[...] U nás začal po listopadu 1989 bujet nacionalismus v té nejvyhraněnější podobě. Stanislava Kučerová píše o „duchu nejhrubšího nacionalismu“, přitom ovšem „nepokrytě protičeského a velkoněmeckého zaměření“. Jeho „jisté novum“ lze podle ní spatřovat v tom, že je praktikován „na domácí půdě a z českého pera“ [...] K tomuto neobyčejně výstižnému postřehu lze pouze s politováním dodat, že zmíněný velkoněmecký nacionalismus je velice rafinovaně prosazován a probojováván nejen perem, ale i mnoha činy a akty v politice - od rozdělení Československa [...] přes Česko-německou deklaraci a jiné ústupky Německu až k nedávnému návrhu předsedy senátu Petra Pitharta přijmout v celoevropském měřítku tzv. Evropskou deklaraci po vzoru té česko-německé [...].
Česko-německá deklarace byla a je výsledkem jednání, v němž do značné míry převládly velkoněmecké nacionalistické přístupy. (Němečtí i naši vyjednávači - jednoznačně pod vlivem německého nacionalismu - rafinovaně maskovali tyto přístupy odmítáním ještě nacionalističtějších a agresivnějších přístupů tzv. sudetských Němců.) Je to vidět hlavně na nehorázném tvrzení, že za německé válečné zločiny, které byly svým rozsahem kolosální a svým charakterem hrůzostrašné (kolem 30 miliónů zmařených lidských životů, a to velmi často za nepředstavitelně krutých okolností; u nás kolem 300 tisíc), údajně může jenom „národní socialismus“, nikoliv tedy německý národ. „Národní socialismus“ je prý jediná jejich příčina. Přitom správný český překlad [...] by měl spíše znít „nacionální socialismus“. Autoři a schvalovatelé této Deklarace se nám snaží vsugerovat myšlenku, že se německý národ s hitlerismem fakticky nikdy neztotožnil; jenže čestné výjimky [...] výrazně menších skupin, stran, organizací a také jednotlivců pouze potvrzují pravdu, že se s ním v době jeho největšího rozmachu skutečně ztotožnil, a to téměř beze zbytku. Současně však prý, podle této Deklarace, za české excesy z prvých poválečných dnů a měsíců (které měly ve srovnání se zmíněnými zločiny minimální rozsah a jednoznačně méně krutý charakter) může český národ. Všichni pamětníci oněch časů přitom vědí, že [české excesy] byly vyprovokovány „verwolfy“ a že k nim téměř výlučně docházelo v důsledku aktivity bývalých proněmeckých kolaborantů, kteří tak chtěli dodatečně demonstrovat, že jsou „dobří“ Češi či Slováci, i když ve skutečnosti svými excesy pouze prokazovali, že načichli prušáckým násilnictvím.
Kdyby byla přijata Evropská deklarace, kterou navrhuje Pithart, došlo by fakticky ke smazání rozdílů mezi těmi, kdo druhou světovou válku rozpoutali i prohráli, a těmi, kdo se v ní za-cenu ohromných obětí bránili, ubránili a zvítězili. Její obsah by měl zjevně vyznít v duchu rčení „odpusťme si, co jsme si“. Něco podobného by snad bylo možné mezi Němci a Francouzi, ale hloubka a šíře uvedených zločinů nedovolí žádné takové „techtlemechtle“ ani mezi Němci a Židy ani mezi Němci a mnohými Slovany, protože ti druzí by tím zrazovali sami sebe. V této deklaraci by mělo jít údajně také o formu „gesta dobré vůle“ podle více než sporného článku 58 nedávné rezoluce Evropského parlamentu. Ve skutečnosti by se jednalo o jakési „zdůvodnění“, které velkoněmečtí nacionalisté potřebují, aby se mohli začít zbavovat závazků podle Pařížských i jiných dohod, aby měli odrazový můstek k pokračování v tradičních výbojích směřujících na Východ. [...]
