později. Přesto je nanejvýš aktuální se jí zabývat, neboť její budoucí podoba na dlouhá léta ovlivní jak podobu evropské integrace, tak i postavení, práva a povinnosti ČR v ní.
Diskutovaný návrh Ústavy EU je realizací závěrů summitu EU v Laekenu z prosince 2001. Podle na summitu přijaté Deklarace o budoucnosti Evropy se má stát novým základním dokumentem EU a nahradit současné smlouvy, především Smlouvu o Evropských společenstvích, Smlouvu o Evropské unii a pozměňovací smlouvy z Amsterodamu a Nice. Bohužel návrh předložený Konventem o budoucnosti Evropy jde kvalitativně za rámec zadání. Navrhovaná ústava je koncipována jako nástroj nadstátního řízení zúčastněných států. To sebou přináší mnohé konfliktní otázky z hlediska státní suverenity, státních a národních zájmů, relativní samostatnosti rozhodování členů apod. Varující je, že od předložení konečné podoby návrhu ústavního textu (18. 7. 2003) a zahájením mezivládní konference (4. 10. 2003) neuplynulo ani čtvrt roku. Tato krátká doba, která nemá v historii EU obdoby, neumožnila ani důkladnou politickou, natož veřejnou diskusi k tomuto závažnému dokumentu. Probíhající diskuse se proto zpravidla a ke škodě věci soustředila na otázky přesunu kompetencí, a na navrhované úpravy v oblasti institucí. Naopak tolik potřebné otázky politik EU, jejího financování, ekonomických a sociálních dopadů navrhovaných institucionálních a strukturálních změn včetně vnějších vazeb na tzv. třetí subjekty (státní celky i nadnárodní organizace) zůstávají nepovšimnuty. Přitom právě v nich se rozhoduje o tempech a směrech dalšího rozvoje evropské integrace, o jejím regionálním či multiregionálním charakteru, ba dokonce i o potřebě a funkčnosti Ústavy EU samotné.
Návrh evropské ústavy je na jedné straně kontinuálním procesem posilování nadnárodních prvků v evropské integraci. Na rozdíl od dřívější praxe, kdy revize vznikaly na základě zkušeností a byly výsledkem politické evaluace, současná úprava byla připravena v době, kdy důsledky předcházejících revizí nestačily být plně implementovány do praxe. To mne vede k závěru, že návrh Ústavy EU není ani tak odrazem nové fáze integračního procesu, jako ideově motivovanou potřebou „integračního jádra“, tj. osy Paříž – Berlín, zajistit si v dosud nejrozsáhlejším rozšíření unie své mocenské postavení. Přirozeně za pomoci tzv. starých členů, kteří se oprávněně obávají omezení svého vlivu a postavení. Proto je součástí návrhu např. reflexe summitu z Nice, tedy idea gravitačního jádra či dvojrychlostní Evropy.
To úzce souvisí s druhou stránkou návrhu evropské ústavy, s její novou „kvalitou“ z konkrétně politického i normativního hlediska. Klíčovou změnou je opuštění principu ochrany malých zemí a zásady reprezentace všech zemí v rozhodujících orgánech unie. Mám na mysli hlasování kvalifikovanou většinou, rozlišení komisařů na „evropské“ a „nehlasující“, funkci prezidenta a ministra zahraničních věcí EU. Tyto návrhy jsou zejména kandidátskými státy kritizovány, zdá se však, že nikoli účinně. Mnohem nebezpečnější je ovšem to, že zřízením těchto institucí by byly nepochybně realizovány důležité vnější znaky EU jako státu.
Zákonodárci se shodují v tom, že ústava normativně definuje soubor společenských, ekonomických a politických institucí a vztahů, včetně jejich garance státem. To ve svých důsledcích znamená, že ústava za prvé dalekosáhle reguluje jednání států i činnost jednotlivců, a za druhé pro svou realizaci vyžaduje státní moc. V tomto kontextu by Ústava EU v navrhované podobě znamenala kvalitativně vyšší úroveň integrace a legitimizovala by dotváření evropského státu. Je sice pravda, že již Smlouva o Evropských společenstvích obsahovala jisté prvky vlastního právního řádu sui generis tím, že stanovila principy přímého účinku a nadřazenosti evropského práva, nezávislého na právních řádech členských států, nicméně tento kvaziústavní systém funguje dosud pouze v určitých oblastech, v terminologii Maastrichtské smlouvy prvním a částečně druhém „pilíři“, a to diferencovaně v různých politikách. Přijetí Ústavy EU by ovšem znamenalo, že by se tato nadřazenost promítla ve všech oblastech působení EU. Šlo by o „logické“ dovršení právní přeměny Evropských společenství v Evropskou unii, která by m.j. získala právní subjektivitu. Evropská unie nepochybně již v současné podobě plní některé úlohy státu, např. v rámci jednotného trhu a souvisejících oblastech. Nelze ovšem vyloučit, že přijetím ústavy by se de facto stala státem s regiony na bázi buď dnešních členských států, nebo územně statistických jednotek typu NUTS I či NUTS II. K stávajícím významným řídícím nástrojům právního i finančního charakteru by totiž získala nekorigovanou exekutivní, legislativní a judikativní institucionální strukturu.
Návrh Ústavy EU po formální stránce v podstatě plní úkol větší transparentnosti a zjednodušení evropského systému. Dochází k tomu vytvořením přesné definice o rozdělení kompetencí mezi členskými státy na výhradní, sdílené a podpůrné, vytvořením kontrolního systému pro užívání principu subsidiarity, zjednodušením právních nástrojů z dnešních 15 na šest, zrušením „pilířové struktury“ unie, zavedením všeobecných pravidel přijímání „evropských“ zákonů, zjednodušením terminologie. Ve skutečnosti však tato formální opatření, byť jevově prospěšná, často neznamenají nic jiného, než posílení nadstátního charakteru unie. Jako příklad lze uvést zrušení „pilířové“ struktury a její nahrazení přenosem některých nových pravomocí z členských států na unii (zejména v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a v oblasti justiční spolupráce).
Vážné pochybnosti jsou na místě i v oblasti plnění úkolu větší demokracie v EU. Je třeba vidět, že přímá účast občanů jako prvotní moci ustavující její přijetí a na dalším rozhodování v unii není v celounijním měřítku dána. Ne náhodou naši „eurooptimisté“ zatím doporučují návrh ústavy schválit pouze v parlamentu a referendum k této mimořádně důležité otázce nevypisovat (zajímavé je, že se tyto snahy objevují i v některých stávajících členských státech, např. v Německu). S tím zásadně nelze souhlasit. Prosazení referenda o přijetí Ústavy EU je dle mého názoru nutno chápat jako jeden z prioritních úkolů nejen KSČM, ale všech sil evropské levice. Obhájci návrhu ústavy argumentují tím, že „významně rozšiřuje“ možnost účasti národních parlamentů na politické i právní kontrole zásady subsidiarity ze strany orgánů unie. Je sice pravda, že národní parlament bude mít dle návrhu ústavy právo prověřit návrhy Evropské komise a vydat stanovisko, bude-li se domnívat, že zásada subsidiarity byla porušena. Ovšem Komise bude muset svůj návrh revidovat pouze v případě, že stejné stanovisko bude mít třetina všech národních parlamentů. O reálnosti a praktické využitelnosti tohoto opatření lze při známé rozpornosti zájmů členských států a byrokratizaci rozhodovacích procesů v unii úspěšně pochybovat. Obdobně „demokraticky“ se tváří i nová možnost vystoupit z EU. Deficit demokracie zpochybňující smysl Ústavy EU je konečně i v tom, že EU nemá občany v plném slova smyslu. Občanství EU je totiž doplňkově vázáno na občanskou příslušnost v členské zemi. V tomto slova smyslu je pouze symbolické.