Nelze si nevšimnout toho, že se ti, kdo tento vzdor v podobě rozvíjení skutečného vlastenectví označuji slovem nacionalismus (viz dále bližší rozlišení těchto pojmů), podobají zlodějům, kteří křičí „chyťte zloděje!“, totiž v tom smyslu, že sami jako propagátoři a prosazovatelé velkoněmeckého nacionalismu označují za nacionalisty ty, kdo s nimi nesouhlasí, kdo jim kladou rozhodný odpor. Navíc pojetí národa jenom v souladu s tzv. občanským principem, nerespektujícím jeho jazykové, etnické a jiné determinanty (mimo Francii, kde je takové pojetí plodem více než tisícileté nepřerušené historie státnosti, a také mimo USA, kde je součástí přistěhovalecké tradice) je projevem - mírně řečeno - velké nevzdělanosti, ne-li zabedněnosti. Ta se jednoznačně zesměšnila v nedávné zprávě Českého rozhlasu, převzaté mechanicky asi z amerického nebo francouzského zdroje, že totiž Velká Británie vyhostila 60 Čechů, odmítnutých uchazečů o azyl. Ve skutečnosti šlo pochopitelně o Romy. Nerozlišovat příslušníka národa od občana v našich středoevropských podmínkách (či dokonce v podmínkách Balkánu a východní Evropy) patří k primitivismu, rozšířenému u nás mezi propagátory a aktéry velkoněmeckého nacionalismu. Velice se mýlí ti, kdož si myslí, že se jim tímto trikem podaří oslabit vlastenecké cítění českého člověka. Kromě toho si zjevně neuvědomují, že ke skutečné integraci všech evropských národů a států zdola může dojít, a také dříve nebo později dojde pouze cestou jejich plného národnostního a státně politického vyžití.
Bylo by nepřesné a značně by zkreslovalo podstatu vlastenectví, kdybychom je vymezovali pouze negativně, ‚totiž jenom jako vzdor a odpor proti zmíněnému nacionalismu. Opravdové vlastenectví, označitelné také slovem patriotismus, by se vždy mělo projevovat především u všech veřejných činitelů jako obhajoba veškerých, zvláště pak základních zájmů nejen vybraných, tedy privilegovaných skupin občanů, ale co největšího počtu lidí žijících u nás. Když Václav Klaus ve své liberalistické „zaslepenosti“ podepsal asociační dohody s EU, nepostavil se plně za tyto zájmy. Nic by nakonec nebylo třeba namítat proti liberalismu, kdyby podobné krédo prakticky uplatňovali také jiní státníci; bylo by však naivní věřit, že je uplatňovat budou. My jsme dovolili a dovolujeme zahraničním podnikatelům u nás prakticky téměř všechno, naši sousedé a další státy si však zájmy svého hospodářství úzkostlivě chrání.
Ke stěžejním rysům skutečného vlastenectví patří také každodenní drobná práce pro rodinu, obec či město a pro národní pospolitost, tedy také pro jiné lidi. Být v tomto směru příkladný, být náročný k sobě pak opravňuje takového člověka k tomu, aby mohl po jiných požadovat podobnou příkladnost. Nikoliv okázalá národovecká velkohubost a demonstrace vlasteneckých citů, propojená většinou také s bezostyšným vykořisťováním, s okrádáním spoluobčanů, ale poctivá práce dělníků, rolníků, pracovníků různých oblastí a typů, a také seriózních podnikatelů - to je to, oč tu jde. (Ta serióznost podnikatelů by měla spočívat v uvědomělé službě potřebám lidi, nikoliv v honbě za horentním ziskem a praktikování špinavých kšeftů.)
To vše současně předpokládá další rys vlastenectví. Každý vlastenec, který si zaslouží, aby byl za vlastence považován, by měl neustále usilovat o zdokonalování svého morálního profilu. Ani za existence, relativnosti všech morálních kritérii, při vědomí, že jinou morálku má pán a jinou kmán, nelze nepožadovat po skutečném vlastenci, aby respektoval primární všelidské hodnoty, aby se tak hlásil k samé podstatě humanismu a aby vždy také jednal, konal v souladu a s úctou k těmto hodnotám.