To vše mne vede k závěru, že návrh Ústavy Evropské unie je účelovým ideovým produktem sil, chcete-li „nadnárodních elit“, které ze subjektivních partikulárních zájmů a politických potřeb usilují o urychlení a prohloubení integrace, aniž by však tato snaha byla podložena dostatečně účinnou a konkrétní analýzou dosaženého stupně integrace. Navíc s vyloučením aktivní účasti veřejnosti, která nemůže dost efektivně integrační proces ovlivňovat a usměrňovat. Jsem proto názoru, že návrh Ústavy EU je v zájmu naší státnosti i občanů samotných odmítnout.
Součástí Ústavy EU má být i Charta základních práv. To někdy bývá interpretováno jako zakotvení základů tzv. sociálního státu do politik EU. S tím je spojena řada pověr a iluzí. Pří studiu návrhu ústavy především zjistíme, že jde o proklamaci, nikoli závazný akt (stejně jako Lisabonská agenda typu „dohnat a předehnat“ USA do 10 let apod.).
Z dostupných podkladů pro VI. sjezd KSČM plyne, že základem sociální politiky i naší strany nejméně do vstupu do „eurozóny“ bude „obhajoba sociálního státu“. To je závěr, s nímž v obecné poloze nelze nesouhlasit. Obhajoba sociálního státu je přirozeným cílem jakékoli levicové strany, a jako taková je důležitou součástí programu i ČSSD. Při podrobnějším pohledu však tato teze vyvolává mnohé otazníky. Jaký sociální stát máme na mysli? Švédského, francouzského, německého či britského typu? Nebo zbytky sociálních vymožeností z tzv. let totality? A dále: jakými metodami, formami a prostředky jej budeme obhajovat? Kde na to vezmeme zdroje? A rovněž: co z jeho atributů bude prioritou, a co bude podpůrné? Naši zahraniční přátelé jistě potvrdí, že i oni se střetávají s diferencovaným přístupem k pojetí a struktuře sociálního státu, a že mají v různých zemích různé zkušenosti (připomínám Lidovou frontu 30. let ve Francii na jedné, a politiku Ludwiga Erharda s dopady sjednocení Německa na druhé straně). Víme také, že útoky monopolů na sociální práva jsou v jednotlivých zemích diferencované: někde to jsou sociální podpory, jinde pracovní doba, důchodové pojištění, zdravotní péče, vzdělávací systémy. Je zajímavé, že tato diferenciace je patrná i v rámci téhož nadnárodního uskupení (útoky managementu Volkswagenu na práva pracujících jsou jiné – co do obsahu i forem – v Mladé Boleslavi, Wolfsburgu i Toledu). Úkol sjednocené levice je překonat lokální zájmy pracujících a sjednotit jejich boj za svá práva v mezinárodním měřítku. Zvláštní význam má internacionalizace odborové solidarity, neboť kapitál dokáže velmi rafinovaně dílčími ústupky nebo hrozbou delimitace výrob rozeštvávat.
Sociální stát je jistě svou podstatou svérázným ztělesněním humánních tradic evropské civilizace. Svou sílu čerpá z lidské solidarity a občanské sounáležitosti. Za cíl si klade hájit občana proti asociální technostruktuře, manipulaci ze strany soukromého kapitálu, a podle možností eliminovat extrémní projevy vykořisťování aktivní úlohou státu ve snaze o ekonomický a sociální rozvoj. Je však třeba říci, že k tomu byl kapitalistický stát „dotlačen“ jak každodenními sociálními boji a politickými tlaky pracujících, tak konkurenčním tlakem států socialistického tábora. A za druhé: kapitalistický stát musel dosáhnout relativní prosperity, aby mohl sociální vymoženosti naplňovat (což ovšem znamenalo podstatné zvýšení daňové kvóty). Omezování až likvidace „vymožeností“ sociálního státu je sílícím trendem ve všech evropských státech právě proto, že „zlatá léta“ ekonomické prosperity jsou nenávratně pryč a plíživá hospodářská recese začíná ohrožovat samu podstatu kapitalistické rentability, a dále proto, že již nehrozí varující síla příkladu socialistického tábora. Domnívám se, že zejména Schröderova koncepce sociální a důchodové reformy v Německu je toho výmluvným příkladem.
Jsem přesvědčen, že globalizační procesy, zejména prohlubující se internacionalizace ekonomiky, razantní nástup informačních technologií a dynamizace nadnárodních finančních trhů spolu s existencionálními problémy životního prostředí kladou nové nároky na strukturu a charakter i sociálního státu. Pokud na tyto výzvy 21. století neodpovíme, pokud nenajdeme odvahu přiznat novou kvalitu sociálních práv pracujících a jejich diferenciace, včetně odmítnutí jak alibistické a smířlivecké „třetí cesty“, tak i „klidu a pořádku“ paternalistického státu, prohrajeme. Jako marxisté přijímáme aktivní úlohu subjektu v dějinách, to ovšem znamená přijmout i aktivní úlohu subjektu ve formování sama sebe.
Nový impuls obraně a případné aktivizaci sociálního státu s nutnou mobilizací pracujících dá podle mého názoru přijetí principu, že sociální stát je politikou, která obecně sice trvá na zdravotní péči bez ohledu na sociální postavení, na vzdělání bez školného, na lidské důstojnosti každého jedince. Na preferenci dlouhodobých zájmů lidí před krátkodobými zájmy burz a finančních uskupení, na udržení ekonomického růstu nikoli pouze příznivým klimatem pro investory, ale především dlouhodobou investicí do lidí. Moderní sociální stát však musí odmítnout pasivní očekávání, pasivní spotřebu prostředků, vyloučit podporu pasivní životní strategie. Naopak musí být založen na aktivní účasti pracujících, na inovaci, na lidské tvořivosti. Má-li sociální stát být jedním ze zdrojů národního bohatství, uvolnění tvořivých sil pracujících, nemůže být charitou. Připouštím, že takto formulované pojetí, oprošťující se od nekritického či tradicionalistického přístupu, může být překvapivé, pro mnohého v počátku nepochopitelné či nepřijatelné. Proto nastolím několik otázek.
Je sociální, aby požadavek bezplatného vzdělání znamenal neomezenou státní dotaci soukromých a církevních škol, resp. doktorandského studia vč. jeho daňového osvobození do 28 let věku? Je sociálně spravedlivé, při rostoucí nezaměstnanosti, rozšiřovat pracovní možnosti důchodců (zpravidla většinou dobře zaopatřených „bílých límečků“) a riskovat tím vyloučení ze společnosti mladých lidí a absolventů škol, když náklady na jejich vzdělání, případnou podporu a ztrátu kvalifikace jsou nepoměrně vyšší, než náklady na dorovnání příjmů seniorů? Co je solidárního na tom, že státní administrativa, jejíž příjmy jsou již několik let vyšší, než pracovníků v produktivní sféře (z jejichž daní je ovšem placena), má své peněžní i nepeněžní zvýhodnění garantované státem, zatímco pracující v produktivní sféře si musí každou „výhodu“ vydobýt tvrdým sociálním bojem a de facto na úkor zvýšení produktivity, ba i intensity své práce? Jaký je vlastně vztah mezi sociální solidaritou a principem zásluhovosti? Kde je hranice mezi svobodným rozhodováním a ekonomickým donucením (mám na mysli demotivující minimální rozdíl mezi podporou nezaměstnaným a pomocí bezdomovcům v relaci pasivního očekávání vers. aktivního hledání východisek).
Bez odpovědi na tyto otázky v širším kontextu jejich řešení v rámci mezinárodní spolupráce a společného postupu sil sjednocené levice států Evropské unie bude naše úsilí o obranu sociálního státu pouhou bezzubou proklamací.
Děkuji za pozornost
Konference Priority evropské levice, 29. 11. 2003