K opravdovému vlastenectví také patří sdílení společných, nikoli stejných, ale podobných pohledů na tradice našeho národního společenství, jakož jistá připravenost podílet se na společném usilování s cílem dosáhnout optimální budoucnost pro co největší počet příslušníků našeho národa. [...] Ten, kdo je beznadějně zaslepen jakýmsi antinacionalismem a proto v každém sebemenším projevu vlastenectví spatřuje nacionalismus (ač sám je bezděčným nebo vědomým harcovníkem velkoněmeckého nacionalismu), kdo si neuvědomuje, že v nejbližší době, rozhodně ve větším počtu nejbližších desítiletí se bude moci Evropa přirozenou cestou (tj. bez přinucení shora) integrovat jenom jako společenství svobodných a plně se rozvíjejících národů a států, a kdo si tedy naivně představuje, že je možné už dnes začít s vytvářením Spojených států evropských, jakési analogie k USA, ten není vlastenec, ale pomýlený člověk - anebo dokonce někdo horší.
Někteří nedialekticky uvažující žurnalisté občas vytýkají levicově orientovaným občanům, především však členům Komunistické strany Čech a Moravy‚ ze zrazují internacionalismus, když chtějí být současně vlastenci. Veškeré dosavadní dějiny bojů za sociální spravedlnost jsou však názornou učebnicí, ilustrující dialektiku vztahů mezi internacionalismem a skutečným vlastenectvím. Nikoliv tedy mezi internacionalismem a nacionalismem, ale mezi internacionalismem a vlastenectvím. Čeština totiž u některých dvojic slov, která jsou zdánlivě významové blízká, jako je „vlastenectví“ a “nacionalismus“, rezervuje slovo cizího původu pro označení něčeho nežádoucího, někdy až morálně nepřijatelného. Proto je nacionalismus v duchu soudobé češtiny takový typ „vlastenectví“, které už vlastně vlastenectvím není: určujícím znakem nacionalismu je snaha osvojovat si výhody, inkasovat zisky různého druhu (tedy nejen územní) na úkor jiného národa, často sousedního a méně početného. Zda jde o skutečné vlastenectví nebo o nacionalismus, lze poměrně snadno zjistit v každém konkrétním případě s přihlédnutím k příslušné historii, též ovšem k existujícím vývojovým tendencím uvažovaného jevu a k cílům s ním spjatým.
Jako filosof nechci přecházet do oblasti detailního historického zkoumání dialektiky vztahů mezi internacionalismem a vlastenectvím. Mohu zde pouze - také pro nedostatek místa - naznačit hypotetické závěry, které by mohly z takového zkoumání vyplynout pro potřeby orientace všech našich levicově orientovaných občanů. (Přitom za kritérium této levicovosti považuji všestrannou obhajobu zájmů neprivilegovaných lidí. Výše jsem je blíže charakterizoval tak, že jsem je pojmenoval podle jejich profesního zaměření.)
[...] Domnívám se proto [...] (přestože v naší republice v propagandě bují a v politice se výrazné prosazuje nacionalismus velkoněmeckého zaměření), že existuje reálná možnost krok za krokem nejen hájit a uhájit, ale také stále víc a více vítězně probojovávat plnou identitu českého národa - a také paralyzovat pokusy bezdůvodně oklešťovat českou státně politickou existenci.
K otázce slovenského vlastenectví možno uvést, že má asi mnoho společného s vlastenectvím českým; místo nacionalismu velkoněmeckého zaměření musí ovšem čelit především nacionalismu velkomaďarského ražení. My jsme se zásluhou spojenců ve zbrani své „páté kolony“ zbavili, Slováci mají ve své republice 700 tisíc Maďarů, mezi nimi zajisté také nějaké iredentistické pohrobky. [...] Miloš Zeman měl pravdu, [když řekl,] že zdrcující většina tzv. sudetských Němců byla skutečně Hitlerovou „pátou kolonou“ u nás (což mohu jako pamětník těch časů doložit). [...] Že nedošlo k odsunu Maďarů, mělo jistě celý komplex příčin, z nichž hlavní bude asi v Maďarech samých. Prý nebylo a není málo Maďarů, kteří si vážili a váží toho, že žili a žijí v bezprostředním kontaktu se Slováky. Není bez zajímavosti, že v současnosti je největší politická strana slovenských Maďarů součástí slovenské vládní koalice. Pro Slováky pak ze soužití s Maďary vyplývají velmi náročné úkoly při uplatňování jazykového zákona i při řešení mnoha jiných otázek. Ke zmínce o nacionalismu velkomaďarského zaměření musím ještě připomenout, že nebylo náhodou, když se bývalá Orbanova budapešťská vláda v roce 2002 připojila ke štvaní Mnichova a Vídně proti našim poválečným dekretům. Přitom v SR je výrazně méně Slováků-nacionalistů velkomaďarského zaměření (téměř nejsou) než je v ČR Čechů-nacionalistů se zaměřením velkoněmeckým.
Zcela přirozeně vyvstává otázka, zda se ve vzájemných vztazích mezí Čechy a Slováky jejich vlastenectví někdy nezvrhlo v nacionalismus. Určitě ano, a pečlivý historik by o tom mohl napsat velmi zajímavou monografii. Na jedné straně Češi hodně pomohli slovenskému národu dostat se ze smrtelné agónie, do níž ho dovedla bezohledná maďarizace, a za socialismu formou industrializace výrazně a nezištně zvýšili hospodářskou úroveň Slovenska. Na druhé straně (především v době nezaměstnaností, kdy to byla velmi citlivá politická záležitost) vstupovali Češi na Slovensku také do těch zaměstnání, v nichž mohli dobře pracovat i Slováci. Ani jindy nebylo všechno ze strany Čechů vůči Slovákům v pořádku. Také idea československého národa, příliš dlouho shora přiživovaná, nebyla to „pravé ořechové“. Klausovo ultimatum „buď centralistický stát anebo rozchod (rozdělení)“ bylo souhrnným vyjádřením českých nacionalistických postojů vůči Slovákům. Když někteří Slováci začali popudlivě reagovat na zmíněné české extravagance (hlinkovci ke konci předválečného Československa, „Slovenský štát“ dokonce s oporou o Němce a ve spolupráci s nimi, nacionalistické štvaní „slotovců“ po listopadu 1989 atd.), nebyla to nikdy záležitost většinového jádra slovenského národa. Jako kdysi v hloubi 19. století hledala Božena Němcová na Slovensku inspiraci pro některá svá díla, kterými pomáhala posilovat češství v tehdejším Rakousku (také češství mělo do začátku 20. století „na kahánku“), tak jezdili nejlepší Slováci čerpat sílu a energii pro svou vlasteneckou činnost do českých zemí, do Prahy i jinam.
Nejlepším dokladem mohutnosti a významností zmíněného jádra je fakt, že přese všechno, co naše národy prožily a stále prožívají, jsou si Češi a Slováci neobyčejně blízcí, a to z mnoha důvodů, snad hlavně proto, že jejich rodiny jsou vzájemně propojené a že jsou i osobně spjati známostmi i teplem lidských přátelství. Myslím, že neexistují na světě jiné dva národy, které by si byly tak blízké. Jsou nesporně schopné konfederačního nebo jiného bratrského soužití v budoucí Evropě - o jejíž dřívější nebo pozdější integraci, ovšem všestranně úspěšné, uvedené v život opravdu zdola, lze pochybovat jenom stěží.
úvaha z mimořádného 70.
čísla Bulletinu EIT/AET květen 2003
původně projev na semináři v prosinci 2002